We will make you one of us

Micachu, vlastním jménem Mica Levi, je mrňavá dvaadvacetiletá Britka, co vypadá jako 13ti letej (tak trochu spratkovitej) kluk, má na kontě jednu desku (Jewellery), co jí produkoval Matthew Herbert, orchestrální kousek pro Londýnskou filharmonii a nálepku jednoho z největších objevů na britském avantgardním písečku. Jewellery je celá uvařená z krátkejch údernejch písniček, který pulzujou energií a jsou zabalený do divnejch kabátků, co mají na sobě elektronický, tak trochu lo-fi po domácku vyrobený punkový záplaty. Nicméně i přes tuhle zvláštní slupku voněj hitem na sto honů … zpěvný, zapamatovatelný melodie, na první poslech chaotická skladba všech písniček, špinavě dravá poleva, drzej hlas, co by zrovna tak mohl patřit lehce postpubertálnímu klukovi… 20. října, v Nodu Mica a její dva The Shapes za zády. Před Micachu ještě pánové ze znovu zrozených Pavilon M2 (s posilou v podobě mon insomnie mlátícího do bubnu) a jon la tash, co ho eL tak nějak prostála na baru…. Zvuk je na dvě věci .. bohužel … NoD plnej a vydejchanej. Mica je tak malá, že z ní je vidět jen šošolka odbarvenejch blonďatejch vlasů a eL si celou dobu myslí, že slečna Micachu sedí …až pan Vic, co má pro ten večer parametry rozhledny, uvádí věci na pravou míru. Nicméně i tak je v NoDu ten večer tak nějak všechno to, kvůli čemu se o Micachu píše a mluví. Golden Phone je na svym místě, jen holt ten prostor mě přiváděl trochu do rozpaků … jak by asi slečna Levi zněla na Sedmičce … jsme si pak říkali u kafe s panem Jé.

a jedna z Roxy

O 24 hodin později ale výlet domů na Kopec a tam držet palce slečně indiánový, aby přišlo co nejvíc lidí, aby měli kucí náladu, aby se všechno povedlo a vůbec. The Paper Chase po čase zas u nás a jestli slečnu eL teší něčí skoro zdomácnění u nás, pak je to právě to malého velkého Johna Congletona. Chlapík šikovná to je. Těžko říct, co na těch Pejpr Čejz je (pro Pe si dovolím jen bezvýznamnou poznámku pod čarou o tom, že nazývat „hype“ to, když o kapele mluví a občas napíše stále jeden a tentýž člověk, jinak po ní nikde neštěkne pes a na koncert pak přijde stovka statečných, mi přijde trochu úsměvný), každopádně za těch pár let, co se s touhle partou eL potkává, si stačila vytvořit už slušnou závislost … takže na nich asi něco bude …. možná jejich záliba v disharmonii, všech těch strašidelnejch zvucích, co zněj, jako by Congleton & spol. do všech desek chtěli nenápadně vmíchat soundtrack ke strašidelnýmu zámku, charakteristickej zvuk kláves, co duněj jak padesát párů okovanejch bot, všechna ta hymničnost a roztříštěná monumentálnost, Johnův falešnej zpěv se sklony k hysterii a v neposlední řadě texty, co jsou více či méně úchylný, více či méně temný, více či méně mrazivý a je v nich dost a dost pravdy… k tomu všemu připočtěme, že jsou to kluci skromný a zatraceně šikovný. A na Kopci se to sečetlo a dvakrát podtrhlo. Lidí ke sto čtyřiceti, předskakující básník Adam, co mu ten večer s Bourkem šla karta a pak už jen šílený John Congleton se svou družinou… 4 mušketýři, které diriguje nepříčetně zmítající se skřítek. Songy nejen z poslední desky Someday This Could All Be Yours pt.1 … sbor zpívá We Know Where You Sleep …. I don't know about you, but I am at peace, I know what it is that I must do, I hope you are sitting down, dear, come hell or high water this sick world will know I was here … eL má príma výhled ... snad prvně na The Paper Chase vidí každej pohyb na podiu … je vítěz. A snad prvně je jí TAK MOC líto, když je konec. Asi proto, že ji nestačili klucí zahrát asi ještě sto padesát věcí, co by se pro ten večer hodily. Nejlepší. Nicméně eL pak ještě potkává asi sto lidí, co nečekala nebo je neviděla sto let. Bonus. Asi k narozkám. Ten večer měl smysl. Říjen má smysl. Však to říkám.

a jedna ze Sedmičky

a jednou John sám ... když mi jí nezahrál na Sedmě, tak aspoň takhle pěkně akusticky...

červencový kaleidoskop

červencový kaleidoskop … barvy, světla, tvary, filmové pásy, zvuky, hluky a lidi ... …. vůně léta, Bukovina (ta Dolní) …. hodně lidí … známých i neznámých … hodně slov.

Nejvíc těch známých i neznámých bylo asi ve městě lázeňských oplatek, vřídla a v průběhu prvních červencových dnů i filmu. Na karlovarském filmovém dýchánku stráveno i letos jen pár prvních dnů, což pro nasátí atmosféry, zhodnocení letošní znělky, shlédnutí pár filmů, potkání řady kamarádů, doplnění kofeinu a nikotinu na další rok dopředu a spořádání nepočítaně vinných střiků, naprosto stačilo. Žízeň Park Chan-wooka, je po Old Boyovi jeho další majstrštyk (minimálně nejnápaditější „upírský“ film, co jsem za poslední dobu – možná vůbec kdy – viděla), nenápadný půvab Humpday mě okouzlil a v soutěžním Za všechno může Jidáš zas tančí všichni vězni z turínské věznice minimálně jako Fred Astaire. Nicméně kdo se nechce prodírat přelidněnou kolonádou, pro toho jsou tu karlovarské ozvěny … ecce Šary Vary … takže tam až dohnán a uloven mezi jinými nový film Baltasara Kormákura Svatba za bílé noci, stoprocentně to nejlepší, co jsem od tohohle chlapíka z Islandu viděla, Na sever je zas film, co za ním stojí scénář jednoho z mých norských literárních favoritů Erlenda Loe, takže tahle antidepresivní off-road movie, jak praví popisek, je přesně tak zvláštně černočerně ledově milá jako Erlendovy knížky. Kdo nikdy nebyl na festivalu All Tomorrow´s Parties, může se podívat aspoň na dokument, co se v něm střídají všichni ti, co mám ráda, Warren Ellis v něm vypráví, jak měl kdysi hrozně rád Bad Seeds (tedy aspoň do doby, kdy s nimi začal hrát) ... na mikrosekundu (škandál) se dokumentem mihnout Shellac nebo Slint … Micah P. Hinson hraje jen tak v campu Diggin´a Grave, Thurston Moore zas přemýšlí nad rozdílem mezi akordy D a G, s tím vším se prolínají prehistorické záběry a všude do toho hraje skvělá muzika …. čistá práce … maximum hvězdiček.

Na Paniku v městečku jděte, sežeňte si, podívejte se, protože takhle vtipný, šílený, maniakální animáč (plasteliňák) s tak geniální erupcí gagů, fórků, nápadů dlouho neuvidíte. Pro představu minutka. Žel neznám původní belgický seriál, nicméně Kůň, Indián i Kovboj od teďka mají navždy místo v mém srdci (jeden krátký ucelený seriálový pidipříběh zde )

Hranice ovládání Jima Jarmusche bude zřejmě za hranicí ovládání řady Jimových fanoušků. Meditativní průchod krajinou … procházka s nejasným cílem, plná symbolů a poselství, co stojí ve srovnání třeba s Mrtvým mužem (kde se tohle všechno dá najít také) tak trochu mimo příběh, ale i tak dokáže být ona cesta po boku mlčenlivého hlavního hrdiny vcelku působivá (nemalou roli hraje i přítomnost hudby japonských Boris, která je na pár místech okořeněna spoluprácí se starými známými Sunn O)))

A musím přidat ještě jeden příběh na filmovém pásu … Wrestler - jeden z nejbolestnějších filmů, co jsem viděla minimálně za poslední rok (možná vůbec). Darren Aronofsky se v něm vykašlal na svůj formální, pro mě až drásavě nátlakový, vizuální styl a s minimem prostředků, a vlastně docela nenápadně, dokázal vykreslit TAK silný a bolestný obraz destrukce… té vnější i vnitřní ... fyzické i psychické. Aronofsky asi nikdy nenatočil nic tak komorního a při tom tak silného, hlubokého a mnohovrstevného. A jsem přesvědčená, že bez Mickeyho Rourka by toho nedocílil ani z poloviny. Rourke má ve tváři totiž životem vyryto přesně tolik, kolik tam toho měl vyryto Randy „The Ram“ Robinson. Wrestler. Nejsilnější film letošního roku. Obdiv. Aplaus. Úklona až k zemi.

Světlo v sále, prosím !

Ne tolik jako ve Varech ale také nemálo duší bylo 9. července v Arše, kde to pro Čechy prvně rozbalil starej Moz., co měl kolem sebe tu samou auru, jako v Berlíně, s tím rozdílem, že Archa byla víc „dojímací“ … jak psal někde Adam, byla plná (nejen) třicátníků, čtyřicátníků, co byli dojatí tak, jako by se jim narodilo první dítě … jo, tak nějak to bylo. Konstrukce večera byla stejná (včetně setlistu, uječený příšerný předkapely, Morrisseyho převlíkání a svlíkání košil, výtečný kapely za zády, radosti, radosti …) s jedním rozdílem oproti berlínské selance. Tím bylo jedno velké NEVERMORE směřující k security službě najaté pro ten večer. Statní chlapíci a dáma ve žlutých tričkách, kteří měli dohromady IQ sotva 20 a tetelili se radostí z pocitu přidělené moci … zlovůle, hloupost, omezenost, bezmoc na straně (nemálo) platícího návštěvníka … jak milý a osvěžující byl oproti nim pocit z Berlína, kdy mi muž s vizáží člena Dělnické strany po prošacování tašky popřál s líbezným úsměvem hezkej večer a fajn koncert … moje milá Archo, mám tě ráda, vždycky mi u tebe na palubě bylo dobře, ale prosím, tohle už ne .. takhle určitě ne ! Díky …

Ráda překvapení … ty hudební obzvlášť … a ty červenec přivál taky … a rovnou dvojmo … v průběhu jednoho týdne. Tím prvním byli +/- , co jsou Američani a jejich hudební rozpětí sahá z království skorem až čistě akustického přes melodické indie-rockové kousky až po post- rockové plošky a drobky, kterými tu a tam krmí svou písňovou drobotu. Good job, pánové ! To Crocodiles jsou zas dva kluci odněkud ze San Diega, z nichž jeden drhne kajtru a pouští mašinky a druhej vypadá jak Bob Dylan za mlada, neúnavně skáče, poguje mezi publikem, dělá kotrmelce, svíjí se na zemi a do toho zpívá. Crocodiles zní jak mix The Jesus & Mary Chain s třeba ujetějšími a špinavějšími Handsome Furs. Po dlouhé době po koncertě neslyším na jedno ucho a mám chuť si koupit minimálně tričko … hehe.

Nicméně přichází vrchol tohohle postu, července … to nejlepší na konec. Pohyblivý svátek všech, co mají rádi kluky na stříbrný raketě aneb Silver Rocket a jejich každoroční Silver Rocket Summer něco … letos tím něčím bylo „Solo“, bylo zasazený do prázdninový krajiny malýho Arana – na koupaliště v Dolní Bukovině pod obří stan, co mu chyběla uvnitř už jen manéž a piliny a bylo to letos nejvíc. Ani nemohlo být jinak … osamělí, nikoliv však zbloudilí, střelci bez svých ansámblů, potlach kolem táboráku … Marty aka Bone Machine, co bez domovských Bugmen, zní jak Jack White, Mon Insomnie, co ho mám na mušce už pár let… ještě pár přestřelek, šrámů a bude českej Conor Oberst, to vám říkám a věřte mi ! Havana Klub, Pinto, co dá pár táborovejch pod hvězdy, Bourek aka Bonus vypálí pár ostrejch beatů a slov … a je to velký, zábavný a lidi zpívaj, tvořej jednu vlnu a vracej plnejma hrstma. Bůh by nechtěl, aby umřel Johnny Cash ...Přidává se Lyrik, překvapení ze Slovenska, chytrej hip-hop …srovnaný slova, srovnaný myšlenky, pár věcí od Sporto, ale to už valí i třetí hrdina Aran Epochal. You got. Swastika eyes… že venku leje a před stanem se tráva mění v bahenní lázně, už nevadí … déšť neexistuje, svět je daleko, tady je jen scéna a dává to ten den smysl.. Troy von Balthazar, kovboj, co ten den v okolí stanu působil dojemně ztraceně, osamoceně, poslední korunu bych mu dala, ve stanu na pódiu je ještě křehčí, vtipkuje, je zrozen k tanci, jeho prazvláštních, ale tak dobře známých (ne)melodií je plná hlava … když dává Adamovi a Silver Rocket věnovanou Valentine a hned vzápětí Days Of Nothing od Chokebore, málem se mi zastaví srdce …Chokebore znovu spolu …vidět/slyšet je … i slzu bych pak asi uronila (nicméně možná to není tak nemožná představa). Troy je hrdina. Ještě není pozdě mu to v Čechách říct … neváhejte ! Amen. Todd - Unkilled Worker s OTK za zády je zlej … nejvíc ze všech … vzduchem lítaj lidi, syrový a surový, trhá to zevnitř, stan se třese a potí, chce se řvát a rvát, jaká je to síla. A pak už Scott McCloud … Paramount Styles … Adam krotí basu a je moc vidět, jak si to užívá, splněnej sen .. a Scott si to užívá taky …. paradise happens …zase … ale teď je to lepší než kdy před tím, největší odezva, to spojení až bolí, jak je těsný, Scott je snad až dojatej …vrací se a dává Come to New York … podruhý ten večer a pak už nic …černá díra … člověk jen vstřebává a usmívá se... nejlepší Silver Rocket Summer… pro mě stoprocentně. Jen díky je letos zatraceně málo…

fotky ze SRSS třeba tady

a ještě dvakrát pohyblivým obrazem:

a) Bonus, Lyrik, Aran ... tak trochu jiný Sporto

b) Troy von Balthazar ... málo z Bukoviny ... ale zato hodně Chokebore