Colours of Ostrava 2013 part II.

Sobota

Sobota je odbornou porotou vyhodnocena jako programově nejslabší den, někteří ho tedy tráví výletováním, někteří zevlováním pod svitem úplňku aneb v osidlech scény, co má pod křídly Full Moon. Ještě před tím litujeme, že jsme nestihli celý set Glenna Kaisera, americkýho blues rockovýho kazatele, co si staví kytary z krabic od doutníků, má hlas jak pila a zpívá o Ježíšovi. Dřevní, upřímný, syrový a hezký.

Po cestě do Hlubin programu v řežii Full Moonu se letmo zdravíme s The Tap Tap a pak už nás vítá Odeur de Violettes, písničkářka Laví, co přebíhá od kytary k ukulele, od mikrofonu na kraj pódia, kde v kleče hraje jen tak beze vší techniky.Trochu zakřiknutá holka, co vypadá, že si hraje jen tak pro sebe v obýváku, ale nebojí se svoje hudební investice prodat i lidem v sále. Škoda jen, že jich tam sedí tak málo. Fialky jsou v jejím případě prorostlý rzí, ale umí i zavonět a hlavně rostou každým dnem. Jsem zvědavá, co z nich vyraší.

Podobně to má i Black Tar Jesus, další z projektů Tomáše Kopáčka, co jsem ho prvně zaregistrovala pod introvertní značkou Mon Insomnie. Black Tar Jesus jsou  anglický texty, echa a kytary, co chvilkama zněj třeba jak Sonic Youth. Nejlepší kytarovka ve městě ač jistá dávka introverze v hudbě Black Tar Jesus furt zůstává.

Jestli mě něco ten den ale na prknech Full Moonu dostalo, byli to Rouilleux, co už nejsou jen minimalistickou jednotkou z okruhu kolem KLaNGundKRaCH, ale kapelou. Nicméně podstata hudby zůstává. Koláž zvuků a nálad od strašidelný melancholie ze šuplíku třeba Boduf Song po kytarový drone a stěny se zvuku, za který by se nestyděl ani Míša Jíra. Celý to skřípe, šumí a drnčí a je nad slunce jasný, že pro tvorbu Rouilleux je cesta cílem a cíl se někde v dálce leskne a třepotá, ale je tam od začátku. Předloňský debut Zugzwang si  poslechněte tady.

Z The Knife jsem popravdě málem zběhla ještě před tím, než začali, a to tehdy, když se před jejich začátkem na pódiu zjevil jejich uřvanej "roztleskavač" v elastickém diskotékovém oblečku z 80. let a za neustálého běhání a poskakování ječel furt dokola asi tři "rozehřívací fráze". Celejch nekonečnejch 10 minut mu šlo o to, jestli je publikum živé, že nikoho neslyší a pak taky, že by se mělo tancovat, tleskat, skákat, říkat ano, ne a nevím....tak nevím... čekala jsem na pointu, ta nepřišla, chlapík odešel a nastoupili The Knife a jejich družina složená z mnoha lidí, co hráli, nebo to aspoň předstírali, na bizarní nástroje (něco jako květák, kobliha, hořická trubička a tak) a taky tančili skoro jako soubor Valášek. Hudebně mám The Knife ráda, ale toho divadla na mě bylo asi přespříliš. Ale i tak jsem vydržela krásnou půlhodinku. Tak třeba příště, až budu mít víc divadelní trpělivosti. 


A Jasná Páka zatím vedle zpívala o setkání na Žofíně, vzpomínala na Majolenku, David Koller do toho třískal a Petr Váša do toho všeho fyzicky básnil.


Nicméně poslední noční setkání bylo s The xx. A jak mě The Knife zklamali, tak mě The xx překvapili. Popravdě jsem se do žádný z jejich dvou desek nedokázala zaposlouchat a najednou se na mě valí průzračnej zvuk a intimní dialogy mezi dvěma nástroji a hlasy, kytara a basa se setkávají a zas rozcházejí, hlasy se proplétají  a do toho kužely světla prosvěcujou prach a kouř a nad hlavou tak jdou světélkující mraky. Lidi jsou tak soustředěný a tichý, že je to až strašidelný. Krása se ten den zastavila pod oranžovou vzducholodí.

Neděle

Jdeme do finále. Nohy těžknou, víčka se vlastně permanetně klíží a nánosy prachu jdou už jen těžko smejt a vykašlat. Stíháme tudíž až Květy. Opakovala bych se, kdybych se znovu rozepisovala o tom, že v mym vesmíru jsou Květy jednou z nejlepších českejch kapel. Spřízněnost časem i prostorem, to je asi hlavní důvod, proč jim rozumim a rozumět chci. Koncert roztomile narušuje akorát zvukovka Botanicy na nedalekym podiu. Niméně MEK & Co. se tím rozhodit nechá jen na chvilku a trochu. Sestavu Květů to odpoledne doplňuje s basou Ondřej Kyas, kterej  přispívá i řadou zábavnejch choreografickejch prvků.

V rámci dalšího z dilemat, kam vyrazit, se omlouvám Botanice a posílám vzdušnej polibek Paulovi, Brianovi i Johnovi a vyrážím do první řady na mý černý koně letošních Colours, My Jerusalem. My Jerusalem jsou kapela Jeffa Kleina, týpka, co hrával třeba s Gutter Twins nebo Twilight Singers. A kamarád Marka Lanegana a Grega Dulliho je i můj kamarád, víme? My Jerusalem hrajou ve stanu, kam se lidi trousí jen pomalu, nicméně přesně na čas do skromnýho davu vykopávají rovnou Preachers, titulní zářez z poslední stejnojmenný desky, ze který taky zazní většina věcí. Je to fárání až na dno černý duše, kdy cestou míjíte všechny její tiše krvácející zákoutí. Klidný momenty se střídaj s těma, kde dominuje Jeffův expresivní projev, trubka a vícehlasy následujou jeho pevnej baryton jako svýho krysaře. Někde už na začátku si Jeff rozřízne uprostřed písně (snad Born In The Belly) o strunu prst, během zpěvu a kytarovýho sola si prst ošetří, zalepí a pochybuju, že si někdo něčeho všimne. Všechno tepe a plyne, Death Valley, Devoe, Mono... My Jerusalem jsou dalším důkazem toho, že za kapely z texaskýho Austinu můžu dejchat.

Po výletě do Austinu, čeká zastávka v Polsku a další překvápko. Polská černá ovce Maria Peszek. Herečka, zpěvačka, buřička, co se mrská mezi rockem, popem, punkem, šansónem. Textově rejpe do všeho, co je Polákům svatý, hudebně je to jako rána kladivem. Neunavitelná drzá holka, co umí bejt něžná a když si nebudete dávat majzla, dá vám ránu přímo na solar. Nedělní otevření očí.


Po Marušce generál Patton se svojí all stars úderkou Tomahawk. Mike na pódium přichází s batůžkem, skoro to z dálky vypadá, že to jen bedňáci nosí proviant. Jaký překvapení, když se do toho "bedňáci" samozvaně opřou a davem projede první vlna.  God Hates a Coward, Captain Midnight, South Paw... Tvrdý kytarový riffy vyháněj kopretiny, takže nakonec jsme pár kroků od pódia (efekt loňských Animal Collective), samply a maniakálně roztříštěná genialita Mike Pattona. Nezbytná trocha šikany směrem ke kameranovi a trocha country na závěr. Koukejte a učte se, poslední zhasíná. Koncert neděle a fotka by Jé.

Po Tomahawk se klidně mohli stavět židle na ježky, jakej to byl řádnej poslední koktejl před zavíračkou, nicméně program Colours hovořil nekompromisně minimálně ještě o dvou panácích. První přinesl Devendra Banhart a chutnal po venezuelskym rumu a letošní desce Mala, na který je Devendra šťastnej a zamilovanej a celá tak zní moc hezky... Never Seen Such Good Things... V Ostravě se tak tančilo, děkovalo a na úplnej konec přišlo i na starší skřípavý kousky, kde zůstal Devendra na pódiu sám jen s kytarou a hrál na přání (alespoň to, na co si vzpomněl) ... jen ty dlouhý vlasy mu chyběly. Jinak byl celej koncert ve znamení zvuku celý kapely a Devendra působil jako zakřiklej a trochu nesmělej kamarád ze základky, co by ho člověk objal, kdyby mohl. Ježíš, to bylo tak hezký!

A pak už zbyl jen trochu sladkej šláftruňk na úplnej konec a na dobrou, kterej podstrčil Jamie Cullum , kterej moc dobře ví, co se od něj na podobný akci čeká, takže neúnavně komunikoval a bavil lidi, lítal po pódiu jak čamrda, hrál snad na všechno, co bylo k dispozici, třeba Get Lucky od Daft Punk na víko od klavíru  a k tomu všemu zvládal bezchybně zpívat, hrát na klavír a vypadat u toho jako Jirka Mádl. Konec koncertu se pak odehrál s muzikanty na kraji podia, kam si dotáhli svoje instrumenty a zahráli jen tak na pár sdílenejch mikrofonů. Hezká jazz-popová besídka na dobrou noc a rozlučka se čtyřmi festivalovými dny.

Colours přesunem do vítkovickejch pecí získali definitivně novou tvář. Tuny železa toho snesou víc, takže i škála Barev je poslední ročníky širší, zajímavější a co se dramaturgie týče snad i odvážnější. Z programu konečně ubyly úlitky bohům v podobě Divokejch Billů apod. Sečteno podtrženo ač Colours chybí do úrovně většiny velkejch zahraničních akcí ještě pár tříd, stávají se suverénně nejlepší velkou festivalovou akcí v ČR a pomalu ubejvá důvodů, proč si z nich dělat furt ještě legraci.

Colours of Ostrava 2013 part I

Do roka a do dne mezi struskou, prachem, rzí a lidma. To, co je dávno mrtvý, na těch pár dnů ožívá, nasaje vás, přetaví a vyplivne. Festival přece... že jo.

čtvrtek

 Letos jsme stateční a dobrovolně se mezi pece ženeme už ve čtvrtek a doufáme, že jsme tím nepřepálili start. Po prvním letmém pohledu do programu zjišťujeme, že největší letošní bolestí bude fakt, že většina (a to drtivá) "našich interpretů" se vzájemně kreje. Letošní Barvy se tedy nesou ve znamení neustálých a bolestných Sofiin voleb. Aspoň, že strusky ubylo a člověk se nemusí pařit v pohorkách.
 První den a mně přijde, že je tu minimálně půlka republiky (a to nemluvim o půlce Polska), čtvrtek totiž láká hlavně na Island, kamení a led večer servírujou Sigur Rós. Nicméně následuje první SV, v rámci které volíme "Babiš stage" (čti: Agrofert fresh stage.. ), kde hraje náš Scotty s Girls Against Boys. Ze Sigur Rós stíháme začátek (pokud se nepletu, někde hned na začátku zazněla, Brennisteinn, otevírák nové desky, ale možná mě nějakej sigurrósolog opraví). Start je správně vychlazenej a hezky barevnej (světla svítěj, projekce vrní a tak). Kveikur aka poslední deska zní skvěle, dokonce z ní mám i pocit, že po všech těch deskách, kdy jsme se na čas rozešli, protože jsme si toho měli čím dál tím míň co říct, si můžem spolu dát zas skleničku. Nutnost volby tak trochu mrzí, ale nelituju. Scott a jeho parta totiž hodlaj rozvibrovat všechno to železo kolem a přetavit ho ve zvuk. Razavej hlas Scotta McClouda, kovadlina Alexise Fleisinga a dvě basy, kde jednu má na povel John Schmersal z Enon (dej jim pámbůh hudební nebe). Hutnej zvuk, kterej nabývá na intenzitě. Kill the Sexplayer, Basstation, Rockets Are Red, Cruise Your New Baby Fly Self, nová It's A Diamond Life, hodina utekla tak, že jsem se nestačila ani nadechnout. Nebylo potřeba.
Den zakončili Vložte kočku v Hlubině, kde měl svoje podium i stánek Full Moon. Živě to bylo první setkání a musím říct, že ač bylo pod střechou vydejcháno, těsno a na podium se cedil pot s krví, byl to řádně živej mejdan. To, co mi u těhle kluků chybělo na desce jsem našla na pódiu.

pátek

Druhý festivalový den zahajujeme naší pravidelnou časosběrnou aktivitou aka návštěvou ostravského Minikina, městskou procházkou, obědem a následně přesunem do prachem pokrytého vítkovického areálu. Na největším pódiu si svoje hlasivky trénuje Dub FX. Pozice ve stínu a podupávání nohou. Dub FX mění hlasy, zve si kámoše z hoodu, vrství smyčky ze zvuků, hlasu, poctivej beatbox. Ten kluk umí... uprostřed toho všeho se najednou z ničeho, možná z těch beatů, přižene osamocený mini tornádo, co nabralo někde vedle na louce sílu a teď se žene napříč prostorem před hlavní vítkovickou scénou. Cestou si tenhle pidi větrnej vír bere několik slunečníků, šátky a bohužel i pár kotníků, něco takovýho jsem na vlastní oči ještě neviděla.

Dub FX se oposlouchal celkem rychle, takže velíme vycházkovým tempem ústup směr území Full Moonu, kde vibruje Vašek Havelkovic III. Další osamocenej voják v poli, co vrství zvuky, tahá zubní plomby, aby dal pak pár něžně smutnejch, jak to vždycky uměl a umí ať už sám za sebe nebo pod značkama jako SelFbrush nebo Please the Trees. Cestou z království Full Moonu potkáváme všechnu tu instatní zábavu a bez díku odmítáme neonový tepající nabídky chvilkovýho štěstí z uřvanejch sponzorkejch zon, který jsou prej potřeba... nevím, dál.

Russkaja sice zněj jako Rusové, ale jsou to Rakušáci, co hrajou zběsilou směs dechovky, rock´n´rollu, ska, punku. Dav tančí, jako by nemělo být žádný zítra, já ale vím, že bude nejen zítra, ale i pozítří a popozítří, takže stihnu ještě kousek intelektálů z Poletíme? na kterých je stan zaplněný tak z půlky. Říkám si, že je škoda, minimálně i kvůlu letošnímu obřímu podílu cizinců mezi diváky, že letos z festivalového průvodce úplně vypadla stránka s českými kapelami... Když už si je festival zve... Koho by si ovšem měl už konečně přestat zvát, je moderátor, který stále stále a neúnavně hlásá (aspoň z hlavního pódia, protože pravidelné moderátory z druhého největšího pódia naštěstí spolu s přesunem festivalu do Vítkovic sežrali lvi), co by si diváci měli myslet, cítit (pít) a v neposlední řadě, jak je to tu všechno bezva. Ať se na mě fandové Rosti Petříka nezlobí, ale i jeho sluníčková účast s důrazem na první signální je jeden z důvodů, proč lidi raději jezdí ven a z festivalů typu Colours se vždycky bude dělat sranda.

Na Asafa Avidana čekal plný areál před hlavním pódiem (i když většinu z těch lidí podezírám, že stejně přišli jen kvůli té jedné písničce). Avidan je chlapík, co je z Izraele a krom zpívání je i šikovnej animátor a taky prej reinkarnace Janis Joplin. Na každej pád vyzpívává střepy z nešťastnejch lásek a odkládá je na folkový, bluesový nebo rockový hromádky, a to hlasem, kterej snadno zaměníte za ženskej nebo, jako můj drahý Jé, za hlas kačera Donalda. Každopádně tomuhle všeumělovi nelze upřít muzikálnost až za hrob i když do Jeffa Buckleyho, se kterým ho taky občas modří, co už vědí, srovnávají, mu chybí značnej lán cesty.

Druhou půlku Asafa měním za gastro apokalypsu v podání miláčka Kittchena. Ten si s sebou do Ostravy přivezl maskovanou Ille a dva kuchtíky, co mu pomáhali se zpěvem a foukali dechy. A byla to do toho všeho popílku Vítkovickejch pecí krása. Prach se vykášlaval tak nějak sám a snadno a byl to vlastně rock´n roll. A pořád niternej a křehkej.

Nicméně i přes všechnu lásku ke Kittchenovi hlavní hvězda večera teprve čekala. Po cestě za ní jsme si ještě stihli nechat od Jardy Švejdíka nechat označkovat (čti: podepsat) plakát a pak už volání smaragdovejch dálek. Poslední setkání léta páně 2007 v Edinburghu mám ještě pořád v paměti, takže volba mezi sólovým Scottem McCloudem (se kterým jsem si letos už připila tolikrát, že mi snad pro tentorkát odpustí) a Damienem Ricem dopadla ve prospěch irskýho zrzka. Od toho roku 2007 se toho vlastně ani tolik nezměnilo. Damo má furt stejnej výzor bezdomovce, jeho kytara ještě víc zementálovatěla (Jé, naivka, mu pak po koncertě chtěl dávat peníze, aby si koupil něco na sebe a novou kytaru), v podstatě hraje už 10 let ty samý písničky skoro v tom samém pořadí a prokládá je stejnými vsuvkami. A ono to furt funguje... do davu místo pozdravu pouští The Professor (+ la fille danse) a natěšeným prvním řadám tečou slzy. Srdcerváč beze slova střídá v pravidelnejch intervalech kytaru a klavír, Delicate i 9 crimes... co asi dělá Lisa... A kdo z pochybovačů neutekl do Woman Like a Man, ten už po ní zůstal... Někdy po setmění si Damien zve na pódium Markétu Irglovic (bulvární vsuvka - davem to zašumí při pohledu na její bříško), aby s ním zazpívala Cold Water, co plynule přichází v Cohenovskou Hallelujah. A na konec ostravské publikum nepřijde ani o oblíbenou scénku spojenou s Cheers Darlin, kdy je přinesený stoleček, láhev vína a dvě skleničky. Láhev tentorkát ale nevypije Damien sám, vytáhne si na pomoc z davu dívku, která se ze štěstí, které jí potkalo, na pódiu střídavě hroutí. Nicméně hraje (pije) statečně, navíc kdo jiný z publika může říct, že vytáhl flašku s Damienem Ricem, že. Po Cheers Darlin bývá většinou, s ohledem na vypité množství alkoholu, konec, nicméně Damo se ještě vrací jako velkej hybatel, aby rozdal desetitisícovému davu role ve hře názvem Volcano a všichni si na závěr sborem zazpívali a zatleskali. Jako krásný to zas bylo.

Po Damienovi už se nic moc nechce, ale poslední kapkou v pátečním moři je pan Woodkid a toho by byla škoda minout. Těsně před tím si jen stačíme říct, že jsme netušili, že Bonobo je až taková dydžina. Woodkid přiskotačí  před půlnocí a všechny bdící ohromí svojí šou, která je celá v černobílém, světlo a tma, dynamika hudby, světel, samply, projekce, každej zvuk i světýlko má svojí přesně danou roli a režisér je mrňavej Francouz s výzorem lesního skřítka Yoann Lemoine aka Woodkid. Funguje to jako zrestaurovanej starej film, kdy si člověk všímá každýho detailu a zároveň je ohromenej celkem. Orchestrální monumenty jako je Iron z prvního EP střídaj niterný, drobný věci jako Brooklyn nebo Where I Live.
a hodinka uteče jako voda a je konec. Aspoň pátečního dne.

Colours of Ostrava 2012 - neděle

Dopsat poslední část... teď nebo nikdy...pome....Poslední den se nesl spíš ve znamení setkávání, oběd s Ver, kafe na Stodolní, procházka po ostravský dlažbě. V areálu pak konečně objevení jeho zapadlý části u Hlubiny, kam vedla tak neviditelná odbočka, že bych se nedivila, kdyby velká část ostravských návštěvníků o existenci Hlubina stejdž nevěděla vůbec dodnes.

Program se nám už tak nějak rozvolnil, nohy těžkly a uši trochu těkaly. Soustředily se ten den prvně až na Jakuba Čermáka a jeho divnozemí s Cirkusem Cermaque. Psát, jak jablko v jeho případě nepadlo daleko od stromu a po tátovi lecos podědil, je zbytečný, zbytečný ale není se zastavit a poslouchat. Jakub totiž má co říct a navíc je málo těch, co to umí říct tak jako on. Pro jeho poetický texty se zkrátka vyplatí ujít světa kraj a trocha toho folku ještě nikoho nezabila. Do Ostravy ten den nebylo daleko ani trochu ...

Z celýho nedělního odpoledne, kdy se jako už tradičně rychle střídaly scény v nebeskym divadle a my nestačili schnout a převlíkat se, čněl jako bojka v rozbouřenym moři Fink aka Fin Greenall, co nedávno hrál v MeetFactory, kde jsem bohužel nebyla, ale těch málo kamarádů, co se na něj tenkrát koukali, nešetřilo chválou. Ok, dáme si tuhle nenápadnou hvězdu Ninja Tune pěkně na open airu a uvidíme. A víte co, bylo to krásný! Fin neponechal nic náhodě a u pořadatalelů si očividně objednal kulisu v podobě černočernejch mraků, který během jeho setu pomalu a majestátně propluly nad hlavama, aniž by z nich spadla kapka. Řikala jsem si, že kdyby dneska žil třeba Nick Drake, dělal by určitě muziku jako je tahle. Trochu posmutnělý písničkářství ne nepodobný tomu Drakovu, který občas zahalí jemnej elektronickej deštík a nad vším jako ty mraky pluje Greenallův lehce zastřenej hlas. Tak moc pěkný to bylo...

Fink byl(i) pro mě nedělním vrcholem, kterej už nedokázalo nic jinýho přehlušit, ať už se o to pokoušel Parov Stelar  se svym bandem, co z něj byli všichni nadšený a déšť nedéšť se tancovalo jak o život. Nicméně můj šálek kávy to nebyl. Živě moc světel a moc diskoška tenhle elektroswing. Nezlobte se. (nicméně doporučuju tohle video, na kterém hraje kapela vlastní verzi Mládkova megahitu o Jožinovi z bážin, což znalé publikum oceňuje zpěvem refrénu)

DVA byli skoro večerníček, jen škoda, že celej jejich koncert byl poznamenanej technikou, která v jeden moment vypověděla službu a místo Báry bylo nejmíň 10 minut slyšet jen chrčení a pískání...Škoda, že pány techniky napadlo Báře vyměnit mikrofon až na konci koncertu. Nicméně i přes to všechno to byli DVA, co mám ráda, DVA se svojí sbírkou skleněnek, co každá má jinou barvu a jinej zvuk, když do ní cvrnkneš. Na konci jsme s Jé vyhlásili vítěze naší soukromý soutěže o mistra švihlý chůze (nevim proč, ale během koncertu se před námi o tenhle titul snažilo asi deset procházejících lidí) a po posledním tónu jsme se pomalu jali s areálem loučit a jít si stopnout autobus do Landeku.

Cestou jsme ještě míjeli Janelle Monáe, co se o ní pak všude psalo a nešetřilo se superlativy. Když jsme procházeli, zrovna na pódiu při zpěvu malovala obraz...buď to byla váza nebo dámský pozadí. Jasně R&B, soul, holka to byla sympatická, kapela šlapala, nicméně už jsem asi byla moc unavená, takže mi těch pár písniček, na který jsme vydrželi, přišlo moc jako cesta do minulosti, kdy se po pódiích proháněla Jacksonovic pětka (myslim, že snad od nich taky něco zaznělo). Autobus byl pro tuhle chvíli naším cílem a bílým šátkem mává, kdo se loučí.

Colours of Ostrava 2012 - Sobota

Sobotní program jsme nastartovali prohlídkou vítkovického Gongu aka bývalého plynojemu. Ten sic vypadá jak plynojem zvenku, míň už ale uvnitř, kde se schovává novotou vonící pohodlnej sál pro 1500 lidí. Plynojem respektive Gong způsoboval v Ostravě často mrzení, protože v něm byly umístěny koncerty, na které poptávka byla nepoměrně větší než počet místních sedaček, takže se tvořily fronty, tlačenice, ve kterých fungovaly všechny teorie davu a padala často slova ostrá tak, že by mohla krájet i okolní kov... škoda. V sobotu po "o" byla ovšem fronta ještě malá, poslušná, asi ještě rozespalá, takže jsme se na Případy Dr. Touretta Anči Polívkový a VerTeDance dostali vlastně docela bez problémů... Autorskej kus o duši a mysli, kde se zpívá a tančí a Anička je vtipná... škoda jen, že jí díky obrovitosti hlediště skoro celý představení nebylo moc slyšet (až do okamžiku, kdy cca 10 minut před koncem objevila v rohu jeviště zapnutej mikrofon).

Po divadle trocha těch sociálních povinnosti (aneb pochytat po areálu všechny již spatřené) u kterých nám u piva asistovala Vladivojna, co má dar nakazit svym ostravskym lokálním patriotismem. Znáte snad nějakýho Pražáka, co s takovou upřímností a otevřeností říká, jak je hrozně hrdej na to, že je z Prahy? Já ne. Pro holku palec nahoru (i ten její zapomenutej kelímek jsme jí donesli).

Nápad dostat se do Gongu na Portico Quartet zůstal žel před eskalátory vedoucími do sálu. Dav se tlačil v předsálí víc jak půl hodinu před začátkem, a nakonec z něj bylo dovnitř puštěnejch jen pár hlav... nicméně jsme v něm stáli s našimi věrnými kamarády - frontovými veterány (čti: s kamarády, se kterými jsme zvyklí na to, že v jakékoliv frontě s nimi stojíme, dovnitř, ať už se tam ukrývá cokoliv, se v drtivé většině případů nedostaneme...), takže nás nepřekvapilo, když ochranka ohlásila full house.

Zase prší a svět je i po těch letech jen hodinový hotel, co aspoň zpívá Petr Fiala na největší stejdži (takže to musí bejt pravda). Když už jsme u toho Fialy, znáte tohle? Aneb nejzábavnější pocta (někdo tomu říká parodie, s čímž nesouhlasim) Mňáze z pera a hlasivek Petra Marka a Midi Lidi. Málokdo by to poznal, což je na celý věci nejzábavnější. Hezkej Dáreček.

Euzen jsou z Dánska  a jejich zpěvačka hraje i s Valravn (znáte z Colours verze 2010). Euzen, které jsme si pracovně pokřtili na Evžena, se schovávaj v elektronickym oblaku, ze kterýho občas vykoukne tu ruka tu noha třeba takovejch Portishead nebo Björk. A to všechno s rudovlasou divoženkou u kormidla.

Furt prší. Přestává až přesně s prvním úsměvem ZAZ, kterej je podbarvenej duhou (kolik tohle efektní ántré asi pořadatele stálo). Každopádně tak pozitivní koncert aby člověk pohledal. Sice jsem zezačátku měla trochu obavy, jak se Zaz, co je zvyklá hulákat na ulicích s muzikanty okolo, popasuje s podiem stadionovýho rozměru. Ale hned zpočátku se ukázala tahle obava bezpečně lichá. Hlas, co je nasáklej barem skrz naskrz, neskutečná energie a nasazení po dobu celýho koncertu. Myslim, že polovina v tu dobu neuvěřitelně našlapanýho auditória by tuhle holku, co prošla všemožnejma jazzovejma a bluesovejma kapelama, na místě adoptovala. A nevadilo, že ZAZ nedokázala poskádat ani tu nejelementárnější větu v angličtině, takže všechny její pokusy o to začít něco říkat anglicky, skončily vždycky u frániny (s jedinou pomocí slečny z publika, která v jeden moment pohotově překládala příběh k jedné písničce)... une belle amie tahle ZAZ. Body pro ní.

Žádnej bod si ale nezaslouží Alanis a ty dvě písničky, co jsem slyšela, než katapult zavelel pryč. Z mikrofonu se linulo něco, co připomínalo nevylazený rádio a po podiu pobíhala Alanis jako křeček v kolečku strojově z jedný strany na druhou. Chlad, profesionalita, nuda. od začátku mi bylo podezřelý tohle jméno na plakátech Colours a v praxi teď tenhle krok chápu ještě míň. Odcházeli jsme při Ironic... Ironie?

Na Árstíðir do Gongu to byla žel zase misssion imposible (naše chyba, přišli jsme prostě pozdě, tak jsme dovnitř už klasicky nevešli), ale prý to byl moc hezkej koncert, říkal pak kdosi.

Nicméně winter is coming a nohy bolej. Sedáme před jednu ze stejdží, kde snad něco začne a díky rukám v kapse (aby neomrzly) a tudíž nemožnosti kouknout do programu, co to bude, jsme připraveni na vše a žertujeme, že nás teď určitě čeká nejlepší koncert festivalu... Midi Lidi! Neodolatelná diskotéka s visačkou Petra Marka, co rád vaří a je stejně tak boží jako Arnoštek. Před podiem kotel nejlepších tanečníků diska a je fakt líto odcházet těsně před koncem, protože na největší pódiu začínaj právě Animal Collective aka Večerníček na dobrou noc.

Zvířecí večírek se vším všudy, kterému přihlížela jen hrstka statečných. Na většinu návštěvníků Colours byli Animal Collective zřejmě "příliš divní". Lidé odcházeli i v průběhu koncertu a tudíž pouhým postupem do mezer, které se před námi otevíraly, jsme se dostali po chvilce až k pódiu... bizár. Autističtí dobyvatelé vesmíru a jejich psychedelickej cirkus vtáhnul a pro mě byl jeden z nejlepších koncertů ve Vítkovicích. Kdyby mi takhle Panda a spol zahráli tenkrát v Arše, neodcházela bych z ní lehce zmatená a zklamaná. V Ostravě se zřejmě konečně živě protnuly zvířecí vesmírný vysílače s mým přijímačem. Možná to bylo i tím, že většina jejich setu byla postavená na nových věcech z chystané desky, ze kterých bylo zas hodně cítit to, co jsem na nich měla vždycky ráda. Nevypočitatelnost s dávkou psychedelie a zvířecích zvuků, energie, co umí připomenout to, co už lidstvo pod civilizačním nánosem dávno zapomnělo. Tříštění hudebních postupů a budování novejch překvapivejch celků. Bylo tam zase všechno, skorem popová Summertime Clothes na úplnej konec, nadšení mě doprovázelo na cestě noční Ostravou a pořád ještě vlastně tak úplně nevyprchalo.

Colours of Ostrava 2012 - pátek

O tom, jak se ostravské barvy přesunuly mezi tuny železa, rzi a strusky se už všude psalo. Měsíční krajina, ocelové město, kde spí duchové. Pro mě lákadlo, pro mnohé kopretinové důvod k pláči. Cesta tam okořeněná historkami paní, co s námi jela v kupé a vzpomínala, jak mezi těmi všemi věžemi, rourami a železem pracovala... mezi řečí i vzpomínala na ty, co je železnej obr spolkl nadobro. Těžko pak mezi tou vší zrůdnou nádherou stát a nemít respekt. Paní jsme už nepotkali i když nám na sebe dala i adresu, kdybychom náhodou snad chtěli v Ostravě přespat jinde než v detašovaném stanovém městečku, které bylo letos pro opozdilce (co si nestihli včas zakoupit flek pro stan u areálu) v Landek parku u Hornického muzea... nelituju nočních cest tam (i ta noční doprava už fungovala, když jsme do Ovy dojeli my), spát v parku pod důlní věží bylo vlastně bezva.

Pátek byl naším dnem jedna, tudíž o Rufusovi, Mogwai nebo Hjaltalín (jo, ti mrzeli) nutno přečíst jinde.

První, co jsme mezi rzí viděli, poté, co jsme se fascinovaně proklopýtali areálem, byli SEA + AIR , dvojice z Německa, která zaujala jak vizuálně (chlapík s knírem, co by mu ho mohl Adam Malysz závidět a malá drobná Řekyně, co pobíhala kolem a hrála na cokoliv, co zrovna byla potřeba včetně cembala) tak hudebně. Zněli jako byl se potkal třeba Bon Iver s Bachem a dali to spolu nad skleničkou dohromady. Lehkost, křehkost, nepodbízivost a upřímnost, to všechno z nich zářilo aniž by se musela tahle multikulty manželská dvojice moc snažit... hned první překvapení přímo v ocelovém srdci areálu. Sea and Air nejsou v ČR ani zdaleka prvně a doufám, že ne naposledy, takže když na ně někde narazíte, neváhejte.

Čokovoko, co se u nich chlapi řechtaj a ženský uvnitř občas brečej. Holčičí písně se vztyčenym prostředníkem a neholenejma nohama.

Bráchy Ebeny jsem neslyšela ani nepamatuju... ale asi je to už moc dlouho, co si člověk bulel do polštáře při jejich "Černovlásce" a s Ká po cestách z restauračních zařízení si pravidelně zpíval Tichou domácnost.... Možná, že už jsem na tu jejich laskavost na živo moc velkej cynik, možná jsem jen zrovna měla chuť na pivo a kus masa.

Při procházce deštivým areálem potkáváme pana Čí a překvapivě i naše frontové přátele, co bychom je na festivalu nečekali...

Míjíme francouzskou partu GaBlé, co se se svym autistickym elektro-rock-folk-popem-etc mezi rez hodili náramně. Občas jejich zvuk připomínal vrzání železnejch konstrukcí a beaty zas dětskou hru na bubeníky, co maj po ruce jen hrnec a kolejnici... živý, dravý a .... autistický.

Bobby McFerrin papírová velká hvězda a právem velkej titulek na plakátu, nicméně furt si myslim, že na "stadion" aka do plenéru nehodící se. Jeho hlasová cvičení se třemi vokalisty se rozpadávala v prostoru a ačkoliv lidi řvali nadšením, když se je pomocí prostého "nananá" v různých tóninách pokoušel rozezpívat, mně to přišlo trochu málo... přemejšlela jsem i o tom, jak by to asi dopadlo, kdyby se o totéž hodinu pokoušel kdokoliv, jehož jméno nezáří z plakátu obřími písmeny... pravděpodobně by pod podiem moc lidí nezůstalo a kdyby kelímky nebyly zálohované, možná by i nějaký na pódiu přistál, kdo ví.... Kolovaly drby, že prý Bobby nebyl v Ostravě ve formě, že se o něj pokoušela nemoc a proto se šetřil, nevím, každopádně mi jeho koncert ušima prošuměl.

Nicméně Antony and the Johnsons (v reálu bez the Johnsons, za to s Janáčkovou filharmonií) byl jiná káva a vlastně jeden ze dvou důvodů mého pobytu v Ostravě. Křehkej Antony s trochu nejistým ansámblem za zády (v jeden moment Antony poznamenal, že před filharmonií smeká, že je super, jak se byla ochotná naučit se tolik písniček kvůli jediný šou... myslela jsem v průběhu koncertu na totéž). Vlastně jsem přemýšlela i o tom, jestli by méně nebylo přece jen více a tolik smyčců není trochu na škodu celýmu tomu Antonyho mlžnýmu hudebnímu oparu, ale každopádně magii celýho vystoupení neubíraly... silnej a krásnej koncert silný a krásný bytosti. Antonyho naivní weird písničkářství já prostě ráda, jen v Ostravě mi ve výsledku bylo zvláštně, když svá poselství pronášel na místě, kde se jen o kus dál vznášela nasvětlená rudá vzducholoď Arcelor Mittal a zdálky se nesly beaty z dalších uřvanejch sponzorskejch zón... podobnej mrak se vlastně tak trochu vznáší nad celym festivalem a jak se s tím popasovat je otázka za milion... i když, co si budeme vyprávět, většině návštěvníků je to buřt, všechno je spíš challenge pro organizátory a duchovní vůdce festivalu. 

Poslední kapitolou pátečního dne byli The Flaming Lips, kapela, která mě z desek nikdy moc neoslovovala, ale všichni mi říkali, že živě je to položka ze šuplíku "must see", tož kucí pojďme. Obří masa diváctva, co byla ještě povzbuzována báječným moderátorem, co všechny přesvědčoval, že: "teď teda přijde něco, přátelé, teď přijde intro, ze kterého se všichni po..., takže bych vás poprosil, aby jste si potlesk nechali až na potom, protože vám garantuju, že po tom intru budete všichni řvát." WTF? Moderátora na festivalech považuju za jednu z nejzbytečnějších položek v rozpočtu a ti ostravští se dlouhodobě pyšní všemi možnými superlativy (od nejtrapnějších až k nejotravnějším)... jak je asi festival vybírá... nějakej konkurz s trapnejma historkama a měřákem juchavý idiocie? Asi.
Nicméně intrem a následujícími dvěma písničkami jsem byla katapultována na autobus... Zpěvák v kouli rotující na hlavách diváků, balónky a konfety, kapela vylézající z lůna ženy, na pódiu roztleskávačky a mimozemšťan a do toho unylej kytarovej pop... jsem stará? Hluchá? Kamenujte. A miřte přesně. Od Jé si s laskavým svolením zapůjčuji rekonstrukci pódiového vystoupení The Flaming Lips a tím dělám definitivní tečku za pátkem v moři železa a strusky.

Colours of Ostrava - den 3. (sobota)

Třetí den bývá prý kritický, ale asi to platí jen pro lyže. Na ty je moc horko. Konečně sluníčko, a to se všim všudy. Vedro k padnutí.

Útočištěm budiž chládek minikina, které má "po o" pro sebe Martin Evžen Kyšperský a jeho fonotéka, aneb hudba, co se mu honí hlavou, se kterou se chce podělit nebo náhodnému posluchači objevit. Čas plyne, MEKův setlist zahrnuje plno věcí od mně známých, milovaných (Bowie, PJ Harvey, Syd Barrett, Brian Eno, Oldřich Janota atd.) až po ty, co jsem neznala ani znát nemohla. Tady nemůžu nezmínit třeba školní kapelu s poetickým názvem - Sud sraček, která po těch všech umělcích a "umělcích" viděných v posledních hodinách, co jsou samá kudrlina a "přesah", působila se svým "já jedu, tyvole já jedu, jedu jak ďábel, ďábel sám" jako balzám.... návrat ke kořenům, k základním stavebním kamenům, primárním rituálům, jako jo. Zrovna nedávno jsme vedli akademickou debatu na téma "kam v té muzice vlastně dál" a konečné usnesení znělo "možná že zpět na začátek ke všemu, co už jsme zapomněli, ale co každý z nás má ještě v sobě." Myslim, že proces už stejně dávno začal, co jinýho by jinak znamenala záliba ve všem tom šumu (čti noise), drone, lo-fi nebo vůbec DIY postupech. A přesně tuhle myšlenku zmiňuje hned zpočátku taky MEK. Tady prosím, kdyby sem náhodou zabloudil někdo, kdo v Ostravě také nakoukl pod pokličku Martinova playlistu a měl lepší paměť než já, tudíž by věděl, jak se jmenovala kapela (tuším moldavská?), co se ukrývala na začátku playlistu (číslo 2?) a vykukovala střídavě zpoza kosmických zvuků, šumů a rituálních tanců, ať mi určitě napíše její jméno. Mně v paměti zabloudilo a ne a ne ho najít.

Po muzice v tmavém kinosálu zas ta, co je na přímém slunci, tam totiž Robert Nebřenský zkoušel svou paměť a pokoušel se přijít na slova starých pecek Vltavy. U těch starých se mu to dařilo střídavě a nové mi, nemůžu si pomoct, přijdou čim dál tim víc bez nápadu.

Ale zlatý hřeb toho dne má teprve přijít. Alespoň pro eL. Lisa Hannigan anděl na irskym nebi a když říkám anděl, tak to myslím beze všeho patosu, ona totiž anděl fakt je. Lisu asi plno lidí vnímá jen jako "tu od Damiena Rice", což je zapráskaně placatej pohled. Lisa v Ostravě ukázala, co je to radost z hraní. Přehrála se svojí čtyřhlavou kapelou skoro celou Sea Sew, což je její (zatím jediná) deska vydaná už v nulaosm (což už volá po další nebo ne?) a navrch všeho Personal Jesus od DM a bylo vymalováno. Nevím, jestli měl někdo v Ostravě (krom Grinderman) větší aplaus. Zkrátka konečně slunce a do toho Lisa se všema těma starejma instrumentama, na které hraje střídavě ona a její chlapci. Někdo pouští bubliny, což podtrhuje atmosféru venkovního pikniku s přáteli, se kterými jste prožili ty nejdůležitější roky svýho života. Za černejma sklama se skryje slza. Lisa je výjimečná písničkářka, co do svejch písňovejch dětí dokáže vložit jak čistou radost, tak trochu neklidu, nad klidnym mořem se občas i zatmí a blejskne, ale žádná loď se nepotopí a piráti v tom jedou s váma. Radost a andělé se na vás smějou. Ještě lepší než jste čekali ... než jsem čekala.

Po hodině na kvetoucí louce je tak trochu prázdno. Internacionální N.O.H.A. a jejich "world music-drum'n'bass" mě strašně ruší ve vstřebávání irskejch dálek (pánové a dámy prominou), takže jdu radši překontrolovat Jardu s Janou, jak jim frčí Traband. Jezdí furt dobře a já to vím. To kárka Marsyas se porouchala už dávno a teď jí někdo lepí izolepou a pokouší se nahodit motor. Prvních 15 minut a dál ani ránu, je z toho smutno a na podiu potlachově řádí "Petr Kalandra Memory Band". Pan Čé říká, že druhá půlka koncertu byla fajn a panu Čé bych v tomhle měla věřit, ale bohužel jsem viděla tu první.

Kacu! je kapela z Brna, se slečnou s violoncellem. V gulášku z alternativy, world music, lidovek a vážný hudby slyšim často a nejvíc asi Ivu Bittovou, samet a písečná bouře zahraná na smyčec. Škoda, že jsem Kacu! nepotkala spíš před pár lety.

Nicméně po smyčcovym divadle se chystá banda z Japonska, co nemá hlasový ekvilibristiky ráda a hraje poctivej post rock - Mono. Je zvláštní vidět během jedný hodiny na festivalu Traband a Mono. Tak trochu rychlej výlet přes hranice. Mono hraje zase pěkně, barevný nasvícení, plochy a plošky, ticho a hluk, nahoru a dolu. Hezký, soustředěný a profesorský.

The Horrors nebo Anomie Belle? Kytary nebo trip hop ? U čtení řádků ve festivalové brožuře mi u Anomie Belle naskočí můj objev let minulých Inga Liljestöm. Za cestu do New York City - haly to stojí. Leč technické problémy, neustále oddalují start, trpělivost je nedostatkový zboží, dáváme jednu písničku... Je to jakoby mladší sestra Joanny Newsom začala hrát na housle a jako přílohu servírovala sem tam nějakou tu smyčku a pomalej beat. Zní to zajímavě, říkáme si, že se po The Horrors vrátíme (Anomie má hrát ten večer místo zrušených Ninjasonic ještě jednou). Ale nakonec je všechno jinak.

U The Horrors si nešlo občas neklást otázku, jestli pro ně největší podium v Ostravě není přece jen velké, jak by asi zněli v klubu apod. Takhle to vypadalo jen jako miliontý odvar z Joy Division. Z podia na mě šel chlad a nezúčastněnost. Nuda. Vyčerpávající. Jediný světlý bod byla podoba jejich zpěváka s panem Oly. Měla jsem zůstat v New Yorku, ale už není síla se tam vrátit.

Poslední sobotní dinosauři jsou Apollo 440, které ten den neustále, včetně ostravských "moderátorů" označovali jako "slavné Apollo 404" ... tak nevím, možná neznali ani ty dva hity, co znám já. Což mi připomíná otázku - je OPRAVDU potřeba mít na hudebním festivalu moderátory ? Navíc moderátory typu oněch dvou zoufalých šašků na Černé louce ? Pocit kolektivní trapnosti byl přítomen pokaždé, když vylezli na podium a jen těžko se ho člověk zbavoval po dlouhé minuty. Ne, už opravdu nechci slyšet ani atomový hlas ani jinou jejich hlášku k popukání. Chápu, že Gira v neděli nechtěl, aby Swans uváděli na podium, nechápu, jak je možné, že jim někdo v průběhu festivalu nedal na budku (ano, až takovouhle iracionální agresivitu ve mně tihle dva vzbuzovali).

Každopádně zpět k Apollo 440 - tihle bardi, co zuřivě míchaj elektroniku a rock, vzali do Ostravy hlavně ten rock a mě hned napadají Unkle. Poctivá dydžina pro staromilce na závěr soboty. Třetí den bývá kritickej, teď to chápu, únava zalejvá nohy do betonu a to je před náma ještě neděle a pánové Gira a Cave.

Apollo 440 - Stp The Rock

Colours of Ostrava - den 2. (pátek)

Den dva začíná, jak to tak na hudebním festivalu bývá, filmem. Pavel Klusák i do Ostravy přivezl svůj pojízdný hudebně-filmový cirkus a v pátek po obědě nabízel film na dobré trávení. A vzhledem k tomu, že se jednalo o film Backyard, co jsem nestihla ve Varech, šlo se hledat ostravské Minikino. To bylo po troše bloudění nalezeno a shledáno jako nanejvýš příjemný malý prostor (až na jedinou trochu nepříjemnou servírku). Backyard je hudební dokument o tom, kterak si Árni Rúnar (z FM Belfast) k sobě na miniaturní dvorek (kde má i své mini-studio) pozve řadu kamarádů z různých islandských kapel, aby tam pro potěchu svojí i náhodných kolemjdoucích zahráli a koncert natočili. Takže se jednoho dne na dvorku sejdou třeba Múm, zmiňovaní FM Belfast, Hjaltalín, Sin Fang Bous, Retro Stefson, Borko nebo Reykjavík!. Přípravy, samotné hraní a čirá radost z hudby, to je to, oč ve filmu běží. Malý film, svěží a vtipný s tím nejlepším, co hudební Island nabízí.

Po islandském hudebním ostrově, Jirka Imlauf a Houpací koně, co jsem letos viděla mockrát a určitě ještě mockrát uvidim a pokaždý se na to budu těšit. Je málo českých kapel, o kterých mám pocit, že hrajou jenom pro mě a Koně jsou jedna z nich (o té druhé později). Jak stín ze tmy vypučel květ... Ústecký opar nad hlavama, co mi vždycky něčím připomínal ten jesenický nad hlavou Priessnitz. Ale místo tisíce slov jednu Klíčovou. Nevidíme se letos naposledy.

Koňmo se dostáváme do areálu Černé louky, kde má začít Joan As Police Woman.

Joan není jen bývalá Jeffa Buckleyho, je to hlavně skvělá písničkářka, co prošla řadou kapel a spolupracovala s mnoha zvučnými jmény (Antony and the Johnsons, Guillemots, Rufus Wainwright a kvanta dalších). Hlas, co drsně hladí, melancholie, co se přelévá a občas z ní vykoukne střep. Hodně piána, rock, soul nebo třeba funky. Strašně bych jí chtěla vidět někde v klubu, kde by se sevřenost její hudby nemohla zaběhnout mezi stánky s čínskejma nudlema, tak, jako se to chvílemi stávalo v Ostravě.

Po Joan jdeme nechat odpočinout uším a zaměstnat taky oči, v divadelní bažině (koho napadlo v bažině postavit divadelní stan ?) se chystá Divadlo DNO a třináctiletá dospělá dívka Fagi. Zapráskaně ! Po cestě ještě míjíme Brendana Perryho aka půlku Dead Can Dance (zlí jazykové neboli moji mužští kamarádi tvrdí, že polovičku horší), a jeho vznešená melancholie nás ještě chvilku hřeje do zad. Ale v divadle se už otvírá Svět podle Fagi , což je komiks v divadle. Fagi je placatá černobílá třináctiletá ironická holka, co s ní je těžký vyjít, a co je aktivní, kromě svýho zapráskanýho dětskýho pokojíčku, třeba i tady . Divadlo je koláž z toho, co všechno černobílého se Fagi děje, z improvizace a písniček na hraně rozvernosti. Slabší příběhy se střídají s těmi, co shazují diváky smíchem ze sedadel. Vzhledem k množství stripových Fagiiných absurdních příhod, může být představení pokaždé jiné, takže se, stejně jako Fagi , prostě nemůže okoukat a oposlouchat. Těším se na příště.

Pátek se chýlí ke svému hudebnímu konci. Jdeme se podívat na Blackfield .

Blackfield je kapela, co za ní stojí Steven Wilson z Porcupine Tree a izraelec Aviv Geffen. Upřímně bych radši poslouchala Porcupine Tree. Blackfield mi přišli jako sbírka rockových klišé, kde byla za každou cenu znát snaha znít jako Pink Floyd, navíc s texty, co byly chvílemi na úrovni žáka deváté třídy (pokud by zvládl napsat text s opakujícími se dvěma větami ). A o Geffenových namalovaných slzách a "dramatické" vizáži i výrazu ani nemluvě...

Radši utíkáme do kostela, kde má o půlnoci hrát Frank Yamma. Yamma je australský Aboriginec, pouštní démon a persona s nezvyklou aurou. Minimálně mi přivodil jeden z nejzvláštnějších zážitků na Colours. Kostel je zaplněný, věkový průměr je tu teď tak pětačtyřicet let, ze všech rohů dýchá očekávání spirituálního zážitku. To bourá přicházející Yamma podpírán chlapíkem v obleku. Vzpomenu si, že podobně na podium musí už pokaždé "dovléct" Ozzyho. Yamma má akustickou kytaru a nic víc. Začíná hrát a stěžuje si na zvuk. Má nádhernej a silnej hlas, kterej mi dynamikou trochu připomíná naší partu irskejch bardů odchovanou ulicema. Pan zvukař je už asi taky znaven pokročilou hodinou, potřebuje vyburcovat, takže Yamma aniž by přerušil písničku, k němu pošle několik zakřičených "fuckofů" a "motherfuckerů". Publikum se vyděšeně rozhlíží, v první chvíli to vypadá, že je do háje posíláno ono... nálož nadávek pokračuje, písnička se blíží do finále. V přestávkách mezi songy se Yamma marně snaží třesoucími se prsty otevřít lahev s vodou. Když ale začne hrát, ovládá kytaru tak dynamicky a přesně, že je s podivem, kde na to bere sílu. Tlumené tiché písně tu přechází do sonických hradeb a Yammův hlas se jak skoby zaráží do zdí kostela. Jeho hudba mi opakovaně připomene irské pláně a třeba Interference Ferguse O´Farrella. Do Austrálie daleko. Pak přijde i pár nesouvislých historek, ve kterých Yamma skáče z tématu na téma. Vidím a slyším Daniela Johnstona a jeho nemocnou mysl. Po hodině a něco je konec. Yamma je nevyzpytatelnej démon, co se ho lze trochu bát, co vás ale stejně něčím přitahuje. V sobotu hraje ještě jednou, a sice na venkovní scéně...Tuhle půlnoc v kostele si budu pamatovat dlouho.

Po tomhle zážitku už na žádnou další produkci není síla, takže míjíme Semi Precious Weapons a jejich pózerskou show a mizíme ve tmě. Sobota je nám už za zády.

Colours of Ostrava - den 1. (čtvrtek)

Když letos do lineupu Colours of Ostrava přibyla jména jako Grinderman, Swans, Paramount Styles nebo Rain Machine, eL jen tiše zavýskla a šla si koupit lístek na vlak.Čtvrtek až neděle, různobarevný počasí a zážitky.

Den jedna - čtvrtek

Vítá liják a bouřka, na kost už první den, modleníčko, aby to nebyl status quo až do neděle. Z úkrytu na půl cesty do stanovýho městečka se dobře pozoruje mokrej cvrkot. Voda z nebe střídavě až do soboty, jsme na festivalu none?!

Plán na start je jasnej, pivo a Paramount Styles. New York City stage je poměrně kůl, kus New Yorku ve výstavní hale, kde se to třpytí, podlaha se lepí rozlitejma koktejlama, u baru nejdřív vyfasujete lísteček jako na poště a u stolečků podél celého "sálu" se v jednom kuse rozebírá život .... a k tomu hraje hudba... díky tomu prostor občas vyhrává nad muzikanty .... strašná škoda.

Scott tak blízko, aby jsme mu viděli pod sukně (vtip). Stojí. Simon si zřejmě nechává narůst knír (to není vtip). Paramount Styles jako dřív. Failure American Style zní nejhlasitěji. Heaven's Alright tak trochu v pozadí. Girls Of Prague povinně a kolemstojícím, ač očividně vidí poprvé, se to líbí. První polovina koncertu je trochu řeckořímskej se zvukem, kdy se Scottův hlas topí v ostatních nástrojích, ta druhá už je o něco lepší. Keep Losing You ... Simonovo cello, Scottův šmirgl a blikající písmena NYC... One Last Surprise jako instrumentální večerníček. Je zvláštní vidět na Paramount Styles tolik lidí... tolik lidí, co neznám hehe. První kapela festivalu a hned zlatý hřeb. Vítěz.

Po Scottovi míjíme The Herbaliser u kterých by se jeden unudil. Plochá, sterilní a nudná chvilka s nimi strávená. A já myslela, že jsou to jiní kabrňáci...

Rain machine je projekt, za kterým stojí Kyp Malone z TV on the Radio. Do Ostravy přijel bez kapely jen se svým vousem a kytarou. A tady poprvé vyhrává NYC stage nad interpretem. Kypova hodinka byla niterná, intimní, jiná než nahrávky, na kterých má velké slovo kapela, hodinka vonící po blues a gospelu a zvláštním písničkářství, takže drahně těch, kteří přišli, se radši věnovali cinkání skleničkama a sdělování si životních pravd, než pokusem proniknout do těch, co nabízel Rain Machine. Krása v úlu. Bylo mi to tak moc líto, ale bylo to tak strašně pěkný. Kéž by se naplnil Kypova slova o návratu s "bands".

Po vousaté kráse trocha toho lesku a bídy. Santigold je holka, co zní jako trochu špinavější a drzejší M.I.A. Jejích 15 min slávy bylo hlavně o show, kdy na podiu skotačil kůň (nešlo nevzpomenout si na slavného Montypythonovského "komikoně"), tanečnice se synchronizovaně vrtěly s kladivy a vůbec bylo na co se dívat. Co už pro mě bylo obtížnější, bylo Santigold poslouchat, protože její ječák mi bičoval uši takřka k nesnesení (a to nejen při zpěvu). Jde se na PiL.

Public image Ltd. John Lydon. Johnny Rotten pro ty, kdo přísahaj na Sex Pistols. Kucí na Pohodě si nemohli vynachválit. V Ostravě leje. Lydon je už strejda, kterej vypadá jako kdyby měl pod sakem schovaný polštář... nekompromisní Rock´n´ Roll. This is not a Love Song jako startovací song. Všude kolem se paří déšť nedéšť... Jízda ve stodvaceti po celou tu hodinu. Stěrače jedou na plnej výkon a Lydon zabodává ostruhy do slabin největšího podia na Colours. Hypnotická hodinka s Johnem Lydonem jako hlavním šamanem.

a na konec čtvrtek v pár minutách.

Colours of Ostrava naposledy (neděle)

Neděle má pomalý rozjezd, v plánu je, jak to tak na hudebních festivalech chodí, učinit několik návštěv divadelní scény, mrknout na slam poetry a pro zpestření si dát nějakou tu muziku, když už tedy všude kolem něco hraje ….

Bohužel při čekání na dětské (třetí den festivalu se na dospělácká představení už moc necítíme :) představení souboru Buchty a Loutky, musíme přetrpět pár minut monotónní produkce kapely O5 & Radeček, přičemž o jediné vytržení se postará pan Tlačenka, který pojme nápad, jistě geniální, si zkrátit čekání na loutkovou pohádku pro nejmenší v pohodlné houpací síti, do které naskočí tak elegantně, že se s ním síť v zápětí zase rázně rozloučí ještě elegantnějším vyklopením. Nastává všeobecné veselí a panu Tlačenkovi je uděleno porotou, složenou z několika náhodných svědků jeho akrobatického vystoupení, maximum bodů za umělecký dojem…

Následuje divadlo, a sice místo původně slibovaných „Neposlušných kůzlátek“ (matka koza si prý ošklivě hnula se zády) kus „Žabák Valentýn“. Příběh o žabákovi Valentýnovi, který se vydá do světa hledat princeznu a místo toho najde kamarádku v podobě ptačího mláděte Izabely, ze které se následně vyklube ptačisko, pro žáby z nejnebezpečnějších, a sice čáp, je vtipný, hravý a milý. Buchty a loutky mají odpoledne hrát ještě jednou , a to (tentokrát pro dospělé) Rockyho, začínáme se těšit.

Cestou z divadla potkáváme slam básníky, respektive vidíme v akci jednoho, který zrovna na podiu s mikrofonem básnicky přiznává, že asi není příliš dobrý, když nevykouzlil u diváků úsměv na tváři a vzápětí se zaplétá do „ismů“ … jdeme dál, slov, která končí na –ismus je hodně a tušíme, že básníkova produkce bude ještě asi dlouhá (později dostáváme od Pana melouna, který shlédnul celou jeho produkci, informaci, že se jednalo o básníka velmi - ve slam oblasti - renomovaného).

Míjíme a mísíme Ivana Hajniše a jeho bluesový ansámbl, skupinu KOA, která zrovna dohrává v Tentu jednu svoji „lidovku“ v podání Franty Raby (je mi zas smutno z toho, jak smutné je to bez Zuzky) a vracíme se zpět do oázy, kterou pro nás pro ten den představuje Farská zahrada a divadelní scéna.

Vybíráme strategická místa pod keři, které zajišťují stín i jakous takous ochranu před případným deštěm (v dálce jsou opět vidět mračna) a čekáme na Rockyho IX. Loutkový Rocky se odehrává na dvou jevišťátcích, která v průběhu představení mění neustále kulisy, účely, loutkové herce … Buchty a loutky na sebe vrší povedené i méně povedené gagy, hrají si s formou i slovem (obé místy až dada), v závěru dochází i na velký boxerský zápas (ostatně jako v každém Rockym), ten je v Ostravě však poněkud dramatičtějšího rázu … zhruba od poloviny představení začnou krom dvou medvědů mafiánů na jevišti, strašit i černočerné mraky plouživě se přibližující po ostravské obloze. Těsně před koncem – respektive před zahájením osudového Rockyho zápasu o titul – začnou padat první kapky, zprvu neškodné, schováváme se na našich místech umístěných v hustých keřích… Na jevišti probíhá dramatický boxerský zápas, do kterého naráz začnou lítat vzduchem větvě, listí ze stromů, kulisy … po chvíli už není příliš jasné, kdo proti komu boxuje a kdo je komu soupeřem … příroda začíná hrát hlavní roli. Herci zachraňují své dřevěné svěřence, kulisy, sami sebe … náš úkryt se stává hrubě nedostačujícím a velíme ústup. Protože toi toiky i přilehlý stánek s občerstvením jsou už obsazeny, směrem ústupu je zvoleno kryté podium. V bezpečí právě včas, přes hustý liják není pořádně vidět, k vodě se náhle přidávají kroupy, některé i velikosti třešní. Konec světa. Dojem z apokalypsy umocňuje ještě mladý muž prchající na podium hned po mně, který do půl těla nahý, třesoucí se zimou, do ohlušujících hromů a blesků, impozantně křižujících oblohu, křičí cosi o bohu … Na podiu se nás spolu s Buchtami a loutkami krčí cca třicet. Dostáváme aspoň na jevišti od pánů z Buchet barevný program jako bolestné za nedohrané představení … kdyby těchto pár (desítek) řádků četl snad někdo, kdo ví, jak loutkový Rocky s pořadovým číslem 9 dopadne (i když myslím, že předpoklad, že „dobře“ je asi správný :) , ať dá určitě vědět !

Díky přírodnímu běsnění byl program Colours místy úplně ochromen, na podiích se rychle dávalo dohromady, co se jen dalo, hasiči odčerpávali obří jezera, která se tu a tam vytvořila, lidé se brodili vodou , bahnem… nicméně organizátoři se rychle oklepali, udělali pár programových škatulat, tu něco přeložili, tu něco zkrátili a frčelo se dál.

Večeřet u elektropopových Cartonnage se příliš nedalo, přesouváme se na Budoár staré dámy a užíváme si jejich zkrácený, ale výborný koncert (mimochodem jejich novou desku vřele doporučuji).

Začíná zas pršet … volíme úkryt v Tentu ve společnosti Fru Fru, odkud po chvíli prcháme, přestože venku padá voda. Pláštěnky jsou nedostatkové zboží, zjišťujeme, k čemu všemu je dobrý pytel na odpadky a utíkáme zmoknout tam, kde hraje Habib Koité & Bamada. A hraje úžasně, všude se tančí ... jsem jenom loutka na provazech deště .... Poslední tečkou za mokrými Colours of Ostrava obstarávají Gogol Bordello, každému už je jedno, že je mokrý, pokrytý bahnem, je mu zima, šílený Eugen Hütz hecuje sebe, diváky, kapelu, cáká kolem sebe víno, buší na cokoliv, co se mu dostane pod ruku, je to cirkus, maniakální kabaret, čistá energie, úplná tečka… pak už zbývá si jen dát poslední teplou medovinu, probrodit se bahnem ke stanu, zkontrolovat škody a definitivně se s letošním ročníkem Colours of Ostrava rozloučit ….

Colours Of Ostrava (sobota)

Sobota začala tak, jak pátek před tím skončil, a to sluníčkem, které nás ráno vyhnalo ze stanu rychlostí blesků, které měly přijít k večeru.

První koncertní potravou, hned po té, ze které se skládala naše snídaně, byl ansámbl Filipa Horáčka, pražská Prohrála v Kartách aneb trocha té nostalgie a pozdrav do Žluté Pumpy :)

Po předkrmu naservírovaném karbaníky z Prahy se přes mostek vyrazilo na „buránka regionálního charakteru“ - Xaviera Baumaxu . Ten měl svou obligátní tak trochu šílenou jiskru v oku, kdo znal, nepřekvapilo, pobavilo, kdo neznal asi si dodnes myslí, že si Xavi opravdu do Ostravy odskočil z turné s Davidem Kollerem …
Dáváme jen začátek a pelášíme sednout před prkna, která znamenají svět.

Na divadelní scéně je už skoro připraveno tvůrčí duo SKUTR a jejich „recyklovaná asijská commedia dell´arte à la Tarantino“ s názvem „Mistr a žák“. Tak trochu kung-fu, tak trochu Pulp Fiction, trocha toho fyzického divadla, akrobacie (klobouk dolů, metat salta na přímém slunci v 30 stupních Celsia, kdy z diváka lilo, a to seděl víceméně bez pohybu), živá hudba, 4 lidé v příběhu setkání mistra a žáka. Místy hodně vtipný kousek pod taktovkou Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského s Rosťou Novákem v jedné z rolí … V případě SKUTRu u sebe sic nemůžu plně hovořit o objektivitě (minimálně jedna polovina autorské dvojice a jedna čtvrtina hereckých představitelů je mi poněkud blíže už od dob školních gymnaziálních škamen), ale Mistr a žák mi naprosto kápl do sobotní ostravské noty … palec hore.

Cestou z divadelní scény míjíme produkci italských Aim, která nás ani nenutí při procházení příliš zpomalit a přesouváme se opět na druhý břeh do sauny v Tentu, kde svůj křehký set má mít Lou Rhodes. Éterická Lou Rhodes se v nesnesitelném horku málem roztekla, zpívala sama s akustickou kytarou, stěžovala si na to, jak se jí horkem lepí prsty ke hmatníku, na oko se zlobila na fotografy, že jí fotí, když vypadá jak rajče, od jejích bývalých Lamb zazněl Gabriel, který sklidil asi největší ovace, hodina, konec, alou doplnit tekutiny…

Dilema, zda čekat na hrozivě černé těžké mraky, co se přibližovaly nebezpečně rychle, nebo na Sinéad O´Connor, vyřešil Pan meloun, který v den předchozí přišel nadšen z koncertu, jehož hlavní protagonistkou byla Australanka se severskými kořeny Inga Liljeström. Inga hrála svůj druhý koncert na Colours v klubu Templ na Stodolní ulici … věříme doporučení …vyrážíme … mraky jsou nám v patách…Právě včas, u vchodu do klubu nás chytí průtrž mračen … mokří už zůstáváme po celou dobu koncertu, ne že by do klubu pršelo, to jen, jestli jsem o předchozím koncertu ve festivalovém Tentu mluvila jako o sauně, to jsem ještě netušila, co nás čeká v Templu. Vydýchaný, takřka vřelý vzduch, přelidněný klub, zavřená okna … podmínky na omdlení, nepomáhá ani v jednu chvíli led, který Inga rozhazuje mezi diváky … ale ač jsem před tím měla skoro potíže vydržet hodinku Lou Rhodes, skoro dvě hodinky ve stoje mi v Templu nečiní až takové obtíže …je to hlavně tím, že Inga je anděl … Pravda, poněkud temnějšího ražení, doprovázená francouzskou kapelou ve složení, violoncello, bicí, kytara, kontrabas, klávesy, samply. Jediný „nástroj“, který při koncertě ovládá Inga je, krom dětského břinkostroje při jednom z přídavků, hlas občas modulovaný pomocí rudého sluchátka, do kterého se šeptá, křičí … temná atmosféra je dotvářena působivými vizuálními klipy promítanými nad hlavami diváků … písně s poetikou film noir, jemné až intimní pasáže střídají ty čistokrevně noisové, kapela vytváří hutné hudební plochy, je to tiché, hlučné, dojemné, znepokojující, silné, geniální … jestli je někdo pro mě objevem letošních Colours, je to tahle jemná dáma s milým vystupováním, která se ovšem na podiu mění v nefalšovanou femme fatale…
Okouzlena odcházím … že jsem neviděla ani stín Sinéad O´Connor, mi nevadí.

Poslední kapelou, kterou jsem viděla (ač plány byly původně úplně jiné) , byli britští Goldfrapp . Ale přiznám, že poněkud „unavena sluncem“, jsem se na ně nedokázala řádně soustředit a po prvních asi 3 pomalých procítěných písních jsem se odebrala sledovat zbytek jejich vystoupení z přilehlých hradeb… koncert, jak se vzápětí ukázalo, to měl být řádně hlučný a našláplý, já jsem ovšem v pauzách mezi songy sledovala oblohu, kterou začaly nenápadně křižovat blesky, až se nakonec spustil mocný liják, který nás, spolu se stovkami dalších, vyhnal pod blízký most přes Ostravici. Tam jsme asi hodinu čekali, kdy tenhle obří vodopád aspoň o trochu zmírní svou intenzitu. Marně …

Těžké bylo rozhodnutí oželet Koop , na které jsem se hodně těšila, a kteří mi asi nějak nejsou souzeni (loni svůj pražský koncert v rámci Midnight Sun na poslední chvíli zrušili), stejně tak jsme stanu dali přednost před veterány Hawkwind a Havelkovými Please The Trees, kteréžto produkce jsme měli ještě v sobotním plánu. Příště … Koop snad už určitě … A Hawkwind nám ještě dlouho a nahlas hráli do snu …

Colours of Ostrava – 10. – 13. 7. 2008 (pátek)

Ostravský barevný festival, letos nabízel kompletní balíček služeb - zajímavé hudební a divadelní zážitky, vedro k zalknutí a následný armageddon v podobě létajících stromů, pódií, lijáku a krupobití, bahenní zápasy a vůbec bahenní dojezd skoro jak ve Woodstocku … ale hlavně hudbu, hudbu, hudbu … samozřejmě.

Svou maličkost jsem do Ostravy přepravila až v pátek, takže čtvrteční program ušel mým zrakům a slechům, což mě může mrzet jen kvůli prý výbornému koncertu Jana Garbarka … příště.

Pátek

Ke stavbě stanu nám hrají Ready Kirken … v některých případech moc nechápu dramaturgii Colours, ale budiž… horko a zas horko…. sedáme do stínu stromů a pokoušíme se soustředit na produkci kalifornských The Violet Burning , kterou svorně označujeme nálepkou „zoufalá“. Myslím, že by dojmu nepomohl ani živý bubeník, který kapele v Ostravě chyběl, takže se musela spokojit s jeho automatickou náhražkou. The Violet Burning připomínali mix Placebo, The Cure a U2, který ve výsledku s originalitou neměl nic společného, přičemž kapele chybělo i patřičné nasazení, takže její emo-hodinku sledovalo pouze pár postávajících nebo ve stínu polehávajících jedinců.

Nečekáme na přídavek a přesouváme se do Tentu zabrat nějaké to místo s výhledem na Szidi Tobias, těším se a moc. S touhle slovenskou herečkou a šansoniérkou mě seznámil vlastně až Pe a mě uhranula. Naposledy jsem ji viděla v pražském Kaštanu a od té doby uteklo už dost vody …. Ve stanu bylo vydýcháno, zvuk taky nebyl muzikantům příliš nakloněn, ale i tak se Szidi dařilo svým osobitým vokálním projevem, smutnými příběhy poschovávanými v textech a hudbou vykouzlit nefalšovanou husí kůži…

Szidi se loučí, slovenský podvečer však ještě nekončí, po Szidi následuje další moje veleoblíbená dvojice, a sice bratislavští Longital , kteří se vydávají na obligátní hudební Výpravu po své zatím poslední desce, i když Dano nenápadně v Ostravě naznačil, že by Výprava neměla zůstat poslední deskou na dlouho …

Mezi Szidi Tobias a Longital jsme ještě operativně zařadili produkci Priessnitz, které jsem už živě neviděla věky a bylo to jak shledání po letech, příjemné, šťastné, skvělé. Po Jardovi Švejdíkovi & Co. nás už ale čeká jeden z dnešních headlinerů, a to sice Happy Mondays. V dobách jejich největší slávy jsem je samozřejmě moc nevnímala, když se řekne Happy Mondays, vybavím si hlavně film 24 Hour Party People a výbornou to letištní scénu, pár osamělých songů a postavy bratří v triku - Shauna a Paula Ryderových. Dnes v Happy Mondays zbyl už jen otylý Shaun, který během celého koncertu třímal v jedné ruce lahev, cigáro, držel se v pozadí u bicích, deklamoval texty a vůbec působil lehce zmateným dojmem. Po pódiu poskakoval cvičená roztleskavačka Mark "Bez" Berry, jehož jediná úloha byla běhat, skákat, tleskat a jinak bavit diváky. Po hudební stránce to celé zachraňovala doprovodná zpěvačka Roweta, která zpívala s nasazením meteorologické smrště, co měla přijít následující dny .... úkol vidět legendu jsem si splnila, ale řečeno slovy Varla Frištenského : „no tak, bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát ...“

Únava prvního dne je už značná, ale po manchesterské legendě má ještě vystoupit grupa z Oregonu, a to The Dandy Warhols, na které jsem byla docela zvědavá, a které se mi ještě nepoštěstilo nikde vidět. Parta kolem pozérského frontmana ženského vzhledu Courtney Taylor-Taylora (mimochodem fascinace jeho vystupováním mi vydržela po celou dobu koncertu) zahrála cosi, co bylo ve výsledku zábavné a udrželo mě to na nohou, které už jsem před tím přestávala únavou cítit. Při identifikovaných Bohemian Like You a Get Off z desky Thirteen Tales from Urban Bohemia jsem i já připojila svůj znavený vokál, písně z připravovaného CD zněly zajímavě … prostě a jednoduše jejich melodický rock šmrncnutý občas trochou psychedelie a dada byl asi tou nejlepší tečkou za pátečním festivalovým programem.