Na cestě III.

Jak v tavící peci bylo v neděli 9.8. na Strahově, kam Stříbrná raketa přivezla trojku tříakordovejch intelektuálů, co se zovou The Thermals. Narváno. Vydejcháno. Vzduch se vaří. Těla se potí. Skáčou. Zpívaj. No future. Bez dechu. Pillar of salt. Největší sedmičkovej sing-along, co jsem tam zažila. Jedna pecka za druhou. Proč je vlastně nehrajou rádia ? Radost. I když nezahráli When I Died, co by se ten večer tak hodila. The Earth was too hot, the air was too thin, I took off my clothes, I took off my skin, I crawled to the sea, that was crawling from me, so I could swim...yeah, so I could swim! Kapelu jsem sice zahlídla až po koncertě, když nakládala věci do dodávky, ale nevadilo. A pak už nám jen Hutch Harris zamával a The Thermals byli fuč. Ještě někdy bych je ráda viděla. hehe.

Crystal Antlers (18.8.) byli tak nějak v tu dobu asi nejvíc. Nekompromisní. Vichr, co smete všechno, jen vy jste v oku hurikánu. Songy z prvního EP (k mojí radosti) i z první desky Tentacles. Živě to vypadá, že celá deska je jeden hit vedle druhýho a Andrew je všech hitů král. Špinavá energie, co obaluje šlágry jak brus. Fajn, že k nám najdou cestu i ti, co mají startovní čáru teprve těsně za sebou. V tomhle případě díky (nejen !) a.m.180 Collective.

To Radiohead, ti tu startovní čáru mají na míle daleko za sebou, nicméně konečně dosprintovali až k nám. Repríza loňského Berlína. Bála jsem se, že bude stejně a nebylo. Loňští zahřívači Modeselektor letos čapli ještě Apparata a přijeli jako Moderat. Modeselektor mě samotní nebaví, ani loni mi nic živě neříkali, s mistrem Apparatem to mělo pro mě sic zajímavější ambientnější náboj, ale asi bych si je v klubu, kde by do mě nepražilo slunce, užila víc. Thom Yorke a jeho družina měla tu samou krápníkovou výzdobu, Thom měl stejně pološílený pohyby. Johnny se schovával pod stejnou kapucou a byl stejně soustředěný na svoje hejblata a přece to bylo jiný. Kostra setlistu byla v In Rainbows, nicméně obalovaly jí jinak koncertně poměrně raritní věci, jako třeba Exit Music (For a Film), Lucky, nebo 2+2=5 (velký překvápko, velký nadšení). Plno lidí fňukalo, že kluci nezahráli svoje největší pecky, plno lidí očividně přišlo jen na Creep a Karma Police a plno lidí jejich absenci chápalo jako zradu a Radiohead posílalo do horoucích pekel. Moc nechápu. Dvě a půl hodiny poctivýho potu, unikátní setlist, kapela byla, dle všeho, hodně dobře naladěná. Pódiově stoprocentní, co by člověk od velkýho koncertu chtěl víc…(jen by měl někdo vysvětlit našim rozmilým Dopravním podnikům hl. města Prahy, že když si takhle pěkně v neděli na Výstaviště vyjde 17 tisíc lidí, tak s největší pravděpodobností jich pak pěknejch pár tisíc bude chtít jet domů metrem. A když se takhle pěknejch pár tisíc lidí sejde na peróně a zjistí, že metro jede v regulérních nedělních nočních intervalech – cca každých 9 minut- tak je tu jistota, že padne hodně nadávek a plno lidí se do posledního metra nevejde … proč to jinde jde a u nás ne ? )

Jako vsuvka mezi největší koncert léta a nejlepší koncert podzimu, budiž vsuvka cirkusová. Letní Letná letos přivezla nová cirkusová šapitó a mezi nimi i spolek Le Boustrophédon s kouskem Court-Miracles. A kdo jste je propásl, tak doufejte, že třebas přijedou příští rok na Letnou zas. Legrační ať trochu děsivý „příběh“ z vojenského lazaretu, kde se pohybuje zvláštní skvadra lidí, co přežívají válku ... co jim válka něco vzala. Ale i bez domova a končetin se dá žít, mít radost z maličkostí a třebas i žonglovat, jezdit na bruslích nebo chodit po laně. Kombinace živých herců a mistrně udělaných kostýmů-loutek. Nápaditá, milá a trochu mrazivá hodina a půl. Přiděleno maximum bodů.

No a poslední kapitolou bude kapitola o nejlepším koncertu září, možná celého podzimu, určitě jednom z nejlepších koncertů roku (hehe). Dámy a pánové mistr Andy Bothwell aka Astronautalis ! Už jsem tu naznačovala, že panáček stojí za to, nicméně z očí do očí je ještě lepší. Na Sedmě plno zvědavců. Sporto diktujou a jde jim koncertní karta. Pak už padá opona a zjeví se osamělej chlapík s laptopem, drsným hlasem (ať byste to do něj z desek neřekli) a kapesníkem, kterým máchá a co chvíli si jím otírá pusu. A je to živý a dravý. Smrdí to snad až kabaretem, jen někdo zapomněl rudý světla a trochu toho kouře. Andy leze po vejškách, komunikuje s lidmi a je TAK strašně vtipnej. Šansoniér, co se občas dostane do takovýho tranzu, že z toho začne rapovat. Hraje plno věcí z poslední Pomegranate, ale pak i věci ze starších alb. Celá hodinka uhání jak splašený stádo. Trouble Hunters na úplnej závěr. Epickej fight song, jak avizuje Andy. I know it's hopeless hell, ain't big enough to hold us back, come on let's pick a fight, we hunt for trouble tonight… A je konec. nicméně vřava velká, tak nám ještě Andy přijde ukázat, že ovládá i freestyle. S přehledem posadí na zadek všechny přítomné, když vystřihne krátkou freestylovou etudu na slova, co přiletí z davu. A zazvonil zvonec. Závidim těm, co budou mít ještě možnost vidět a slyšet !! Takže neděle (6.9) České Budějovice, pondělí (7.9.) Olomouc a úterý (8.9.) Brno !

Tucker a ti druzí

Jen spěšným průletem poslední dny a hodiny. Velikonoční pondělí a koleda koleda Alexandera Tuckera (13.4., Klub 007). Já vám říkala, ať přijdete. Alex je tak trochu hudební autista, co donutil všech zhruba pětatřicet naslouchajících kusů posedat si po zemi, nepřítomně se kymácet do všech těch doom a freak zvuků a nespustit přitom oči z pódia. Osamělý jezdec s baterií krabiček, kytarou, houslemi, efekty, co vždy zpočátku vykouzlil křehkou kostřičku melodie, na kterou nechal sedat nánosy zvuků, vrstvil psychedelické smyčky, občas končil v krajinách droneového burácení a tím vším tak oživoval svého majestátního zvukového golema … kolektivní hypnóza, oči upřené do jednoho bodu … veins to the sky….. hypnóza vydržela ještě když Alexander balil svoje inštrumenty do velkého kufru, hned vedle náhradních trenýrek a triček … jeden z nejzvláštnějších koncertů za poslední dobu a Tucker je jeden z nejzvláštnějších muzikantů, co jsem viděla …. slovo nejzvláštnější lze nahradit třeba výrazem nejvíc fascinující a tak … fakt dík slečně indiánové, že ho přitáhla.

fotky od kryštofa: zde

fotky od dlouhána : zde

a jedna živá pro rámcovou chabou představu: zde

V neděli (19.4.) zas do NoD/Roxy přišli ti, kteří mají rádi hudební Kanadu, Wolf Parade, a které baví říznej elektro-rock à la Dan Boeckner a Alexei Perry, tedy Handsome Furs. Těch, pro které platí předchozí řádky, přišlo nemálo, takže už se dalo slušně potit i na předskakujícím dné (konečně jsem pány viděla, tak snad už mi nebude dále vyčítáno) i po nich dunících Kazetách… Handsome Furs sic začínali až ve třičtvrtě na deset, takže jsme nervózně sledovali střídavě hodinky a prázdné pódium a špekulovali nad tím, jestli to bude, při nutnosti, končit v deset, nejkratší koncert a.m 180, nebo jestli si užijeme ještě dobrodružství s přivolanou policejní hlídkou. Naštěstí se nestalo ani jedno ani druhé, Dan s Alexei hlučeli pěknou standardní třičtvrtěhodinku, stříkali pot na první řady, z posledního kolečka Face Control nabízeli jednu pecku za druhou a vyloženě si celej večer nadmíru užívali. Jejich Pražané jim holt rozumí, proto se sem tenhle páreček často vrací a snad ještě vracet bude…

a vůbec, jedno video lepší než tisíc slov, že …

Jinak sankalpa funguje, neb 9. srpna na Sedmičce nebude hrát nikdo jiný než The Thermals. (o Radiohead na Výstavišti už všichni vědí, takže do závorky s nima). A nejzásadnější informací pro dnešek je to, že Shearwater natáčí novou desku (a pozor, zásadnost informace narůstá), a sice pod bedlivým dohledem Johna Congletona (!). Komu jméno nic neříká, možná bude říkat aspoň kapela The Paper Chase, kterážto je jeho vlastní a komu neříkají nic ani The Paper Chase (nikdo takový přece existovat nemůže hehe), tak si aspoň může najít, s kým vším tenhle šikula producentsky spolupracoval a komu všemu už vypiplával desky. Fakt se těšim…

Now we can see...

Kdo nepřišel v pátek (27.3.) na Sedmu, neviděl a neslyšel, jak k tanci a poslechu hraje dvouhlavá saň (Charles Byron Salas Humara & Joe Faustin Kelly ) Panther, což jsou chlapíci, kteří si ve dvou vystačí a umí být stejně tak punk jako pop, což dokazuje i to, že oba mají za sebou angažmá v různých úderkách (Joe je vysloužilým, členem 31Knots a Charles hrál třeba s momentálně spícími The Planet The, kterým je koneckonců Panther podobný asi nejvíc … dance-punk jak brus, v případě Panther jde jen o krapet odlehčenější pop-verzi, při které se dá lépe tančit). Jen mi přišlo, že saň ten večer dštila oheň a síru jen hrozně kraťounce … ale možná se mi to jen zdálo, byla to standardní délka a bylo to všechno jen tak MOC zábavný … a to nejen po stránce hudební, ale i vizuální, kdy mistr Charles, byl neopakovatelně pohybově nevyzpytatelný, s grácií Davida Vávry podnikal časté výpady mezi lid a svíjel se mi u nohou …

sakra, kde se jen všichni ti Amíci učí tančit ?!

- a pár obrázků zde.

Na The Holy Kiss přišlo po hříchu málo lidí a ti, co nedorazili , nechť hořce litují … Matty je totiž opička smutné postavy (čti: cavevovsky průsvitný), co působí trochu nesvéprávně, Alli soustředěností při hře na kytaru připomínala Michala Pavlíčka, bubeník byl ďábel a sympaťák a Panther MacDonald měl knír i basu setsakra nabroušený … songy, co ten večer zazněly, se daly spočítat na prstech jedné ruky, byly převážně z poslední vinylové Under Noon Of Night a ani jeden z nich nebyl kratší než nějakých 10 minut. Matty Rue Morgue nejvíc ze všeho připomínal gorilu zavřenou v kleci - s notnou dávkou kabaretní teatrálnosti pobíhal sem tam, vbíhal mezi lidi, svíjel se na zemi, šplhal do výšek, dělal ramena, cenil zlatej chrup a vydával zvířecí zvuky… byla to birthday party, kázání šílenýho kněze, bylo to divadlo, punk a krmení divý zvěře, temný blues, hudební vzpomínka třeba na These Immortal Souls nebo Crime And the City Solution a bylo to boží …

- a zas obrázky

- a jeden webcast s rozhovorem, Under noon of night a See Line Woman

*******

- Jinak The Thermals 7. dubna vydávají novou desku, která byla včera a dnes (3. a 4.4) celá k poslechu na jejich myspace, internet je jí už plný a je tak zábavná, že její poslouchání hrozí až mírnou závislostí … není to sice placka tak „no future“, jako byla jejich předchozí The Body, The Blood, The Machine, ani na ní není tak jasná vypalovačka jako třeba Pillar Of Salt , ale hned třeba startovní When I Died je vyloženě k pomilování …the earth was too hot, the earth was to thin, I took off my clothes, I took off my skin…. radost … mám tuhle bandu tříakordovejch intošů fakt ráda …(mimochodem v Pillar Of Salt- klipu se cca kolem 1:13 mihne i mistr Humara-Panther se svou moonwalk ... jen nesmíte zrovna mrknout)

- Zato noví The Decemberists jsou tak moc „koncepční“, až jsou k uzoufání nudní, achjo … kde asi milí Děkabristi udělali chybu …

- (prý „nejočekávanější“) Normal je film, který se udusil pod nánosy formálních postupů, který zapomněl, že je co vyprávět (!), a tak se pod těmi všemi formálními slupkami choulí pouze roztřesený zárodek příběhu, na který se zapomnělo .... chvilkami vám v sále dokonce cukají koutky úst a chce se vám i tak trochu smát (nebo snad kvičet hehe) .... nicméně to všechno říkám s jedním velkým bohužel, protože v sobě látka filmu ukrývá potenciál na bijáků hned několik (a navíc Milan Kňažko je moc a moc spíš Hannibal, Pavel Gajdoš je víceméně jen pěkná tvářička a Dáša prostě jen hraje, že hraje a její femme fatale připomíná spíš afekt němých filmů … i když tady bych si klidně tipla, že to byl tak trochu záměr) …. po vizuální stránce je to určitě jedna z nejzajímavějších českých podívaných za poslední dobu, ale žel na filmový zážitek to úplně nestačí, ono i z komiksu se sebelepším vizuálním konceptem (a ten Normal má), ze kterého někdo vytrhne pár stránek, takže nevíte, proč se najednou postavy chovají tak divně, nakonec stejně nic nemáte...

- To ale Chlapec v pruhovaném pyžamu (podle stejnojmenné knížky, kterou napsal John Boyne) je poetický film o hodně nepoetických věcech (i když dá se vůbec o filmu, kde hlavní roli hraje válka, koncentrační tábor a dětská naivní upřímnost, do které realita nakonec vrazí nůž tak hluboko, až vám z toho zbělají klouby, říct, že je poetický ?) … a i když v něm je jistá dávka naivity a neuvěřitelnosti ( k čemuž vydatně napomáhá i školometská britská angličtina, která za i před dráty koncentračního tábora působí opravdu dost odcizujícím dojmem), i když od začátku víte, jak film musí dopadnou, i když se v něm nedozvíte nic nového, stejně jsem celou dobu tajila dech a nakonec zavírala oči před nevyhnutelným a od začátku nezvratitelným … a to je asi zas tak nějak všechno ….

jo a vlastně poslední věc - přijďte na Velikonoční pondělí na Sedmičku podpořit Alexe Tuckera!!

a úplně na konec ještě jednou Panther a jejich You Don´t Want Your Nails Done aneb klip, se kterým Michel Gondry nemá nic společnýho, i kdyby klidně mohl :