I found heaven and hell, I thought you came to rescue me

Kapitola pátá - Jason Webley a Amanda Palmer (5.5., Palác Akropolis)

V únoru Prahou proletěl Brian Viglione s Botanicou, v květnu s šapitó, slonama a Jasonem Webleym přijela jeho bývalá hudební polovice Amanda Palmer. Napěchovaná Akropole, v publiku očividně plno těch, co se furt modlí k drážďanskejm panenkám. Před hlavníma akrobatama kraťounký představení slečny, co se zove Gaba Kulka, je z Polska a bez žonglérů a smečky pudlíků předvedla skoro dechberoucí čtvrthodinku. Hrdinka za piánem z rodu Regin Spektorovic s vizáží nenápadný slečny z lahůdkářství.

Po ní bez klaunskýho intermezza Jason Webley, co nedávno opustil vizáž pátýho mušketýra, shodil vlas i vous a nikdo mi nevymluví, že by teď klidně mohl hrát dvojče nejlepšího barmana na světě (kdo by snad váhal, tak vítr vane samozřejmě na kopec). Jason jako potulnej kumštýř, co na ulici řve svoje kramářský písně, aby vyžebral pár šterlinků na hlt whiskey... one man show, při který pánové v publiku zatínaj pěsti, zatímco jejich dámy jihnou. Po pár minutách se prvně k Jasonovi připojuje Amanda. Hudebně se tihle dva nemohli najít líp. "Jeden hlas" a kdyby k nám přijeli se svejma Evelyn Evelyn, mohla bych říct i "jedno tělo". Nicméně holky Evelyn a Evelyn jsou aspoň zmíněny a během večera i od nich zazní pár kousků jako třeba Have You See My Sister Evelyn nebo infantilní Elephant Elephant za doprovodu Gaby a plyšovýho slona, co dostal ten večer i jméno ... tušim, že byl pokřtěn Pepíčkem, ale paměť odchází, takže pravda může bejt tam někde venku.

Každopádně atmosféra, kdy celá Akropole zobe těm dvoum cirkusákům z ruky, vydržela celej večer přes písničky z Amandiny sólovky, přes starý kousky The Dresden Dolls (nakonec si někdo vykřičel i Coin Operated Boy) až po Jasonův Drinking Song, kdy se do manéže vřítil ještě Adrian Stout z Tiger Lillies, aby celou scénku doprovodil hrou na pilu, a kdy byla celá Akropole  donucena kymácet se do nerytmu, předstírat opilost a ječet refrén .... a pro ty, co Amandě nemohli přijít na jméno, tak na konci se na podiu objevil i samotný Neil Gaiman, aby popřál happy birthday tour managerovi Ericovi, co si dokonce během večera taky zazpíval... večírek s dortem. Barevný, neučesaný, roztomilý.

Kapitola šestá - Wolf Parade (9.5. Matrix)

Dost bylo nářků nad tím, že do ČR jezdí Wolf Parade po kouskách a konečně po Sunset Rubdown Spencera Kruga a Handsome Furs dalšího z vlčí smečky Dana Boecknera, k nám konečně přijela tlupa celá. A povzdech bude už jenom jeden, a to nad počtem vlkuchtivých příchozích, protože jestli bylo v Matrixu lehce kolem sta hlav, tak je to možná moc. Chyba. Nicméně i těch pár kousků dokázalo udělat dojem vícesethlavýho davu. Na Wolf Parade je vůbec nejlepší to mísení Krugovy trochu divný melancholie a Boecknerovy živelnosti. Oheň a voda, co dohromady sakra funguje. Spencer u kláves, Dan pobíhá okolo, zbytek kapely je sic v pozadí, ale přispívá k tomu, že to všechno neuvěřitelně tepe. Hodinka a půl, věci ze starejch desek vedle novejch kousků z připravovaný nový Expo86, co zněj jako šílenější Handsome Furs, a teda výborně. Celý to znělo výborně.

Kapitola sedmá - Crippled Black Phoenix (11.5., Klub 007)

Kapitola, co začíná tak nějak běžně, byl jednou jeden... v tomhle případě bylo jednou takhle osm muzikantů, co k nám přijeli na Kopec. Bylo jich tak moc, že se na tamní mrňavý podium skorem nevešli a navíc se na ně přišlo podívat pohříchu málo lídí. Nicméně tihle kluci a holky nebyli ledajaký muzikanti, hráli už v kdejakejch známejch kapelách, čili žádný béčka, takže i těm málo divákům pořádně ukázali, zač je toho v Anglii loket. Dvě kytary, basa (ovládaná nefalšovaným McGyverem !!!), violloncelo (za kterým zas seděla osoba, co vypadala jako Leslie Winkle s opravdu nezapomenutelným dekoltem), klávesy, tajemný krabičky, zpěv (co měl na starosti chlapík neustále pokášlavající a vypadající jak můj brácha). Hudba hutná tak, že by se dala krájet, co se pohybuje od post-rockovejch poloh až po metalový dunění, při který se toho pod povrchem děje víc, než je na první pohled vidět. Světy se bortí, města hoří a z popela znovu a znovu vylétá černej fénix, co je ze stejnýho rodu jako třeba The Black Heart Procession potažmo klidně Pink Floyd. Zpívající Joe Volk vypadal celou dobu značně znuděně a nezúčastněně, ale i přesto mu každej zobal z ruky, takže nakonec dokonce donutil těch pár hlav z řad diváctva sborově výt námořnickej nápěv při Burnt Reynolds. Hodina a půl utekla, aniž by kdokoliv stačil mrknout, možná pak zaznělo i třeba Rise Up And Fight nebo 444, ale jistá si nejsem neb kdo by si to pamatoval ve stavu nejhlubší hypnózy, přikrytej nánosem zvuku... inu z popela se zrodil jeden z koncertů roku. A zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Rise Up and Fight 

444

fotky - třeba tady a tady

Kapitola osmá - The Black Heart Procession (14.5. Divadlo Dobeška)

Vymodlenej koncert na kterej padlo mnoho krvavejch obětí a temnejch obřadů. Na Dobešce je překvapivě skoro tolik hlav, co si Black Heart zaslouží. Bodejť by ne, když přijel pohřební orchestr, co hraje ty nejsmutnější písně na světě. Při nich vylejzaj nebožtíci z hrobů, aby se ještě jednou nadechli, osamělý srdce pukaj, starej flašinetář hraje do noci písně pro nikoho, někde v dálce kdosi preluduje na pilu smuteční marš a při tom si potichu krvácí... a jen tak mezi řečí je to všechno čarokrásný.  

Orchestr snivců, kterej diriguje Pall Jenkins. To a ještě víc od prvního tónu, co Pall vyloudí na svojí pilu. Někde na začátku zazní Wasteland a All My Steps z poslední Šestky, je něco strašidelnějšího než slyšet v potemnělym sále Drugs ? I took your poison to see how you suffer, I took your drugs to see you high, I took your hand to walk with you, I lost my mind to lose my love... Dokonalost je na dosah ruky. Srdeční (nebo srdcové) hitovky Release My Heart a Square Heart, refrén The Letter je už skoro sbor z publika... In the letter that you wrote, I heard the words that you never spoke, It is time for you to come home... Heaven and Hell jako duet s oldskůlovým černým basákem. První odchod do šaten a bouře pod podiem. Kucí se vrací, aby zahráli jen tak akusticky s piánem a pilou mezi lidma. K dosažení nirvány chybí už jen diamanty. Druhý odchod za oponu a přestáváme s Tláčou doufat. It's A Crime I Never Told You About The Diamonds In Your Eyes úplně nakonec a dvojhlasný zaúpění je naše poděkování.  

it´s a crime

Skutečnej zvuk

Osm zastavení. Osm kapitol. Trocha tý souvislý dojmologie zas po nějaký době. A že se teď psát nestíhá. Věci se dějou a dějou se rychle a hlavně furt. Takže první čtyři party teď.

Kapitola první -Times New Viking (3.4. Sedma)

Člověk by ani nevěřil, že někdo v tak krátký době trumfne Jay Reatarda (měj se tam, kluku, dobře ... ať už jsi kdekoliv) v počtu zahranejch písní na ploše cca hodinky. Jay jel na rekord onehdá v Matrixu, americká vikingská úderka ho na Kopci trhla ... byť těsně (no dobře, možná je to i proto, že z Jaye jsem tenkrát předčasně prchla na poslední spoj hehe). Jízda, při který se jelo jen šusem... inu No Time, No Hope ... a smrděla hitem na sto honů. Tolik pecek s hitovym potenciálem by mohl leckdo závidět a nasazení jakbysmet. Špinavá energie, zastřenej zpěv, lo-fi, noise, punk. Čekala jsem jen další partu, co dělá bordel, odcházela jsem vlastně překvapená a spokojená.

Kapitola druhá - Gnu+ Sporto (22.4. Sedma)

Sporto jak dobře promazanej stroj. Kucí z Gnu po dlouhý dlouhý době. Na Kopci skorem dvě stě lidí. Jako jedno tělo. Živě Mossad ... páni ... Moc hezky si to kucí připravili. 

Kapitola třetí - High Places + Why? ( 25.4. Sperm festival, Meet Factory)

Do Meet Factory mě dostane máloco. Why? jsem prošvihla předloni, inu vyrazila jsem s chlebníkem na kraj světa. Bod má pan efha za nekuřáckej den. High Places jsem taky předloni minula, ale na rozdíl od Why? jsem si teď v M.Factory říkala, že mě to mrzet nemusí ani trochu. Přišlo to jejich elektronický "éterický" pidlikání jako nebetyčná nuda jen mně?  

Why? mám ráda a nejen proto, že jsou jednou nohou tam, kde je třeba Andy Bothwell. Melodický až hymnický, rozpoznatelný, občas se skoro hip-hopovou vsuvkou, zábavný, chytrý. Ten večer navíc i jako první bod programu jeden z bratrů Wolfů - Josiah jako předskokan. Josiah sám jen s kytarou a intimní-křehce-zábavnou-skoro-country dvacetiminutovkou. Jako dobrý. Why? byl večírek se všema hymnama. Jonathan Wolfů se po celou dobu tvářil za mikrofonem patřičně nepříčetně a vůbec vypadal jako ukázkovej nerd. Šlapalo to. Bavilo to. Dobrý to bylo.

Kapitola čtvrtá - Fuck Buttons (3.5. Meet Factory)

Tak na tohle jsem se těšila fakt hodně. Fuck Buttons, můj předloňskej objev, jsou dva magoři se svejma elektrohračkama, co jim v září vyšlo teprve druhý plnohodnotný album Tarot Sport. Před nima A Sunny Day in Glasgow, který mě zaujali snad jen tím, že jsem chvíli přemejšlela, jestli to, co slyším, je opravdu ta kapela, kterou si pod značkou ASDIG představuju. V Meet Factory jsem totiž vnímala jen opakující se nemastnou neslanou diskošku, co nebavila ani přes venkovní zeď, za kterou jsme s Há utekli. Tak nevím. Nicméně beru vaše ťukání na čelo. Proti gustu....

Před tim než začali hrát vopice z Fuck Buttons jsem si po klubu všimla vyvěšenejch cedulí s varováním nebohejm epileptikům, že se mají mít na pozoru neb opi používaj silný lasery. Během koncertu jsem viděla vynášet jen jednoho nebožáka a vcelku se divim, že byl v nacpaný Meet Factory jedinej. Další z fyzickejch zážitků.  Tělo si vybavilo třeba Sunn O))). Basy, co vám trhaj vnitřnosti a kalhoty, nervní epileptický a nekompromisní světla, před kterejma se nedá utéct a do toho džungle, průlet strašidelnejma galaxiema, nánosy zvuků a hlukový závěje. Největší pecky z prvního Street Horrrsing i z Tarot Sport. Dlouhý vytleskávání zhypnotizovanýho a oblbnutýho davu a Sweet Love for Planet Earth  jako přídavek... krása. zaprášená skelná vata. Ale i tak krása.

a příště kapitoly o Amandě a Jasonovi z cirkusu, vlčí smečce, o tom jak z popela vstal černej fénix a hlavně balada o puklejch srdcích...

surf solar

We will make you one of us

Micachu, vlastním jménem Mica Levi, je mrňavá dvaadvacetiletá Britka, co vypadá jako 13ti letej (tak trochu spratkovitej) kluk, má na kontě jednu desku (Jewellery), co jí produkoval Matthew Herbert, orchestrální kousek pro Londýnskou filharmonii a nálepku jednoho z největších objevů na britském avantgardním písečku. Jewellery je celá uvařená z krátkejch údernejch písniček, který pulzujou energií a jsou zabalený do divnejch kabátků, co mají na sobě elektronický, tak trochu lo-fi po domácku vyrobený punkový záplaty. Nicméně i přes tuhle zvláštní slupku voněj hitem na sto honů … zpěvný, zapamatovatelný melodie, na první poslech chaotická skladba všech písniček, špinavě dravá poleva, drzej hlas, co by zrovna tak mohl patřit lehce postpubertálnímu klukovi… 20. října, v Nodu Mica a její dva The Shapes za zády. Před Micachu ještě pánové ze znovu zrozených Pavilon M2 (s posilou v podobě mon insomnie mlátícího do bubnu) a jon la tash, co ho eL tak nějak prostála na baru…. Zvuk je na dvě věci .. bohužel … NoD plnej a vydejchanej. Mica je tak malá, že z ní je vidět jen šošolka odbarvenejch blonďatejch vlasů a eL si celou dobu myslí, že slečna Micachu sedí …až pan Vic, co má pro ten večer parametry rozhledny, uvádí věci na pravou míru. Nicméně i tak je v NoDu ten večer tak nějak všechno to, kvůli čemu se o Micachu píše a mluví. Golden Phone je na svym místě, jen holt ten prostor mě přiváděl trochu do rozpaků … jak by asi slečna Levi zněla na Sedmičce … jsme si pak říkali u kafe s panem Jé.

a jedna z Roxy

O 24 hodin později ale výlet domů na Kopec a tam držet palce slečně indiánový, aby přišlo co nejvíc lidí, aby měli kucí náladu, aby se všechno povedlo a vůbec. The Paper Chase po čase zas u nás a jestli slečnu eL teší něčí skoro zdomácnění u nás, pak je to právě to malého velkého Johna Congletona. Chlapík šikovná to je. Těžko říct, co na těch Pejpr Čejz je (pro Pe si dovolím jen bezvýznamnou poznámku pod čarou o tom, že nazývat „hype“ to, když o kapele mluví a občas napíše stále jeden a tentýž člověk, jinak po ní nikde neštěkne pes a na koncert pak přijde stovka statečných, mi přijde trochu úsměvný), každopádně za těch pár let, co se s touhle partou eL potkává, si stačila vytvořit už slušnou závislost … takže na nich asi něco bude …. možná jejich záliba v disharmonii, všech těch strašidelnejch zvucích, co zněj, jako by Congleton & spol. do všech desek chtěli nenápadně vmíchat soundtrack ke strašidelnýmu zámku, charakteristickej zvuk kláves, co duněj jak padesát párů okovanejch bot, všechna ta hymničnost a roztříštěná monumentálnost, Johnův falešnej zpěv se sklony k hysterii a v neposlední řadě texty, co jsou více či méně úchylný, více či méně temný, více či méně mrazivý a je v nich dost a dost pravdy… k tomu všemu připočtěme, že jsou to kluci skromný a zatraceně šikovný. A na Kopci se to sečetlo a dvakrát podtrhlo. Lidí ke sto čtyřiceti, předskakující básník Adam, co mu ten večer s Bourkem šla karta a pak už jen šílený John Congleton se svou družinou… 4 mušketýři, které diriguje nepříčetně zmítající se skřítek. Songy nejen z poslední desky Someday This Could All Be Yours pt.1 … sbor zpívá We Know Where You Sleep …. I don't know about you, but I am at peace, I know what it is that I must do, I hope you are sitting down, dear, come hell or high water this sick world will know I was here … eL má príma výhled ... snad prvně na The Paper Chase vidí každej pohyb na podiu … je vítěz. A snad prvně je jí TAK MOC líto, když je konec. Asi proto, že ji nestačili klucí zahrát asi ještě sto padesát věcí, co by se pro ten večer hodily. Nejlepší. Nicméně eL pak ještě potkává asi sto lidí, co nečekala nebo je neviděla sto let. Bonus. Asi k narozkám. Ten večer měl smysl. Říjen má smysl. Však to říkám.

a jedna ze Sedmičky

a jednou John sám ... když mi jí nezahrál na Sedmě, tak aspoň takhle pěkně akusticky...

Říjen, měsíc hrdinů

Říjen je měsíc hrdinů. Reků, co k nim eL posílá bezvýznamný modlitbičky před usnutím (občas i v ranním a odpoledním metru) a oni na ně občas i slyší a přiblíží se na dotek. John Vanderslice v doprovodu družiny Plants & Animals dorazil 13.10 na Kopec. Třikrát hurá. Plants & Animals hráli během své předskakovací mise hru „kterak eL co nejvíce připomenou dalšího hrdinu – Jeffa Buckleyho“… a nutno říct, že jí hráli skvěle. Několikrát jsem ho ten večer na Sedmě slyšela tak zřetelně, jako by ho nikdy voda nevzala … trochu strašidelný … ale krásný.

John Vanderslice (překvapivě v Praze černovlasý), všeuměl, co už taky stačil spolupracovat s kdekým, co pro pro eL představuje nejen dotyk s The Mountain Goats (kterým produkoval jejich desky Heretic Pride a We Shall All Be Healed, a se kterými příležitostně i hraje), ale hlavně v sobě má tolik hudební osobitosti, že by jí mohl klidně rozdávat… a přesně to předvedl i doma na Kopci. John a dva chlapíci, songy nejen z úplně poslední desky, žádný ukníkaný písničkářství, ale poctivej indie-rock, co odsejpá, má melodie upečený z těch nejčerstvějších surovin a všechno to diriguje Mr Vanderslice, co umí brnknout stejně tak na melancholickou jako naštvanou strunu…. moc hezký … a nejhezčí byl skoro až táborákovej závěr, kdy po desátý hodině místo toho, aby nám kapela dovolila v klidu se rozejít do svých domovů, tak John a jeho chlapci dali ještě pár songů, bez všeho hluku, mikrofónů a techniky, jen s kytarou bubínkem a akordeonem, přímo uprostřed sedmičky v kruhu všech statečných, co ten večer na Kopec vyšplhali…. část "afterparty" k vidění zde:

Po vší tý skromnosti a hudby bez pompy, přišla injekce plná flitrů, těžkejch parfémů, cigaretového kouře, obnažených těl, potu, bizarních kostýmů, kabaretu a dekadence, to vše v podání bohem políbenýho londýnskýho floutka Patricka Wolfa. Ten je pro eL jeden ze tří oblíbených housličkářů, nicméně Patrick na rozdíl od Owena Palletta a Andrew Birda, umí navíc ještě pěkně kroutit pozadím. Ve slušně zaplněné Akropoli vzal pan Vlk do rukou housle jen jednou, častěji seděl za piánem, týral kytaru nebo prostě jen tak v nejrůznějších kostýmech (většinou ale, k nemalému nadšení cca poloviny přítomných, polonahý) chodil rozehřívat slečny v prvních řadách svou vyzývavou blízkostí. Nicméně zpívalo mu to neuvěřitelně, dával jak se patří na odiv svého hudebního génia, komunikoval, navíc byl vtipnej a milej. Pan Vic vypustil větu o tom, jak konečně viděl živě Davida Bowieho … bez debaty, Ziggy Stardust model 2009 byl ten večer na Žižkově … eL jen trochu litovala toho, že ho neviděla cca před dvěma lety, kdy by jí navíc hrál z desek, dle jejího názoru, o něco lepších než je jeho poslední (přesto výborná) The Bachelor. Divadlo žije a eL viděla drahouška Wolfa. Říjen má smysl.

Hard Times

ve třetím dílu trilogie - frackovitá mrňavá Micachu a malý velký John Congleton & nejlepší ze všech falešnejch úderek pod sluncem. stay tuned.

Mráz přivezli Celan...

Myslím, že všechen ten sníh a mráz k nám přivezli Celan … jen o tom nikdo neví. Na svatého Václava do Prahy přitáhl Chris Spencer, vrchní řvoun z Unsane, svou novou bandu, která je tak trochu hlukovej dream team. Velectění pánové v něm totiž nosili nebo ještě nosí dresy se značkami jako třeba Einsturzende Neubauten, Oxbow nebo flu. ID. Ale na tom tak úplně nezáleží. Hlavní je hudba. V případě Celan je to nepopsatelnej mix všecho, co člověk tak nějak čeká - zlý kytary, riffy, co z nich teče krev, naběhlý žíly, syrovost, neuvěřitelně monumentální a hutnej zvuk a k tomu jako bonus něco, co se automaticky od drsnejch chlápků čekat nedá, v případě Celan, neskutečnej smutek, spodní proudy, co se v nich melou věci tak černý, že je lepší si je snad ani nepředstavovat, neklidný spaní, černočerný sny, občas vsuvka skoro až křehká, která ale na konec stejně jenom znepokojí, donutí vás rozhlížet se kolem sebe a děsit se každýho stínu … To všechno lze slyšet na jejich zatím jediný desce, co vyšla letos a jmenuje se Halo … to všechno tam je .. a to všechno bylo i 28.9. v Matrixu, kde to cejtilo sic jen nějakejch 50 lidí (kde všichni byli ?!!), který ovšem ten neklid z hlav jen tak nedostanou… Za tu zimu můžou Celan.

Ještě pamatuju kino U pilotů … když už kino nebylo, chodilo se tam aspoň na kafe, Ká tam pak sportoval. Teď je na místě kina a sqashovejch kurtů bar a „koncertní“ prostor. A upřímně řečeno, se v něm radši nikdy neměl přestat hrát squash, protože jako místo pro koncert je Pilotbar dost tristní. Na to vcelku doplatili Immaculate Machine, co se tam dopotáceli 3. října. Lidí pomálu, smutný pan efha, zima, „první galerie“ je naše. The Mood umí líp, zažila jsem… pro Immaculate Machine to už byla návštěva druhá, oproti té první se krom základních pilířů obměnila skoro celá jejich sestava ... nicméně zůstala Kathryn Calder (kdyby byl někdo na pochybách tak je to ona neteř A.C. Newmana z The New Pornographers, co si se strejdou občas ještě v TNP brnkne) a to stačí. Immaculate Machine ve skoro ryze dívčí sestavě (frontman Brooke Gallupe promine) spustili svoje chytlavě roztomilé indie-folk-rock zpěvy, statečně se prali celou dobu se zvukem, který je žel většinu času porážel na body, nicméně i přes onen nešťastný sudový efekt, to nakonec byla vlastně moc milá hodinka. Vcelku by mě zajímalo, jak v Pilotbaru zněli pár dnů na to divoši z HEALTH … i když ti si asi se zvukem a prostorem hlavu nedělali…

To Lovvers jsou sympatický punkáči, co 9.10. během svých patnácti minut slávy na Sedmičce, předvedli slečně Há všechny triky, co měli schovaný po rukávech … hudba z rodiny hlukařů Wavves nebo Crystal Antlers, tak trochu lo-fi punk, co rozpogoval celou Sedmu a pivo teklo proudem … až vás bude zajímat, jak lze během sekundy pokropit najednou jedním pivem cca 50 lidí v okruhu pěti metrů, zeptejte se pana Ovse, v tomto umění není většího mistra … a bude-li někoho zajímat, jak lze rozpustit ve fotbálku rozpočet menší rozvojové země v desetikorunách, bez toho, aniž byste vykázali v této nesmyslné hře jakékoliv zlepšení, zašlete mi dotaz emailem.


Stejně jako Immaculate Machine, ani pro Polite Sleeper nebyla říjnová pražská stopka premiérou. Stejně jako na Immaculate Machine, ani na Polite Sleeper prvně eL nebyla. A Polite Sleeper eL lituje dvojnásob. Prý byl první koncert z řady těch, o kterých se nediskutuje. Já bezvýhradně věřím. Slyšeli jste někdy PS ? Když já tyhle tři chlapíky z Brooklynu slyšela prvně, obočí mi vyjelo ke stropu a nedala bych si vymluvit, že neslyším hlas Johna Darniella z The Mountain Goats . Tenhle pocit mě ovšem pronásleduje i při poslechu desek a mnohokrát jsem si na Johna vzpomněla i 12.10 v Rubínu, kam kucí ze stříbrný rakety Polite Sleeper znovu přivezli … za což velký dík. S The Mountain Goats mají Polite Sleeper společný vyšponovaný vokál, určitou hudební akustickou neučesanost, upřímnost a přímočarost a živě je to znát dvakrát tolik. Kytara, bicí, klávesy. Ještě než začne regulérní koncert, dává Jason s Michaelem jen ve dvou jeden song v předsálí na baru ... místo předkapely … kytara a místní barové piáno a nikdo na baru ani nedutá … a pak už okamžité manévry vedle, kde už je připraven bubeník Tim Wilson v režimu stand by. Poměrně mile efektní začátek. zpěvák a kytarista Jason Orlovich na jevišti působí jako by to notně přehnal s kofeinem. Upřímnost a opravdová radost … folková intimita až nervní těkání, jazzový metličky a prasklý struny …barevný vyprávění … folk mess, jakožto nálepka, co si pánové na těla vytetovali sami …. a uhání to tak strašně rychle a lidi je nechtěj pustit…uf …nečekala jsem že podzim bude až takhle barevnej a že to bude TAK strašně moc pěkný.



Příště John Vanderslice, Plants & Animals a zlatíčko Patrick Wolf.
A přijďte zítra (20.10.) na potrhlou Micachu do NoDu a hlavně o den později na Sedmu na jednu z nejfalešnějších a nejlepších part na světě aka The Paper Chase mocného Johna Congletona !!

Na cestě III.

Jak v tavící peci bylo v neděli 9.8. na Strahově, kam Stříbrná raketa přivezla trojku tříakordovejch intelektuálů, co se zovou The Thermals. Narváno. Vydejcháno. Vzduch se vaří. Těla se potí. Skáčou. Zpívaj. No future. Bez dechu. Pillar of salt. Největší sedmičkovej sing-along, co jsem tam zažila. Jedna pecka za druhou. Proč je vlastně nehrajou rádia ? Radost. I když nezahráli When I Died, co by se ten večer tak hodila. The Earth was too hot, the air was too thin, I took off my clothes, I took off my skin, I crawled to the sea, that was crawling from me, so I could swim...yeah, so I could swim! Kapelu jsem sice zahlídla až po koncertě, když nakládala věci do dodávky, ale nevadilo. A pak už nám jen Hutch Harris zamával a The Thermals byli fuč. Ještě někdy bych je ráda viděla. hehe.

Crystal Antlers (18.8.) byli tak nějak v tu dobu asi nejvíc. Nekompromisní. Vichr, co smete všechno, jen vy jste v oku hurikánu. Songy z prvního EP (k mojí radosti) i z první desky Tentacles. Živě to vypadá, že celá deska je jeden hit vedle druhýho a Andrew je všech hitů král. Špinavá energie, co obaluje šlágry jak brus. Fajn, že k nám najdou cestu i ti, co mají startovní čáru teprve těsně za sebou. V tomhle případě díky (nejen !) a.m.180 Collective.

To Radiohead, ti tu startovní čáru mají na míle daleko za sebou, nicméně konečně dosprintovali až k nám. Repríza loňského Berlína. Bála jsem se, že bude stejně a nebylo. Loňští zahřívači Modeselektor letos čapli ještě Apparata a přijeli jako Moderat. Modeselektor mě samotní nebaví, ani loni mi nic živě neříkali, s mistrem Apparatem to mělo pro mě sic zajímavější ambientnější náboj, ale asi bych si je v klubu, kde by do mě nepražilo slunce, užila víc. Thom Yorke a jeho družina měla tu samou krápníkovou výzdobu, Thom měl stejně pološílený pohyby. Johnny se schovával pod stejnou kapucou a byl stejně soustředěný na svoje hejblata a přece to bylo jiný. Kostra setlistu byla v In Rainbows, nicméně obalovaly jí jinak koncertně poměrně raritní věci, jako třeba Exit Music (For a Film), Lucky, nebo 2+2=5 (velký překvápko, velký nadšení). Plno lidí fňukalo, že kluci nezahráli svoje největší pecky, plno lidí očividně přišlo jen na Creep a Karma Police a plno lidí jejich absenci chápalo jako zradu a Radiohead posílalo do horoucích pekel. Moc nechápu. Dvě a půl hodiny poctivýho potu, unikátní setlist, kapela byla, dle všeho, hodně dobře naladěná. Pódiově stoprocentní, co by člověk od velkýho koncertu chtěl víc…(jen by měl někdo vysvětlit našim rozmilým Dopravním podnikům hl. města Prahy, že když si takhle pěkně v neděli na Výstaviště vyjde 17 tisíc lidí, tak s největší pravděpodobností jich pak pěknejch pár tisíc bude chtít jet domů metrem. A když se takhle pěknejch pár tisíc lidí sejde na peróně a zjistí, že metro jede v regulérních nedělních nočních intervalech – cca každých 9 minut- tak je tu jistota, že padne hodně nadávek a plno lidí se do posledního metra nevejde … proč to jinde jde a u nás ne ? )

Jako vsuvka mezi největší koncert léta a nejlepší koncert podzimu, budiž vsuvka cirkusová. Letní Letná letos přivezla nová cirkusová šapitó a mezi nimi i spolek Le Boustrophédon s kouskem Court-Miracles. A kdo jste je propásl, tak doufejte, že třebas přijedou příští rok na Letnou zas. Legrační ať trochu děsivý „příběh“ z vojenského lazaretu, kde se pohybuje zvláštní skvadra lidí, co přežívají válku ... co jim válka něco vzala. Ale i bez domova a končetin se dá žít, mít radost z maličkostí a třebas i žonglovat, jezdit na bruslích nebo chodit po laně. Kombinace živých herců a mistrně udělaných kostýmů-loutek. Nápaditá, milá a trochu mrazivá hodina a půl. Přiděleno maximum bodů.

No a poslední kapitolou bude kapitola o nejlepším koncertu září, možná celého podzimu, určitě jednom z nejlepších koncertů roku (hehe). Dámy a pánové mistr Andy Bothwell aka Astronautalis ! Už jsem tu naznačovala, že panáček stojí za to, nicméně z očí do očí je ještě lepší. Na Sedmě plno zvědavců. Sporto diktujou a jde jim koncertní karta. Pak už padá opona a zjeví se osamělej chlapík s laptopem, drsným hlasem (ať byste to do něj z desek neřekli) a kapesníkem, kterým máchá a co chvíli si jím otírá pusu. A je to živý a dravý. Smrdí to snad až kabaretem, jen někdo zapomněl rudý světla a trochu toho kouře. Andy leze po vejškách, komunikuje s lidmi a je TAK strašně vtipnej. Šansoniér, co se občas dostane do takovýho tranzu, že z toho začne rapovat. Hraje plno věcí z poslední Pomegranate, ale pak i věci ze starších alb. Celá hodinka uhání jak splašený stádo. Trouble Hunters na úplnej závěr. Epickej fight song, jak avizuje Andy. I know it's hopeless hell, ain't big enough to hold us back, come on let's pick a fight, we hunt for trouble tonight… A je konec. nicméně vřava velká, tak nám ještě Andy přijde ukázat, že ovládá i freestyle. S přehledem posadí na zadek všechny přítomné, když vystřihne krátkou freestylovou etudu na slova, co přiletí z davu. A zazvonil zvonec. Závidim těm, co budou mít ještě možnost vidět a slyšet !! Takže neděle (6.9) České Budějovice, pondělí (7.9.) Olomouc a úterý (8.9.) Brno !

Na cestě II.

Kapitola čtvrtá - Kanadští Dr.voštěpové a kutnohorské teepee (4.-9. 8.)

Ještě před cestou směr Kutná Hora, mezipřistání v pražské Roxy (4.8.), kam přijeli kanadští dřevorubci, co hrajou popík k tanci – Junior Boys. A hrálo jim to ten večer hezky skočně. A lidi pěkně tancovali a tleskali a vousatí dřevorubci ve flanelovejch košilích (dobrá pouze jeden, druhý junior měl zas moc pěkný tričko s obřím výstřihem, co mu záviděl i pan H.) tomu, zdálo se, byli rádi. Stejně tak fajn byli i Sporto před nimi (už jsem zmiňovala, že nová deska pánů Bourka a Šampona je pro mě jedna z kandidátek na vrchní příčky hudebních žebříčků 09 ?).

Ale to už expres nabírá směr Kutná Hora. Manévry s přesunem Galerie Středočeského kraje do KH měly za následek doprovodný program, jehož hudební režie byla v rukou a.m.180. Podtrženo sečteno na nádvoří Jezuitské koleje v KH proběhl několikadenní festival, hodný těch v zahraničí. Konečně. Creepy Teepee. Můj první den v KH je festivalovým už třetím dnem. Čtvrtek. V lineupu sic kapely, které během roku na různé večery osidlovaly pražskou Sedmičku, ale neva … naopak. A neva ani to, že v KH to vypadalo jako by se všichni ti, co se potkávají na schodech před Sedmou, sbalili a přestěhovali svoje pozadí jen o pár kilometrů dál za Prahu. Kdo by si koneckonců nechtěl zopakovat třeba casio-cirkus v podání všech casií krále pana Casiotone For The Painfully Alone, co hrál tentokrát úplně sám a jedinou společnost mu dělalo slunce, které se rozhodlo uškvařit lidi před podiem ... evakuuji se do stínu lípy. Po něm nastupují fešáci z HEALTH , noisové úderky, co nakopala před časem Sedmičku a teď i kutnohorské jezuitské nádvoří. Člověk by čekal, že se v prostoru nádvoří ten jejich hudební binec rozletí do všech stran, rozmělní a zmizí ve všech škvírách ve zdivu, ale nestalo se. Kluci svůj brajgl kočírovali s grácií vlastní pošahanejm hlukařům a strhli už podruhé během krátké doby všechny pod sebou. Kdo neviděl ani tentokrát, 11. října jsou tu kucí zas … že by další zdomácnělá zvířátka ? V případě HEALTH mě to vlastně těší nesmírně. To Fucked Up je punkovej cirkus cirkusů, obzvlášť, když jejich medvědí břichatej frontman Pink Eyes sestoupí z podia mezi prostý lid a začne je všelijak oblažovat svou přítomností - vyměňovat lidem čepice, nosit je na rukou, rozbíjet si plechovky o holé čelo, točit s děvčaty nad hlavou, otírat si opocený břich o břichy přihlížejících, objímat muže, ženy i děti a do toho se stíhá soustavně omotávat šňůrou od mikrofonu (na Sedmičce to byla izolepa, se kterou kolem celého obličeje vydržel zpívat dvacet minut) a zpívat ty největší Fucked Up-hymny pozorován jeho spoluhráči z podia. A že to hymny jsou. Na začátek Fucked Up vypálili hned několik opusů z Chemistry, jako třeba Father the Son a další. Tuším, při Born Twice byl nucen „zazpívat“ třeba i kamarád Tlačenka, který dostal při jedné zpěvákově procházce mikrofon k ústům a bůhví, co by se stalo, kdyby do něj zaječet odmítl. Tož zábavné. Jako důkaz třeba i video, kde je (krom zpívajícího pana T.v závěru) ještě plno kamarádů účastnících se mumraje, pobaveně sledujících mumraj nebo před ním vyděšeně prchajících. A přichází zlatý hřeb dne (aspoň pro mě), miláček Owen Pallett aka Final Fantasy. Muž s krabičkami a houslemi. Muž, co si s tím bohatě vystačí. Owen vytváří pomocí houslí a kláves zvuky, plete z nich smyčky, do toho hraje, zpívá a je roztomilej. Nejroztomilejší byly samozřejmě všechny jeho hitovky z obou alb... He Poos Clouds nebo Lamb Sells Condos ... radost mi dělal .... na závěr dal dva covery, z nichž jeden byla Fantasy od Mariah Carey a bylo vymalováno. Jeho éterická hodinka navíc dokázala přilákat k podiu i ty, pro které čtvrteční program skončil s poslední hlučnou partou. Ti se nocí k osvětlenému podiu stahovali jak zombie, co maj hlad a pak (k mému překvapení) nadšeně hýkali (zdravím pana luklukluka). Pěkné to bylo.

Dalším kutnohorským dnem pro mě byla až sobota, a to hlavně proto, že na zem tam měl ten večer sestoupit Bill Callahan. Ale ještě před tím jsem minula pana dné s panem K., když jsem dala přednost zmrzlině a toulkám po kutnohorských zázracích mistra Santiniho. Na nádvoří přicházím v okamžiku, kdy si svoje nádobíčko připravuje člověk, co si říká Disasteradio. Od občerstvovacích stánků vypadá skorem jako pan Casiotone. S ním má společného ovšem už jen to, že je na podiu sám. Pan Disasteradio vytváří normální jednoduchou didžinu, co zní, jako soundtrack k nintendovýmu Super Mariu, jen je moc horko na to, aby se šlo natřásat před podium a zas až tak mě to nebaví… hrát Super Maria mě v dětství bavilo víc. Po týhle diskotéce přichází Karl Blau v růžovym tričku, džínách s růžovou šňůrou místo pásku, kytarou a krabičkami. Před časem, když tenhle lo-fi chlapík předskakoval Arielu Pinkovi, tak mě něčím zaujal, jsem zvědavá na reprízu. Zpočátku mě mate hlavně fakt, že člověka na podiu vystupujícího pod jménem Karl Blau nepoznávám. Ze Sedmičky jsem měla zafixován vous, dlouhý vlas a vůbec tak trochu imič přestárlého hipíka, nicméně tenhle kutnohorský Karl Blau nemá nic z toho … jsem zmatena, nicméně hudbu poznávám, aspoň něco. (Kdo chce, může si zahrát malou hru, aneb najdi deset rozdílů ... Karl před a po)

Lo-fi kowboy Blau nejdřív servíruje pomalé písničky jen s kytarou, v druhé půlce koncertu přidává ještě různé generované zvuky, smyčky, samply, z lo-fi je pop, ale stále dost osobitý. Pěkný i tentokrát. Po Karlovi nádvoří obsadili Lucky Dragons. A když řikám, že obsadili nádvoří, myslím to doslova. Tahle smíšená dvojka si totiž všechno svoje nádobíčko rozbalila přímo na nádvoří, pod podiem, mezi lidmi, kteří kolem nich udělali ukázkový kroužek. Holka, Kluk, plno nejrůznějších uděláte, hejblátek, co generují zvuky, co se s nima dá hrát. Holka má dva mikrofony, do jednoho sem tam bouchne, do druhého zpívá nebo spíš medituje. Kluk klečí nad notebookem, kde pustí nějaký ten držený tón a pak začne do publika posílat nejrůznější věci, co umí vytvářet nějaký zvuk. Začíná hra na dělání muziky, na spoluvytváření koncertu diváky. Kdyby se člověk od produkce otočil zády, slyšel by jen poměrně zvláštní ambientní „hudbu“, nicméně, pokud se zády neotočil a měl třeba ještě to štěstí, že k němu doputovala nějaká hračka, poslaná Klukem a Holkou do publika, nebo stál-li tak šikovně, že mohl v hloučku zkoušet, co všechny ty udělátka umí, musel si připadat jak Alenka za zrcadlem. Hrálo se vším možným, včetně kamenů, které mnoho rukou přibližovalo a oddalovalo nejrůznějším snímačům a všechno to dohromady vydávalo zvuky a tóny. Chlupaté tyče a nejrůznější udělátka, která, když se jich člověk dotkl nebo se k nim jen přiblížil, tak hlučely, hučely, pískaly, chrastily a pomocí toho všeho se vytvářela největší divácko-kapelová performance celého odpoledne. Lucky Dragons jsou pro mě zkrátka kapelou, jejíž hudbu je zábavnější spoluvytvářet než poslouchat.

No pak už jen Smog aneb Bill Callahan . Před 4 roky v Akropoli, když tu Smog – Bill byl naposledy, jsem chyběla. Měla jsem tenkrát lístek a taky angínu, tak jsem si jen tak večer zpívala doma do polštáře whether or not there is any type of god, I'm not supposed to say, and today, I don't really care … bylo mi všechno líto a doufala jsem, že se v budoucnu se Smogem ocitneme v jeden čas na jednom místě… Ten mezitím stačil odpárat cedulku Smog a začal nahrávat a koncertovat pod svým jménem a do Kutné Hory do zavazadla přibalil i houslistku a violoncellistu a bylo to ještě lepší než jsem si představovala, že to bude. Páteří byly písničky z poslední desky, které jsou živě ještě parádnější než na desce a vůbec nejparádnější Too Many Birds nebo Eid Ma Clack Shaw zazněly hned někde zpočátku. Nicméně mistr Callahan nechal nad nádvořím vznášet i starší kousky v čele se srdečními Rock Bottom Riser nebo Sycamore. Uf. Minimalistický, maximálně soustředěný projev, kde každá nota, tón, slovo má své přesně místo, silné melodie, jeden z nejvíc sexy hlasů (vedle Marka Lanegana a Nicka Cavea) pod sluncem, co celý prostor mezi starými budovami beze zbytku vyplnil, nálada přelévající se z lo-fi krajin až ke království hlukových stěn, lehce blues šmrncnutá kapela, jen jeden bosý král (všiml si už někdy někdo, že ti nejlepší z nejlepších hrajou bosí ?). Nemohla jsem se pohnout od začátku do konce. Jak špatně se potom indiánským během prchalo na vlak … a hlavou při tom znělo v pochodovym rytmu: last night I swear I felt your touch, gentle and warm, the hair stood on my arms, how, how, how?

král Bill a jeho Cold blooded old times

a ještě jedna ....

Na cestě I.

Kapitola první – Nebe nad Košumberkem (25.7.)

Stejně jako loni bylo občanskou povinností podpořit tuhle skorem rodinnou akci, co jí kamarádi vypiplali ke třetímu ročníku a kde jsme letos, na nádvoříčku mezi zbytky košumberského opevnění, např. při hodince s The Jolly Joker And The Plastic Beatles Of The Universe zamáčkli nostalgickou slzu, zakrákali slova, zasunutá řádku let a někteří i ze vší té nostalgie probudili vnitřního démona, metali pak parakotouly a snažili si srazit vaz skokem z podia na zem (mezi trochu vyděšené spoludiváky). Za co všechno nemůžou hraboši ….Padá sníh, po ulici jezděj hraboši, padá sníh, miláčku, některý z nich jsou mí kámoši …… Krom Žolíků letos (přes všechny objížďky a semafory na okreskách) přikodrcali i DVA se svým cirkusem nebo můj (jediný) oblíbený buránek Xavier Baumaxa i se svým psím spřežením, který celý podvečer brousil ostrovtip pivními kelímky po dvou a pak nás několik hodin vydržel bavit. Čest a slávu všem lužským-košumberským!!

Kapitola druhá – Mlčení jehňátek (30.7.)

Čest a slávu je třeba provolat i panu VICovi, co mi daroval jeden lístek na Lou Rhodes a Andyho Barlowa aneb Lamb do Lucerna Music Baru (nebýt pana Vica, asi bych účast, díky přehnané cifře na lístku a samotnému LMB, se slzou v oku oželela). Vyprodáno, vydýcháno. Lamb ve třech, ještě s (věrným) kontrabasistou Jonem Thornem. Lou je femme fatale, soustředěná, křehká, občas strašidelná, čistě zpívající, ke konci na pár písniček i s kytarou v ruce. Andy poskakuje od mašinek dopředu podia k postavené malé bicí soupravě, hecuje kotel pod ním, má řadu společných znaků s čertíky z krabiček…. a je to milý, i když vedle mě si koncert užívá skupinka nadšených, co vyřvávají každou notu, i když je zvuk v LMB tradičně na dvě věci (železná konstrukce, zavěšená kolem podia drnčí a v jednu chvíli vyděsí i Lou). Setlist poskládaný z těch největších … bez překvapení Gabriel nebo Górecki … hezký od úvodní Darkness až po poslední přídavkovou Cotton Wool.

Kapitola třetí – Znojmo, vidim tě dvojmo (to je slabý, já vim) (31.7. – 1.8.)

Druhý ročník znojemského Šramlfestu, co za ním stojí především znojemská vegetariánská restaurace-kavárna-klub-galerie-fajn prostor Na věčnosti a organizační ruku k dílu tu přikládá i náš pan DéGé. Takže zas na cestě, tentokrát do moravského Toskánska (jako Znojmo je fakt krásnej moravskej flek). Šramlfest je přes den o hudbě, divadle, workshopech, jídle (hehe), to vše na Mikulášském náměstí a přilehlém okolí (odkud je úchvatnej výhled nejen na Dyji) a pak až do rána o zpěvu starejch námořnickejch Na věčnosti s Karlem Babuljakem a kouzelným ukulele Arnoštka Hanfa. Když někdy narazíte na Malé divadlo kjógenu, budiž vám zárukou, že budete okouzleni stejně tak, jako všichni, co ve Znojmě tohle divadlo využívající hereckých technik klasického japonského divadla a prezentující kjógen aneb jakousi samurajskou grotesku, viděli …vtipné, hravé, roztomilé. Stejně jako Divadlo Facka, co si v sobotu počkalo na tmu a rozjelo představení se světly v hlavní roli, šmrncnuté cirkusovou manéží, co bylo TAK pěkné … Hudební nášup Šramlfestu byla směs mnoha chutí, mezi kterými se zmítali třeba Vášovi Ty Syčáci, co jsem neviděla pár let, ale bylo to jak setkání po letech, bubínkáři Pararingapatam, co je moderující Karel Babuljak nebyl schopen vyslovit, smutnými hrdiny byly Květy, co díky skluzu, co první den nabral už někde v zárodku, zahrály dvě písničky a díky příjezdu městských policejních hrdinů, to muselo být z květnaté produkce všechno, rakouské duo Drahtlos?, saxofon a klávesy, kteří hráli něco jako hodně alternativní jazz-rock se sklony k minimalismu, založený převážně na improvizaci (divná definice, vim), pro běžné ucho posluchače se prostě a jednoduše na pódiu střídaly části docela dobře poslouchatelné s těmi, co už šly vydržet jen velmi těžko. Stoker One Man Band byl zas vousáč s kytarou, kopákem, harmonikou …one man band, co smrdí blues a rockem, parník, co za ním zůstává jen zpěněná brázda. A celé to zakočil Karlův Sajkedelik Šraml Band. A byl skoro konec zvonec. To „skoro“ má na svědomí Bernhard Schnur, o kterém jsem neustále přemýšlela odkud ho znám a pak mi došlo, že to jméno jsem zahlédla poletovat kdysi někde vedle toho Glenova a byla jsem doma. Bernhard měl přijet odpoledne, ale změna je život, tak dorazil až k večeru a nakonec i zahrál, a sice v noci Na věčnosti. Postava k podpírání, co vypadá jak Milan H. (zdravím, své kuželkové kolegy), co tvoří písničky se sklonem ke křehkosti, které dost často jen klamou tělem (chápu, co se Glenovi na něm líbí). Bernhard v zakouřeném a v alkohol oděném sklepě nejdřív trochu bojoval s diváckou opileckou nutností si vykládat, co den dal, pak ale stačilo pár hlučnějších kousků (mezi nimi třeba i Glenovu God Bless Mom, která měla, mimochodem asi největší aplaus a jen modří věděli, čemu tak tleskají) a pak už Bernharda nikdo z pidi-pódia Na věčnosti nechtěl pustit … a hrálo se až do rána …po Bernhardovi nastoupil poslední námořník v baru – Arnošt a jeho ukulele, vyloupl se i Karel B. s akordeonem a jely se všechny ty, co si návštěvník Šramlfestu opilý dvěma dny uprostřed rozpáleného Znojma, mohl řádně zahulákat. Po čase to nevydržela ani rakouská hostující hvězda, do té doby oddechující opodál, která vzala zpátky do ruky kytaru a k rozjetým námořníkům se přidala … afterparty, jak se sluší a patří a pokud nezemřeli, hrají tam vesele dodnes. Tak zas za rok ?

Obrazem :

den první - http://www.youtube.com/watch?v=z68F_YZ7PpQ

den druhý, 1. část - http://www.youtube.com/watch?v=xKVsjogfC0c

den druhý, 2. část - http://www.youtube.com/watch?v=CNSUsaaoqqU

Rock never dies !!

Vyplnit pár mezer … než bude vše zapomenuto … i když může být zapomenuto 1. setkání s Mozem ? Berlínský severák ? Květen /červen, co mě po letech v některých oblastech zas tak trochu překvapil ? Myslím, že ne … tak jen pro jistotu....

Začátkem července (6.6) v Rubínu pod kanadskou vlajkou Women, co se kamarádí s mým oblíbeným Chadem VanGaalenem, s nímž nejdřív jezdili po světě, poté si od něj nechali produkovat (zatím jedinou) desku a vydali jí na Chadově labelu Flemish Eye. Má je rád Chad, mám je ráda já. V Rubínu všude kolem staří známí. Předskokani Basketball klamou tělem a opravdu s nimi nezpívá afektovaná Mexičanka. Ká je při pohledu na vytáhlého, hubeného frontmana zklamán. Women nejsou žádný baby, tak dělají přesně ten hluk, za který je kritika velebí. Noise s entuziasmem. Palec nahoru.

Ale nemůže to být lepší než Berlín. Než Moz. (12.6.) A není.

Berlín je zlatá loď a Columbiahalle je k mému překvapení docela příjemný prostor rozlohou připomínající tak dvě pražské Archy. První a jediné pivo a předkapela v čele s uječenou megerou, ze které mě po deseti minutách začíná bolet hlava. Jsem přesvědčená o tom, že Steven Patrick vybral tuhle nudně uřvanou grupu schválně …má to u mě… tortura trvá a všichni čekají na vysvobození. To přichází, vypadá skvěle, má na sobě obyčejný džíny, košili, je ve stejný místnosti jako já a nechává se zdravit polo-hysterickým davem … Ave Caesar! Ave Morrissey! a potom už jen božstvo klidně a skromně prohlásí „i am your very humble guest“ a pomocí This Charming Man odrovnává poprvé masu pod sebou… tak trochu atomovej výbuch … The Smiths znějí poměrně často, což je pro mě trochu překvápko a vůbec největším je How Soon Is Now, u které jsem ani ve snu nepředpokládala, že jí někdy uslyším živě…. Poslední placka je roztroušená všude v setlistu, I'm Throwing My Arms Around Paris je tak trochu poprvé sborová … největší výbuch nastává s prvním tónem Irish Blood, English Heart…ta je největší a největší zůstane. TA je Moz. Ten je ten večer tak hrozně civilní, obyčejnej … podává do prvních řad mikrofon a nechává si pokládat dotazy (i na obligátní Polsko ten večer dojde hehe). Na konci Let Me Kiss You si ze sebe strhává košili a hází jí do publika. Roztomilý. V průběhu večera se několikrát někomu podaří přelstít ochranku a vyskočit na podium, aby ho objal, políbil …. myslím, že by Moz byl smutnej, kdyby to někdo neudělal zrovna v Berlíně… k mé radosti zní plno věcí z desky You Are the Quarry, kterou mám nejradši …. třešničkou na tomhle poháru z many je přídavek …First of the Gang to Die …víc už nic není. Zpívají asi úplně všichni. A nejen proto, že Steven Patrick voře text a několikrát zpívá jen rozkošný uatatata tata. Boží. A to je konec. Pak už jen Berlín, Berlín a zase jen Berlín. V Praze to lepší nebude … i když mohlo by, ale to jen v případě, že by mi Steven zahrál I Have Forgiven Jesus … prosím, prosím ! kuju.

No a pak už následuje jen řada hudebních večerů, co se jen tetelej ve stínu obrů, i když by je občas moc moc chtěly přerůst. Ariel Pink a jeho Haunted Graffity na Sedmiče o týden později (19.6.) byl určitě jeden z nejzábavnějších koncertů, co jsem tam za poslední měsíce zažila (a to nejen proto, že vidět pogovat starší z našich indie twins nebo pana O. je zážitek z kategorie nezapomenutelných). V neděli (21.6) se ve Francouzském institutu vítalo léto a přivítat ho z Nantes přijely i dvě holky z Mansfield. TYA, co jsou tak trochu jako Amanda Palmer a trochu jako CocoRosie. Překvapení. Ať je někdo zkusí dotáhnout třeba na Sedmu! O den později ve strahovském obýváku hrál můj oblíbený islandský pidiorchestr Benni Hemm Hemm, který byl na Sedmě pětihlavý a všechny ty trumpetky a zadumaný písničky se hezky poslouchaly. 25.6. jsem splnila svou občanskou povinnost, učinila svému černému dětství zadost a vyrazila na black celebration, kde Dave Gahan & Co. předváděli, že ještě hrát nezapomněli. A nezapomněli ! Jen bylo celou dobu moc světlo a kolem moc lidí, ale to bych chtěla asi moc … nicméně jsem za ten večer ráda, jsem ráda i za to, že jsem po mnoha a mnoha letech v davu zahlédla někoho, na koho si občas ještě vzpomenu a mám na tváři stejně debilní úsměv, jako jsem mívala tenkrát v patnácti, jsem ráda, že jsem si konečně s Davem mohla užít ticha … no a poslední zářez na červnový pažbě jsou Tar …Feathers. Švédi, na který přišli Švédi i poměrně dost Čechů, který se mi líbí a ten večer líbili, a kteří přivezli švédskou předkapelu, co se jmenuje Ättestupa, co zahrála všeho všudy dvě dlouhé věci (každá měla přes 10 minut), v rámci kterých vás nejdřív zahalila hlukem všeho druhu, aby se pak z toho všeho skřípáni, syčení, hukotu, škrábání zrodila melodie ... soundtrack k letní bouři, ke skřípění bortů potápějící se lodě .... pro ten večer to u mě Ättestupa možná i vyhrála nad hlavními hrdiny.

uff … this is the end … ještě bych mohla taky napsat, že Koralína je 3D roztomilá a tak trochu strašidelná, že dalších pár kamarádů už to má taky za sebou (jedno významné životní jubileum), že poslední Star Trek je opravdu zábavná záležitost i přes fakt, že mladej kapitán Kirk tak trochu postrádá šťávu ... a v neposlední řadě i to, že se těším, jak se konečně vyspím… tak dobrou.

a ta nejlepší z Berlína

Květnové zkratky

Z květnového průletu zaslouží červeně podtrhnout Icy Demons - tak trochu vandrováním poznamenaná grupa v čele s obrovským černochem obsluhujícím obrovský kontrabas. Na tu se na Sedmu přišlo mrknout asi pětadvacet lidí (a bůhví, kolik lidí by přišlo, kdyby jim nepředskakovali pánové dné a k., a to vzhledem k faktu, že se většina publika ten večer rekrutovala z řad kamarádů a známých), nicméně i přes poloprázdnost sálu stejně většinu přítomných Démoni slušně rozpohybovali ... Tak trochu pop a tak trochu ne s výlety do lo-fi divností, mezi kterými se občas vztyčila nějaká ta monumentální taneční pecka .... na zábavnosti jejich výstupu se shodli všichni …. překvápko … milý …

Den před tím ještě tamtéž křtil svou novou desku Slnko je vo veži košický Kolowrat (nad kterým drží ochrannou ruku mé oblíbené Slnko Records). Nová placka živě šlapala jak hodinky a aspoň v mých očích o něco předčila první Vrány sa vracajú … pokud na Kolowrat někde narazíte, určitě se jděte podívat/poslechněte … Před Slováky to ještě roztančili multižánroví Pit Er Pat z Chicaga, co jsou ustájení u Thrill Jockey, kteří byli ten večer jen dva, já je viděla prvně, i když už ČR čest měla a nebyli vůbec špatní, minimálně se u jejich směsi jazzu, hip hopu, reggae a bůhvíčehoještě dobře pohupovalo.

To Tim Hecker mě, přiznám se, svými ambientními příběhy trochu uspal, k čemuž mi vydatně pomohly židle, které v ten den v Akropoli byly, konec pracovního týdne a v neposlední řadě dvě piva vypitá ještě před koncertem … takže vlastně ani nevím, jak to dopadlo s těma tučňákama a s tou velkou lodí, co se plavila tou zamrzlou soutěskou. To mi asi bude muset Tim povyprávět někdy ještě jednou… ale meditovalo se pěkně.

Po koncertě Sunn O))) jsem měla intenzivní pocit, jako bych právě hodinu a půl strávila na kole projížděním po kočičích hlavách … co by asi na produkci těhle drone metalovejch magorů řekl lékař …. rekvizity jasné - kostel Sacre Coeur (doteď jsem nevěděla o jeho existenci), hradba zesilovačů, obrysy chlápků v kápích zahalených v umělé mlze husté tak, že by se dala krájet. Z vazbících kytar a držených tónů vibruje každý orgán v těle, plomby se poroučejí a vlny se zvedají … no a přidejme k tomu ještě rudé oči z mlhy (kterou vykašlávám ještě dneska) a dostaneme docela působivý zážitek, který by ovšem podle mého mohl trvat tak o půl hodiny méně (kamenujte mne, neznaboha) a byl by perfektní (tak pravila má záda)…. nicméně večera ještě konec není, k čemuž mi dopomáhej pan Vic a což se po třech hodinách spánku projeví druhý den v práci velmi pokleslou pracovní morálkou … dobře mi tak … začátek června, jak má být … a dneska přijďte na Women do Rubínu a příští týden držte palce nám i Mozovi, kterej teď bojuje s nemocí a ruší jeden koncert za druhým … nu což, Berlín bude kdyžtak fajn i tak …

na počátku byl ... zvuk

All of my heroes died the same day. All of them fallen away.

Lesní cesta... noc ... za vámi něco zapraská, větve hypnoticky vržou nad hlavou, kolem stíny zvířat, co nemají jména a černá křídla nočních ptáků řežou okolní tmu.

Soundtrack nočního města, kde už svítí jen ta okna, co za nimi planou rudá světla a kočky řvou jak malé děti. Bojíte se zahnout za roh, bojíte se otevřených oken a skříní, co je v nich snad jen tma.

Prázdná místnost a zaprášený gauč, na kterém si stará žena prohlíží rozmazané černobílé fotografie ... usmívá se.

Spiritistická seance, při které možná uvidíte … někdo šeptem křičí vaše jméno. Ticho je hluk, hluk je ticho a ticho je hudba.

Taky těch šest strun tak důvěrně znáte ? Taky cítíte, jak víří vzduch?

Boduf Songs

Potemnělý sál … dva muži … se zavřenýma očima vidíte víc … Mat Sweet šeptá, že bolí i polykat a pohyb víček se trestá smrtí … za bubny lovící šelma připravená ke skoku … připravená zabít rychle a bezbolestně … rozostřený obraz, srdce zběsile tluče až někde v krku…

A potlesk musí rozbořit tu křehkost okamžiku, pokaždé čekáte, až se dochvěje i ta poslední struna, až umře i ten poslední neslyšitelný tón, kterým jste spojeni se všemi ostatními … za 40 minut vysvobodíte víčka a polknete … jen těžko se zvedáte … dýcháte .... vzpamatováte … chtěli byste víc …

Stalo se to vůbec ? A může se vůbec stát ještě něco lepšího ?

Boduf Songs (Divadlo Dobeška, 16.5.2009)

A řikala jsem už, že Elektročas mají novou desku, kterou křtili na Sedmičce ? A že se vrátil Casiotone For The Painfully Alone a přivezl si tentokrát i kapelu a svýho bráchu ? A vyprávěla jsem, jak Edie Sedgwick v roztrhanejch punčocháčích Sedmu roztančil(a) a jak jí předtím Auxes a Challenger propláchli zvukem? A že se To Kill A Petty Bourgeoisie, než přijeli na Dobešku, stihli rozpadout, takže dorazila jen smutná polovina, která si ale i stejně statečně odimprovizovala pár minut? Ne ?

photo: bodufsongs.com

Tucker a ti druzí

Jen spěšným průletem poslední dny a hodiny. Velikonoční pondělí a koleda koleda Alexandera Tuckera (13.4., Klub 007). Já vám říkala, ať přijdete. Alex je tak trochu hudební autista, co donutil všech zhruba pětatřicet naslouchajících kusů posedat si po zemi, nepřítomně se kymácet do všech těch doom a freak zvuků a nespustit přitom oči z pódia. Osamělý jezdec s baterií krabiček, kytarou, houslemi, efekty, co vždy zpočátku vykouzlil křehkou kostřičku melodie, na kterou nechal sedat nánosy zvuků, vrstvil psychedelické smyčky, občas končil v krajinách droneového burácení a tím vším tak oživoval svého majestátního zvukového golema … kolektivní hypnóza, oči upřené do jednoho bodu … veins to the sky….. hypnóza vydržela ještě když Alexander balil svoje inštrumenty do velkého kufru, hned vedle náhradních trenýrek a triček … jeden z nejzvláštnějších koncertů za poslední dobu a Tucker je jeden z nejzvláštnějších muzikantů, co jsem viděla …. slovo nejzvláštnější lze nahradit třeba výrazem nejvíc fascinující a tak … fakt dík slečně indiánové, že ho přitáhla.

fotky od kryštofa: zde

fotky od dlouhána : zde

a jedna živá pro rámcovou chabou představu: zde

V neděli (19.4.) zas do NoD/Roxy přišli ti, kteří mají rádi hudební Kanadu, Wolf Parade, a které baví říznej elektro-rock à la Dan Boeckner a Alexei Perry, tedy Handsome Furs. Těch, pro které platí předchozí řádky, přišlo nemálo, takže už se dalo slušně potit i na předskakujícím dné (konečně jsem pány viděla, tak snad už mi nebude dále vyčítáno) i po nich dunících Kazetách… Handsome Furs sic začínali až ve třičtvrtě na deset, takže jsme nervózně sledovali střídavě hodinky a prázdné pódium a špekulovali nad tím, jestli to bude, při nutnosti, končit v deset, nejkratší koncert a.m 180, nebo jestli si užijeme ještě dobrodružství s přivolanou policejní hlídkou. Naštěstí se nestalo ani jedno ani druhé, Dan s Alexei hlučeli pěknou standardní třičtvrtěhodinku, stříkali pot na první řady, z posledního kolečka Face Control nabízeli jednu pecku za druhou a vyloženě si celej večer nadmíru užívali. Jejich Pražané jim holt rozumí, proto se sem tenhle páreček často vrací a snad ještě vracet bude…

a vůbec, jedno video lepší než tisíc slov, že …

Jinak sankalpa funguje, neb 9. srpna na Sedmičce nebude hrát nikdo jiný než The Thermals. (o Radiohead na Výstavišti už všichni vědí, takže do závorky s nima). A nejzásadnější informací pro dnešek je to, že Shearwater natáčí novou desku (a pozor, zásadnost informace narůstá), a sice pod bedlivým dohledem Johna Congletona (!). Komu jméno nic neříká, možná bude říkat aspoň kapela The Paper Chase, kterážto je jeho vlastní a komu neříkají nic ani The Paper Chase (nikdo takový přece existovat nemůže hehe), tak si aspoň může najít, s kým vším tenhle šikula producentsky spolupracoval a komu všemu už vypiplával desky. Fakt se těšim…

Now we can see...

Kdo nepřišel v pátek (27.3.) na Sedmu, neviděl a neslyšel, jak k tanci a poslechu hraje dvouhlavá saň (Charles Byron Salas Humara & Joe Faustin Kelly ) Panther, což jsou chlapíci, kteří si ve dvou vystačí a umí být stejně tak punk jako pop, což dokazuje i to, že oba mají za sebou angažmá v různých úderkách (Joe je vysloužilým, členem 31Knots a Charles hrál třeba s momentálně spícími The Planet The, kterým je koneckonců Panther podobný asi nejvíc … dance-punk jak brus, v případě Panther jde jen o krapet odlehčenější pop-verzi, při které se dá lépe tančit). Jen mi přišlo, že saň ten večer dštila oheň a síru jen hrozně kraťounce … ale možná se mi to jen zdálo, byla to standardní délka a bylo to všechno jen tak MOC zábavný … a to nejen po stránce hudební, ale i vizuální, kdy mistr Charles, byl neopakovatelně pohybově nevyzpytatelný, s grácií Davida Vávry podnikal časté výpady mezi lid a svíjel se mi u nohou …

sakra, kde se jen všichni ti Amíci učí tančit ?!

- a pár obrázků zde.

Na The Holy Kiss přišlo po hříchu málo lidí a ti, co nedorazili , nechť hořce litují … Matty je totiž opička smutné postavy (čti: cavevovsky průsvitný), co působí trochu nesvéprávně, Alli soustředěností při hře na kytaru připomínala Michala Pavlíčka, bubeník byl ďábel a sympaťák a Panther MacDonald měl knír i basu setsakra nabroušený … songy, co ten večer zazněly, se daly spočítat na prstech jedné ruky, byly převážně z poslední vinylové Under Noon Of Night a ani jeden z nich nebyl kratší než nějakých 10 minut. Matty Rue Morgue nejvíc ze všeho připomínal gorilu zavřenou v kleci - s notnou dávkou kabaretní teatrálnosti pobíhal sem tam, vbíhal mezi lidi, svíjel se na zemi, šplhal do výšek, dělal ramena, cenil zlatej chrup a vydával zvířecí zvuky… byla to birthday party, kázání šílenýho kněze, bylo to divadlo, punk a krmení divý zvěře, temný blues, hudební vzpomínka třeba na These Immortal Souls nebo Crime And the City Solution a bylo to boží …

- a zas obrázky

- a jeden webcast s rozhovorem, Under noon of night a See Line Woman

*******

- Jinak The Thermals 7. dubna vydávají novou desku, která byla včera a dnes (3. a 4.4) celá k poslechu na jejich myspace, internet je jí už plný a je tak zábavná, že její poslouchání hrozí až mírnou závislostí … není to sice placka tak „no future“, jako byla jejich předchozí The Body, The Blood, The Machine, ani na ní není tak jasná vypalovačka jako třeba Pillar Of Salt , ale hned třeba startovní When I Died je vyloženě k pomilování …the earth was too hot, the earth was to thin, I took off my clothes, I took off my skin…. radost … mám tuhle bandu tříakordovejch intošů fakt ráda …(mimochodem v Pillar Of Salt- klipu se cca kolem 1:13 mihne i mistr Humara-Panther se svou moonwalk ... jen nesmíte zrovna mrknout)

- Zato noví The Decemberists jsou tak moc „koncepční“, až jsou k uzoufání nudní, achjo … kde asi milí Děkabristi udělali chybu …

- (prý „nejočekávanější“) Normal je film, který se udusil pod nánosy formálních postupů, který zapomněl, že je co vyprávět (!), a tak se pod těmi všemi formálními slupkami choulí pouze roztřesený zárodek příběhu, na který se zapomnělo .... chvilkami vám v sále dokonce cukají koutky úst a chce se vám i tak trochu smát (nebo snad kvičet hehe) .... nicméně to všechno říkám s jedním velkým bohužel, protože v sobě látka filmu ukrývá potenciál na bijáků hned několik (a navíc Milan Kňažko je moc a moc spíš Hannibal, Pavel Gajdoš je víceméně jen pěkná tvářička a Dáša prostě jen hraje, že hraje a její femme fatale připomíná spíš afekt němých filmů … i když tady bych si klidně tipla, že to byl tak trochu záměr) …. po vizuální stránce je to určitě jedna z nejzajímavějších českých podívaných za poslední dobu, ale žel na filmový zážitek to úplně nestačí, ono i z komiksu se sebelepším vizuálním konceptem (a ten Normal má), ze kterého někdo vytrhne pár stránek, takže nevíte, proč se najednou postavy chovají tak divně, nakonec stejně nic nemáte...

- To ale Chlapec v pruhovaném pyžamu (podle stejnojmenné knížky, kterou napsal John Boyne) je poetický film o hodně nepoetických věcech (i když dá se vůbec o filmu, kde hlavní roli hraje válka, koncentrační tábor a dětská naivní upřímnost, do které realita nakonec vrazí nůž tak hluboko, až vám z toho zbělají klouby, říct, že je poetický ?) … a i když v něm je jistá dávka naivity a neuvěřitelnosti ( k čemuž vydatně napomáhá i školometská britská angličtina, která za i před dráty koncentračního tábora působí opravdu dost odcizujícím dojmem), i když od začátku víte, jak film musí dopadnou, i když se v něm nedozvíte nic nového, stejně jsem celou dobu tajila dech a nakonec zavírala oči před nevyhnutelným a od začátku nezvratitelným … a to je asi zas tak nějak všechno ….

jo a vlastně poslední věc - přijďte na Velikonoční pondělí na Sedmičku podpořit Alexe Tuckera!!

a úplně na konec ještě jednou Panther a jejich You Don´t Want Your Nails Done aneb klip, se kterým Michel Gondry nemá nic společnýho, i kdyby klidně mohl :

I plant my feet, I left the ground, I sought the wind too, I fought the sound ….

5.3. Klub 007, Uzi & Ari, O´Death

Předskokani Uzi & Ari ze Salt Lake City zněli jako dobří kámoši německých The Notwist, elektronický svršky co chvíli převlíkali za hlučící kytary, navíc v jejich středu poskakovala roztomilá basistka, čímž pádem kapela rázem stoupla v očích hlavně kolem mě stojících mužů … i když nálepka „basistka“ je značně nepřesná, neb kapela byla specifická ještě svými škatulaty u hudebních nástrojů, a to skoro po každém songu … roztomilý mumraj, co se poměrně dobře poslouchal a lehce se u něj člověk pohupoval….

To že se u O´Death pohupovat jen lehce nelze, to věděli všichni, co přišli a Sedmu tím tak víceméně zaplnili … O´Death je parta zdivočelejch pokérovanejch amíků, co jsou na pódiu pořádně hluční, drhnou benja, týrají housle a vůbec používají řadu country rekvizit, to celé se syrovou punkovou urputností a živelností, a to všechno aby pak slezli z pódia a proměnili se z neandrtálců v sympatický, až rozmilý chlápky, co si s každým podají ruku, prohodí pár slov a neustále děkujou … Každopádně se na Sedmičce ten večer mírně pogovalo, dost potilo a chvilkama hulákalo (I plant the face in water, I held her broken feet, I taught the wave that caught her, now she is yours to keep ….YES) a pak ještě dlouho postávalo, popíjelo a povídalo …. Broken Hymns, Lymbs & Skin je chytrá deska a já tu o ní už psala … a mám z toho večera moc pěknou mrtvolku k zařazení do mé šatní sbírky …budu ji nosit na prsou hrdě … tak snad see you soon …

6.3. Klub 007, Jeremy Jay, Botanica

Jen cca 18 hodin poté tamtéž koncert, kterej nemohl bejt špatnej, protože hrála Botanica a Botanicu já sakra ráda. Před ní čahoun Jeremy Jay, co to ten večer nandal všem, co se před tím smáli nad jeho fotkami, které jako by vypadly z nedávných sedmdesátých - osmdesátých a ohrnovali nos nad jeho retro soundem …. Jeremy se otírá o zdi let minulých, na kterých jsou vyškrábána, krom jiného, třeba i slova jako glam rock… občas člověk zaslechne Bowieho, The Smith nebo The Cure, ocitne se na časové ose v záporných číslech a k tomu dopomáhej i promyšlená estetika všeho od oblékání, plakáty, po obaly desek … oproti deskám, které jsou zvukově tak trochu lo-fi (speciálně třeba jeho předposlední deska A Place Where We Can Go), frčel koncert v kytarově tanečním duchu, trojka na podiu se snažila a kdybych nevěděla, že pan S. se skrývá někde v řadách diváků, řekla bych (a jak jsme se pak shodli, nebyla jsem s tímhle pocitem sama), že seděl za bicími …. Jeremy střídal kytaru s basou, bojoval neustále s nutkáním řádně si poskakovat, což mu ovšem strop Sedmičky nedovoloval (i když zrovna neposkakoval, tak byl strop nebezpečně blízko jeho blonďaté hlavě…) , tak aspoň při zpěvu tančil (už po druhé za poslední dobu jsem měla silné nutkání optat se někoho na jeho tanečního mistra). Jay mě ten večer poměrně překvapil, servíroval svou hodinku s lehkostí a koňskou dávkou upřímnosti až naivity … bavil … mě aspoň jo …. V lednu mu vyšla deska Slow Dance, tak zkuste a pak na něj vyražte, až zas bude hrát poblíž a já doufám, že bude …. v jeden moment z davu za mnou zaznělo z něčích úst: „Tyvole, ty vypadaj jak parodie na Beatles, ale, jsou, vole, fakt dobrý!" takže asi tak ….

Kousek ode mě poslouchala Jaye i kudrnatá černá kštice Paula Wallfische, který byl druhým hrdinou onoho večera a došlo na něj záhy … bez dlouhých cavyků si Botanica dala nástup, Wallfisch se poprvé napil z lahve whisky, co měl pod klávesami, zapil jí lahvovou dvanáctkou, několikrát se smíchem třískl o zem megafonem, který to pro ten večer na Sedmičce vzdal (a v průběhu večera ho pak Wallfisch definitivně rozšlapal) a obhlédl dívky v prvních řadách, což udělal i muž s kytarou John Andrews , který vzápětí nasadil úsměv, který už do konce koncertu nesundal a mě docela bavilo mu ho občas i vracet. Jen místo Dany Schechter basu třímal vousatý skřítek se zarostlou hrudí … nu což už se dá dělat, že… i tak se mohlo začít ... sakra, jak se mi po nich už stejskalo ! A byla to stejně tak znepokojující, zakouřená, chvíli hlučná, chvíli melancholická, každopádně rozervaná, alkoholem prosycená a hlavně tak STRAŠNĚ sexy jízda, přesně jako posledně, kdy mě tahle Wallfischova grupa dostala do kolen poprvé … Wallfisch se nevzdal některých ověřených čísel, jako šplhání po výškách (což se na Sedmičce rovná výzvě), roztleskávání a rozdupávání všech přítomných, výlety po celym klubu, zapojování i nezúčastněných barových posedávačů, vtipkování na úkor všeho a všech a ono to prostě zase zafungovalo …. Someone Else Again to všechno nakopla, v Sex Offender s Johnem ladili, až to bolelo (závěrečný hallelujah si pod dohledem dirigenta W. nacvičila celá Sedma), Concrete Shoes byla nacpaná zoufalstvím až po okraj, bylo to nejvíc a ten sbor jsem byla já … save me now , tie the rope around my neck and pull me up … La Valse Magnetique celýmu večeru slušel a tak bych mohla pokračovat až do závěrečný punkový How, která se natáhla na dobrých deset minut, v rámci kterých, mimojiné, bubeník předvedl hned několik sól hraných na vlastní tělo … sakra pěkný to bylo a byla jsem pak ráda, že se stejně jako mně líbilo i těm, které jsem soustavným nátlakem přesvědčila, aby na Sedmu ten večer přišli taky hehe. Takže všichni, kdo na tomhle večeru mají zásluhu, mají u mě příště lízátko.

a fotky kryštofacofotil tady

a ještě jednou Jeremy a Botanica ze Strahova a Botanica naposled, to když si před koncertem na Sedmě stihla ještě zabrnkat a popovídat na Radiu Wave

a takhle to nějak bylo pohyblivým obrazem:

Botanica – Concrete Shoes (Klub 007)

Jeremy Jay – Will You Dance With Me ? (Klub 007)

a aby to O´Death nebylo líto – O´Death – Lowtide