Your knives are sharp when you put them in my heart

Před několika lety jsem pod vlivem hesla o hoře a Mohamedovi uskutečnila malou tipovací soutěž, ve který šlo o hypotetickej počet návštěvníků hypotetickýho pražskýho koncertu Finna Andrewse a The Veils. Soutěž zakončil kamarád svým tipem "dva" (prej eL a zvukař)... Milý překvapení teda bylo zjištění, že v onen Den, kdy si u nás v Praze dal prvně Finn k obědu pečený koleno a pak zvládl odehrát koncert, jsem před pódiem nestála sama... se zvukařem. Nicméně svůj podíl na tom má určitě i v Mosaic House schovaná La Loca aka relativně nová dizajnová hipsteřina v ulici Odborů kousek od Matu. Tady se o zem tříští ledová tříšť, barmanka používá při hudebních večerech šejkr místo rumbakoulí (Finn ocenil, že nebyla aspoň mimo rytmus), točej tu Staropramen do čtyřek a skleněný vchodový dveře na fotobuňku jsou tak vyleštěný, že po několika barevnejch koktejlech je tu nebezpečí, že si o ně někdo vysklí úsměv (i bez těch koktejlů, je míra rizika veliká...ehm...). Každopádně podíl cizinců a místních hostů, tudíž náhodnejch návštěvníků (z nich některé podezírám, že to byla jejich koncertní premiéra) je nezanedbatelnej a pár známejch tváří nám naštěstí jistí záda. Co je v tomhle podniku ale fakt hezký, je zvuk. Už dlouho jsem si na žádnym koncertě neužila to, že člověk od sebe rozeznává nástroje a rozumí zpěvákovi každý slovo. Asi jsem si moc zvykla na to, že na Sedmě Kuře nazvučí i starý folkáče tak, že jsou víc noise než Sonic Youth. Mám ho ráda.

Každopádně The Veils...  Bez předkapely v pěti bez dechů, zato s kloboukem a umělou rukou zastrčenou do zesilovače. Někde v první třetině zazní iniciační Not Yet, která uhání tak, že mi chvilku trvá, než jí chytím a ochočím... zrychlenej dech a rozšířený zornice.. Všechno střídavě duní a třepotá se ve vyváženym poměru. Když slyším Finnovo vibrato a sleduju jeho projev, v mysli se mi perou jména jako Jeff Buckley, Tom Waits, Nick Cave... všichni a nikdo z nich. Starý kusy jsou dospělejší, je slyšet, že už Finnovi není těch jednadvacet, kterejch mu bylo v době The Runaway Found. V souboji nová deska Time Stays, We Go versus ostatní, nevyhrává nikdo, poměr je spravedlivej pade na pade a vyhrává tak eL, která může vrnět blahem... Na konec řádný hrací doby přichází apokalypticky dunící Nux Vomica, a pak už jen prodloužení, do kterýho nastupuje Finn sám s akustikou a za zvuků zmíněnýho šejkru dává ještě dvě pro pamětníky, z nichž jedna je křehká Lavinia a na úplnej konec balada Sun Gangs z pět let starý stejnojmenný desky. Some say you'll never be gone forever, some say there's music where you go, I've no faith in my heart, tell two apart, ocean above from sky below...

Finn slibuje, že se v krátký době vrátí, tak uvidíme, jestli ti, co teď litují, dostanou druhou šanci. Přála bych jim to.

Bilance 2013

I letos, abych nezapomněla, malej žebříček toho, co si z toho hudebního roku budu pamatovat nejvíc.

    Houpací koně - Everest

Ta hora se majestátně tyčí nad celým rokem a netečně pozoruje, jak její úpatí chtěj pokořit ti, co to ještě nevzdali. Cesta nahoru bolí, ale nikde neni psáno, že je život růžovej. Deset hořkejch pralinek, co nejsou z Belgie ale Ústí. Jde to přežít, zeptej se Houpacích koní, řeknou ti jak.

    Eels - Wonderful, Glorious

Nekompromisní od titulní Bombs Away až do konce. Fungující a lety prověřený přísady, hitovky k tanci (Beckovksá Kinda Fuzzy) i poslechu (I Am Building A Shrine). Mark Everett vždycky uměl a jeho poslední Wonderfoul, Glorious je přesně taková, jak praví název. Rock a slzy. Miluju ho. Amen.

    Nick Cave and the Bad Seeds - Push the Sky Away

Dlouhej nádech a výdech. Jubilee Street jako song roku. We No Who U R, milej Nicku. Melancholie, klidný vody, občas nervní těkání za víčky. Nenápadně podmanivá deska, co toho žene plno před sebou.



    Devendra Banhart - Mala

Jako když našlapuje kočka. Tiše a s elegancí. Tohle je láska. Devendra je zamilovanej, něžnej, vtipnej a občas šibalsky mrkne. Konečně došlo i na starýho kocoura.


     Man Man  - On Oni Pond

Velkej pop, co chci slýchat v supermarketech, když už tam  musim. Nejpřístupnější deska chaotiků Man Man. Řád, kterej od týhle divný kapely v první moment vůbec nečekáte. Bossa Nova pro unavený cirkusáky. A nejhezčí ukulele song letošního roku Deep cover.




     Sebadoh - Defend Yourself

Vzkříšení Sebadoh. Znovuzrození. Things have changed... možná u Loua doma, ale na desce s odznáčkem Defend Yourself zůstalo plno známýho, co člověk pozná i po 14 letech, kdy Sebadoh mlčeli. Písničkovej deník o bolesti, naději, o tom, jak rostou děti... Lou Barlow byl a vždycky bude heartbreaker.



    Califone - Stitches

Čirý písničkářství, upřímná radost z muziky. Deska, která se nejlíp pouští v pravý poledne a hraje na ní pár nesmiřitelnejch. Piáno a steel guitar, western a biblický příběhy. Vítr žene pouští písek, nechává vám ho v očích a promítačka klape.


    The Veils - Time Stays, We Go

Čtvrtá deska anglo-novozélandskýho kouzelníka s náladami Finna Andrewse a jeho lidí. Letos jsem o ní psala tady a furt mám při jejím poslechu pocit, jako by mě někdo škrábal na zádech...

    Boduf Songs - Burnt Up On Re-Entry

Atmosféra se na Burnt Up On Re- Entry rozrostla o víc nástrojů, samply, elektronický vrzání a skřípání. Nicméně základ je furt stejně poznatelnej. Klaustrofobická sevřenost, apokalyptickej podtext a krása. Mat Sweet opakuje svý mantry do zhasnutejch ulic a tichejch pokojů, kde jste sami... everyone will let you down in the end...




    Girls Against Boys - The Ghost List EP

Bass power strikes again! Pět novejch zářezů do masa. O všechno se dá opřít. Letošní druhá nejhezčí uúúú v It´s a Diamond Life, repetitivní a hypnotická basová linka ve Fade Out, zabijáckej riff  v 60 is Greater than 15, John Schmersal z milovanejch Enon a nad vším bdí Scott McCloud ... přesnej zabiják v obleku.... Let´s get killed tonight... chci víc.





Těsně před slavobranou (nicméně nezapomenutí) zůstávaj pro mě Arcade Fire (Reflector), Kittchen (Radio), New Model Army (Between Dog and Wolf), The Obits (Bed & Bugs) , Yo La Tengo  (Fade). A to ani nemluvim o všech těch deskách se třináctkou na prsou, který potkám klasicky až rok příští...




a ještě .... Koncerty...

Dead Western  (Bajkazyl) - SEANCE
Silver Rocket Summer Summa  (Točník) - SLZY
Califone (Pilot) - FILM
Nick Cave and the Bad Seeds  (Tipsport Arena) - RITUÁL
Houpací Koně  (Malostranská Beseda) - TAJÍCÍ SNÍH
Girls Against Boys a Chokebore (LMB) - ZVUK
Enablers  (007) - BÁSEŇ

The Veils

V roce 2006 vydali The Veils aka parta kolem Anglo (po tátovi)- Novozélanďana (po mámě) Finna Andrewse už druhý album Nux Vomica a já pamatuju, jak mi z něj úplnou náhodou kdesi přeběhla před cestu titulní Not Yet, a jak jsem si jí pouštěla furt dokola.  Zprvu tichý a nenápadný klapání barovýho piána, pak nervní těkavej Finnův hlas co surfuje po vlnách, který jsou furt větší a divočejší. Po nás potopa. Pak se mi do ruky dostala deska a já na ní marně hledala slabý místo. Andrewsův hlas pulzuje od něžností  šeptanejch pozdě k ránu v zahulenym baru až po křečovitě vypjatý ranní kocoviny, kdy chcete vyřvat všechen vztek a zoufalství, co jen jste ho za všechny ty dny nasbírali. A přesně takhle se po celou dobu chovaj i všechny nástroje. Hudba je to právě tak teatrální, aby jste to týhle partě byli schopní bez mrknutí oka sežrat i s navijákem. Chvilku dandy Morrissey (nekompromisně hitová Advice For Young Mothers To Be s úchylně růžovym klipem a lezoucíma miminama... najděte si), chvíli šramlem okořeněná kabaretní plačka nebo apokalyptickej výlet za zvuků okovanejch bot a klavíru, za kterým by mohl sedět třeba sám Nick Cave (Jesus For The Jagular nebo typická cavevovka Under The Folding Branches). Tuhle desku vyhlašuju za nejvíc neprávem přehlíženou za posledních 10 let. Amen.

V roce 2009 vydávají The Veils třetí desku Sun Gangs. Ta je plná písniček, co s nima lze furt udržovat oční kontakt, žádný nečekaný erupce nebo překvapivý změny směru. Smutnej klavír, ženský vokály, psychedelickej opar a skoro intimní atmosféra malýho klubu. Jestli něco Andrews umí, tak budovat napětí ve zdánlivě klidnejch skladbách. Důkazem budiž třeba osmiminutová Larkspur nebo psychedelická Killed By The Boom. 

No a konečně důvod proč The Veils vůbec zmiňuju (kromě toho, že jak je tahle kapela nenápadná, stejně tak je i skvělá), je ten, že v těhle dnech vydává Finn Andrews a jeho neustále se měnící ansámbl desku novou, v pořadí už čtvrtou, kterou její otcové zakladatelé nazvali Time Stays, We Go a mě z ní neopouští nadšení. Už titulní Through the Deep, Dark Wood duní a má tak "velkej" zvuk, že okamžitě zapomenete na všechny ty intimnosti, který vám Finn šeptal na Sun Gangs. Temnej text a jednoznačně nejvíc rocková věc, co maj The Veils na kontě. Train with no names si repetitivně poposkakuje v rytmu pražců pod rozjetym vlakem a v tomhle momentě se nabízí (když to trochu přeženu) srovnání třeba s Arcade Fire. Od začátku do konce Time Stays, We Go tvoří koktejl nálad, kterej pohromadě drží řada přísad. Ať už jsou to temný slova a nálady nebo Finnův hlas, co byste ho poznali, i kdyby třeba jen četl telefonní seznam. Čas běží, magie zůstává a je už třeba, aby si týhle kapely někdo konečně všimnul. The Veils jsou zpátky a nabízej další možnost, jak si je objevit.









A když už jsme v tom upozorňování na nový desky, na 1. máje nabídl svojí další skvělou položku v menu Darth Vader český postapokalyptický gastronomie KITTCHEN. Stahuj TADY -, kupuj TUTAM, ale hlavně poslouchej a měj ho rád.

A kdo by nevěděl, tak pod značkou The Shouting Matches se schovává Justin Vernon (Bon Iver) a jeho kamarádi, se kterými vydal desku Grownass Man. A s tím schováváním jsem to myslela  doslova, protože kdo by jen tak náhodou z ní zaslechl jakýkoliv song,  asi by mu souvislost zrovna s Justinem hned na mysl nevyskočila. Deska je to skvělá, voní po blues-rocku a chutná po whiskey (bez ledu).

A já přeju hezký jaro.