These starry nights are sinking in again…

Pár zážitků na začátek léta, jak toho opravdickýho, tak toho podle ciferníku, co mám někde v sobě schovanej už od dob základní školy. Červen a všechno to těšení na teplo a věci, co příjdou nebo třeba nepřijdou, ale mohly by. Tak třeba, k mýmu překvapení, jsem zjistila, že žižkovskej Bajkazyl je moc příjemný místo, škoda, že tam nebyl už před pár lety, kdy jsem ještě bydlela pod Žižkovskou věží. Výlet na Točník za muzikou a kamarádama byl jak letní tábor, ze kterýho se nechtělo domů a po čtrnácti letech ježdění za filmem do Varů jsem letos největší zážitek měla ze snídaní a kafe v nejlepší kavárně v KV.

Zážitek první: 11. června se v Bajkazylu odehrálo zahřívací kolo na letošní svátek Stříbrný rakety na Točníku a na Žižkov tak přistál se svojí kosmickou lodí nazvanou Dead Western Troy Mighty s družinou. Druhý rande s tímhle divnym týpkem a druhý zamilování. Hudba Dead Western je těžko popsatelná směs pocitů, vybledlejch obrazů a skřípavejch zvuků. Troy i jeho kumpáni hrajou tentorkát v bílejch pláštích a z pod kapuc jim svítí jen oči. Mrňavej prostor rozvibrovává Mightyho hlas a vzduch se hypnoticky vlní. Nikdo ani nešpitne a dobrovolně spolu s Dead Western přechází mezi světy...

Zážitek druhý: Silver Rocket Summer Summa aneb výroční desátá letní taškařice party ze Silver Rocket. Na prvních Točnících jsem nebyla, leč zážitky se už mnoho let šíří ústním podáním, takže mám občas pocit, že jsem všechno prožila taky... Nicméně letos na oslavu těch deseti letech se na Točníku uskutečnil slet toho nejlepšího, co mají kluci v rukávech, takže mezi zdmi duněli Bellini, Paramount Styles, Obits, Auxes, Tim Remis, Familea Miranda, MRC Riddims, a to všechno za doprovodu srdcařů ze SR. První den všem nakopali zadek Auxes, Dave Laney to každej koncert dává víc a víc zpříma, poctivá nálož punku s lítajícíma tělama a tak. Tohle mě fakt baví! Lyssu mám v kategorii macho-music a ačkoliv mě všechny ty její testosteronový exploze baví, třeba takovejm intoušům fetch! rozumím odjakživa víc. Nicméně musím konstatovat, že na Točníku jsem zažila snad nejlepší Lyssa koncert ze všech, co si mý tělo pamatuje. OTK miluju, ale krále, co vysílá svý vojsko a jemu podobný mladý kusy se od prvního poslechu trochu bojim. Nějak nám to seznámení trvá, ale furt klukům věřim. No a jestli se dá o nějaký SR kapele tvrdit, že je mladou nadějí nebo tak něco, tak jsou to OR, zase jsem to asi někde podepsala.
Druhej den měl jedinýho hrdinu a tím byl Alexis Fleisig, kterej ten den bubnoval snad se všema kapelama, respektive si střihnul regulérní sety s Bellini, Obits i Paramount Styles a pak si ještě na podium na chvilku odskočil, když hrál Tomáš Palucha. Hudebním vítězem v mejch uších byli ten den Obits, za nejpoctivější a nejživelnější nálož rokenrolu, kterou tenhle čtyřicátnickej dream team navíc servíruje s neuvěřitelnou lehkostí a elegancí a při tom ještě do lidí sází hity jako ředkvičky. Taky to nebylo první setkání, ale po koncertě se mi třásly kolena jako po prvním rande. Bellini byla jízda na hadím ocasu , při který se mi znovu vybavilo moje nadšení z nich, kdy jsem je prvně viděla před Shellac. Todda a Unkilled Worker Machine jsem neviděla věky, takže se nechala semlít zvukem o to radši. Tomuhle kanadskýmu dřvorubci já věřim. No a Mr. Yeah Yeah Yeah Alright aka Scott McCloud s Paramount Styles dal na nádvoří pár do noci, oheň hořel a nikomu se pak nechtělo domů. Uvidíme se v Ostravě, Scotte.

Za celej víkend patří ještě jednou obří dík směrem ke všem, co se na něm podíleli tak, že všechno klapalo a vycházelo. Hrad byl náš, počasí domluvený, večer oheň, všude známý obličeje, jeden kmen a člověk si zas uvědomil, jak je za všechny ty lidi kolem vděčnej. Bála jsem se, že dva dny budou moc a ve výsledku byly málo. Stejskalo se už po cestě domů.

No a pak už jen přivítat červenec před filmovym plátnem v KV. Letos po čtrnáctý, pokud dobře počítám. Pár filmovejch dnů a pár novejch objevů, jako třeba bezva kavárna Freedom Café pár kroků od tržnice, kde maj úžasný domácí sladkosti, příjemný prostředí, udělají vám tam skvělou snídani a ještě jsou na vás milí. Co naplat, že jsem svůj hlavní cíl - políbit svýho největšího filmovýho hrdinu Michela Gondryho - nesplnila, jednou se to určitě podaří. Filmový překvápko se letos taky nekonalo, nejvíc mě bavily tříhodinový Prameny života, což je taková trochu divná rodinná sága, kterou si Oskar Roehler natočil podle vlastního románu (!), a která je překvapivě svižná a vtipná. Tak zas za rok a hodně zdaru panu Yippovi do druhý půlky.

By the light of the moon, I'm comin' home

Tak teda jo. Ne, že by se nic nedělo. Naopak. Plno věcí. Telegraficky. Od těch nejzašedlejších.

1) Jarní Pavement (20.5. Akropolis) se nepovedli. Můj vnitřní pocit. Většina kamarádů byla spokojená, část nadšená, smutný na pokoncertním baru jsme byli cca dva. Pocit, že se nenudím jen já, ale i Malkmus a spol. byl přítomnej po celou dobu koncertu. Rutina, rutina, rutina. Navíc překvapivě i trochu šeď. Asi bylo očekávání příliš velký, že vytěsnilo i fakt, že se tahle parta dala dohromady po deseti letech. Důvody napadaj. A tohle bylo divný.

2) Naštěstí den před vztyčil totem, kolem tancoval David Eugene Edwards a jeho Woven Hand. Ve znamení The Threshing Floor, takže spíš než vymýtání ďábla, tentokrát hypnotický rituály, vzpomínání na mrtvý bratry a příběhy starejch dávno neexistujících indiánskejch kmenů. Mescalinová pouť na dračím ocasu. Pokaždý jiný a pokaždý skvělý.

3) Konec května ve znamení Murder By Death. Srážka Toma Waitse a Johnny Cashe s Nickem Cavem.

Zakouřenej bar, kde se lepíte k podlaze a všude smrdí whiskey. Laciný doutníky a holky, praskající deska v pozadí, bacha na letící nože a indiánský bubny dunící za obzorem... můžou totiž znamenat třeba i to, že se už ráno živý neprobudíte. Slow down little girl, you've lost your way in the world, slow down and start again, you'll feel much better in the end...

Matrix by si zasloužil bejt plnej až po půdu, žel neni. Adam Turla vypadá jak Wolverine. Fakt. Nedotknutelná Sarah Balliet a její nadpozemský, trochu strašidelný cello. Podlaha se třese. Rytmus pražců a country naplněný whiskey až po okraj. But we fall in love, but we never touch as long as there is whiskey in the world. Starý i nový věci. Good morning Magpie, On the dark streets below a taky Comin' home nebo 52 ford. Strašně moc oblíbenejch a skvělejch věcí a na konec dal Adam jen sám s kytarou Bang Bang od Nancy Sinatra ... chce se mi říct "koncert roku". A řeknu to... Koncert roku.

fotky 

4) Každoroční dávka formanovic lodi Tajemství. Tentokrát s pochybnou performance (se omlouvám všem zainteresovaným, ale asi jsem svou letošní dávku tolerance vůči "wtf-akcím" už vyčerpala) a skvělym koncertem OTK.

5) Filmová vsuvka v podobě červencovýho probuzení ve Varech. Sežeňte si někde švédskej Sound of Noise pánů Ola Simonssona Johannes Stjärne Nilssona  o hudebních teroristech, co se snaží ovládnout město zvukem. A co na tom, že to je v podstatě jen roztaženej námět jejich staršího kraťasu. Nevim, jak nakonec dopadl plán s distribucí Iluzionisty Sylvain Chometa , nicméně šance, jak vidět tuhle magickou poctu Jacques Tatimu snad budou. Díky, pane Hulote. Novej film Todda Solondze Life During Wartime  je stejně úchylně fajn jako jeho předchozí filmy a režijní celovečerní debut Christopher Morrise (aka pana Denholma z IT Crowd) Four Lions je nejvíc politicky nekorektní film, co jsem za poslední dobu viděla ... nicméně chvílema notně legrační (pokud se teda chcete smát partě pakistánskejch rádoby "teroristů", co plánujou sebevražednej útok a působí u toho jak Pat a Mat). A třeba ještě poslední film brášků Coenů A Serious Man  je skoro až nenápadná židovská anekdota, která mě ale bavila nesmírně.

6) Letošní kutnohorský zastavení pod ujetym hoškovic týpí  se neslo na vlně hudebních solitérních autistů, co tak maximálně kroutili knoflíkama, popřípadě se u toho ještě někteří snažili znít jako Ian Curtis a nejstatečnější z nich se u toho ještě pokoušeli sami sebe tetarálně dojmout, ne bez úspěchu. Samozřejmě ne všichni se dali zařadit k výše zmiňovaným elektro-flašinetářům, čest kytarám a opravdovým nástrojům dělali třeba kluci z Ampere, srdíčkář Chris Garneau, holky z Vivian Girls nebo třeba staří známí Air Waves ... Jinak ale KH poskytla všechny svoje atrakce od procházky mezi kostma, přes kutnohorské doly až po GASK.

7) Pozvánka na další kapitoly ... Osamělí bardi bez svejch kapel za zády. Scott McCloud a Paul Wallfish*** Kterak nám vyšel Fullmoon*** Atd*** atd...

červencový kaleidoskop

červencový kaleidoskop … barvy, světla, tvary, filmové pásy, zvuky, hluky a lidi ... …. vůně léta, Bukovina (ta Dolní) …. hodně lidí … známých i neznámých … hodně slov.

Nejvíc těch známých i neznámých bylo asi ve městě lázeňských oplatek, vřídla a v průběhu prvních červencových dnů i filmu. Na karlovarském filmovém dýchánku stráveno i letos jen pár prvních dnů, což pro nasátí atmosféry, zhodnocení letošní znělky, shlédnutí pár filmů, potkání řady kamarádů, doplnění kofeinu a nikotinu na další rok dopředu a spořádání nepočítaně vinných střiků, naprosto stačilo. Žízeň Park Chan-wooka, je po Old Boyovi jeho další majstrštyk (minimálně nejnápaditější „upírský“ film, co jsem za poslední dobu – možná vůbec kdy – viděla), nenápadný půvab Humpday mě okouzlil a v soutěžním Za všechno může Jidáš zas tančí všichni vězni z turínské věznice minimálně jako Fred Astaire. Nicméně kdo se nechce prodírat přelidněnou kolonádou, pro toho jsou tu karlovarské ozvěny … ecce Šary Vary … takže tam až dohnán a uloven mezi jinými nový film Baltasara Kormákura Svatba za bílé noci, stoprocentně to nejlepší, co jsem od tohohle chlapíka z Islandu viděla, Na sever je zas film, co za ním stojí scénář jednoho z mých norských literárních favoritů Erlenda Loe, takže tahle antidepresivní off-road movie, jak praví popisek, je přesně tak zvláštně černočerně ledově milá jako Erlendovy knížky. Kdo nikdy nebyl na festivalu All Tomorrow´s Parties, může se podívat aspoň na dokument, co se v něm střídají všichni ti, co mám ráda, Warren Ellis v něm vypráví, jak měl kdysi hrozně rád Bad Seeds (tedy aspoň do doby, kdy s nimi začal hrát) ... na mikrosekundu (škandál) se dokumentem mihnout Shellac nebo Slint … Micah P. Hinson hraje jen tak v campu Diggin´a Grave, Thurston Moore zas přemýšlí nad rozdílem mezi akordy D a G, s tím vším se prolínají prehistorické záběry a všude do toho hraje skvělá muzika …. čistá práce … maximum hvězdiček.

Na Paniku v městečku jděte, sežeňte si, podívejte se, protože takhle vtipný, šílený, maniakální animáč (plasteliňák) s tak geniální erupcí gagů, fórků, nápadů dlouho neuvidíte. Pro představu minutka. Žel neznám původní belgický seriál, nicméně Kůň, Indián i Kovboj od teďka mají navždy místo v mém srdci (jeden krátký ucelený seriálový pidipříběh zde )

Hranice ovládání Jima Jarmusche bude zřejmě za hranicí ovládání řady Jimových fanoušků. Meditativní průchod krajinou … procházka s nejasným cílem, plná symbolů a poselství, co stojí ve srovnání třeba s Mrtvým mužem (kde se tohle všechno dá najít také) tak trochu mimo příběh, ale i tak dokáže být ona cesta po boku mlčenlivého hlavního hrdiny vcelku působivá (nemalou roli hraje i přítomnost hudby japonských Boris, která je na pár místech okořeněna spoluprácí se starými známými Sunn O)))

A musím přidat ještě jeden příběh na filmovém pásu … Wrestler - jeden z nejbolestnějších filmů, co jsem viděla minimálně za poslední rok (možná vůbec). Darren Aronofsky se v něm vykašlal na svůj formální, pro mě až drásavě nátlakový, vizuální styl a s minimem prostředků, a vlastně docela nenápadně, dokázal vykreslit TAK silný a bolestný obraz destrukce… té vnější i vnitřní ... fyzické i psychické. Aronofsky asi nikdy nenatočil nic tak komorního a při tom tak silného, hlubokého a mnohovrstevného. A jsem přesvědčená, že bez Mickeyho Rourka by toho nedocílil ani z poloviny. Rourke má ve tváři totiž životem vyryto přesně tolik, kolik tam toho měl vyryto Randy „The Ram“ Robinson. Wrestler. Nejsilnější film letošního roku. Obdiv. Aplaus. Úklona až k zemi.

Světlo v sále, prosím !

Ne tolik jako ve Varech ale také nemálo duší bylo 9. července v Arše, kde to pro Čechy prvně rozbalil starej Moz., co měl kolem sebe tu samou auru, jako v Berlíně, s tím rozdílem, že Archa byla víc „dojímací“ … jak psal někde Adam, byla plná (nejen) třicátníků, čtyřicátníků, co byli dojatí tak, jako by se jim narodilo první dítě … jo, tak nějak to bylo. Konstrukce večera byla stejná (včetně setlistu, uječený příšerný předkapely, Morrisseyho převlíkání a svlíkání košil, výtečný kapely za zády, radosti, radosti …) s jedním rozdílem oproti berlínské selance. Tím bylo jedno velké NEVERMORE směřující k security službě najaté pro ten večer. Statní chlapíci a dáma ve žlutých tričkách, kteří měli dohromady IQ sotva 20 a tetelili se radostí z pocitu přidělené moci … zlovůle, hloupost, omezenost, bezmoc na straně (nemálo) platícího návštěvníka … jak milý a osvěžující byl oproti nim pocit z Berlína, kdy mi muž s vizáží člena Dělnické strany po prošacování tašky popřál s líbezným úsměvem hezkej večer a fajn koncert … moje milá Archo, mám tě ráda, vždycky mi u tebe na palubě bylo dobře, ale prosím, tohle už ne .. takhle určitě ne ! Díky …

Ráda překvapení … ty hudební obzvlášť … a ty červenec přivál taky … a rovnou dvojmo … v průběhu jednoho týdne. Tím prvním byli +/- , co jsou Američani a jejich hudební rozpětí sahá z království skorem až čistě akustického přes melodické indie-rockové kousky až po post- rockové plošky a drobky, kterými tu a tam krmí svou písňovou drobotu. Good job, pánové ! To Crocodiles jsou zas dva kluci odněkud ze San Diega, z nichž jeden drhne kajtru a pouští mašinky a druhej vypadá jak Bob Dylan za mlada, neúnavně skáče, poguje mezi publikem, dělá kotrmelce, svíjí se na zemi a do toho zpívá. Crocodiles zní jak mix The Jesus & Mary Chain s třeba ujetějšími a špinavějšími Handsome Furs. Po dlouhé době po koncertě neslyším na jedno ucho a mám chuť si koupit minimálně tričko … hehe.

Nicméně přichází vrchol tohohle postu, července … to nejlepší na konec. Pohyblivý svátek všech, co mají rádi kluky na stříbrný raketě aneb Silver Rocket a jejich každoroční Silver Rocket Summer něco … letos tím něčím bylo „Solo“, bylo zasazený do prázdninový krajiny malýho Arana – na koupaliště v Dolní Bukovině pod obří stan, co mu chyběla uvnitř už jen manéž a piliny a bylo to letos nejvíc. Ani nemohlo být jinak … osamělí, nikoliv však zbloudilí, střelci bez svých ansámblů, potlach kolem táboráku … Marty aka Bone Machine, co bez domovských Bugmen, zní jak Jack White, Mon Insomnie, co ho mám na mušce už pár let… ještě pár přestřelek, šrámů a bude českej Conor Oberst, to vám říkám a věřte mi ! Havana Klub, Pinto, co dá pár táborovejch pod hvězdy, Bourek aka Bonus vypálí pár ostrejch beatů a slov … a je to velký, zábavný a lidi zpívaj, tvořej jednu vlnu a vracej plnejma hrstma. Bůh by nechtěl, aby umřel Johnny Cash ...Přidává se Lyrik, překvapení ze Slovenska, chytrej hip-hop …srovnaný slova, srovnaný myšlenky, pár věcí od Sporto, ale to už valí i třetí hrdina Aran Epochal. You got. Swastika eyes… že venku leje a před stanem se tráva mění v bahenní lázně, už nevadí … déšť neexistuje, svět je daleko, tady je jen scéna a dává to ten den smysl.. Troy von Balthazar, kovboj, co ten den v okolí stanu působil dojemně ztraceně, osamoceně, poslední korunu bych mu dala, ve stanu na pódiu je ještě křehčí, vtipkuje, je zrozen k tanci, jeho prazvláštních, ale tak dobře známých (ne)melodií je plná hlava … když dává Adamovi a Silver Rocket věnovanou Valentine a hned vzápětí Days Of Nothing od Chokebore, málem se mi zastaví srdce …Chokebore znovu spolu …vidět/slyšet je … i slzu bych pak asi uronila (nicméně možná to není tak nemožná představa). Troy je hrdina. Ještě není pozdě mu to v Čechách říct … neváhejte ! Amen. Todd - Unkilled Worker s OTK za zády je zlej … nejvíc ze všech … vzduchem lítaj lidi, syrový a surový, trhá to zevnitř, stan se třese a potí, chce se řvát a rvát, jaká je to síla. A pak už Scott McCloud … Paramount Styles … Adam krotí basu a je moc vidět, jak si to užívá, splněnej sen .. a Scott si to užívá taky …. paradise happens …zase … ale teď je to lepší než kdy před tím, největší odezva, to spojení až bolí, jak je těsný, Scott je snad až dojatej …vrací se a dává Come to New York … podruhý ten večer a pak už nic …černá díra … člověk jen vstřebává a usmívá se... nejlepší Silver Rocket Summer… pro mě stoprocentně. Jen díky je letos zatraceně málo…

fotky ze SRSS třeba tady

a ještě dvakrát pohyblivým obrazem:

a) Bonus, Lyrik, Aran ... tak trochu jiný Sporto

b) Troy von Balthazar ... málo z Bukoviny ... ale zato hodně Chokebore

Karlovy Vary - Berlín

letem světem …. za posledních 14 dní jsem viděla Dublin, pár filmů ve festivalových Varech, slyšela živé Radiohead a jen pár dnů na to se povalovala před ostravskými pódii na Colours of Ostrava, ale o těch později …

Karlovy Vary

Z festivalových Varů jsem letos odjížděla mimo jiné poučena o tom, jak to vlastně vypadá pod tamním vřídlem (letos bylo karlovarské „podvřídlí“ zpřístupněno lačným filmovým i nefilmovým kolemjdoucím) a byl to pohled z kategorie těch zajímavých i včetně tajemství výroby (pro mě mírně morbidních) karlovarských pokameněných suvenýrů. Dál jsem se jen utvrdila v tom, že Michel Gondry je fakt geniální (jeho poslední filmová hračka Be Kind Rewind je opravdu vypečená), zjistila, že severská kinematografie mě furt baví náramně, že lidi, co bych ve Varech potkat chtěla, nepotkám a naopak potkám opakovaně jen ty, se kterými se můžu během roku vidět dvakrát denně a že Karlovy Vary mají zřejmě něco proti tatarce, která se letos v žádném z nezdravých jídelních stánků nedala sehnat … 4 dny v tahu (příští rok snad zas na delší dobu) a tradá domů, protože hned den následující mám být zase on the road, tentokráte do Berlína za Thomem Yorkem.

Radiohead / Modeselektor - 8.7. 2008, Berlin (Kindl - Bühne Wuhlheide)

Když nepřijedou Radiohead k eL, musí eL k Radiohead aneb eL se v dobré společnosti (čítající dva spolucestující) vydala do Berlína, aby se na vlastní oči přesvědčila, jak to banda kolem Thoma Yorkea umí na živo. Že umí, je no suprises. Amfiteátr (Kindl - Bühne Wuhlheide) pro cca 17 tisíc hlav, všichni na značkách, představení může začít. Před Radiohead ještě představení domácích Modeselektor, které mě jen utvrdilo v tom, že jsem udělala dobře a vynechala je před časem v Praze, kde hráli v rámci Sperm Festivalu. Jejich electro mě míjí, nenacházím v něm žádný smysl, hloubku natož nápad a lehce se smířím s tím, že mě někdo nařkne z toho, že „tomu nerozumím“ :)

Po nich už ale následuje výměna kulis, ty, které patří Radiohead, čítají spuštěné a pečlivě seřazené neonové tyče, plátna na projekce … vypadá to každopádně zajímavě. O startovní song se postarala řádně našláplá 15 Step z poslední desky In Rainbows, neony a projekce dotváří každou píseň, Yorke se epilepticky kroutí za mikrofonem a sem tam střelí nějaký ten fór ("sorry about the rain, but it´s a Radiohead gig"), naši polští sousedé jásají a vytahují obligátní transparenty , za námi se skupinka asi Španělů pokouší zpívat (čti: stále zpívat) a čím je jejich produkce strašnější, tím je hlasitější, prodavač se soudkem piva na zádech a hadičkou v ruce se prodírá skákajícím davem, v tom všem si musíme hlídat náš pivní zálohovaný kelímek … vše je, jak má být… Krom Faust Arp v Berlíně zazněla celá In Rainbows, včetně ochutnávky z bonusového CD, to vše prokládané kousky staršími i nejstaršími, takže svého písňového zástupce měly v setlistu kromě debutu všechny desky, a to včetně Yorkeovy sólovky The Eraser, ze které zazněla Cymbal Rush , jejíž úvod trefil Yorke až na třetí pokus… Při There There z desky Hail To The Thief se roztrhlo nebe … kouzlo okamžiku … asi bych nevymyslela lepší song k průtrži mračen … Wolf at the Door potěšila , Airbag burácela, No Surprises nepřekvapila, úžasná Street Spirit (fade out) to celé po dvou hodinách uzavřela. Dvě hodiny poctivého potu na obou stranách barikád. Večer vrytý hluboko do paměti. Cesta domů. Díky…

fantastická There There, vrytá hluboko pod pláštěnku