Micachu, vlastním jménem Mica Levi, je mrňavá dvaadvacetiletá Britka, co vypadá jako 13ti letej (tak trochu spratkovitej) kluk, má na kontě jednu desku (Jewellery), co jí produkoval Matthew Herbert, orchestrální kousek pro Londýnskou filharmonii a nálepku jednoho z největších objevů na britském avantgardním písečku. Jewellery je celá uvařená z krátkejch údernejch písniček, který pulzujou energií a jsou zabalený do divnejch kabátků, co mají na sobě elektronický, tak trochu lo-fi po domácku vyrobený punkový záplaty. Nicméně i přes tuhle zvláštní slupku voněj hitem na sto honů … zpěvný, zapamatovatelný melodie, na první poslech chaotická skladba všech písniček, špinavě dravá poleva, drzej hlas, co by zrovna tak mohl patřit lehce postpubertálnímu klukovi… 20. října, v Nodu Mica a její dva The Shapes za zády. Před Micachu ještě pánové ze znovu zrozených Pavilon M2 (s posilou v podobě mon insomnie mlátícího do bubnu) a jon la tash, co ho eL tak nějak prostála na baru…. Zvuk je na dvě věci .. bohužel … NoD plnej a vydejchanej. Mica je tak malá, že z ní je vidět jen šošolka odbarvenejch blonďatejch vlasů a eL si celou dobu myslí, že slečna Micachu sedí …až pan Vic, co má pro ten večer parametry rozhledny, uvádí věci na pravou míru. Nicméně i tak je v NoDu ten večer tak nějak všechno to, kvůli čemu se o Micachu píše a mluví. Golden Phone je na svym místě, jen holt ten prostor mě přiváděl trochu do rozpaků … jak by asi slečna Levi zněla na Sedmičce … jsme si pak říkali u kafe s panem Jé.
O 24 hodin později ale výlet domů na Kopec a tam držet palce slečně indiánový, aby přišlo co nejvíc lidí, aby měli kucí náladu, aby se všechno povedlo a vůbec. The Paper Chase po čase zas u nás a jestli slečnu eL teší něčí skoro zdomácnění u nás, pak je to právě to malého velkého Johna Congletona. Chlapík šikovná to je. Těžko říct, co na těch Pejpr Čejz je (pro Pe si dovolím jen bezvýznamnou poznámku pod čarou o tom, že nazývat „hype“ to, když o kapele mluví a občas napíše stále jeden a tentýž člověk, jinak po ní nikde neštěkne pes a na koncert pak přijde stovka statečných, mi přijde trochu úsměvný), každopádně za těch pár let, co se s touhle partou eL potkává, si stačila vytvořit už slušnou závislost … takže na nich asi něco bude …. možná jejich záliba v disharmonii, všech těch strašidelnejch zvucích, co zněj, jako by Congleton & spol. do všech desek chtěli nenápadně vmíchat soundtrack ke strašidelnýmu zámku, charakteristickej zvuk kláves, co duněj jak padesát párů okovanejch bot, všechna ta hymničnost a roztříštěná monumentálnost, Johnův falešnej zpěv se sklony k hysterii a v neposlední řadě texty, co jsou více či méně úchylný, více či méně temný, více či méně mrazivý a je v nich dost a dost pravdy… k tomu všemu připočtěme, že jsou to kluci skromný a zatraceně šikovný. A na Kopci se to sečetlo a dvakrát podtrhlo. Lidí ke sto čtyřiceti, předskakující básník Adam, co mu ten večer s Bourkem šla karta a pak už jen šílený John Congleton se svou družinou… 4 mušketýři, které diriguje nepříčetně zmítající se skřítek. Songy nejen z poslední desky Someday This Could All Be Yours pt.1 … sbor zpívá We Know Where You Sleep …. I don't know about you, but I am at peace, I know what it is that I must do, I hope you are sitting down, dear, come hell or high water this sick world will know I was here … eL má príma výhled ... snad prvně na The Paper Chase vidí každej pohyb na podiu … je vítěz. A snad prvně je jí TAK MOC líto, když je konec. Asi proto, že ji nestačili klucí zahrát asi ještě sto padesát věcí, co by se pro ten večer hodily. Nejlepší. Nicméně eL pak ještě potkává asi sto lidí, co nečekala nebo je neviděla sto let. Bonus. Asi k narozkám. Ten večer měl smysl. Říjen má smysl. Však to říkám.
a jedna ze Sedmičky
a jednou John sám ... když mi jí nezahrál na Sedmě, tak aspoň takhle pěkně akusticky...
Příspěvky
