Bilance 2017

Bilance jinak, po tichu telegraficky. Pro všechny náhodný poutníky, osamělý duše, podzimní a zimní zvířata ... aspoň část z toho, co letos (nikoliv nutně z letoška) eL uvízlo v uších a očích.


noty:

Algiers - The Underside Of Power

přílivová vlna, druhá deska a jeden z největších koncertů letošního roku





Einar Stray Orchestra - Dear Bigotry

láska ... s každou deskou větší ...




Charlotte Gainsbourg - Rest

všechny barvy světa




Josh Ritter - Gathering

nejdylanovější Joshova deska




Liars - Theme from Crying Fountain

nejšvihlejší z dydžin




Mark Lanegan Band - Gargoyle

střepy hluboko pod kůží




St Vincent - Masseduction

panáka?




Warhaus - Warhaus

další z belgickejch pokladů, co zároveň nejsou dEUS



Zvíře jménem Podzim -Zvíře jménem Podzim

deska roku, canny a jeho superband



Sleaford Mods - English Tapas

srdce velký jako svět ... kdo by o tom chtěl přesvědčit doporučuju tenhle film




obrázky filmový i seriálový:

Wind River  - o věcech, co bolí
Dunkirk  - fyzický zážitek, nepamatuju, kdy jsem zažila něco podobnýho
Logan: Wolverine - drásavá roadmovie, u který člověk zapomene, že kouká na marvelovku. Osamělý stárnoucí vlci žijou i mezi náma.
Big Little Lies - nejsilnější seriálovej zážitek
Bunch of Kunst - A film About Sleaford Mods - srdce
The Punisher - nekompromisní seriálovej zářez a Frank Castle konečně nevypadá na "plátně" srandovně.
Mindhunter - další paráda s razítkem Netflix, tentokrát s rukopisem Davida Finchera. Sedmdesátková roadmovie v mozcích psychopatů, co stojí hlavně na úchvatnejch dialozích.
Thor: Ragnarok - nejen pro ty, co mají rádi chlapíka s kladivem, hlavně pro všechny, co mají rádi to, na co šáhne Taika Waititi! A pokud kladiva nejsou váš obor,  zkuste alespoň tenhle film.

písmena:

Michel Faber - Kniha zvláštních nových věcí
knížka o malejch velkejch věcech, co tne do živýho a nemusíte kvůli tomu nutně lítat do vesmíru.

výstavy:

Krištof Kintera - Nervous Trees
Takovej čurbes v Rudolfinu ještě nebyl. A ještě jsem tam nikdy nestála víc fascinovaná.

Last minute - Einar Stray

Vzpomínám, jak jsme v roce nula šest vyrazili s Tláčou do Kolína nad Rýnem, abychom tam viděli Sufjana Stevense. Jel tenkrát svoje obří motýlí tour k The Avalanche, v kapele měl St. Vincent, která mu i předskakovala, během koncertu rozhazoval mezi lidi nafukovací supermany a bylo to celý k uzoufání hezký. Po všech LP krásách Sufjanova světa jako byla Illinois, Seven Swans nebo Michigan byl zkrátka na vrcholu. Představovala jsem si tehdy, kolik lidí by asi přišlo na jeho českej koncert, kdyby měl někdo koule ho pozvat a zaplatit... Kolínskej výlet se mi ale nevybavil jen tak. Vzpomněla jsem na něj okamžitě, co jsem slyšela první tóny z desky norskýho mlaďocha, kterej se zove Einar Stray a má na kontě zatím jen jednu novotou vonící placku, co se jmenuje Chiaroscuro. Mezi Einarem a Sufjanem je hned několik styčnejch bodů. Oba maj cit pro křehký a hravý melodie, podmalovaný i jinejma nástrojema než jsou jen kytary. Vícehlasy a sbory, co zní v pozadí jako zvonkohra, smyčce a dechy. Krása, co se třpytí a cinká a občas se burácivě otočí na druhej bok nebo se převalí jako lavina. Do Norska za tímhle vším jezdit nemusíte, stačí, když přijdete ve středu 29.2. do Akropole, kam Einar Stray dorazí a předvede svojí techniku šerosvitu. Mám věšteckou vidinu, jak tenhle kluk přijede do ČR znovu za pár let a lístek už nebude stát 250, jako teď, ale dvakrát tolik a Akropole mu stačit nebude, protože ho mezi tím někdo "objeví". Z tohohle chlapce něco bude! Takže by byla  škoda propásnout ono "teď a tady". A když připočtete na vrub celé pozvánce i fakt, že před Einarem vystoupí dlouho mlčící Bratři Orffové, dostanete už předem vizi čarokrásnýho večera. Strašně se těšim. Přijďte, bude to hezký, slibuju... zase...

jedna magická bez nástrojů za to v božích svetrech:

a jedna s kapelou a klipem: