Co v uších zůstane

…loučí se a končí … krákorá nula osmička, zatímco nula devítka číhá za rohem. Všude se už teď objevují a objevovat budou výkřiky bilancující letošní rok v různých oblastech a na neméně místech se budou vyskytovat i hlasy, které budou považovat nějaké bilancování za kolosální blbost (a nemalá část z nich si stejně nějaký ten žebříček sestaví … každoroční klasika). Takže proč bych jedno takové malé hudební resumé neudělala taky, že … jen tak … pro připomenutí … pro sebe …

tedy:

Bez udání pořadí mi z roku nula osmého zůstanou v uších nejvíc tyhle kotouče:

Bon Iver - For Emma, Forever Ago

První (a pevně doufám, že ne poslední) setkání s vousáčem jménem Justin Vernon aka Bon Iver. Deska křehká, jemná … se zvukem až „severským“. Naléhavé CD v lo-fi odstínech rozené v Justinově těžkém životním období, které na něm tvoří nemazatelnou stopu. Terapie hudbou … jak blízké …. na jedné straně komorní niterná a tak strašně upřímná deska, na straně druhé živelné Bon Iverovo vystoupení na End Of The Road Festivalu, které se mi vypálilo hluboko do paměti … tenhle chlapík má na mém soukromém žebříčku modelu 08 vysoké postavení.

OTK – Okolo

Letošní majstrštyk téhle party se znakem stříbrné rakety na prsou. Ondra Ježek and his boys se u mě letos vysoko umístnili ještě v jedné kategorii, a to nejčastěji viděná/slyšená kapela .. a vím proč … slyšíš, jak se zvedá prach ….slyšíš divný trávy růst …stačí s uchem na zemi poslouchat …. a pak uslyším kořeny, jak mi prorůstají hlavou … naslyšenou v 09 !

Fuck Buttons - Street Horrrsing

Noc v pralese, vzdálené divoké bubnování, řev nočních predátorů, fascinující a trochu strašidelný průlet nad krajinou, o které máte páru jen z televize … vesmír, v černém nekonečnu se vznášející Země, zachycené praskající a děsuplné vysílání odnikud …. je to temné, krásné, šílené, noise …. netuším, čím mě tahle deska tak uhranula… možná tím vším, možná ničím z toho … zkuste …

Cold War Kids - Loyalty to Loyalty

Místy takřka až minimalistická placka, co chytí teprve až poté, co jí dáte čas, na které není tolik hymnických halekaček, které byly na desce první (Robbers & Cowards). Niterná a místy tak krásně syrová... indie-rock, kytary jak se patří.

Paramount Styles - Failure American Style

Vezměte Girls Against Boys a přefiltrujte přebytek vzteku, dodejte víc písničkářství, blues, naléhavosti, Scotta McClouda a dostanete Paramount Styles. Failure American Style je podzimní deska, která má ovšem daleko k melancholii a atmosféru tak jedinečnou, že vás to nutí si ji pouštět stále znovu a znovu … a znovu …

O´Death - Broken Hymns, Limbs, and Skin

Ujeté zpunkované country, zběsilý šraml s temnými odbočkami do různých žánrů v podání tohohle zvěřince, je pro mě jeden z největších a nejzábavnějších objevů tohohle roku …

Conor Oberst – Conor Oberst

Sólová deska duše Bright Eyes. Vesele smutné písničkářství , jak jen to Conor umí, tentokrát asi nejvíc country, co kdy Conor byl … letošní dva živé koncertní zážitky … rozumím mu …

Květy – Střela zastavená v jantaru

O Střele jsem tu psala, nadšení z jantarových procházek mě nepustilo a asi ani nepustí … prostě hlavně kvůli tomu, jak je ta placka krásná, barevná, mnohovrstevná a právě to odhalování jednotlivých košilek, slupek a vrstviček mě na ní baví nejvíc ... a baví stále …

Shearwater – Rook

Hudební vlna, která před sebou valí vše, co jí přijde do cesty, ve které se nechávám dobrovolně topit a užívám si pocit, že se nemůžu nadechnout … holá pláň, nad kterou máchá křídly obrovský havran a občas ticho pročísne jeho krákavé never more … jinak ale melancholie z dob minulých, nad kterou se vznáší emotivní vokál Jonathana Meiburga, který jen dalším hudebním nástrojem a dotváří obrazy prázdných klecí, slz lovců a tichých modliteb pod třepotajícími se hvězdami …. možná to zní nesrozumitelně, ale to je Rook ….

DVA – Fonók

Do posledního zvonce promyšlená dětská hra se svými pravidly a jazykem, melodie, které z hlavy jen tak nedostanete, příběhy, které si můžete sami vymýšlet, trocha toho elektro - cvrlikání a za tím vším pouze DVA - jedna z nejhravějších letošních desek … a cirkus bude !

The Gutter Twins – Saturnalia

Laneganovsko-Dulliovský jednovaječný duet, ze kterého po celou dobu mrazí v zádech. A nejinak tomu bylo i letos v Paláci Akropolis.

A těsně před slavobranami zůstali ještě např.:

The Dodos – Visiter, TV on the Radio – Dear Science, Elbow - The Seldom Seen Kid, Fucked Up - The Chemistry of Common Life, The Notwist - The Devil, You + Me , Clinic – Do It!, Mark Geary – Opium ….

Koncertní zá(pro) žitky roku nula osm

Tunng – Palác Akropolis – nespjatější s publikem

Pissed Jeans – Klub 007 – nejlepší z nejkratších

Radiohead – Berlín - největší

Shearwater – End Of The Road Festival - nejhypnotičtější

Bon Iver – End Of The Road Festival - nejpřekvapivější

Tom Waits – Kongresové centrum - nejvytouženější

The Gutter Twins – Palác Akropolis - elektrizující

Conor Oberst – Roxy – nejvíc country

Leonard Cohen – HC Sparta - nejdojemnější

Paramount Styles – Klub 007 - nejléčivější

Cold War Kids – Lucerna Music Bar - nejujetější

Woven Hand – Divadlo Archa - nejspirituálnější

A hitparáda prošvihlých koncertů:

Bonnie ´Prince´ Billy –Lucerna Music Bar

Mugison - Klub 007

Why? – Klub 007

Dragons Of Zynth – Klub 007

Handsome Furs - Klub 007

Co měsíc dal ....

Poslední opravdu letní dny přivály pár hudebních večírků, o kterých tady nepadlo ještě ani slovo. Ten první očekávaný večer (10.8.) na pražské Sedmičce byl ve znamení hezounů z Portlandu aneb k poslechu a tanci hrála úderná trojka Menomena. Před ní ještě „dámská“ skupina The Vibrarians , která, s vizáží spartakiádních cvičenek, hrající svoji verzi garážového punku, působila jako kompletně z jiné planety … Nicméně chlapíci z Menomeny žijí na téže planetě jako já a mluví hudební řečí, které rozumím, takže jejich společnost mi byla po celou dobu rozmilá … radost udělali oblíbenými kousky, ať už třeba Muscle n´Flo , The Pelican a mnohým dalším z obou mnou sakra protáčených řadovek (I Am the Fun Blame Monster! a Friend and Foe) … přesně v deset konečná … škoda, vydržela bych poslouchat a pokyvovat uznale hlavou spolu s ostatními ještě dlouho … jen to tričko jsem si už nestihla koupit … takhle ho budu muset jen závidět těm, co stihli…
a pár obrázků z koncertu

Druhé srpnové zastavení (19.8) bylo v neútulné hale HC Sparta, kde se pokoušeli vykouzlit Island skřítkové ze Sigur Rós. Islandský orchestr snivců ovšem přijel úplně sám, nepřivezl ani smyčce, ani dechy, mnohým to vadilo, já jsem zpočátku taky fňukala, že neuvidím holky z Amiina, ale nakonec to i bez nich byl ten nejlepší Island, jaký se dal z té sparťanské bídy vykouzlit. Před mnoha lety mi je pomohl objevit kamarád, který mi strčil do ruky jejich Ágætis byrjun a řekl: „plav“ … od té doby proplouvám jejich hudbou a baví mě. Jediné mírně nepříjemné loknutí si, je pro mě jejich poslední deska, kde je na můj vkus moc juchavých melodií (které znějí jako ujetější Coldplay) a maličko míň toho, co jsem na Sigur Rós měla vždycky ráda … ale i tak pro ně mám dál slabost … což mi asi už zůstane… Z poslední desky v Praze zazněly jen asi tři kousky, takže ta novota nakonec ani tak nebolela. Pánové Jónsi, Goggi, Kjarri a Orri se snažili, byli melancholičtí (jak se od nich očekávalo), chvilkama zlí (jak se od nich očekávalo), skřítkoidní a vůbec fajn. Ze starých kousků, jako třeba Olsen Olsen, Hoppípolla, Glósóli jsem měla neskrývanou radost, ty nové šly živě poslouchat, ale podobnost s popovými Coldplay se neustále drala na mysl … nakonec nám Sigur Rós tu velkou a ošklivou Spartu papírkově zasněžili a ona pak už skoro ani nebyla tak velká a ošklivá … tož, pěkné to vlastně bylo.
a obrázky i skřítků

Za pár dní mi ale islandský zážitek poněkud přehlušil zážitek z pánů Dulliho a Lanegana, viděných a slyšených pod společnou značkou The Gutter Twins, kterak hrají v pražské Akropoli (21.8). Oba pánové toho mají v hudbě už leccos za sebou, oba jsou spojeni s řadou projektů, ať už třeba The Afghan Whigs v případě Dulliho nebo grungeových Screaming Trees , řady sólových desek a spolupráce s každým, koho si snad dokážete představit (The Twilight Singers, Soulsavers, Queens of the Stone Age, Isobel Campbell etc…) v případě Marka Lanegana. Druhý jmenovaný je navíc majitelem jednoho z nejerotičtějších hlasů na hudebním písečku...

The Gutter Twins hráli bez předkapely, hlasitě, úderně, dlouho a skoro potmě (ze zadu je mírně osvětlovalo jen pár reflektorů, diváci celou dobu viděli pouze namodralé obrysy pánů pekelníků), což pěkně pohromadě vyvolalo tak intenzivní zážitek, že jsem měla dvě hodiny permanentně husí kůži a při The Stations , Each To Each nebo Front Street (z desky Saturnalia) se mi leskly oči … opravdu … hlasově koncert táhl poskakující a evidentně bavící se Dulli s hlasem motorové pily (jediná piha na kráse byl chvilkový pocit, že na podiu vidím místo siluety Grega Dulliho, siluetu Jirky Paroubka … naštěstí pro ostatní se mnou tenhle pocit nesdílel již nikdo další), oproti tomu naprosto statický Mark Lenegan (myslím, že během koncertu ani jednou nepřešlápl a ruce si k mikrofonovému stojanu asi zřejmě pro jistotu přilepil … na druhou stranu mám tušení, že jsem ho zahlédla, jak v jeden moment hnul koutky úst směrem vzhůru, což značilo úsměv … Praha měla tedy štěstí !) dodával potřebné hudební „koření“. Kouzlo The Gutter Twins je v tom, jak to oběma společně neuvěřitelně ladí… kombinace Dulliho nabroušené pily a Laneganovského extra hlubokého hlasu je totiž přímo elektrizující. K tomu všemu naprosto skvělá kapela s výbornou rytmiku … něco tak přesného, úderného a našláplého jsem na koncertě neslyšela dlouho, předlouho …uf … ne, nešlo o nějakou nostalgii, připomínku toho, že na podiu stojí v podstatě legendy, šlo o jeden z nejenergičtějších, nejintenzivnějších a pro mě nejlepších koncertů posledních několika let … jestli se něco už teď zařadilo mezi mé pomyslné vrcholy hudební sezóny, jsou to dvojčata Lanegan a Dulli … bez debaty … stoprocentně … amen.
A opět něco od pánů fotografů

Poslední zastávkou bude Střelecký ostrov (23.8) aneb další díl pravidelných večírků party ze Silver Rocket. A že letošní Silver Rocket Summer Stroj večírkem byl ! Letos šťavnatě poskládaný lineup (Zkouška Sirén, Fetch!, Elektročas, Děti Deště, OTK a něžní Made Out Of Babies … navíc po ukončení hudebního pekla měl přijít film … a jaký jiný by se hodil lépe než Vynález Zkázy, že) … ovšem o ten večírek šlo nakonec především … krom celodenního zvukového výplachu, jsem potkala asi sto tisíc lidí, co jsem neviděla asi sto tisíc let ... uznala, že zpěvačka z Made out of babies je křehká kopretina ... zjistila, že člověk, se kterým se už nějakou dobu zdravím a hlásíme se k sobě na koncertech i jinde, hraje s Fetch! (svět je malej a to je tak, když člověk nejprve slyší a pak až vidí) ... pobavila se, když mi jeden z mých last.kamarádů při procházce po Střeláku tvrdil, jak dnes nesmí moc konzumovat, neb má druhý den práci a v deset už byl tak namol, že nemohl ani chodit, natož mluvit.... a Vynález zkázy byl taky super, neviděla jsem sto let a ten večer taky ne, protože jsem cca po dvaceti minutách usnula a probudila se až hrozivou zimou ... inu vzbudila jsem i ostatní, kteří spali v roztodivných pozicích, přeskákali jsme podobně i jinak vytuhlé hloučky milovníků dobré muziky a tak večer skončil ... bylo to zábavné .... za rok na startu stříbrné rakety zas na viděnou !