Poslední dobou se
přistihuju při lenosti vrstvit za sebou slova. Buď je to časem
nebo nedostatkem patřičnýho vnitřního klidu, těžko říct,
vlastně jsem i líná o tom přemýšlet. Nicméně písmena do žil
vlilo alespoň pár posledních zážitků, se kterejma se v jednom
postu možná sveze i nějaká historická zmínka.... ještě
nevím...
Tak třeba už dlouho mám
rozepsaný post o tom, jak se dali dohromady The Afghan Whigs a Greg
Dulli je přivezl do Prahy. Strejda Greg zhubnul bratru 20 kilo,
vypadal jak za mlada, celá kapela zněla jak za mlada a vůbec,
bylo to boží. Afgánští chrti a jejich I.P. Pavlov. Ten post v
původní podobě už asi nikdy nedopíšu, tak pro nezanesení
paměťovejch stop musí stačit, že jsem si celou dobu říkala,
jak všechny ty věci, co znám, zněj živě skvěle a že mě
strašně baví ten jejich skoro až stadionovej zvuk (a v neposlední
řadě Dulliho upnutá košile). A bylo Going to town a Crime Scene a
ten večer byl velkej.
Mezičas mezi minulostí a
přítomností se využil k mnoha veselejm aktivitám, jako třeba k
propláchnutí uší za přítomnosti A Place to Bury Strangers (první desku mám ráda, nicméně tenhle večer nesoucí se na
jedný a stále stejný hlukový vlně mě už ke konci moc nebavil), nebo
poškládlení plicních sklípků v Lucerna Music Baru na Refused.
Dlouho jsem nikde nazažila takhle zahuleno. Inu narvanej LMB a tyhle
švédský starý páky, co furt vypadaj jak kluci, což bylo pro
nás, co měli zrovna u těhle týpků dost mezery ve vzdělání,
trochu matoucí... Jak pak má člověk někomu uvěřit ty poudačky
o nějakejch HC legendách žejo... ale překvapivě sakra dobrý to
bylo.
Jinou kapitolou byli pak v
rychlym sledu jedni starý kámoši a jeden vymodlenej belgickej
večírek. Starej kámoš byl Jason Orlovich z Polite Sleeper, kterej
tentokrát přijel sám a společnost mu dělali jen akustický fetch! a přátelsky zlitej Bugr. Jason byl s kytarou
stejně maniakální jako s kapelou a fetch! zvládali mocný vály i
akusticky. Super večer v Potrvá. No a belgická kapitola byla česká
premiéra Absynthe Minded, co mi ten večer na Sedmě přinesli zas kousek do mý belgický skládačky... vím, proč
je mám ráda. Svižný, lehký a povinně po belgicku trochu divný a Bert Ostyn je nejlepší tanečník diska. Tak teď už jen na dostřel Ghinzu. Co?
Jedinej večer, co mě ale
donutil sem otisknout všechno výše řečené, se odehrál 6.11.
Nebudu tu znovu opakovat, jak jsou Shearwater nejlepší
kapela na světě nebo jak velkej je talent a charisma Jonathana
Meiburga. Od prvního setkání to byla láska na první pohled a i
po těch letech chápu proč, i když se od tý doby změnilo hodně a Shearwater jsou dnes vlastně úplně jiná kapela. Na Lucerna Music Bar
doplatila hlavně Jesca Hoop která měla ten večer roli aperitivu
a chuť po omamnejch látkách. Po většinu svýho setu čelila se
svou elektrickou kytarou historkám lidí na baru, co si s nějakou
produkcí nelámali hlavu, a nutno říct, že spíš prohrávala.
Někdy bych si její osobitě potichu skřípající písničkářství
poslechla ještě jednou a v klidu.
Kolem desátý se ale nad
sálem roztáhnou křídla všech buřňáků Texasu a člověk je zas po dlouhý
době v jedný místnosti s JM. Po těch letech mi to
chybělo a dubnová Olomouc se tehdy smála mý povinný pracovní
výjezdní poradě. Mrzí, že Thor Harris ani Kim Burke už v živý
sestavě kapely nejsou (komu by se po Thorovi stejskalo, co nevidět je tu se Swans), ale "omlazení" kapele, zdá se,
vlilo novou krev do žil
(na první pohled
to na podiu vypadá jak sraz gymplu po dvou letech)
. Radost a zase ta upnutá košile
(Jonathane, proč mi to děláš). Večer stojí na kusech z Animal
Joy ostatně jako celá šňůra. Ta deska je živá, dravá a zemitá
a z kapely tohle všechno sálá taky. Jako drobky se mezi věcmi z
poslední desky objevuje pár starších kousků, jako třeba Castaways, Rooks, The Snow Leopard (protože je epic, jak poznamenává
někdo z publika) nebo jako zlatej hřeb White Waves z mý nejmilejší
Palo Santo (škoda, že Jonathan odmítl zahrát Seventy-four,
Seventy-five, tuhle halekačku bych na živo chtěla ještě jednou
slyšet). Kapela hřmí a mezi mraky se beze strachu prodírá známý falsetto. Ozvěny časů, co ještě před chvílí byly otisknutý v písku a teď je unáší příboj. Čas plyne strašně rychle až přichází na tomhle tour povinná punkově vypálená These Days od R.E.M a jde se domů. Respektive Jonathana čeká ještě
jedna směna mezi lidma u merche a pak usínání na baru nad
výsledky US prezidentskejch voleb. Mám toho chlapa ráda a vím
proč... to už jsem ale říkala ... tak to radši ještě jednou
zopakuju, co kdyby to někomu nedošlo...
Strašná síla tohohle démonickýho "one man show" nedovolila odtrhnout se od týhle placky po celej rok. Syrovost bez pozlátka, bez kompromisů. Vztek i smutek, ale bez všech těch srdíčkářskejch vzlyků. Dost naléhavá zpráva pro ty, co chtěj poslouchat. Todd Nesbitt, Unkilled Worker. Dost možná to nejlepší, co letos Silver Rocket vydali.
Pro mě letošní nejlepší česky znějící počin. Bez debaty. Konečně se pánové vykašlali na angličtinu, co mě u nich vlastně nikdy nebavila. Texty tuhle placku posouvají až do krajin nekritického uctívání. Už dlouho eL přemejšlí o tom, jak se klukům povedlo jí takhle přesvědčit ... možná jen prostá spřízněnost generací. Výpovědi, kterejm rozumí. Sporto - letos nejčastěji živě slyšená kapela. Tohle je moje scéna.
Chris Spencer a jeho sbírka legend. Tak strašně moc poctivá deska. Temnota hustá tak, že se o ní dá opřít. Intenzivní smutek a strach, před kterym nejde utéct. Svět vymyšlenej a nakreslenej do posledního detailu, kde pod postelí opravdu straší.
Andy Bothwell. Vlastně dost divná deska, kterou nelze nikam zařadit, která by se zařadit dobrovolně ani nenechala. Dovedu si představit, kdyby tuhle desku plno lidí nenávidělo (dovedu představit, ale hluboce nechápu). Andy balancuje na pomezí třpytivejch pop-songů, zahulenýho kabaretu a hip-hopovejch karikatur s lo-fi přístupem. Andyho si budete pamatovat. Ať už podle jeho historek, podle jeho sebevražednýho nasazení, podle jeho šátků-kapesníků, bez kterejch se živě neobejde, klukovskýho kukuče nebo prostě podle toho, že dělá chytrou hudbu.... sakra chytrej chlap. 
Troy je rytíř smutné postavy, co opustil Chokebore a vydal se svou cestou. Jiná planeta, mlžnej opar a žalky-dumky, co zněj krajinou, kde neni nic. Troy truchlí bez patosu, tak nějak staromódně, a to i přes to, že si ke vší tý posmutnělosti pomáhá řadou elektronickejch hraček, co zněj přesně jako časy, kdy jste byli zvyklí usínat za hypnotickejch zvuků pletacích jehlic vaší babičky. Zvláštní songy, co jsou čistý a pokorný. Zpěvy z výšek, šumy z jinejch dimenzí. Všechno tak nějak nenápadně, všechno proto, abyste se nemohli pohnout.
Rock´n Roll vzdorovitýho a vzteklýho pána, co se už dostal do let a tak přemejšlí, jestli trochu nebilancovat. A dělá to s grácií aristokrata, přičemž do kamene vtesává svoje pravdy, u kterejch na nás tak trochu šibalsky pomrkává a s lehkostí staví monumenty, co to tu všechno přežijou a budou brát dech i těm, co přijdou po nás. Tenhle rok patřil Mozovi.
John Congleton a jeho dark passenger... John a jeho katastrofy. Paranoidní teatrální koláž, co z ní odkapává krev a přitom vlastně ani není depresivní. Hudební monument, co je opilej na plech. S lehkostí servírovaná smrt. Jak to umí jen drahoušek John. Someday This Could All Be Yours bude mít ještě druhej díl, takže alou trávit na druhej chod.
Glorytellers je kapela Geoffa Fariny z Karate, ale to neni tak úplně podstatný, podstatný je, že jsem je letos v září trestuhodně (za což se kaju dodnes) propásla v Praze a že v říjnu vydali jednu z desek roku. Atone je vlastně písničkářská deska plná krásnejch, místy trochu posmutnělejch, melodií, co jsou na první poslech až nenápadný, ale na ten druhý ... však to znáte... klenot, co se musí opatrovat.
Folk mess, barevná, energická muzika, co se přelejvá od intimních folkovejch břehů až k těm lehce maniakálním, na který vlny vyplavily punkovej binec. Španělka, piáno a hluk. Polite Sleeper.
Nejkrásnější na konec. Deska tak strašně smutná a křehká. Poslední marš. Sbírka rozervanejch srdcí. Melancholie až za hrob, arzenál nástrojů, co vytváří kompaktní obraz v šedejch barvách, co je i přes to nejkrásnější, z těch, co jste kdy viděli. Šestka je geniální.
Příspěvky
