Yeah, Yeah, Alright

Tak než jsem stačila napsat o tom, jak solo koncerty Scotta a Paula byly super, tak mezitím tu stihli oba pánové hrát už podruhý. Holt soutěž v zaznamenávání aktuálního dění bych nevyhrála ... nenadělám nic. Scott McCloud byl napoprvé v létě v Jelení jen sám s kytarou a tlupa lidí se tlačila jak kolem něj uvnitř, tak zvenku aspoň kolem oken. Hrál "Holky z Prahy" a plno dalších z nový desky, co tenkrát ještě nebyla na světě a teď už je a je skvělá. Mezitím jsme se rozloučili s Jelení a Monsieur McCloud si to střihl tentokrát na Dobešce s Julii Kent, což je taková drsnější víla s violoncellem. Paul Wallfisch napoprvé nechal doma Botanicu a přijel jen tak sám, zahrál u klavíru pár songů Botanicy, pár svejch i cizích a pak zas odjel, aby se za pár neděl vrátil i s kapelou a Brianem (tím od Viglionů). Jen se ukázalo jako nanejvýš naivní předpokládat, že Paul a jeho ansámbl si odbřinká těch pár šantánovejch a spořádaně přenechá strahovský podium kucím ze saade, co jim Botanica měl ten večer jen předskakovat. Takže z patnáctiminutovky saade bylo pak trochu mrzení na všech frontách, ale to je holt život, mohly se stát horší věci....

Zbytek a léto holt ve znamení kluků z New Yorku, co se tak nějak všichni znaj a maj to mezi sebou všelijaký. Vedle Scotta a Paula, tu sem taky v ten samej čas přijel zahulákat se svym pojízdnym cirkusem Tod A a jeho Firewater, což byl jeden z nejlepších večírků léta, a vůbec nevadilo, že Sedma byla plná neznámejch lidí (pojali jsme podezření, že si Firewater vozí publikum sebou), a že tam bylo takový vedro, a že Firewater už prostě nehrajou to, co hrál Tod s Cop Shoot Cop (proč se tomu někdo diví ?).  

Z toho nepřebernýho množství podzimních střepů sypu ještě pár, třeba ten, kterak si Jirka Oly s Lukluklukem střihli svou promotérskou premiéru a 20. zíří (proudly) přivezli post-rockový vousáče z Gifts from Enola, což se ukázalo jako boží volba a ještě víc boží koncert a večer (s regulérní hluchotou, kamarádama a trochou toho alkoholu). Nejlepší věci se odteďka budou dít pod značkou Goldmine... lepší si zvyknout hned. 

Anorektickej skřítek Imaad Wasif je chlapík, co hrál s Lou Barlowem a takoví nemůžou bejt špatní, takže se postaral o zatím největší překvapení letošního hudebního roku. Večírek Pink Floyd s Jeffem Buckleym, co občas trhal už tak dost pošramocený uši, a plíce chtěli vyřvat, jak to je skvělý.

Tenhle podzim je fajn i proto, že to dali znovu dohromady Filip Nebřenský a spol. a oživili mrtvolně spící Vltavu. Bez Průši, zato s Binderem, hrát nezapomněli, ač si jinak v Akropoli Robert eN nevzpomínal ani na názvy svejch starejch desek.

Steve Albini přivezl zase po dlouhý době Shellac a přišlo na ně strašně málo lidí, z čehož byla Raketa smutná, ale jinak ti, co přišli, byli nadšení a spokojení. A mně se kacířsky a vlastně překvapivě ten večer skorem víc než božskej Steve a jeho lidi, líbili Bellini, co hráli před nima, ale to nikomu neřikejte.

Ale nejhlasitější večírek podzimu byl stejně ten s Auxes a Obits v hlavních rolích. A nejjemnější ten s Chrisem Brokawem a Goeffem Farinou, kde nás bylo asi třicet, sedělo se do kruhu a uprostřed místo táboráků plály dvě kytary a dva chlapíci s nima.... ježíš ten podzim je tak krásnej...

A na konec kucí z New Yorku - Scott, Paul a Tod 

Scottovy Holky z Prahy

Paul v obýváku

Todův klaun

Just a matter of taste

Je to tak trochu Dinosaur Jr., tak trochu Sebadoh, tak trochu Folk Implosion nebo třeba Sentridoh. Co je to ? Lou Barlow !! 7.2. na Dobešce a Raketa za to může. Večírek se slzou v oku po celou dobu, a to ať už to byla jenom one man show mistra Barlowa, co introvertně básnil jen tak s kytarou, nebo druhá extrovertní půlka s kapelou. Závěrečnej jukebox, kdy se hrálo na přání z davu, mohl klidně trvat delší dobu. Goodnight Unknown a Sebadoh touch. Goodnight Unknown je chytrá deska ... a krásná ... Velký a tak strašně příjemný. Jen ta Gaffa mě zas na chvíli vrátila někam na střední školu. Ale to vlastně až tak nevadilo, tenhle večer byl naštěstí o něčem jinym. 

Jen dva dny poté, se zas šplhá na kopec, ale tentokrát je Bráník daleko a doma vítá Strahov. dd/mm/yyyy,  překvapení začátku roku. Nediví se asi ti, co je tahle kanadská parta smetla před rokem a něco na Famufestu. Frontman s šílenou jiskrou v oku, přímočarost na jedný straně, sonická roztříštěnost na straně druhý. Zní to divně, ale tak to je. Vlastně až maniakální punková koncepce, která se tváří, že žádnou koncepci nemá. Roztříštěný kytary, štěkající klávesy, disonantní skládačka, co dohromady tvoří místy motivy skoro až tykající si s popem. Do toho všeho od začátku do konce vypalující reflektor namířenej směrem do diváků. Prvně eL odchází nejen trochu hluchá, ale i naprosto slepá.  Jak se loni vypálili do paměti dva kucí z  Crocodiles, takhle tam letos zatím mám dd/mm/yyyy. 

Nicméně, co zapomenuto nebude s jistotou ani za pár let, to bude poslední zastávka cirkusu jménem Botanica. Potřetí, tentokrát v Rubínu a s mocnou posilou. Bicí totiž maniakálně ovládal božský Brian Viglione, co s Botanicou jede turné. Komu ještě neseplo, tak je to ten chlapík, co stejně ovládal bicí i po boku Amandy Palmer za časů jejich momentálně (a žel možná už navždy) spících The Dresden Dolls (mimochodem 5. května si na Amandu udělejte čas, přijede i s Jasonem Webleym do Prahy). Botanica má novou desku (Who You Are), ve který jsem jí tak trochu hledala, nicméně po chvilce trpělivosti i našla. Podle mejch uší od kluků "krok stranou" směrem ke stanici přístupnost a popovost, což nás, co jsme byli zvyklí na jejich zahulený kabarety a postranní berlínský uličky, zpočátku trochu zklamalo, ale naštěstí živě Botanica nezapomněla na nic z toho...  

Večer otevíral jednooký Žižka z Berlína - Nikko Weidemann, kamarád Paula Wallfische, co spolupracoval s Einstürzende Neubauten nebo The Bad Seeds. vystačil si jen s pár rekvizitama - kytarou, klávesami, páskou přes oko, kšiltovkou, veselejma historkama a vizáží à la Big Lebowski. Potlach u táboráku, pár songů v němčině, pár v angličtině, vyprávění o tom, jak se odpoledne pokoušel fotit se sochou na Vítkově, poté co zjistil, že má taky pásku přes oko a po zbytek večera všude vyzvídal, kdože ten obří jednookej borec na koni je (výsledná fotka byla z toho nejvtipnějšího, co jsem za poslední dobu viděla). Roztomilej chlap.

Pro Nikka jeho půlhodinka ještě konečná nebyla, protože i během koncertu Botanicy se občas přišoural s pivem a cigárem a dožadoval se přítomnosti na podiu (zpočátku ho Paul upozorňoval, že ještě jeho čas nenastal, že byli domluvení až na konec koncertu, pak už to bylo ale asi jedno). Botanica krom Briana měla od posledně ještě na podiu křehkou asijskou houslistku, co krom houslí občas i zpívala.

Staří známí. Na pódiu i pod ním. Nicméně ten večer bylo všechno nějak jinak. Vlastně dost překvapivě. Místo toho, aby totiž diváckej dav jako "obyčejně" fasicnovaně fixoval na podiu nezničitelnýho Paula Wallfische, všichni (aspoň kolem mě) fascinovaně pozorovali Briana Viglione, co do škopků mlátil hlava nehlava a jeho silovej a přesnej způsob bubnování na sebe strhával většinu pozornosti. Vlastně mi přišlo, že občas se na něj fascinovaně otáčel i Paul... Vůbec Botanica měla ten večer prostě dva frontmany, co se tak trochu přetahovali o hlavní slovo a vzájemně hudebně stíhali. A ve výsledku neuvěřitelný se stalo skutečností - i přes fakt, že Paul obligátně hecoval publikum, lil předním řadách do kelímků whisky, balancoval na piánový židličce, i přesto všechno nad ním Brian Viglione vyhrál na body. On Brian vyhrál na body v podstatě nad celou kapelou, což mnozí vnímali jako mínus. Možná trochu. Ale za ten pohled to stálo. Neuvěřitelný. Oba taky dokázali, že si ze všech návštěv ČR ještě lecos pamatují a předháněli se, kdo zná víc českých slov... Takže vedle obligátního "jedno pivo, prosím" nebo "hovno" (obě vyslovené Brianem bezchybnou češtinou), přibylo třeba ještě Paulem nově osvojené "láska", které transplantoval do For Love z nový desky. A Brianův naučený Pan Tau přišel na řadu i v Rubínu, jen vlastní buřinka mu na to tentokrát chyběla. Svůj prostor dostal i kytarista John Andrews, kterej (stejně jako na nový desce) vystřihl v Rubínu X-Mas. Ač si myslím, že právě jeho kousky na desce jsou tentokrát slabší, živě minimálně zmiňovaná X-Mas duněla slušně. I bez Concrete Shoes nebo I Desire (co nejvíc chyběla panu D.) paráda. A závěrečná obligátní "roztleskávaná" How jako večerníček.

Po Botanice ještě nášup, co ho sledovala asi desítka statečných v podobě Thomase Denvera Jonssona, písničkáře ze Švédska, co působil, že se trémou rozpadne na prvočinitele, po každém potlesku vypadal, že  omdlí, nicméně jinak hrál zajímavě na kytaru a vůbec celkově nezněl vůbec špatně. Roztomilá tečka.

Nicméně večer ještě mlád. V Rubínu řada kamarádů a věcí, co jsme si nestihli říct. Cca za hodinku celá Botanica znárodnila piáno v baru a začala hrát (odtud taky horní fotka - díky za ní panu Yippovi). Všechno z první ruky. Klukům a holce to vydrželo skoro hodinku a pak se znovu ukázalo, kdo měl ten večer nejvíc energie, protože zatímco se zbytek kapely už zřejmě někde posilňoval, v baru zůstal Brian a další půlhodinku si ještě jen tak jamoval s Andym ze Sunflower Caravan ... Dávno po půlnoci to v Rubínu ještě žilo, sobota se zlomila v neděli a eL přijala první gratulaci k svátku od samotného mistra Viglione, a to včetně apartní hubičky (a neříká, že z toho neměla skorem až pubertální radost hehe). Afterparty a hodně piva, domů nad ránem a já myslím, že můžu vyhlásit koncert a následnou afterparty za nejlepší svátkovou oslavu ever. amen drazí.

a příště další z koncertů roku, a sice Troy-hrdina a jeho ansámbl jako za mlada aneb Chokebore (!!!)

a fotky od kryštofacofotí - tady

a obrazem ještě zlomek toho, jak se v Rubínu fidlalo dlouho do noci (ve tmě lze tušit Briana a Andyho)

I plant my feet, I left the ground, I sought the wind too, I fought the sound ….

5.3. Klub 007, Uzi & Ari, O´Death

Předskokani Uzi & Ari ze Salt Lake City zněli jako dobří kámoši německých The Notwist, elektronický svršky co chvíli převlíkali za hlučící kytary, navíc v jejich středu poskakovala roztomilá basistka, čímž pádem kapela rázem stoupla v očích hlavně kolem mě stojících mužů … i když nálepka „basistka“ je značně nepřesná, neb kapela byla specifická ještě svými škatulaty u hudebních nástrojů, a to skoro po každém songu … roztomilý mumraj, co se poměrně dobře poslouchal a lehce se u něj člověk pohupoval….

To že se u O´Death pohupovat jen lehce nelze, to věděli všichni, co přišli a Sedmu tím tak víceméně zaplnili … O´Death je parta zdivočelejch pokérovanejch amíků, co jsou na pódiu pořádně hluční, drhnou benja, týrají housle a vůbec používají řadu country rekvizit, to celé se syrovou punkovou urputností a živelností, a to všechno aby pak slezli z pódia a proměnili se z neandrtálců v sympatický, až rozmilý chlápky, co si s každým podají ruku, prohodí pár slov a neustále děkujou … Každopádně se na Sedmičce ten večer mírně pogovalo, dost potilo a chvilkama hulákalo (I plant the face in water, I held her broken feet, I taught the wave that caught her, now she is yours to keep ….YES) a pak ještě dlouho postávalo, popíjelo a povídalo …. Broken Hymns, Lymbs & Skin je chytrá deska a já tu o ní už psala … a mám z toho večera moc pěknou mrtvolku k zařazení do mé šatní sbírky …budu ji nosit na prsou hrdě … tak snad see you soon …

6.3. Klub 007, Jeremy Jay, Botanica

Jen cca 18 hodin poté tamtéž koncert, kterej nemohl bejt špatnej, protože hrála Botanica a Botanicu já sakra ráda. Před ní čahoun Jeremy Jay, co to ten večer nandal všem, co se před tím smáli nad jeho fotkami, které jako by vypadly z nedávných sedmdesátých - osmdesátých a ohrnovali nos nad jeho retro soundem …. Jeremy se otírá o zdi let minulých, na kterých jsou vyškrábána, krom jiného, třeba i slova jako glam rock… občas člověk zaslechne Bowieho, The Smith nebo The Cure, ocitne se na časové ose v záporných číslech a k tomu dopomáhej i promyšlená estetika všeho od oblékání, plakáty, po obaly desek … oproti deskám, které jsou zvukově tak trochu lo-fi (speciálně třeba jeho předposlední deska A Place Where We Can Go), frčel koncert v kytarově tanečním duchu, trojka na podiu se snažila a kdybych nevěděla, že pan S. se skrývá někde v řadách diváků, řekla bych (a jak jsme se pak shodli, nebyla jsem s tímhle pocitem sama), že seděl za bicími …. Jeremy střídal kytaru s basou, bojoval neustále s nutkáním řádně si poskakovat, což mu ovšem strop Sedmičky nedovoloval (i když zrovna neposkakoval, tak byl strop nebezpečně blízko jeho blonďaté hlavě…) , tak aspoň při zpěvu tančil (už po druhé za poslední dobu jsem měla silné nutkání optat se někoho na jeho tanečního mistra). Jay mě ten večer poměrně překvapil, servíroval svou hodinku s lehkostí a koňskou dávkou upřímnosti až naivity … bavil … mě aspoň jo …. V lednu mu vyšla deska Slow Dance, tak zkuste a pak na něj vyražte, až zas bude hrát poblíž a já doufám, že bude …. v jeden moment z davu za mnou zaznělo z něčích úst: „Tyvole, ty vypadaj jak parodie na Beatles, ale, jsou, vole, fakt dobrý!" takže asi tak ….

Kousek ode mě poslouchala Jaye i kudrnatá černá kštice Paula Wallfische, který byl druhým hrdinou onoho večera a došlo na něj záhy … bez dlouhých cavyků si Botanica dala nástup, Wallfisch se poprvé napil z lahve whisky, co měl pod klávesami, zapil jí lahvovou dvanáctkou, několikrát se smíchem třískl o zem megafonem, který to pro ten večer na Sedmičce vzdal (a v průběhu večera ho pak Wallfisch definitivně rozšlapal) a obhlédl dívky v prvních řadách, což udělal i muž s kytarou John Andrews , který vzápětí nasadil úsměv, který už do konce koncertu nesundal a mě docela bavilo mu ho občas i vracet. Jen místo Dany Schechter basu třímal vousatý skřítek se zarostlou hrudí … nu což už se dá dělat, že… i tak se mohlo začít ... sakra, jak se mi po nich už stejskalo ! A byla to stejně tak znepokojující, zakouřená, chvíli hlučná, chvíli melancholická, každopádně rozervaná, alkoholem prosycená a hlavně tak STRAŠNĚ sexy jízda, přesně jako posledně, kdy mě tahle Wallfischova grupa dostala do kolen poprvé … Wallfisch se nevzdal některých ověřených čísel, jako šplhání po výškách (což se na Sedmičce rovná výzvě), roztleskávání a rozdupávání všech přítomných, výlety po celym klubu, zapojování i nezúčastněných barových posedávačů, vtipkování na úkor všeho a všech a ono to prostě zase zafungovalo …. Someone Else Again to všechno nakopla, v Sex Offender s Johnem ladili, až to bolelo (závěrečný hallelujah si pod dohledem dirigenta W. nacvičila celá Sedma), Concrete Shoes byla nacpaná zoufalstvím až po okraj, bylo to nejvíc a ten sbor jsem byla já … save me now , tie the rope around my neck and pull me up … La Valse Magnetique celýmu večeru slušel a tak bych mohla pokračovat až do závěrečný punkový How, která se natáhla na dobrých deset minut, v rámci kterých, mimojiné, bubeník předvedl hned několik sól hraných na vlastní tělo … sakra pěkný to bylo a byla jsem pak ráda, že se stejně jako mně líbilo i těm, které jsem soustavným nátlakem přesvědčila, aby na Sedmu ten večer přišli taky hehe. Takže všichni, kdo na tomhle večeru mají zásluhu, mají u mě příště lízátko.

a fotky kryštofacofotil tady

a ještě jednou Jeremy a Botanica ze Strahova a Botanica naposled, to když si před koncertem na Sedmě stihla ještě zabrnkat a popovídat na Radiu Wave

a takhle to nějak bylo pohyblivým obrazem:

Botanica – Concrete Shoes (Klub 007)

Jeremy Jay – Will You Dance With Me ? (Klub 007)

a aby to O´Death nebylo líto – O´Death – Lowtide

Botanica

Botanica se pro mě stala objevem roku 2007 … náhoda … potíže s realizací jejich koncertu, při kterých Botanicu tak trochu vypekli pořadatelé, což bylo naštěstí některým lidem líto a během pár (opravdu pár) dnů byl dohodnut Botanice "náhradní" koncert v pražské Skutečnosti … zvědavost a fakt, že Skutečnost mám na dostřel, mě vtáhli do světa, jehož ústřední postavou je Paul Wallfisch ... je to svět, co smrdí zakouřenym barem a prachem, a do kterýho občas problikne neon z přilehlýho kabaretu nebo se ozve hlas starý cikánky, co si jen tak zpívá za rohem… trochu divný, ale útulný jako málokde. Wallfisch, černý tornádo, hlavní hybatel, kabaretiér a šansoniér, co do všeho tehdy stíhal ještě střídavě běhat mezi lidmi, vyprávět vtipy a balit holky. Přičteme-li k tomu ještě roztomilou Danu Schechter (z Bee and Flower, se kterými měla Praha už taky čest) Johna Andrewse, který tak soustředěně kytarově vazbil a v neposlední řadě Skutečnost, kterou si celá kapela nadšeně fotila, výsledkem byl sakra pěknej večer … jen škoda, že se mnou přihlížela jen hrstka pohotových, co si na poslední chvíli cestu na Vinohrady našla … tak doufám, že 6. března si na Sedmičku najde cestu lidí vícero, protože Botanica si to zaslouží a třeba i vás krásná Dana Schechter jen tak pohladí, až si budete kupovat CD, jako před rokem a půl pohladila mě ….

A navíc se, jako spoluharcovník, ten večer představí Jeremy Jay - písničkář, co svou výškou možná prorazí strop Sedmičky, a co zní jako kdyby si ruce podali David Bowie a třeba Jeffrey Lewis ( a byli u toho tak trochu retro) … i když přirovnání jsou na dvě věci, prostě přijďte, uslyšíte a bude ...

Botanica - The Truth Fish

A ještě jedno oficiální ... Berlin Hi-Fi

foto z majspejs kapely (a že neuhodnete, kde se pánové a dáma v září 2007 fotili ...