Ghinzu

Belgičtí Ghinzu mají u mě výsadní postavení … minimálně je to jediná z mé belgické svaté čtveřice (dEUS - Zita Swoon - Ghinzu - Absynthe Minded aka Barman – Carlens - Stargasm - Ostyn), která např. z mého mp3 přehrávače, za celou dobu jeho působení, nikdy ani na chvíli, nezmizela … a nejen kvůli tomu, že dělají muziku, která se tak hodí (nejen) do prostředků pražské MHD … hudba se specifickou atmosférou, výraznými melodiemi,  hudba naléhavá, sytá až obrazotvorná (občas můžete mít pocit, že posloucháte třeba filmový soundtrack a před očima vám běží film ….), hudba, co umí zběsile, za pomoci mnoha koňských sil, uhánět vpřed a vzápětí se jen tak tetelit, stejně jako se tetelí horkej vzduch v létě nad asfaltkou …. základem jsou kytary, nepřeslechnutelná rytmika, charakteristický vokál Johna Stargasma (alias John Israel) a všudypřítomné piáno… k tomu všemu se občas přidá nějaká ta elektronická kapitola a texty, ve kterých se po zemi povalují prázdné láhve vodky, panenky voodoo, použité dámy a do koberců je zašlapanej kokain …

-->Costume national suit no tie /Edward Green shoes, my style/Less Jekill and more Hide /And my Evil on my side / Pure, no soda /My perfume, Vodka /My limit coma... --> --> to jsou Ghinzu …. což ovšem neznamená, že by kluci neuměli nějakou tu baladu v nejlepším slova smyslu … sakra umí…

Ghinzu nevydávají desky každý rok a mezi svými LP dětmi mají podstatné rozestupy. První deska Electronic Jacuzzi z roku 2000 (kterou si v roce 2005 Ghinzu vydali znovu s trochu jiným tracklistem) získala sestřičku až o 4 roky později, hrdí rodiče ji pojmenovali Blow a dali jí do vínku tolik hitů, že by to vystačilo na desek hned několik … Pak se kapela odmlčela a v mezidobí si Stargasmova kompanie stačila střihnout třeba krásně minimalistickou hudbu pro film Irina Palm, který režíroval Belgičan Sam Garbarski a Marianne Faithfull v něm neslezla z plátna.

Teď se ale dostávám k tomu, proč vlastně tuhle partu hlučnejch Belgičanů zrovinka teď tolik velebím (krom toho, že je to zatraceně dobrá kapela, samozřejmě). Právě jim totiž (po letech čekání, napínání a těšení) vychází nová deska Mirror Mirror, která začíná přesně tam, kde předchozí Blow skončila. Plný zvuk, silné melodie, které spolu s texty tvoří jednotlivé minifilmy … kousky jako Cold Love, This War Is Silent nebo francouzskou „rozchodovku“ Je t´attendrai z uší jen tak nedostanete. Mirror Mirror neskýtá příliš stínu a klidných zákoutí, kde by se dalo trochu odpočinout a vydýchat se. Takovým místem budiž třeba melancholická Mother Allegra nebo skorosoundtracková trochu strašidelná instrumentálka Interstellar Orgy, která jako by vypadla z českých Návštěvníků modelu 2009 (…hovoří CML …CML…). Mirror Mirror je od začátku do konce zatraceně barevný a dynamický film ... sprint, po kterém se v cíli zhroutíte vyčerpáním, ale za chvíli už zase musíte zakleknout do startovních bloků a celou trať proletět znova…zatím asi nejhlučnější deska Stargasmova ansámblu ....bez pochyby ... každopádně březen teprve končí, ale já už mám položku, se kterou hodlám při letošním soukromém hudebním bilancování rozhodně počítat.

Ghinzu - Dragon

a jedno intervjů, kde se mluví o inspiracích, vlivech, textech a na konec zazní Dracula Cowboy jen na dvě kytary ... jako jo ! a moderátorská star je taky úchvatná ...hehe

Do Belgie a zpět

Absynthe Minded, Admiral Freebee, Sioen, Ghinzu, Kiss My Jazz, Dead Man Ray, Evil Superstars, Girls in Hawaii, Magnus, kapely- projekty- interpreti, které kopou za Belgii a které mám v přehrávači tak nějak pořád ve stavu pohotovosti … na vrcholu všech výše jmenovaných belgických hudebních pralinek jsou pro mě ale dvě nejchutnější - Zita Swoon a dEUS. Shodou okolností obě živě v Praze týden po sobě. Vykopává Zita Swoon (30.9, Palác Akropolis). Kluci a holky, co jim to spolu ladí, sluší, a které „vede“ Stef Kamil Carlens, který má spolu s Tomem Barmanem na svědomí založení dEUS, ze kterých ovšem v roce šestadevadesátém prchá, aby se plně věnoval kapele, jak on sám říká - méně hlučné - která se přes názvy A Beatband a Moondog Jr propracovala až k názvu Zita Swoon, a kterou zakládá s bubeníkem Aarichem Jaspersem (u kterého jsme se s Pe před rokem a půl, kdy tu Zita rozbalila svá fidlátka poprvé, přeli, jestli je víc podobný Bonnie ´Prince´Billymu nebo Vaškovi Havelkovi).
Zita Swoon, hudba protknutá všemi možnými chutěmi, rock, pop, psychadelie, funky ... hudba která ovšem nepůsobí jako neforemný slepenec, ale je kompaktní, hravá a temná zároveň a vznikající pod dohledem šamanského dirigenta a piráta v jedné osobě - Stefa Kamila Carlense … taková, jaká je jejich hudba, byl i pražský koncert … zpočátku pomalejší, odtažitější, melancholický – při Song For A Dead Singer – písničce, jejíž adresát není nikdo jiný než Jeff Buckley, a která měla v Akropoli atmosféru mrazivější než mrazivou – temná melancholie vrcholí… po ní ovšem následuje další – delší část večera, rozjíždí se večírek, při kterém má konečně Stef prostor ukázat své taneční umění a holky Gyselovic (báječné Eva a Kapinga), co mají afra a hlasy, co by mohly sloužit jako zbraně hromadného ničení, zas mohly začít okouzlovat mužskou (nejen) část publika … jen mi tentokrát v Praze za klávesami a stovkou jiných nástrojů chyběl Tom Pintens , multiinstumentalista, sympaťák, který má tímto u mě opravdu neodpustitelné áčko… ale i bez něj to byl večírek s dortem a svíčkami, chvilku se odehrávající pod pirátskou vlajkou, chvilku pohrávající si s šamanskými rituály … myslím, že od koncertu Tunng jsem neodcházela odnikud v tak pozitivním naladění, takže tímto odpouštím Tomovi, že nepřijel a Stefovi, že mi nezahrál De Quoi A Besoin L´Amour a naopak děkuji za L´Opaque Paradis, vůbec za velepříjemný večer v belgické společnosti a doufám, že Stef splní, co slíbil a brzo se zas vrátí i s celým ansámblem… mám tuhle bandu prostě fakt ráda …

Druhá kapitola belgického příběhu, se odehrála v Abatonu, tedy na stejném místě, jako v květnu 2006. Návrat to byl dokonce ještě o něco hlučnější na poslech, tvrdší na omak a slanější na chuť (potem nasáklý Abaton) než jejich první abatonské živé představení. Na pomalejší „lovesongy“ à la dEUS došlo jen na malinkou chvíli kdesi uprostřed koncertu, kdy jsem zajásala při prvních tónech mé soukromé hymny Nothing Really Ends, která navíc plynule přešla v parádní Bad Timing a pak už se zas pokračovalo v ostrém tempu až do úplného konce, do posledních sil, do úplného vyčerpání diváctva i kapely. Nová deska lomozí na živo vcelku slušně, i když vždycky už budu mít o mnoho radši dEUS z doby alb Worst Case Scenario nebo In The Bar, Under The Sea. V přídavcích málem zazněla má oblíbená For The Roses, ale na poslední chvíli ji, ač jí dEUS na pražském setlistu měli, Tom Barman vyměnil a Roses nezahřímala… a krokodýl se tolik těšil … tak Tome, příště ale už určitě !

Jak dEUS tak Zita Swoon mám spolu tak propojené, že jednu partu bez druhé si ani nepředstavím, každá je jiná, obě vychází z podobného základu, na obě nedám dopustit, a i proto přikládám navíc dva archivní veselé pohyblivé obrázky, na kterých jsou ještě Tom se Stefem spolu u jednoho mikrofonu, u kterého se mi nejspíš už nepovede je spolu nikdy přistihnout …

na jednom podiu (Via)


v jedné vaně (Hotellounge)