Co v uších zůstane

…loučí se a končí … krákorá nula osmička, zatímco nula devítka číhá za rohem. Všude se už teď objevují a objevovat budou výkřiky bilancující letošní rok v různých oblastech a na neméně místech se budou vyskytovat i hlasy, které budou považovat nějaké bilancování za kolosální blbost (a nemalá část z nich si stejně nějaký ten žebříček sestaví … každoroční klasika). Takže proč bych jedno takové malé hudební resumé neudělala taky, že … jen tak … pro připomenutí … pro sebe …

tedy:

Bez udání pořadí mi z roku nula osmého zůstanou v uších nejvíc tyhle kotouče:

Bon Iver - For Emma, Forever Ago

První (a pevně doufám, že ne poslední) setkání s vousáčem jménem Justin Vernon aka Bon Iver. Deska křehká, jemná … se zvukem až „severským“. Naléhavé CD v lo-fi odstínech rozené v Justinově těžkém životním období, které na něm tvoří nemazatelnou stopu. Terapie hudbou … jak blízké …. na jedné straně komorní niterná a tak strašně upřímná deska, na straně druhé živelné Bon Iverovo vystoupení na End Of The Road Festivalu, které se mi vypálilo hluboko do paměti … tenhle chlapík má na mém soukromém žebříčku modelu 08 vysoké postavení.

OTK – Okolo

Letošní majstrštyk téhle party se znakem stříbrné rakety na prsou. Ondra Ježek and his boys se u mě letos vysoko umístnili ještě v jedné kategorii, a to nejčastěji viděná/slyšená kapela .. a vím proč … slyšíš, jak se zvedá prach ….slyšíš divný trávy růst …stačí s uchem na zemi poslouchat …. a pak uslyším kořeny, jak mi prorůstají hlavou … naslyšenou v 09 !

Fuck Buttons - Street Horrrsing

Noc v pralese, vzdálené divoké bubnování, řev nočních predátorů, fascinující a trochu strašidelný průlet nad krajinou, o které máte páru jen z televize … vesmír, v černém nekonečnu se vznášející Země, zachycené praskající a děsuplné vysílání odnikud …. je to temné, krásné, šílené, noise …. netuším, čím mě tahle deska tak uhranula… možná tím vším, možná ničím z toho … zkuste …

Cold War Kids - Loyalty to Loyalty

Místy takřka až minimalistická placka, co chytí teprve až poté, co jí dáte čas, na které není tolik hymnických halekaček, které byly na desce první (Robbers & Cowards). Niterná a místy tak krásně syrová... indie-rock, kytary jak se patří.

Paramount Styles - Failure American Style

Vezměte Girls Against Boys a přefiltrujte přebytek vzteku, dodejte víc písničkářství, blues, naléhavosti, Scotta McClouda a dostanete Paramount Styles. Failure American Style je podzimní deska, která má ovšem daleko k melancholii a atmosféru tak jedinečnou, že vás to nutí si ji pouštět stále znovu a znovu … a znovu …

O´Death - Broken Hymns, Limbs, and Skin

Ujeté zpunkované country, zběsilý šraml s temnými odbočkami do různých žánrů v podání tohohle zvěřince, je pro mě jeden z největších a nejzábavnějších objevů tohohle roku …

Conor Oberst – Conor Oberst

Sólová deska duše Bright Eyes. Vesele smutné písničkářství , jak jen to Conor umí, tentokrát asi nejvíc country, co kdy Conor byl … letošní dva živé koncertní zážitky … rozumím mu …

Květy – Střela zastavená v jantaru

O Střele jsem tu psala, nadšení z jantarových procházek mě nepustilo a asi ani nepustí … prostě hlavně kvůli tomu, jak je ta placka krásná, barevná, mnohovrstevná a právě to odhalování jednotlivých košilek, slupek a vrstviček mě na ní baví nejvíc ... a baví stále …

Shearwater – Rook

Hudební vlna, která před sebou valí vše, co jí přijde do cesty, ve které se nechávám dobrovolně topit a užívám si pocit, že se nemůžu nadechnout … holá pláň, nad kterou máchá křídly obrovský havran a občas ticho pročísne jeho krákavé never more … jinak ale melancholie z dob minulých, nad kterou se vznáší emotivní vokál Jonathana Meiburga, který jen dalším hudebním nástrojem a dotváří obrazy prázdných klecí, slz lovců a tichých modliteb pod třepotajícími se hvězdami …. možná to zní nesrozumitelně, ale to je Rook ….

DVA – Fonók

Do posledního zvonce promyšlená dětská hra se svými pravidly a jazykem, melodie, které z hlavy jen tak nedostanete, příběhy, které si můžete sami vymýšlet, trocha toho elektro - cvrlikání a za tím vším pouze DVA - jedna z nejhravějších letošních desek … a cirkus bude !

The Gutter Twins – Saturnalia

Laneganovsko-Dulliovský jednovaječný duet, ze kterého po celou dobu mrazí v zádech. A nejinak tomu bylo i letos v Paláci Akropolis.

A těsně před slavobranami zůstali ještě např.:

The Dodos – Visiter, TV on the Radio – Dear Science, Elbow - The Seldom Seen Kid, Fucked Up - The Chemistry of Common Life, The Notwist - The Devil, You + Me , Clinic – Do It!, Mark Geary – Opium ….

Koncertní zá(pro) žitky roku nula osm

Tunng – Palác Akropolis – nespjatější s publikem

Pissed Jeans – Klub 007 – nejlepší z nejkratších

Radiohead – Berlín - největší

Shearwater – End Of The Road Festival - nejhypnotičtější

Bon Iver – End Of The Road Festival - nejpřekvapivější

Tom Waits – Kongresové centrum - nejvytouženější

The Gutter Twins – Palác Akropolis - elektrizující

Conor Oberst – Roxy – nejvíc country

Leonard Cohen – HC Sparta - nejdojemnější

Paramount Styles – Klub 007 - nejléčivější

Cold War Kids – Lucerna Music Bar - nejujetější

Woven Hand – Divadlo Archa - nejspirituálnější

A hitparáda prošvihlých koncertů:

Bonnie ´Prince´ Billy –Lucerna Music Bar

Mugison - Klub 007

Why? – Klub 007

Dragons Of Zynth – Klub 007

Handsome Furs - Klub 007

Listopadem proti tichu

DVA a Květy 6. listopadu KC Zahrada. Kapely, které si onoho dne vzájemně slušely, ne sebe pak slyšely, navzájem se poslouchaly a při vystoupeních těch druhých se vlnily … jedna (ač jsou DVA) křtila svoje první dítě - CD, nutila k tanci, byla až dětsky hravá a měla moc hezké „projekce“, tvořené pomocí folií a meotaru přímo na pódiu za zvuků hudby. Druhá, Květy pokrytá, ta zas hudbou zhmotňovala paralelní světy a byla stejně tak něžná, jako naléhavá, jak to umí jen a pouze ona … rozeznatelná a chvílemi tak strašně blízká a známá…. Souhra, spojení, harmonie, hudba…. Jen ten úplný konec dne byl nakonec neveselý, truchlivý … hudba za to ale nemohla ….

8. listopadu (007)

Pachatelé se vrací na místo činu. Paramount Styles se Scottem McCloudem se vrací po půl roce na Sedmičku. Tehdy jsem nestihla, takže teď už pevné datum, místo, čas. Prý teď bylo víc lidí a prý to teď bylo lepší než před oním půl rokem. Věřím a chci věřit ! Atmosféra tak vstřícná, až z toho jednomu vlhly oči a trochu se za to styděl (jen do chvíle, kdy potkal po koncertě kamaráda s očima vesele uplakanýma) You know what happens? Paradise happens … tak trochu pozitivní injekce, Scottův hlas na předpis … návykový … It´s alright, you are free, free tonight … potácení se od syrových poloh až po ty jemné, prazvláštní atmosféra, která je tím vytvářena, to jsou Paramount Styles … nicméně terapie pokračovala na Sedmičce i po koncertě až do „židlí na ježky“ a končila kdesi na strahovském kopci, zahaleném mlhou hustou tak, že by se dala krájet, hrou na Hanče a Vrbatu a vzpomínáním na divadlo Sklep …“Hančííí, chci k tvé mohyle jííít !“

Jo a dobrá zpráva na konec - Scott slíbil po novém roce dorazit i se svými „domovskými“ Girls Against Boys … tak uvidíme (edit : nasměrujte se do Paláce Akropolis 12. února!).

15. listopadu (Divadlo Archa)

Večer v trojobalu, co tak nějak celkově chutnal, jako by už drahnou chvíli na vás čekal a čpěl v lednici …

za 1) Kieran Hebden (aka Four Tet) a Steve Reid … K Hebdenovi chovám velké sympatie, se starouškem Reidem byli zábavní, Reid udával celkovou linii, za bicími vypadal jak čertík k neutahání (na to, že je ročník 1944, měl energie na rozdávání). Hebden kořenil zvuky, hluky, skřeky, elektro-triky. 30 minut z celkových asi 45 jsem si podupávala a pokyvovala, pak už mi nohy ztěžkly a hlava čím dál častěji přemýšlela o jiných věcech a když se vrátila zpět do Archy, měla pocit, že pánové už jen opakují motivy, které hráli na začátku … mírné pokrčení ramen …

za 2) The Twilight Sad, můj černý skotský kůň. Asi jsem se těšila moc, po jejich pětačtyřicetiminutovce mě přepadl pocit, že ti „mí“ The Twilight Sad asi nemohli přijet a poslali za sebe jen nějaké dvojníky. Až na pár skvělých momentů mi celé jejich vystoupení přišlo tak nějak bez šťávy, vlastního obličeje, bez The Twilight Sad … a zjištění, že si zpěvák James Graham myslí, že právě hraje ve Vídni, bylo vlastně pak už jen docela úsměvné…. kdyby mezi změtí zvuků občas neproblýskl charakteristický skotský Jamesův přízvuk (byl opravdu záměr, potlačit zpěv tak, že za hradbou kytar nebyl skoro slyšet ?), klidně bych si mohla myslet, že to ten den v Arše rozjížděli Placebo, Interpol nebo poněkud tvrdší Coldplay … achjo … ale stejně je mám furt ráda.

Za 3) Mogwai, géniové post rocku, hlavní hvězdy a já při nich, přiznám se, dvě třetiny koncertu trošinku trpěla (pokud jsem ovšem zrovna neusínala ve stoje). Nevím, jestli to bylo mnou nebo čím, ale pocit z toho, že z podia čiší čistá rutina, precizně odehrané party jednotlivých muzikantů a nic víc, ve mně přetrval až do konce. Až poslední zhruba půl hodina, kdy zazněla v rámci přídavků třeba famózní Like Herod nebo Batcat, mě vzbudila a vlila do mě energii ztracenou v boji s celým večerem … žel ta půlhodina energie ve výsledku stačila jen na cestu domů … tak nějak prostě ohledně večera v Arše nevím ….

16. listopadu (Lucerna Music Bar)

Zato Cold War Kids byli boží ! Řádně maniakální mejdan, kdy Nathan Willett zpíval, třískal do kláves, běhal od piána k mikrofonu a zpět a házel sebou jak o život, člověk nestíhal sledovat muzikanty, kteří pogovali po pódiu, vráželi do sebe, a vůbec předváděli nefalšovaný Brownův pohyb, v rámci kterého se vzájemně pošťuchovali - když Nathan seděl u piána, co chvíli k němu někdo přiběhl, aby mu přinejmenším rozcuchal vlasy ... legrační tyhle pošuky pozorovat, úžasné je poslouchat. Nebýt prostoru Lucerna Music Baru se svým předraženým pitím, vydýchaným vzduchem a hlavně totálně příšerným zvukem, asi bych řekla, že nedělení večer byl dokonalý … a co, on dokonalý sakra byl ! Zahulákat si We Used To Vacation (kterou CWK hráli hned jako druhý kousek) nebo Hang Me Up To Dry (oba songy z první desky Robbers & Cowards ) … co víc si přát, že …. má slabost pro novou desku (Loyalty To Loyalty) se živě jen upevnila – je skvělá a Against Privacy je z nejlepších (trochu mě hoši vyděsili, když mi do konce koncertu tenhle kousek nezahráli … naštěstí existují přídavky, takže díky, pánové!). Pot stříkal z pánů na pódiu i z pánů a dam pod ním, diváci sborem vyřvávali většinu textů (překvapivé) a vůbec vraceli Dětem studené války všechnu tu energii, co byla z pódia rozprašována (nepřekvapivé). Zábavné od prvního do posledního třísknutí do piána, od první do poslední pódiové srážky basáka Matta Mausta a kytaristy Jonniho Russella. Nevím, jak dlouho koncert trval, ale mně to přišlo jako mžik, takže jen doufám, že tahle banda magorů se u nás ještě někdy bude hemžit, a to sice na nějakém vhodnějším místě, kde se nebude po nejrůznějších zmatcích s nakonec nevystoupivšími předkapelami začínat až po desáté, a kde člověk uslyší aspoň vlastního slova i když zrovna nehraje nikdo na podiu…

Uf … tak teď už jen The Dodos (22. listopadu, Palác Akropolis), Okkervil River (23. listopadu, Rock Café a kdo tam nebude, je padavka !!) a Woven Hand (26. listopadu, Divadlo Archa, David E. Edwards, lidi !!) a můžeme hrdě prohlásit, že jsme hudební listopad přežili ve zdraví …

bohužel Děcka mi JÍ nezahráli, tak aspoň takhle:

Tell Me In The Morning

Photo by Petr Klapper