Očekávaný dýchánek v Akropoli nebyl (neočekávaně) vyprodanej. Co bylo daný, bylo to, že Yo La Tengo maj hrát dlouho, tudíž bez předkapely. Hurá.
První půlka koncertu se houpala na akustickejch vlnách všech krás světa aneb intimně jiskřivejch poloh, co se šeptaj a nejlíp poslouchaj se zavřenejma očima. Na pódiu vyrostly stromy a před nimi orchestr snivců rozdává dárky. Křehký. Neklopit. První dějství je z většiny o poslední desce Fade sem tam proložené něčím, co už má pár vrásek. Ohm někde na úvod a vzpomínka na Lou Reeda v podobě I Found a Reason těsně před přestávkou. Pauza je trochu delší než by netrpělivej divák snesl, nicméně po ní je na řadě "the dark side of" Yo La Tengo, druhá - elektrická- část složená tak, že Yipp po koncertě říká, že netušil, že YLT hrajou heavy metal. Usmíváme se. Skládačka druhý půlky je hlučná a hypnotická, nervně pulzuje a vazbí, ale i jemně klouže na vlnách zvuku. Od Stupid Things, přes Autumn Sweater až po klenutou I Heard You Looking... A pak už jen potlesk a přídavky složený z coverů, který uzavírá čarokrásná My Little Corner of the World, a který chorál zpívá celej sál. Krásný to bylo...
Na sobotu 9.11. připadala asi největší koncentrace potenciálních koncertů roku a hudebních večírků za poslední dobu. Juana Molina, Huerco S, Andreya Triana... nicméně tisíc lidí, tisíc chutí a můj výběr padl na možná nejnenápadnější večírek, který ten večer probíhal v potemnělym sále vršovického Klubu Pilot. První housle tu hráli amíci Califone, kterým předskakoval solitér Tony Dekker, bez svých domovských Great Lake Swimmers. Tony Dekker s vizáží Vac Havelky nechal Great Lake Swimmers sice doma (příště bych se přimlouvala ještě za ně), nicméně do tmy sálu posílal jednu introvertně snivou za druhou a část z nich byla i od jeho domácích jezerních plavců. Soustředěnej tichej set, kterej voněl kanadskejma hvozdama a chutnal po soli, javorovym sirupu a chlebu s tvarohem.
Califone je vtipná dvojka trochu divnejch tatíků folkařů, co maj rádi country, veselý historky, malý skladby i velkej zvuk. Krásný dvojhlasy, vtipný předěly mezi písničkama (když se zrovna měnila struna). Califone maj novou desku Stitches, ze který rozdávali nejvíc kousků. V Movie Music Kills A Kiss to dvěma hlasům ladilo, až za zády mrzlo. Stitches, Moses... Funeral Singers jako odbočka ke starší desce All My Friends Are Funeral Singers. Dialog dvou hlasů, dvou nástrojů, ať už to byly dvě kytary, basa a kytara nebo kytara a klávesy. Na chvíli mezi přídavky se připojila i kanadská spojka Tony, aby zafoukal na harmoniku a pak už zazvonil zvonec. Až tu zase příště tihle dva strejcové z rodiny Dead Ocean (stejně jako Akron/Family, John Vanderslice, The Tallest Man on Earth nebo třeba Bowebirds) budou hrát, neváhejte, i kdyby v ten den hrál jinde třeba samotnej indie-satanáš. Šla bych zas.
No a jinak ve zkratce. Podzim začal s Pixies v zahulený Lucerně, kde i přes nezvyklou koncentraci idiotů na metr čtvereční (ne, fakt jsem to na starym Frankovi nečekala), zahráli hoši a dívka skoro všechny moje srdcovky a nemůžu říct ani popel (to, že jsem ten cigaretovej tejden vyklepávala ze všeho, co jsem ten den měla na sobě, se nepočítá).
V JiHlavě bylo jaro, což je na pováženou! Takže aspoň tři jarně podzimní tipy. DK doporučuju všem, co maj i nemaj rádi architekturu a všem, co žijou/žili s běsy všeho druhu. Tahle intimní destrukce ve mně rezonovala a bude rezonovat dlouho. Honza Gogola i Kateřina Šedá umí, to vím. A Vítek Janeček ve svý Léčbě dějin se hezky pěkně esejisticky a hlavně po svym dotýká odkazu Františka Kriegla.
A Arcade Fire maj novou desku Reflektor. Je blyštivá. Parket se plní a Arnoštek vlní boky. Je to fajn, fajnový. Občas by to chtělo zkrátit, aby tanečníci nepadli vysílením nebo nešli na bar balit holky a kluky, ale mě to vlastně docela baví. Smí se to vlastně říkat? Kór když pro mě Funeral i Neon Bible jsou jedny z moc důležitech desek a tahle je tak jiná? A klip k Reflektoru jim dělal Anton Corbijn. Třpytivá dydžina a loutkovej Win s Régine. Furt je mám ráda. Fakt. Tanec na to.
Příspěvky
