Kapitola čtvrtá - Kanadští Dr.voštěpové a kutnohorské teepee (4.-9. 8.)
Ještě před cestou směr Kutná Hora, mezipřistání v pražské Roxy (4.8.), kam přijeli kanadští dřevorubci, co hrajou popík k tanci – Junior Boys. A hrálo jim to ten večer hezky skočně. A lidi pěkně tancovali a tleskali a vousatí dřevorubci ve flanelovejch košilích (dobrá pouze jeden, druhý junior měl zas moc pěkný tričko s obřím výstřihem, co mu záviděl i pan H.) tomu, zdálo se, byli rádi. Stejně tak fajn byli i Sporto před nimi (už jsem zmiňovala, že nová deska pánů Bourka a Šampona je pro mě jedna z kandidátek na vrchní příčky hudebních žebříčků 09 ?).
Ale to už expres nabírá směr Kutná Hora. Manévry s přesunem Galerie Středočeského kraje do KH měly za následek doprovodný program, jehož hudební režie byla v rukou a.m.180. Podtrženo sečteno na nádvoří Jezuitské koleje v KH proběhl několikadenní festival, hodný těch v zahraničí. Konečně. Creepy Teepee. Můj první den v KH je festivalovým už třetím dnem. Čtvrtek. V lineupu sic kapely, které během roku na různé večery osidlovaly pražskou Sedmičku, ale neva … naopak. A neva ani to, že v KH to vypadalo jako by se všichni ti, co se potkávají na schodech před Sedmou, sbalili a přestěhovali svoje pozadí jen o pár kilometrů dál za Prahu. Kdo by si koneckonců nechtěl zopakovat třeba casio-cirkus v podání všech casií krále pana Casiotone For The Painfully Alone, co hrál tentokrát úplně sám a jedinou společnost mu dělalo slunce, které se rozhodlo uškvařit lidi před podiem ... evakuuji se do stínu lípy. Po něm nastupují fešáci z HEALTH , noisové úderky, co nakopala před časem Sedmičku a teď i kutnohorské jezuitské nádvoří. Člověk by čekal, že se v prostoru nádvoří ten jejich hudební binec rozletí do všech stran, rozmělní a zmizí ve všech škvírách ve zdivu, ale nestalo se. Kluci svůj brajgl kočírovali s grácií vlastní pošahanejm hlukařům a strhli už podruhé během krátké doby všechny pod sebou. Kdo neviděl ani tentokrát, 11. října jsou tu kucí zas … že by další zdomácnělá zvířátka ? V případě HEALTH mě to vlastně těší nesmírně. To Fucked Up je punkovej cirkus cirkusů, obzvlášť, když jejich medvědí břichatej frontman Pink Eyes sestoupí z podia mezi prostý lid a začne je všelijak oblažovat svou přítomností - vyměňovat lidem čepice, nosit je na rukou, rozbíjet si plechovky o holé čelo, točit s děvčaty nad hlavou, otírat si opocený břich o břichy přihlížejících, objímat muže, ženy i děti a do toho se stíhá soustavně omotávat šňůrou od mikrofonu (na Sedmičce to byla izolepa, se kterou kolem celého obličeje vydržel zpívat dvacet minut) a zpívat ty největší Fucked Up-hymny pozorován jeho spoluhráči z podia. A že to hymny jsou. Na začátek Fucked Up vypálili hned několik opusů z Chemistry, jako třeba Father the Son a další. Tuším, při Born Twice byl nucen „zazpívat“ třeba i kamarád Tlačenka, který dostal při jedné zpěvákově procházce mikrofon k ústům a bůhví, co by se stalo, kdyby do něj zaječet odmítl. Tož zábavné. Jako důkaz třeba i video, kde je (krom zpívajícího pana T.v závěru) ještě plno kamarádů účastnících se mumraje, pobaveně sledujících mumraj nebo před ním vyděšeně prchajících. A přichází zlatý hřeb dne (aspoň pro mě), miláček Owen Pallett aka Final Fantasy. Muž s krabičkami a houslemi. Muž, co si s tím bohatě vystačí. Owen vytváří pomocí houslí a kláves zvuky, plete z nich smyčky, do toho hraje, zpívá a je roztomilej. Nejroztomilejší byly samozřejmě všechny jeho hitovky z obou alb... He Poos Clouds nebo Lamb Sells Condos ... radost mi dělal .... na závěr dal dva covery, z nichž jeden byla Fantasy od Mariah Carey a bylo vymalováno. Jeho éterická hodinka navíc dokázala přilákat k podiu i ty, pro které čtvrteční program skončil s poslední hlučnou partou. Ti se nocí k osvětlenému podiu stahovali jak zombie, co maj hlad a pak (k mému překvapení) nadšeně hýkali (zdravím pana luklukluka). Pěkné to bylo.
Dalším kutnohorským dnem pro mě byla až sobota, a to hlavně proto, že na zem tam měl ten večer sestoupit Bill Callahan. Ale ještě před tím jsem minula pana dné s panem K., když jsem dala přednost zmrzlině a toulkám po kutnohorských zázracích mistra Santiniho. Na nádvoří přicházím v okamžiku, kdy si svoje nádobíčko připravuje člověk, co si říká Disasteradio. Od občerstvovacích stánků vypadá skorem jako pan Casiotone. S ním má společného ovšem už jen to, že je na podiu sám. Pan Disasteradio vytváří normální jednoduchou didžinu, co zní, jako soundtrack k nintendovýmu Super Mariu, jen je moc horko na to, aby se šlo natřásat před podium a zas až tak mě to nebaví… hrát Super Maria mě v dětství bavilo víc. Po týhle diskotéce přichází Karl Blau v růžovym tričku, džínách s růžovou šňůrou místo pásku, kytarou a krabičkami. Před časem, když tenhle lo-fi chlapík předskakoval Arielu Pinkovi, tak mě něčím zaujal, jsem zvědavá na reprízu. Zpočátku mě mate hlavně fakt, že člověka na podiu vystupujícího pod jménem Karl Blau nepoznávám. Ze Sedmičky jsem měla zafixován vous, dlouhý vlas a vůbec tak trochu imič přestárlého hipíka, nicméně tenhle kutnohorský Karl Blau nemá nic z toho … jsem zmatena, nicméně hudbu poznávám, aspoň něco. (Kdo chce, může si zahrát malou hru, aneb najdi deset rozdílů ... Karl před a po)
Lo-fi kowboy Blau nejdřív servíruje pomalé písničky jen s kytarou, v druhé půlce koncertu přidává ještě různé generované zvuky, smyčky, samply, z lo-fi je pop, ale stále dost osobitý. Pěkný i tentokrát. Po Karlovi nádvoří obsadili Lucky Dragons. A když řikám, že obsadili nádvoří, myslím to doslova. Tahle smíšená dvojka si totiž všechno svoje nádobíčko rozbalila přímo na nádvoří, pod podiem, mezi lidmi, kteří kolem nich udělali ukázkový kroužek. Holka, Kluk, plno nejrůznějších uděláte, hejblátek, co generují zvuky, co se s nima dá hrát. Holka má dva mikrofony, do jednoho sem tam bouchne, do druhého zpívá nebo spíš medituje. Kluk klečí nad notebookem, kde pustí nějaký ten držený tón a pak začne do publika posílat nejrůznější věci, co umí vytvářet nějaký zvuk. Začíná hra na dělání muziky, na spoluvytváření koncertu diváky. Kdyby se člověk od produkce otočil zády, slyšel by jen poměrně zvláštní ambientní „hudbu“, nicméně, pokud se zády neotočil a měl třeba ještě to štěstí, že k němu doputovala nějaká hračka, poslaná Klukem a Holkou do publika, nebo stál-li tak šikovně, že mohl v hloučku zkoušet, co všechny ty udělátka umí, musel si připadat jak Alenka za zrcadlem. Hrálo se vším možným, včetně kamenů, které mnoho rukou přibližovalo a oddalovalo nejrůznějším snímačům a všechno to dohromady vydávalo zvuky a tóny. Chlupaté tyče a nejrůznější udělátka, která, když se jich člověk dotkl nebo se k nim jen přiblížil, tak hlučely, hučely, pískaly, chrastily a pomocí toho všeho se vytvářela největší divácko-kapelová performance celého odpoledne. Lucky Dragons jsou pro mě zkrátka kapelou, jejíž hudbu je zábavnější spoluvytvářet než poslouchat.
No pak už jen Smog aneb Bill Callahan . Před 4 roky v Akropoli, když tu Smog – Bill byl naposledy, jsem chyběla. Měla jsem tenkrát lístek a taky angínu, tak jsem si jen tak večer zpívala doma do polštáře whether or not there is any type of god, I'm not supposed to say, and today, I don't really care … bylo mi všechno líto a doufala jsem, že se v budoucnu se Smogem ocitneme v jeden čas na jednom místě… Ten mezitím stačil odpárat cedulku Smog a začal nahrávat a koncertovat pod svým jménem a do Kutné Hory do zavazadla přibalil i houslistku a violoncellistu a bylo to ještě lepší než jsem si představovala, že to bude. Páteří byly písničky z poslední desky, které jsou živě ještě parádnější než na desce a vůbec nejparádnější Too Many Birds nebo Eid Ma Clack Shaw zazněly hned někde zpočátku. Nicméně mistr Callahan nechal nad nádvořím vznášet i starší kousky v čele se srdečními Rock Bottom Riser nebo Sycamore. Uf. Minimalistický, maximálně soustředěný projev, kde každá nota, tón, slovo má své přesně místo, silné melodie, jeden z nejvíc sexy hlasů (vedle Marka Lanegana a Nicka Cavea) pod sluncem, co celý prostor mezi starými budovami beze zbytku vyplnil, nálada přelévající se z lo-fi krajin až ke království hlukových stěn, lehce blues šmrncnutá kapela, jen jeden bosý král (všiml si už někdy někdo, že ti nejlepší z nejlepších hrajou bosí ?). Nemohla jsem se pohnout od začátku do konce. Jak špatně se potom indiánským během prchalo na vlak … a hlavou při tom znělo v pochodovym rytmu: last night I swear I felt your touch, gentle and warm, the hair stood on my arms, how, how, how?
král Bill a jeho Cold blooded old times
a ještě jedna ....
Příspěvky
