Bilance 2013

I letos, abych nezapomněla, malej žebříček toho, co si z toho hudebního roku budu pamatovat nejvíc.

    Houpací koně - Everest

Ta hora se majestátně tyčí nad celým rokem a netečně pozoruje, jak její úpatí chtěj pokořit ti, co to ještě nevzdali. Cesta nahoru bolí, ale nikde neni psáno, že je život růžovej. Deset hořkejch pralinek, co nejsou z Belgie ale Ústí. Jde to přežít, zeptej se Houpacích koní, řeknou ti jak.

    Eels - Wonderful, Glorious

Nekompromisní od titulní Bombs Away až do konce. Fungující a lety prověřený přísady, hitovky k tanci (Beckovksá Kinda Fuzzy) i poslechu (I Am Building A Shrine). Mark Everett vždycky uměl a jeho poslední Wonderfoul, Glorious je přesně taková, jak praví název. Rock a slzy. Miluju ho. Amen.

    Nick Cave and the Bad Seeds - Push the Sky Away

Dlouhej nádech a výdech. Jubilee Street jako song roku. We No Who U R, milej Nicku. Melancholie, klidný vody, občas nervní těkání za víčky. Nenápadně podmanivá deska, co toho žene plno před sebou.



    Devendra Banhart - Mala

Jako když našlapuje kočka. Tiše a s elegancí. Tohle je láska. Devendra je zamilovanej, něžnej, vtipnej a občas šibalsky mrkne. Konečně došlo i na starýho kocoura.


     Man Man  - On Oni Pond

Velkej pop, co chci slýchat v supermarketech, když už tam  musim. Nejpřístupnější deska chaotiků Man Man. Řád, kterej od týhle divný kapely v první moment vůbec nečekáte. Bossa Nova pro unavený cirkusáky. A nejhezčí ukulele song letošního roku Deep cover.




     Sebadoh - Defend Yourself

Vzkříšení Sebadoh. Znovuzrození. Things have changed... možná u Loua doma, ale na desce s odznáčkem Defend Yourself zůstalo plno známýho, co člověk pozná i po 14 letech, kdy Sebadoh mlčeli. Písničkovej deník o bolesti, naději, o tom, jak rostou děti... Lou Barlow byl a vždycky bude heartbreaker.



    Califone - Stitches

Čirý písničkářství, upřímná radost z muziky. Deska, která se nejlíp pouští v pravý poledne a hraje na ní pár nesmiřitelnejch. Piáno a steel guitar, western a biblický příběhy. Vítr žene pouští písek, nechává vám ho v očích a promítačka klape.


    The Veils - Time Stays, We Go

Čtvrtá deska anglo-novozélandskýho kouzelníka s náladami Finna Andrewse a jeho lidí. Letos jsem o ní psala tady a furt mám při jejím poslechu pocit, jako by mě někdo škrábal na zádech...

    Boduf Songs - Burnt Up On Re-Entry

Atmosféra se na Burnt Up On Re- Entry rozrostla o víc nástrojů, samply, elektronický vrzání a skřípání. Nicméně základ je furt stejně poznatelnej. Klaustrofobická sevřenost, apokalyptickej podtext a krása. Mat Sweet opakuje svý mantry do zhasnutejch ulic a tichejch pokojů, kde jste sami... everyone will let you down in the end...




    Girls Against Boys - The Ghost List EP

Bass power strikes again! Pět novejch zářezů do masa. O všechno se dá opřít. Letošní druhá nejhezčí uúúú v It´s a Diamond Life, repetitivní a hypnotická basová linka ve Fade Out, zabijáckej riff  v 60 is Greater than 15, John Schmersal z milovanejch Enon a nad vším bdí Scott McCloud ... přesnej zabiják v obleku.... Let´s get killed tonight... chci víc.





Těsně před slavobranou (nicméně nezapomenutí) zůstávaj pro mě Arcade Fire (Reflector), Kittchen (Radio), New Model Army (Between Dog and Wolf), The Obits (Bed & Bugs) , Yo La Tengo  (Fade). A to ani nemluvim o všech těch deskách se třináctkou na prsou, který potkám klasicky až rok příští...




a ještě .... Koncerty...

Dead Western  (Bajkazyl) - SEANCE
Silver Rocket Summer Summa  (Točník) - SLZY
Califone (Pilot) - FILM
Nick Cave and the Bad Seeds  (Tipsport Arena) - RITUÁL
Houpací Koně  (Malostranská Beseda) - TAJÍCÍ SNÍH
Girls Against Boys a Chokebore (LMB) - ZVUK
Enablers  (007) - BÁSEŇ

I Can Hear The Heart Beating As One

Bude se ti to líbit... říkala jsem mu se dvěma lístkama na Yo La Tengo v kapse. Yo La Tengo, tyvoe! Jedna z nejhezčích barev letošního pestrobarevnýho listopadu. Křehká indie rocková trojice, co to spolu táhne přes třicet let a navíc poté co si zlomili srdce Kim a Thurston, zůstávaj Ira a Georgia jedna z posledních jistot v tomhle hudebně manželskym rybníčku.
Očekávaný dýchánek v Akropoli nebyl (neočekávaně) vyprodanej. Co bylo daný, bylo to, že Yo La Tengo maj hrát dlouho, tudíž bez předkapely. Hurá.
První půlka koncertu se houpala na akustickejch vlnách všech krás světa aneb intimně jiskřivejch poloh, co se šeptaj a nejlíp poslouchaj se zavřenejma očima. Na pódiu vyrostly stromy a před nimi orchestr snivců rozdává dárky. Křehký. Neklopit. První dějství je z většiny o poslední desce Fade sem tam proložené něčím, co už má pár vrásek. Ohm někde na úvod a vzpomínka na Lou Reeda v podobě I Found a Reason těsně před přestávkou. Pauza je trochu delší než by netrpělivej divák snesl, nicméně po ní je na řadě "the dark side of" Yo La Tengo, druhá - elektrická- část složená tak, že Yipp po koncertě říká, že netušil, že YLT hrajou heavy metal. Usmíváme se. Skládačka druhý půlky je hlučná a hypnotická, nervně pulzuje a vazbí, ale i jemně klouže na vlnách zvuku. Od Stupid Things, přes Autumn Sweater až po klenutou I Heard You Looking... A pak už jen potlesk a přídavky složený z coverů, který uzavírá čarokrásná My Little Corner of the World, a který chorál zpívá celej sál. Krásný to bylo...



Na sobotu 9.11. připadala asi největší koncentrace potenciálních koncertů roku a hudebních večírků za poslední dobu. Juana Molina, Huerco S, Andreya Triana... nicméně tisíc lidí, tisíc chutí a můj výběr padl na možná nejnenápadnější večírek, který ten večer probíhal v potemnělym sále vršovického Klubu Pilot. První housle tu hráli amíci Califone, kterým předskakoval solitér Tony Dekker, bez svých domovských Great Lake Swimmers. Tony Dekker s vizáží Vac Havelky nechal Great Lake Swimmers sice doma (příště bych se přimlouvala ještě za ně), nicméně do tmy sálu posílal jednu introvertně snivou za druhou a část z nich byla i od jeho domácích jezerních plavců. Soustředěnej tichej set, kterej voněl kanadskejma hvozdama a chutnal po soli, javorovym sirupu a chlebu s tvarohem.
Califone je vtipná dvojka trochu divnejch tatíků folkařů, co maj rádi country, veselý historky, malý skladby i velkej zvuk. Krásný dvojhlasy, vtipný předěly mezi písničkama (když se zrovna měnila struna). Califone maj novou desku Stitches, ze který rozdávali nejvíc kousků. V Movie Music Kills A Kiss to dvěma hlasům ladilo, až za zády mrzlo. Stitches, Moses... Funeral Singers jako odbočka ke starší desce All My Friends Are Funeral Singers. Dialog dvou hlasů, dvou nástrojů, ať už to byly dvě kytary, basa a kytara nebo kytara a klávesy. Na chvíli mezi přídavky se připojila i kanadská spojka Tony, aby zafoukal na harmoniku a pak už zazvonil zvonec. Až tu zase příště tihle dva strejcové z rodiny Dead Ocean (stejně jako Akron/Family, John Vanderslice, The Tallest Man on Earth nebo třeba Bowebirds) budou hrát, neváhejte, i kdyby v ten den hrál jinde třeba samotnej indie-satanáš. Šla bych zas.

No a jinak ve zkratce. Podzim začal s Pixies v zahulený Lucerně, kde i přes nezvyklou koncentraci idiotů na metr čtvereční (ne, fakt jsem to na starym Frankovi nečekala), zahráli hoši a dívka skoro všechny moje srdcovky a nemůžu říct ani popel (to, že jsem ten cigaretovej tejden vyklepávala ze všeho, co jsem ten den měla na sobě, se nepočítá).

V JiHlavě bylo jaro, což je na pováženou! Takže aspoň tři jarně podzimní tipy.  DK doporučuju všem, co maj i nemaj rádi architekturu a všem, co žijou/žili s běsy všeho druhu. Tahle intimní destrukce ve mně rezonovala a bude rezonovat dlouho. Honza Gogola i Kateřina Šedá umí, to vím. A Vítek Janeček ve svý Léčbě dějin se hezky pěkně esejisticky a hlavně po svym dotýká odkazu Františka Kriegla. 

A Arcade Fire maj novou desku Reflektor. Je blyštivá. Parket se plní a Arnoštek vlní boky. Je to fajn, fajnový. Občas by to chtělo zkrátit, aby tanečníci nepadli vysílením nebo nešli na bar balit holky a kluky, ale mě to vlastně docela baví. Smí se to vlastně říkat? Kór když pro mě Funeral i Neon Bible jsou jedny z moc důležitech desek a tahle je tak jiná? A klip k Reflektoru jim dělal Anton Corbijn. Třpytivá dydžina a loutkovej Win s Régine. Furt je mám ráda. Fakt. Tanec na to.

À cause de l’automne...

Jakožto nejkrásnější období v roce si podzim zaslouží speciální soundtrack. Ten letošní je čarokrásnej, moc se toho děje venku i uvnitř a osobní podzimní videoklip doprovází na každym kroku tenhle soundtrack s čerstvejma ingrediencema:

Miláček Lou, co probudil Sebadoh po čtrnácti letech ze zimního spánku, vydal desku a tu mi daroval...





Pro všechny moje lásky... Man Man z nový desky





Trocha těch hezkejch pohřebních písní ještě nikoho nezabila... Califone. 9. listopadu přijďte do Pilotu, drazí! A před tím si pusťte třeba tuhle rozkošnou sešn.





Po Louovi další milovanej solitér, co si bere dovolenou od  svejch hlučnejch kapel... Lee Ranaldo





Scottovi zpívá padající listí vokály a já se těšim, až mu dám pusu na vánočním večírku.





nejhezčí podzimní uúuú k mýmu překvapení ... New Model Army





a podzimní pozvánka na konec... 6. listopadu v Akropoli...