Last minute - Crippled Black Phoenix

Obehranej příběh o tom, kterak bubeník z Electric Wizard potkal basáka z Mogwai a z tohohle spojení se zrodili Crippled Black Phoenix nemá cenu znova opakovat. Není zas tak důležitej. Tenhle početnej ansámbl z Británie se mi před dvěma lety postaral o srdeční zástavu a jejich večer na Sedmičce se nenápadně a nečekaně zařadil mezi ty nejlepší koncerty, co jsem kdy viděla. Upřímně. Tenkrát jsem o něm psala tohle a hlavně mi v hlavě zněl ještě dlouho. Zítra (28.3.) mají druhou šanci je zažít všichni ti, co tenkrát litovali, že na Kopec nedorazili i těch pár statečných, co dorazili a byli stejně zhypnotizovaní jako já. Hudba, co má stejně slupek jako cibule a můžete si při ní představovat všelicos.
Crippled Black Phoenix letos vydali nový dvojalbum  (Mankind) The Crafty Ap, které je koncepční, dlouhý a je na něm mnohem víc než na těch předchozích čitelný, koho maj kluci a holky hudebně rádi. Každopádně se pořád poslouchá docela dobře. Zkrátka jestli bude zítřejší koncert třeba jen zpoloviny tak magickej jako ten před dvěma lety, bude to furt koncert z kategorie těch, na který se nezapomíná... Crippled Black Phoenix se vrací na místo činu. 28.3. Klub 007 Strahov. Doražte.

Last minute - Einar Stray

Vzpomínám, jak jsme v roce nula šest vyrazili s Tláčou do Kolína nad Rýnem, abychom tam viděli Sufjana Stevense. Jel tenkrát svoje obří motýlí tour k The Avalanche, v kapele měl St. Vincent, která mu i předskakovala, během koncertu rozhazoval mezi lidi nafukovací supermany a bylo to celý k uzoufání hezký. Po všech LP krásách Sufjanova světa jako byla Illinois, Seven Swans nebo Michigan byl zkrátka na vrcholu. Představovala jsem si tehdy, kolik lidí by asi přišlo na jeho českej koncert, kdyby měl někdo koule ho pozvat a zaplatit... Kolínskej výlet se mi ale nevybavil jen tak. Vzpomněla jsem na něj okamžitě, co jsem slyšela první tóny z desky norskýho mlaďocha, kterej se zove Einar Stray a má na kontě zatím jen jednu novotou vonící placku, co se jmenuje Chiaroscuro. Mezi Einarem a Sufjanem je hned několik styčnejch bodů. Oba maj cit pro křehký a hravý melodie, podmalovaný i jinejma nástrojema než jsou jen kytary. Vícehlasy a sbory, co zní v pozadí jako zvonkohra, smyčce a dechy. Krása, co se třpytí a cinká a občas se burácivě otočí na druhej bok nebo se převalí jako lavina. Do Norska za tímhle vším jezdit nemusíte, stačí, když přijdete ve středu 29.2. do Akropole, kam Einar Stray dorazí a předvede svojí techniku šerosvitu. Mám věšteckou vidinu, jak tenhle kluk přijede do ČR znovu za pár let a lístek už nebude stát 250, jako teď, ale dvakrát tolik a Akropole mu stačit nebude, protože ho mezi tím někdo "objeví". Z tohohle chlapce něco bude! Takže by byla  škoda propásnout ono "teď a tady". A když připočtete na vrub celé pozvánce i fakt, že před Einarem vystoupí dlouho mlčící Bratři Orffové, dostanete už předem vizi čarokrásnýho večera. Strašně se těšim. Přijďte, bude to hezký, slibuju... zase...

jedna magická bez nástrojů za to v božích svetrech:

a jedna s kapelou a klipem:

Last minute - Siskiyou

Znáte Great Lake Swimmers ? Kanadský indie folkaře pohupujující se i s nástroji na vlnách jezera Ontario? Že jo? Tak tak to se v hudbě Siskiyou neztratíte. Siskiyou jsou  Colin Huebert a Erik Arnesen, co spolu na tý jezerní loďce nějakej čas pluli. Ale nic netrvá věčně a tak jednoho dne z bárky vystoupili a jali se po obývácích  a kuchyních nahrát desku pod jménem Siskiyou. Siskiyou je intimnější odpověď na Great Lake Swimmers, houpající se na menších vlnkách, tetelící se v horkym vzduchu, šeptající svoje strachy všem svejm láskám.

Na prvním stejnojmenném albu byl ještě otisk velkýho zvuku a kapely, na tom druhém, co vyšlo letos a jmenuje se Keep Away The Dead je toho jen homeopaticky, přesto v sobě má tentýž náboj tichejch písní pro kanadský cedry a všechny, co chtěj poslouchat. Siskiyou maj dar krásnejch melodií, co maj nejblíž třeba k Bon Iverovi nebo Iron & Wine.


Debaty, které se řetězí na internetech o tom, jestli Siskiyou jsou nebo nejsou nejpřístupnější kapelou vydávající na Constellation Records nechám spát (vedle takových Godspeed You! Black Emperor sice vypadají mírumilovně a srozumitelně i pro paní pošťačku, ale na Constellation vydávají třeba i Clues, což je vlastně jen trochu divnější popina).  To jediné, co je důležité, je to, že Siskiyou vystoupí už tuhle neděli (20.11.) v Rubínu, tak to neprošvihněte, bude to krásný, to Vám říkám !!

Last minute - Cars & Trains

The Roots, The Leaves, poslední deska chlapíka, co si říká Cars & Trains, ale jinak se jmenuje Tom Filepp, byla láska na první poslech. Stalo se to někde na cestě autobusem z mý momentální periferie kamsi do centra a bylo to jakobych v ten okamžik potkala člověka, co ho znám už léta, jen jsme se ještě neviděli. Hudbu většinou testuju v dopravních prostředcích. Sítem projde cokoliv, co mě dokáže vtáhnout natolik, že nevnímám davy neznámých, míjející zastávky a všudypřítomný emoce těch, co chtěj rychle a moc. Hned první písnička z The Roots, The Leaves mi za oknem autobusu změnila barvy. I Know Someone Who Can´t Recognize, akustická kytara, za kterou to šustí, skřípe a cinká. Miluju Tunng, partu kolem Sama Genderse, jejich elektronicky rozostřenou akustiku, silný melodie v nenápadnejch košilkách a praskavej zvuk. V Cars & Trains je slyšet všechno tohle a ještě něco navíc. Je to otisk lo-fi obýváků, zaprášenejch cest a šumu ulic, co je v každym městě jinej a přesto stejnej. Občas banjo a k němu za kopcem jemnej beat. Míjíte nádraží, posloucháte ty trochu smutný slova, koukáte z okýnka, na chvilinku zavřít oči, mikrospánek, mikrosen, realita se vlní a ohýbá. Permanentně na cestě. Cars & Trains je prostě čistej soundtrack k cestování odnikud nikam. V sobotu 1.10. Tom (spolu s one man bandem 2econd Class Citizen) dojede i do Žižkovskýho Finalu, tak neváhejte ani chvíli nasednout s nima!

cars & trains - intimidated by silence from cars & trains on Vimeo.

Last minute - Chad VanGaalen

Chad VanGaalen. Kanadský DIY král. Písničkář, multiinstrumentalista nebo třeba animátor. Sám si skládám, sám si nahrávám, sám si kreslím klipy a ještě pomáhám jiným (j mascis, Women). 4 desky, poslední - Diaper Island - letos. Po vydání té předposlední Soft Airplane (2008) byl nominován na kanadskou Polaris Music Prize. Zní trochu jako kdyby se třeba Destroyer rozhodl natočit společnou desku s Ariel Pink's Haunted Graffiti... Další kanadský zářez na pražské alternativní pažbě. Konečně!

Tak a nyní již máte dostatek informací, abyste mohli vydedukovat, jak to bude doopravdy..... a to už zítra (neděle 7.8.) na Sedmičce!

Last Minute - Dead Western

Nevím, kdy jsem naposled slyšela něco tak divnýho a fascinujícího zároveň... Dead Western

Za vším stojí hlas, kterým mává Troy Mighty ... hlas ze záhrobí, zpomalenej gramofon v opuštěnym baráku, kolem kterýho se plíží vlci. Polorozpadlý stěny se pomalu bortí a tím, co z domu zbylo, se nese rozostřenej hlas z dávno zapomenutý a rozpitý minulosti. Všechno je černobílý a zaprášený. Posloucháte příběhy vyprávěný někdy mezi nocí a dnem a kdykoliv se vám za zády může naráz zjevit rozmazaná tvář něčeho, co zblízka poznat nechcete...

Hudba, co dělá Troy Mighty zní neskutečně a neskutečná je.

Ve středu 18.5. stačí vylézt na Kopec a pustit gramofon...

Poslední deska - Suckle at the Supple Teats of Time (2010) + Live EP - k poslechu tady

Last Minute - Thos Henley

Byla by strašná škoda minout se s tímhle jménem. Thos Henley je mladej Angličan, co už pár let žije ve Francii. Na začátku všeho stál ovšem jeho nejlepší kámoš George Jephson a kapela Oh Othello, kterou si kucí založili, a se kterou brázdili Evropu, nasávali inspiraci a odírali kytary. Tak trochu Kings of Convenience, co maj děravý kolena a zaprášený flanelky. Kotvu vyhodili v Paříži a v roce 2010 tu Thos vydává EP vinyl Golden Europe, který mu George pomáhá nahrát. Thos je z rodu pravejch romantiků, zamlklejch básníků, který ovšem fňukat neuslyšíte a neuvidíte. Hraje balady potulnejch trubadůrů v prošoupanejch botách a vy to tomuhle dvacetiletýmu klukovi věříte bez mrknutí oka.

Jedinou jeho regulérní deskou je zatím A Collection of Early Recordings, která vyšla letos v dubnu. (k poslechu tady) . 10 jemnejch věcí, co na sobě maj jako by závoj zašlejch časů, u kterejch rádi zavřete oči a nebude si připadat blbě...

Tenhle šikovnej poeta bude hrát už v pátek 13. 5. v žižkovskym Final Clubu a servíruje vám ho na stříbrnym podnosu váš Goldmine.

Keeper Of My Breath

THOS HENLEY Keeper Of My Breath from Les Boutiques Sonores on Vimeo.

Last minute - Boduf Songs

16. března v Rubínu. Všechno, co člověk potřebuje vědět. Mat Sweet se vrací a s ním i zástup nočních můr, co patřej tak nějak všem. Poslední Matova deska je trochu jiná než všechny předchozí. Když u ní náhodou otevřete oči, uvidíte mezi temnejma mlhovinama pobíhat i tvora s ostrejma zubama a krví podlitym zrakem. Z křehký skořápky se v ní líhnou draci. Přijďte zjistit, jak to všechno bude znít živě. Přijďte se na Mata konečně podívat! 16. března v Rubínu. Všechno, co člověk potřebuje vědět.

Last minute - Maps & Atlases

Volání na poslední chvíli, pozvánka na cestu do jinýho světa, na cestu, ke který nepotřebujete ani mapy ani atlasy. Maps & Atlases z Chicaga, parta vousáčů, co jim to skřípe a břinká , co vydala už pár EP a loni první regulérní dlouhou desku, která se jmenuje Perch Patchwork, a co loví v různejch říčkách a rybníčcích. Chvilkama zní jako děcká hra, chvilkama voní po starech časech, každopádně kdo přijde dneska večer na Kopec, ten si tuhle partu hipíků může oznámkovat sám. Já dávám za 1.

Solid Ground

Maps & Atlases - 15.2. Klub 007 Strahov

edit : vousáči ve flanelkách ... trochu jako kdyby TV on the Radio začali koketovat s math rockem, tichej přídavek mezi divákama, takhle nějak to včera na Kopci vypadalo...

Last minute - Astronautalis

Pozvání na poslední chvíli. Dost lidí tvrdí, že kluci z Rakety nám nějak stárnou, jsou čím dál tím sentimentálnější, čímž pádem sem tahaj čím dál tím víc skorem tichejch chlápků a holek, co hřejou u srdíčka, místo toho, aby vám ho vyrvali zvukem z těla. Blbost. Oni pánové možná stárnou, možná sem ty kluky a holky citlivý i zvou, ale určitě to není špatně. Naopak, nikdy nebylo líp. Rozředit tu vřelou krev občas něčím s hořko-sladkou krustou a spodními proudy pod ní, je to nejlepší, co se dá udělat. Takže ať už se jedná o Boduf Songs nebo Christy & Emily v minulosti nebo třeba repríza Polite Sleeper za pár týdnů, všechna ta muzika dejchá. Něčím takovým je i chlapec čistého hlasu, co si říká Astronautalis. Za touhle přezdívkou se skrývá Američan jménem Andy Bothwell, co si hraje se styly a dělá to zatraceně originálně. Stačí si představit, jaký by to bylo, kdyby třeba Beck (jako by si oba kluci z hlasivek vypadli) začal dělat tak trochu hip-hop a máte hrubý otisk toho, co se ukrývá za značkou Astronautalis. Andy tak trochu balancuje mezi alternativou a popem, což je nejvíc slyšet na jeho nejčerstvějším opusu s názvem Pomegranate, nad kterým mimochodem producentsky bděl mocný John Congleton (což album nezapře). Chvíli takřka až balada, co se s klidem může honosit přívlastkem „intimní“, co za chvíli nenápadně přeroste ve skoro až agresivní hip-hop nebo syrový výkřik. Prvky kabaretiérství, obrovský hitový potenciál některých kousků, co se zarývají do hlav a nejde je jen tak vyhnat … blejskavej obleček s flitrama, co na sobě má místy cákance od bahna a podšívku prožranou od myší. Návykové. Andy Bothwell aka Astronautalis. 4x v Čechách (ČB a Olomouc přidaná na poslední chvíli, Andymu, ne vlastní vinou, nevyšly italské koncertní zastávky, takže přijďte podpořit nejen jeho, ale všechny ty, kteří s těmihle večery narychlo pomohli). Poprvé zítra na strahovské Sedmičce, kde před ním vystoupí nikdo jiný než ti, co disponují temnými silami … Sporto. Lepší volba není.

Čtvrtek 3. září - Klub 007 Strahov (+ Sporto)

Neděle 6. září - České Budějovice, Café Hostel

Pondělí 7. září - Olomouc, klub Mitril

Úterý 8. září - Brno, Skleněná louka (+ Bonus, Aran Epochal)

Trouble Hunters

Gaston Ave

Už zítra !

16.5. Mat Sweet ... Boduf Songs ... Praha .... Divadlo Dobeška ... 19:30 ... 200 kč ... !!!!!!