Shearwater - 5.5.2008 @ Florence Gould Hall

Shearwater mi kdysi přivály proudy Okkervil River a já je za to budu velebit až do skonání světa. Hudba křehká, že se o ni až bojíte ... Meiburgovo falsetto, které poletuje nad nádherně vystavěnými jemnými melodiemi, které ovšem umí nabírat sílu sopky právě chrlící lávu ... Jonathan Meiburg je srdcem, hlavou a křídly tohohle ansámblu, co čítá skvělé muzikanty, jako je třeba bubeník Thor Harris, renesanční člověk s vizáží nefalšovaného vikinga a zkušenostmi s hraním například s Billem Callahanem (se kterým hraje stále), Devendrou Banhartem nebo třeba Girovými The Angels Of Light. Koho by tenhle chlapík zajímal, vězte, že má na kontě i vlastní sólovou čistě instrumentální desku Fields of Innards...

Ale dlouhé úvody netřeba, tahle andělská parta se táhne tímhle blogem jak červená nit, takže asi že venku prší nebo proto, že mě poslední dobou strašně baví číst s Jonathanem rozhovory a vstupovat tak do jeho světa s očima otevřenějšíma a ušima, co slyší najednou víc než před tím ... ale nejspíš prostě jen tak .... květen loňského roku, čarokrásný koncert s posilami se smyčci a ... stačí jen zavřít oči (i když to byste přišli o Thora jakožto hlavního hrdinu projekcí, což by byla škoda) ...celý koncert viz. link pod videem ... a koho by zajímalo, jak Shearwater zněli loni v červnu ve Washingtonu , ať udělá klik sem : 25.6.2008- Black Cat - NPR live .... voilà Shearwater !


Watch the full concert at baeblemusic.com

Co v uších zůstane

…loučí se a končí … krákorá nula osmička, zatímco nula devítka číhá za rohem. Všude se už teď objevují a objevovat budou výkřiky bilancující letošní rok v různých oblastech a na neméně místech se budou vyskytovat i hlasy, které budou považovat nějaké bilancování za kolosální blbost (a nemalá část z nich si stejně nějaký ten žebříček sestaví … každoroční klasika). Takže proč bych jedno takové malé hudební resumé neudělala taky, že … jen tak … pro připomenutí … pro sebe …

tedy:

Bez udání pořadí mi z roku nula osmého zůstanou v uších nejvíc tyhle kotouče:

Bon Iver - For Emma, Forever Ago

První (a pevně doufám, že ne poslední) setkání s vousáčem jménem Justin Vernon aka Bon Iver. Deska křehká, jemná … se zvukem až „severským“. Naléhavé CD v lo-fi odstínech rozené v Justinově těžkém životním období, které na něm tvoří nemazatelnou stopu. Terapie hudbou … jak blízké …. na jedné straně komorní niterná a tak strašně upřímná deska, na straně druhé živelné Bon Iverovo vystoupení na End Of The Road Festivalu, které se mi vypálilo hluboko do paměti … tenhle chlapík má na mém soukromém žebříčku modelu 08 vysoké postavení.

OTK – Okolo

Letošní majstrštyk téhle party se znakem stříbrné rakety na prsou. Ondra Ježek and his boys se u mě letos vysoko umístnili ještě v jedné kategorii, a to nejčastěji viděná/slyšená kapela .. a vím proč … slyšíš, jak se zvedá prach ….slyšíš divný trávy růst …stačí s uchem na zemi poslouchat …. a pak uslyším kořeny, jak mi prorůstají hlavou … naslyšenou v 09 !

Fuck Buttons - Street Horrrsing

Noc v pralese, vzdálené divoké bubnování, řev nočních predátorů, fascinující a trochu strašidelný průlet nad krajinou, o které máte páru jen z televize … vesmír, v černém nekonečnu se vznášející Země, zachycené praskající a děsuplné vysílání odnikud …. je to temné, krásné, šílené, noise …. netuším, čím mě tahle deska tak uhranula… možná tím vším, možná ničím z toho … zkuste …

Cold War Kids - Loyalty to Loyalty

Místy takřka až minimalistická placka, co chytí teprve až poté, co jí dáte čas, na které není tolik hymnických halekaček, které byly na desce první (Robbers & Cowards). Niterná a místy tak krásně syrová... indie-rock, kytary jak se patří.

Paramount Styles - Failure American Style

Vezměte Girls Against Boys a přefiltrujte přebytek vzteku, dodejte víc písničkářství, blues, naléhavosti, Scotta McClouda a dostanete Paramount Styles. Failure American Style je podzimní deska, která má ovšem daleko k melancholii a atmosféru tak jedinečnou, že vás to nutí si ji pouštět stále znovu a znovu … a znovu …

O´Death - Broken Hymns, Limbs, and Skin

Ujeté zpunkované country, zběsilý šraml s temnými odbočkami do různých žánrů v podání tohohle zvěřince, je pro mě jeden z největších a nejzábavnějších objevů tohohle roku …

Conor Oberst – Conor Oberst

Sólová deska duše Bright Eyes. Vesele smutné písničkářství , jak jen to Conor umí, tentokrát asi nejvíc country, co kdy Conor byl … letošní dva živé koncertní zážitky … rozumím mu …

Květy – Střela zastavená v jantaru

O Střele jsem tu psala, nadšení z jantarových procházek mě nepustilo a asi ani nepustí … prostě hlavně kvůli tomu, jak je ta placka krásná, barevná, mnohovrstevná a právě to odhalování jednotlivých košilek, slupek a vrstviček mě na ní baví nejvíc ... a baví stále …

Shearwater – Rook

Hudební vlna, která před sebou valí vše, co jí přijde do cesty, ve které se nechávám dobrovolně topit a užívám si pocit, že se nemůžu nadechnout … holá pláň, nad kterou máchá křídly obrovský havran a občas ticho pročísne jeho krákavé never more … jinak ale melancholie z dob minulých, nad kterou se vznáší emotivní vokál Jonathana Meiburga, který jen dalším hudebním nástrojem a dotváří obrazy prázdných klecí, slz lovců a tichých modliteb pod třepotajícími se hvězdami …. možná to zní nesrozumitelně, ale to je Rook ….

DVA – Fonók

Do posledního zvonce promyšlená dětská hra se svými pravidly a jazykem, melodie, které z hlavy jen tak nedostanete, příběhy, které si můžete sami vymýšlet, trocha toho elektro - cvrlikání a za tím vším pouze DVA - jedna z nejhravějších letošních desek … a cirkus bude !

The Gutter Twins – Saturnalia

Laneganovsko-Dulliovský jednovaječný duet, ze kterého po celou dobu mrazí v zádech. A nejinak tomu bylo i letos v Paláci Akropolis.

A těsně před slavobranami zůstali ještě např.:

The Dodos – Visiter, TV on the Radio – Dear Science, Elbow - The Seldom Seen Kid, Fucked Up - The Chemistry of Common Life, The Notwist - The Devil, You + Me , Clinic – Do It!, Mark Geary – Opium ….

Koncertní zá(pro) žitky roku nula osm

Tunng – Palác Akropolis – nespjatější s publikem

Pissed Jeans – Klub 007 – nejlepší z nejkratších

Radiohead – Berlín - největší

Shearwater – End Of The Road Festival - nejhypnotičtější

Bon Iver – End Of The Road Festival - nejpřekvapivější

Tom Waits – Kongresové centrum - nejvytouženější

The Gutter Twins – Palác Akropolis - elektrizující

Conor Oberst – Roxy – nejvíc country

Leonard Cohen – HC Sparta - nejdojemnější

Paramount Styles – Klub 007 - nejléčivější

Cold War Kids – Lucerna Music Bar - nejujetější

Woven Hand – Divadlo Archa - nejspirituálnější

A hitparáda prošvihlých koncertů:

Bonnie ´Prince´ Billy –Lucerna Music Bar

Mugison - Klub 007

Why? – Klub 007

Dragons Of Zynth – Klub 007

Handsome Furs - Klub 007

Okkervilské proudy až mlhy z Denveru...

Koncertní listopad uzavírají The Dodos (Palác Akropolis – 22.11) spolu s novozélandskými The Ruby Suns, které bych si asi lépe vychutnala někde pod palmou s koktejlem plným ovoce a deštníčkem navrch, o šumícím moři někde v pozadí ani nemluvě. Holka, kluk, mašinky, bubínky, plážové melodie, krátké, takže rychle utíkající.

The Dodos byli ten večer většinou tři, ač normálně jsou dva. Kytara, bicí (občas až africky znějící) - základ a třetí blboun bušil do všeho, co bylo po ruce – včetně xylofonu a něčeho, co vypadalo jako popelnice a dělal už tak barevnou hudbu ještě barevnější. Od až dětsky naivních melodií se dvojice-trojice dodů dostávala až někam za hranice folku, country až např. po něco, co zvládají třeba Animal Collective. Dohromady zatraceně originální směs. Skvělé, skvělé, skvělé.

Ale pak už jeden ze zlatých listopadových hřebů Okkervil River (Rock Café – 23.11). Will Sheff a jeho parta, ve které už sice nefiguruje romantik Jonathan Meiburg, takže bylo jasné, že pokud během večera zazní jeden z nejhezčích Okkervil River duetů - Lost Coastlines, nebude ani zdaleka tak roztomilý jako v podání Willa s Jonathanem, ale tuhle oběť jsem byla ochotná podstoupit. V Rock Café asi pouhých sto (maximálně sto padesát) hlav … ať se stydí ten, kdo nebyl ! Will Sheff byl vypravěčem celého večera se svou pětičlennou družinou za zády. Basák Patrick Pestorius převzal párkrát party po Jonathanu Meiburgovi, takže zazněla i Lost Coastlines, která v jeho podání nezněla vlastně vůbec špatně. Začátek koncertu sice trochu prověřil zvukaře, ale zvuk se v průběhu pár minut srovnal, takže okkervilskou verzi country-folk-rocku se Sheffovým vypjatým vokálem, pak už nic nerušilo. The Stands Ins hrála prim, ale došlo i na věci vousatější a navíc mi Okkervil River dali vzpomenout na večer strávený s Leonardem, a to v momentě, když na půdě Rock Café vystřihli parádní Cohenovku Take This Waltz … nádhera…. V sále bylo i celé cizojazyčné křídlo, které se ke konci rozjelo tak, že lítaly svršky, muzikanti se při pohledu na pogující, polonahé fans upřimně bavili, chechtali se jeden na druhého a bubeník po zběsile sebou mrskajících fanoušcích házel paličky … povedené divadlo, povedený večer. .. klidně bych vydržela poslouchat ještě půl dne … myslím, že nebýt policejní hodiny, koncert by poslední vyřvanou Westfall neskončil (já chtěla For Real, ale byla jsem davem nemilosrdně přehlasována).

Myslíte, že se tu někdy ukážou Shearwater ? Se mi stejská….

(pravděpodobný playlist)

Plus One, Singer Songwriter, A Hand To Take Hold Of The Scene, Black, The Latest Toughs, Take This Waltz, John Allyn Smith Sails, Pop Lie, A Stone, Blue Tulip, Lost Coastlines, Our Life Is Not A Movie Or Maybe, Unless It's Kicks, Westfall.

Will a Jonathan - Lost Coastlines

Listopadové mezipřistání v Akropoli se událo 24.11, kde Hm… křtili svojí novou desku, co se zove „Plán na zimu“, má roztomilej obal a je na ní Sifonový bombometčík a Znáš dálku…Až jsem skoro zapomněla, jak dokážou bejt kluci milí a jejich hudba rozradostňující na jedné a dojímací na druhé straně … Jediné, co tak trochu překvapilo, byla narvaná Akropole, což na člověka, co je zvyklý na poloprázdné koncerty, působí trochu tísnivě…. Znáš dálku, já ji znám. A znám ji ve všem všudy.

Nejlepší na konec, by se chtělo zvolat … David Eugene Edwards, Pascal Humbert jakožto dvě třetiny 16 koňských sil aneb 16 Horsepower , oba hudebními vodami už nějaký ten rok proplouvající jako Woven Hand (Photo by Christian Fuehrer). Od poslední návštěvy uběhl rok, Woven Hand vydali novou desku Ten Stones a se zvukem zápasící Akropoli vyměnili za Archu, což bylo více než dobře. Zástup pro mě zbytečných předskokanů naštěstí nestačil tolik otrávit večer, takže v deset byla pozornost připravena, smysly zbystřeny. Ten Stones mě po svém vydání , oproti starším deskám nechala (k mému překvapení) poměrně chladnou, večer v Arše mě ovšem chladnou nenechal ani v nejmenším. David Eugene Edwards měl snad ještě šílenější jiskru v oku než loni, kázal o sto šest, hřímal a šeptal, vyvolával ohnivé duše, chvílemi vypadal jak v transu a publikum bylo v transu po celou dobu.... čtyřčlenná kapela hřměla, dokreslovala a rámovala Edwardsovy spirituální a mystické texty, což spolu s jeho charismatickým až extatickým projevem vytvářelo tak intenzivní zážitek, že jsem měla chvílemi pocit, že se o to, co slyším a vidím, můžu opřít… loni v Akropoli to bylo skvělé, v Arše to byl ale zážitek o několik tříd výš. Ten Stones si mě v živém podání udobřila, i když věci z Mosaic nebo desek starších zněly mým uším prostě stále o něco lépe… Dav si pány vyvolal na podium celkem dvakrát, takže jsem za pět dvanáct ze startovních bloků vyběhla na poslední metro a akorát stihla …. i když by mi jeho nestihnutí ten večer asi zas tak nevadilo…

zeznělo :

Kicking Bird, Beautiful Axe, Speaking Hands, Splinters, Tin Finger, Whistling Girl, Dirty Blue, Cohawkin Road, Horse Tail, Kingdom of Ice, Not One Stone, Horse Head Fiddle, Winter Shaker *** As I Went Out One Morning (Bob Dylan cover ), American Wheeze, Your Russia

Woven Hand – Kicking Bird

End Of The Road Festival 2008 (part 2)

Hudební sobota začala velkým dilema, a to sice čemu dát přednost … jestli oblíbeným Bowerbirds nebo taktéž oblíbeným The Accidental (foto), kteréžto obě kapely se jak jinak než kryly … naštěstí jen částečně, tak jsem viděla jak roztomilé folkové trio Bowerbirds, tak nádherné The Accidental. U druhých jmenovaných ( se kterými hraje Sam Genders z Tunng, který je zároveň i jednou z tvůrčích osobností kapely, takže markantní podobnost mezi Tunng a The Accidental není čistě náhodná ) jsem si poplakala, popukala (oni pánové a dáma jsou fakt velevtipní), odnesla si přiblblý úsměv na tváři a pocit, že nic lepšího už vidět a slyšet snad ani nemůžu. A až do odpoledních hodin mi všechny bandy dávaly více či méně za pravdu. Pe si ale třeba stejně tak, jak já před tím The Accidental , užíval zpěvačku Devon Sproule, která měla moc pěkný pestrobarevný klobouček a hrála tradiční anglosaský folk až country .
K čaji o páté mi ovšem začal hrát Justin Vernon (foto) aka Bon Iver aka další z mých zářících hvězd na End of The Road nebi a začal hrát ze své For Emma, Forever Ago a bylo na chvíli jakékoliv předtím a potom zapomenuto. Překvapením bylo, kolik energie Justin do koncertu dával (klidné, jemné momenty střídaly poctivé hlukové plochy, kdy židle, na které Justin většinu koncertu seděl, mu začínala být pořádně malá). Přísun šťávy z podia nemohlo nezaregistrovat i publikum, které mu jí po hrstech zase vracelo a nadšené projevy nebraly konce (nebylo se tedy co divit, když po koncertě zmizela „Emma“ z festivalového CD krámku rychlostí blesku). Pro Pe jasný vrchol všech 3 dnů. Pro Justina očividně taky zážitek, až se nad tou atmosférou chytal během koncertu za hlavu, a že se mu na festivalu líbilo, dokazoval i fakt, že zůstal až do neděle, oblékl „civil“ (manžestráky a batůžek) a chodil vesele a neúnavně pod všechna podia užívat si hudby jiných …. Krom toho, že je to hudební takřka genius, je to i sympaťák do morku kostí….
British Sea Power mi zahráli mé oblíbené kousky z desky Do You Like Rock Music ? i z desek starších, ale, ač je mám jinak hodně ráda, nějak mě po skvělém Bon Iverovi za srdce ani jiné orgány jejich kytarový nářez nevzal a nejvíc mě tak při nich bavil mistr Joda (foto), který je bedlivě sledoval a při tom se na dřevěné tyči nad hlavami prvních řad pohupoval do rytmu.
Po BSP přišla jiná písnička - trojka z Minnesoty Low (foto), kterou jsem taky měla ve festivalovém hledáčku mezi prvními. Koncert nezklamal – pánové a dáma krásně duněli, hlučeli, byli melancholičtí, energičtí a koncert nekompromisně zakončil Alan Sparhawk, kdy po dlouhém kytarovém dunivém sóle zčistajasna odhodil kytaru do publika (ta ještě nějakou dobu samovolně sólovala) a všichni tři se z pódia beze slova odporoučeli. Většina lidí (alespoň ti, kteří se zrovna neprobírali z bezvědomí po prudkém zásahu kytarou) byli tak konsternovaní závěrem, že ani netleskali (!). Po pár sekundách se aspoň vrátil basák Matt Livingston, aby poděkoval a rozloučil se, nicméně to vše až po otázce, která se nabízela a která zněla: „Je tu někdo ?“ Zvláštní, zábavné, dobré a přežila jsem ve zdraví.

Po skvělých Low následovalo pro mě největší zklamání festivalu aneb Sun Kil Moon . Mark Kozelek mě živě nebavil, jeho jemné písně mě ten večer přišly až příliš monotónní a tak jsem jeho koncert brzy vzdala a šla se aspoň na chvilku mrknout na jednoho z hlavních headlinerů festivalu – Mercury Rev, kterým energie sice na rozdíl od SKM rozhodně nechyběla, za to však jsem jejich rocku ozdobenému řadou podiových efektů, světel, dýmu, teatrálních gest zpěváka, prostě nepřišla na chuť …. Takže po chvíli opět přesun, tentokrát na dvojku, o které jsem prostě věděla, že mě zklamat nemůže. Two Gallants , dva chlapíci ze San Francisca, co hrají ve dvou a stejně jako třeba The White Stripes ve složení kytara a bicí. Na rozdíl od nahrávek, kde občas můžeme zaslechnout i jiné nástroje, koncert se omezil opravdu jen na zmiňované inštrumenty a byl tak krásně syrový, hlučný a v podání dvou gallantů opravdu zábavný. Nicméně opět jsem po nějakém časem opustila sál, protože v nedalekém stanu se začali chystat Shearwater.
(Ještě před nimi, dohrávala londýnská kapela The Chap a jejich takřka techno smršť vyluzovaná na housle stála taky za to!)

Ale pak už přišli texaští Shearwater (foto), kapelu založili v roce 1999 Jonathan Meiburg a Will Sheff, který už tenkrát byl nepostradatelný v mých veleoblíbených Okkervil River. Shearwater mělo být jen tišší a intimnější dítě Okkervil River, nicméně po čase zjistil Jonathan, že věnovat se dvoum kapelám a nepodvádět při tom ani jednu nelze a přestěhoval se natrvalo pouze k Shearwater a Will Sheff zjistil totéž a už se pro změnu věnuje jen svým Okkervil River (edit: podle posledních informací by měl Will Sheff a chlapíci z Okkervil River doplout 23. listopadu i do pražského Rock Café !!!). Vystoupení Shearwater na festivalu, bylo jejich úplně prvním koncertem v Británii, takže si vysloužilo i jediné uvedení konferenciérem na EotR, jako důkaz, že se jedná opravdu o mimořádnou událost se najednou odněkud vyloupl chlapík s vousem a čepkou a pronesl dvě věty, kde zdůraznil, že je „excited“ a že nastupují Shearwater. A to, čeho jsem byla v malém vydýchaném stanu svědkem, bylo tak strhující, že jsem chvílemi skoro ani nedýchala (pravda, nebylo moc co). Jejich psychedelický folk-rock mě přikoval na místo a ještě v noci a následující dny mi v hlavě lehounce hučel. Těžištěm koncertu bylo jejich letošní album Rook, ale zazněly i věci starší, to převážně z jejich oceňovaného kotoučku Palo Santo. Zážitek tak intenzivní, že ze mě vysál i ten zbytek energie, co po celém dni zůstal a nechal akorát tolik, abych se bezpečně dopravila do svého spacáku a tam upadla do kómatu (pár fotek z koncertu ZDE) …před námi byl poslední den …

A opět mezi řadou ten den prošvihlých umělců se skví jména jako Seabear, Baby Dee, Friska Viljor, Threatmantics ad…
Photos by Big Marvin ,Elena Morelli, Pe