Tam za chvíli Květy. Když jsem tady před pár dny mluvila o tom málu českých kapel, co hrajou jenom pro mě, tak vedle Koní jsou tou druhou právě Květy. Z Ústí do Brna. MEK a jeho slova, co klíčí, kvetou a prorůstají vším, na co narazí. Zvláštní melancholie a smutek se vznáší nad realitou, cinká, klape a housle k tomu všemu hrají soundtrack. A v Ostravě bylo to všechno a ještě víc. Staré i nové věci, co mě hrozně baví (už se nemůžu dočkat nové desky). MEK, co zapomněl text u Cirkusu a pak měl co dělat, aby zůstal vůbec stát a nezlomil se v pase. Prostě na co smutek, když je takový vedro no ne.
Po Kvetoucím startu odpoledne utíkáme pryč z dosahu Divokýho Billa. Stejně jako u moderátorů, je tohle další věc, co na dramaturgii CoO nepochopím. Opravdu si někdo myslí, že publikum, které do Ostravy jezdí, se třese na kapely typu DB? Že čím víc Divokej Bill, tím víc festival ? Nutné zlo ? Proč ?
U divadelního stanu se na plném žáru a štěrku (video je z 2. ostravského představení přímo ve městě, kde není ani štěrk ani divadelní bažina) tetelí indický cirkus. Kawa musical cirkus je směs tance, hudby, humoru (co na tom, že ne vždycky je pro středoevropana úplně srozumitelný) a akrobacie. Fajn exkurze do světa "jiného cirkusu" a obdiv za podmínky, ve kterých aktéři svojí hodinku u divadelního stanu odehráli. Ukázka lepší tisíce slov.
Hned po indickém cirkusu, cirkus český a nový. Cirkus Mlejn aneb naše Éliška a představení Postav na čaj. Musím se Elis zeptat, jak je vůbec možné dělat tak moc fyzicky náročné věci ve vydýchaném stanu, kde se vaří vzduch. Možná že pomohlo, že je celé představení vlastně o zimě a snaze postavit vodu na zahřívací čaj, což se nedaří a nedaří. V hlavních rolích je tu Eliška Brtnická, Jana Klimová, hrazda, šály, sníh, stůl a konvice. V rolích vedlejších řada věcí, co běžně používáte při domácích pracech, tady však rozehrávají němou grotesku, klauniádu s prvky nového cirkusu. Je to malý, milý a zatraceně náročný.
Po dvou cirkusových představeních zabalit, složit přístřeší, protože den se chýlí a nás čekají už jen ty nejdůležitější věci a pak cesta domů. Ke vší té práci hrají SMOD aneb rap´n´folk z Bamaka, co je má rád Manu Chao, který jim pomáhal natáčet i desku. Hezky se u toho balí. Svižný, veselý, člověk si dovede představit, jak se před podiem tančí a vzívá odpolední konečně slábnoucí slunce.
Před závěrečnou ostravskou náloží už jen "filmový" Yann Tiersen. Co zněl hodně rockově, takže kdo čekal hned od začátku nějaký cinkavý posezení u kafe na Montmartu, tak byl asi trochu zklamanej. U klidnějších věcí mi pozornost odlétala někam k řece Ostravici, možná to bylo horkem, možná tím, že už za okamžik na druhé straně řeky měl rozbalit svoje šamanské nádobíčko Michael Gira a jeho Labutě. Na tenhle fakt doplatila druhá půlka Tiersenova koncertu, kterou (stejně jako já) oželeli všichni ti, co se vypravili na druhou stranu řeky na Swans. Uzavírali jsme sázky, kolik lidí odejde během prvních pár minut a kolik lidí, naivně si stoupajících k bednám, už neuslyší Nicka Cavea. Všechno bylo. Dvoje bicí (ze jednimi Thor Harris, muzikant s pohledem vikinga, malíř a tesař, co hraje kromě Swans nebo třeba Billa Callahana a jiných i s Shearwater), gong, činely, hlukové útoky na všechny, kdo stály pod podiem a fascinovaně a beze slova odporu je vstřebávali. A v centru toho všeho dirigent Gira, co udával rychlost, intenzitu a směr. Chroptící vymítač, co nevynechal ani jeden zaprášenej kout Ostravy a nehty bez smilování zarýval do její železné páteře. Odpověď na otázku, jestli může být hudba opravdu mocná.
A na závěr všeho pan profesor Cave. Cave se zvířetem s názvem Grinderman se kterým se vrací zpátky na začátek k syrovosti, nekompromisnosti a hluku. Rock´n´rollovej bordel ve kterym je Cave ironickym králem a Warren Ellis jeho šílenej sluha. Kdo se před pár lety smál, když viděl Cavea s elektrickou kytarou, teď už musel uznat, že v jeho rukách má místo. Grinderman vyškolil všechny ty floutky, co se tak úpěnlivě snaží být "rockery" a myslí si, že jim k tomu stačí mít kytaru, stylovej vohoz, podmalovaný oči a přísahaj na metronom místo svejch pudů. Strašně dlouho jsem čekala na to, co v Ostravě Nick & Co. předvedli a konečně jsem se dočkala. Tečka na závěr. To nejlepší, co nám před cestou domů mohlo zarazit klín do uší a znít v hlavě jak theremin.
Příspěvky
