Na cestě I.

Kapitola první – Nebe nad Košumberkem (25.7.)

Stejně jako loni bylo občanskou povinností podpořit tuhle skorem rodinnou akci, co jí kamarádi vypiplali ke třetímu ročníku a kde jsme letos, na nádvoříčku mezi zbytky košumberského opevnění, např. při hodince s The Jolly Joker And The Plastic Beatles Of The Universe zamáčkli nostalgickou slzu, zakrákali slova, zasunutá řádku let a někteří i ze vší té nostalgie probudili vnitřního démona, metali pak parakotouly a snažili si srazit vaz skokem z podia na zem (mezi trochu vyděšené spoludiváky). Za co všechno nemůžou hraboši ….Padá sníh, po ulici jezděj hraboši, padá sníh, miláčku, některý z nich jsou mí kámoši …… Krom Žolíků letos (přes všechny objížďky a semafory na okreskách) přikodrcali i DVA se svým cirkusem nebo můj (jediný) oblíbený buránek Xavier Baumaxa i se svým psím spřežením, který celý podvečer brousil ostrovtip pivními kelímky po dvou a pak nás několik hodin vydržel bavit. Čest a slávu všem lužským-košumberským!!

Kapitola druhá – Mlčení jehňátek (30.7.)

Čest a slávu je třeba provolat i panu VICovi, co mi daroval jeden lístek na Lou Rhodes a Andyho Barlowa aneb Lamb do Lucerna Music Baru (nebýt pana Vica, asi bych účast, díky přehnané cifře na lístku a samotnému LMB, se slzou v oku oželela). Vyprodáno, vydýcháno. Lamb ve třech, ještě s (věrným) kontrabasistou Jonem Thornem. Lou je femme fatale, soustředěná, křehká, občas strašidelná, čistě zpívající, ke konci na pár písniček i s kytarou v ruce. Andy poskakuje od mašinek dopředu podia k postavené malé bicí soupravě, hecuje kotel pod ním, má řadu společných znaků s čertíky z krabiček…. a je to milý, i když vedle mě si koncert užívá skupinka nadšených, co vyřvávají každou notu, i když je zvuk v LMB tradičně na dvě věci (železná konstrukce, zavěšená kolem podia drnčí a v jednu chvíli vyděsí i Lou). Setlist poskládaný z těch největších … bez překvapení Gabriel nebo Górecki … hezký od úvodní Darkness až po poslední přídavkovou Cotton Wool.

Kapitola třetí – Znojmo, vidim tě dvojmo (to je slabý, já vim) (31.7. – 1.8.)

Druhý ročník znojemského Šramlfestu, co za ním stojí především znojemská vegetariánská restaurace-kavárna-klub-galerie-fajn prostor Na věčnosti a organizační ruku k dílu tu přikládá i náš pan DéGé. Takže zas na cestě, tentokrát do moravského Toskánska (jako Znojmo je fakt krásnej moravskej flek). Šramlfest je přes den o hudbě, divadle, workshopech, jídle (hehe), to vše na Mikulášském náměstí a přilehlém okolí (odkud je úchvatnej výhled nejen na Dyji) a pak až do rána o zpěvu starejch námořnickejch Na věčnosti s Karlem Babuljakem a kouzelným ukulele Arnoštka Hanfa. Když někdy narazíte na Malé divadlo kjógenu, budiž vám zárukou, že budete okouzleni stejně tak, jako všichni, co ve Znojmě tohle divadlo využívající hereckých technik klasického japonského divadla a prezentující kjógen aneb jakousi samurajskou grotesku, viděli …vtipné, hravé, roztomilé. Stejně jako Divadlo Facka, co si v sobotu počkalo na tmu a rozjelo představení se světly v hlavní roli, šmrncnuté cirkusovou manéží, co bylo TAK pěkné … Hudební nášup Šramlfestu byla směs mnoha chutí, mezi kterými se zmítali třeba Vášovi Ty Syčáci, co jsem neviděla pár let, ale bylo to jak setkání po letech, bubínkáři Pararingapatam, co je moderující Karel Babuljak nebyl schopen vyslovit, smutnými hrdiny byly Květy, co díky skluzu, co první den nabral už někde v zárodku, zahrály dvě písničky a díky příjezdu městských policejních hrdinů, to muselo být z květnaté produkce všechno, rakouské duo Drahtlos?, saxofon a klávesy, kteří hráli něco jako hodně alternativní jazz-rock se sklony k minimalismu, založený převážně na improvizaci (divná definice, vim), pro běžné ucho posluchače se prostě a jednoduše na pódiu střídaly části docela dobře poslouchatelné s těmi, co už šly vydržet jen velmi těžko. Stoker One Man Band byl zas vousáč s kytarou, kopákem, harmonikou …one man band, co smrdí blues a rockem, parník, co za ním zůstává jen zpěněná brázda. A celé to zakočil Karlův Sajkedelik Šraml Band. A byl skoro konec zvonec. To „skoro“ má na svědomí Bernhard Schnur, o kterém jsem neustále přemýšlela odkud ho znám a pak mi došlo, že to jméno jsem zahlédla poletovat kdysi někde vedle toho Glenova a byla jsem doma. Bernhard měl přijet odpoledne, ale změna je život, tak dorazil až k večeru a nakonec i zahrál, a sice v noci Na věčnosti. Postava k podpírání, co vypadá jak Milan H. (zdravím, své kuželkové kolegy), co tvoří písničky se sklonem ke křehkosti, které dost často jen klamou tělem (chápu, co se Glenovi na něm líbí). Bernhard v zakouřeném a v alkohol oděném sklepě nejdřív trochu bojoval s diváckou opileckou nutností si vykládat, co den dal, pak ale stačilo pár hlučnějších kousků (mezi nimi třeba i Glenovu God Bless Mom, která měla, mimochodem asi největší aplaus a jen modří věděli, čemu tak tleskají) a pak už Bernharda nikdo z pidi-pódia Na věčnosti nechtěl pustit … a hrálo se až do rána …po Bernhardovi nastoupil poslední námořník v baru – Arnošt a jeho ukulele, vyloupl se i Karel B. s akordeonem a jely se všechny ty, co si návštěvník Šramlfestu opilý dvěma dny uprostřed rozpáleného Znojma, mohl řádně zahulákat. Po čase to nevydržela ani rakouská hostující hvězda, do té doby oddechující opodál, která vzala zpátky do ruky kytaru a k rozjetým námořníkům se přidala … afterparty, jak se sluší a patří a pokud nezemřeli, hrají tam vesele dodnes. Tak zas za rok ?

Obrazem :

den první - http://www.youtube.com/watch?v=z68F_YZ7PpQ

den druhý, 1. část - http://www.youtube.com/watch?v=xKVsjogfC0c

den druhý, 2. část - http://www.youtube.com/watch?v=CNSUsaaoqqU

Colours Of Ostrava (sobota)

Sobota začala tak, jak pátek před tím skončil, a to sluníčkem, které nás ráno vyhnalo ze stanu rychlostí blesků, které měly přijít k večeru.

První koncertní potravou, hned po té, ze které se skládala naše snídaně, byl ansámbl Filipa Horáčka, pražská Prohrála v Kartách aneb trocha té nostalgie a pozdrav do Žluté Pumpy :)

Po předkrmu naservírovaném karbaníky z Prahy se přes mostek vyrazilo na „buránka regionálního charakteru“ - Xaviera Baumaxu . Ten měl svou obligátní tak trochu šílenou jiskru v oku, kdo znal, nepřekvapilo, pobavilo, kdo neznal asi si dodnes myslí, že si Xavi opravdu do Ostravy odskočil z turné s Davidem Kollerem …
Dáváme jen začátek a pelášíme sednout před prkna, která znamenají svět.

Na divadelní scéně je už skoro připraveno tvůrčí duo SKUTR a jejich „recyklovaná asijská commedia dell´arte à la Tarantino“ s názvem „Mistr a žák“. Tak trochu kung-fu, tak trochu Pulp Fiction, trocha toho fyzického divadla, akrobacie (klobouk dolů, metat salta na přímém slunci v 30 stupních Celsia, kdy z diváka lilo, a to seděl víceméně bez pohybu), živá hudba, 4 lidé v příběhu setkání mistra a žáka. Místy hodně vtipný kousek pod taktovkou Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského s Rosťou Novákem v jedné z rolí … V případě SKUTRu u sebe sic nemůžu plně hovořit o objektivitě (minimálně jedna polovina autorské dvojice a jedna čtvrtina hereckých představitelů je mi poněkud blíže už od dob školních gymnaziálních škamen), ale Mistr a žák mi naprosto kápl do sobotní ostravské noty … palec hore.

Cestou z divadelní scény míjíme produkci italských Aim, která nás ani nenutí při procházení příliš zpomalit a přesouváme se opět na druhý břeh do sauny v Tentu, kde svůj křehký set má mít Lou Rhodes. Éterická Lou Rhodes se v nesnesitelném horku málem roztekla, zpívala sama s akustickou kytarou, stěžovala si na to, jak se jí horkem lepí prsty ke hmatníku, na oko se zlobila na fotografy, že jí fotí, když vypadá jak rajče, od jejích bývalých Lamb zazněl Gabriel, který sklidil asi největší ovace, hodina, konec, alou doplnit tekutiny…

Dilema, zda čekat na hrozivě černé těžké mraky, co se přibližovaly nebezpečně rychle, nebo na Sinéad O´Connor, vyřešil Pan meloun, který v den předchozí přišel nadšen z koncertu, jehož hlavní protagonistkou byla Australanka se severskými kořeny Inga Liljeström. Inga hrála svůj druhý koncert na Colours v klubu Templ na Stodolní ulici … věříme doporučení …vyrážíme … mraky jsou nám v patách…Právě včas, u vchodu do klubu nás chytí průtrž mračen … mokří už zůstáváme po celou dobu koncertu, ne že by do klubu pršelo, to jen, jestli jsem o předchozím koncertu ve festivalovém Tentu mluvila jako o sauně, to jsem ještě netušila, co nás čeká v Templu. Vydýchaný, takřka vřelý vzduch, přelidněný klub, zavřená okna … podmínky na omdlení, nepomáhá ani v jednu chvíli led, který Inga rozhazuje mezi diváky … ale ač jsem před tím měla skoro potíže vydržet hodinku Lou Rhodes, skoro dvě hodinky ve stoje mi v Templu nečiní až takové obtíže …je to hlavně tím, že Inga je anděl … Pravda, poněkud temnějšího ražení, doprovázená francouzskou kapelou ve složení, violoncello, bicí, kytara, kontrabas, klávesy, samply. Jediný „nástroj“, který při koncertě ovládá Inga je, krom dětského břinkostroje při jednom z přídavků, hlas občas modulovaný pomocí rudého sluchátka, do kterého se šeptá, křičí … temná atmosféra je dotvářena působivými vizuálními klipy promítanými nad hlavami diváků … písně s poetikou film noir, jemné až intimní pasáže střídají ty čistokrevně noisové, kapela vytváří hutné hudební plochy, je to tiché, hlučné, dojemné, znepokojující, silné, geniální … jestli je někdo pro mě objevem letošních Colours, je to tahle jemná dáma s milým vystupováním, která se ovšem na podiu mění v nefalšovanou femme fatale…
Okouzlena odcházím … že jsem neviděla ani stín Sinéad O´Connor, mi nevadí.

Poslední kapelou, kterou jsem viděla (ač plány byly původně úplně jiné) , byli britští Goldfrapp . Ale přiznám, že poněkud „unavena sluncem“, jsem se na ně nedokázala řádně soustředit a po prvních asi 3 pomalých procítěných písních jsem se odebrala sledovat zbytek jejich vystoupení z přilehlých hradeb… koncert, jak se vzápětí ukázalo, to měl být řádně hlučný a našláplý, já jsem ovšem v pauzách mezi songy sledovala oblohu, kterou začaly nenápadně křižovat blesky, až se nakonec spustil mocný liják, který nás, spolu se stovkami dalších, vyhnal pod blízký most přes Ostravici. Tam jsme asi hodinu čekali, kdy tenhle obří vodopád aspoň o trochu zmírní svou intenzitu. Marně …

Těžké bylo rozhodnutí oželet Koop , na které jsem se hodně těšila, a kteří mi asi nějak nejsou souzeni (loni svůj pražský koncert v rámci Midnight Sun na poslední chvíli zrušili), stejně tak jsme stanu dali přednost před veterány Hawkwind a Havelkovými Please The Trees, kteréžto produkce jsme měli ještě v sobotním plánu. Příště … Koop snad už určitě … A Hawkwind nám ještě dlouho a nahlas hráli do snu …