Tak než jsem stačila napsat o tom, jak solo koncerty Scotta a Paula byly super, tak mezitím tu stihli oba pánové hrát už podruhý. Holt soutěž v zaznamenávání aktuálního dění bych nevyhrála ... nenadělám nic. Scott McCloud byl napoprvé v létě v Jelení jen sám s kytarou a tlupa lidí se tlačila jak kolem něj uvnitř, tak zvenku aspoň kolem oken. Hrál "Holky z Prahy" a plno dalších z nový desky, co tenkrát ještě nebyla na světě a teď už je a je skvělá. Mezitím jsme se rozloučili s Jelení a Monsieur McCloud si to střihl tentokrát na Dobešce s Julii Kent, což je taková drsnější víla s violoncellem. Paul Wallfisch napoprvé nechal doma Botanicu a přijel jen tak sám, zahrál u klavíru pár songů Botanicy, pár svejch i cizích a pak zas odjel, aby se za pár neděl vrátil i s kapelou a Brianem (tím od Viglionů). Jen se ukázalo jako nanejvýš naivní předpokládat, že Paul a jeho ansámbl si odbřinká těch pár šantánovejch a spořádaně přenechá strahovský podium kucím ze saade, co jim Botanica měl ten večer jen předskakovat. Takže z patnáctiminutovky saade bylo pak trochu mrzení na všech frontách, ale to je holt život, mohly se stát horší věci....
Zbytek a léto holt ve znamení kluků z New Yorku, co se tak nějak všichni znaj a maj to mezi sebou všelijaký. Vedle Scotta a Paula, tu sem taky v ten samej čas přijel zahulákat se svym pojízdnym cirkusem Tod A a jeho Firewater, což byl jeden z nejlepších večírků léta, a vůbec nevadilo, že Sedma byla plná neznámejch lidí (pojali jsme podezření, že si Firewater vozí publikum sebou), a že tam bylo takový vedro, a že Firewater už prostě nehrajou to, co hrál Tod s Cop Shoot Cop (proč se tomu někdo diví ?).
Z toho nepřebernýho množství podzimních střepů sypu ještě pár, třeba ten, kterak si Jirka Oly s Lukluklukem střihli svou promotérskou premiéru a 20. zíří (proudly) přivezli post-rockový vousáče z Gifts from Enola, což se ukázalo jako boží volba a ještě víc boží koncert a večer (s regulérní hluchotou, kamarádama a trochou toho alkoholu). Nejlepší věci se odteďka budou dít pod značkou Goldmine... lepší si zvyknout hned.
Anorektickej skřítek Imaad Wasif je chlapík, co hrál s Lou Barlowem a takoví nemůžou bejt špatní, takže se postaral o zatím největší překvapení letošního hudebního roku. Večírek Pink Floyd s Jeffem Buckleym, co občas trhal už tak dost pošramocený uši, a plíce chtěli vyřvat, jak to je skvělý.
Tenhle podzim je fajn i proto, že to dali znovu dohromady Filip Nebřenský a spol. a oživili mrtvolně spící Vltavu. Bez Průši, zato s Binderem, hrát nezapomněli, ač si jinak v Akropoli Robert eN nevzpomínal ani na názvy svejch starejch desek.
Steve Albini přivezl zase po dlouhý době Shellac a přišlo na ně strašně málo lidí, z čehož byla Raketa smutná, ale jinak ti, co přišli, byli nadšení a spokojení. A mně se kacířsky a vlastně překvapivě ten večer skorem víc než božskej Steve a jeho lidi, líbili Bellini, co hráli před nima, ale to nikomu neřikejte.
Ale nejhlasitější večírek podzimu byl stejně ten s Auxes a Obits v hlavních rolích. A nejjemnější ten s Chrisem Brokawem a Goeffem Farinou, kde nás bylo asi třicet, sedělo se do kruhu a uprostřed místo táboráků plály dvě kytary a dva chlapíci s nima.... ježíš ten podzim je tak krásnej...
A na konec kucí z New Yorku - Scott, Paul a Tod
Scottovy Holky z Prahy
Paul v obýváku
Todův klaun
Příspěvky
