Colours of Ostrava - den 3. (sobota)

Třetí den bývá prý kritický, ale asi to platí jen pro lyže. Na ty je moc horko. Konečně sluníčko, a to se všim všudy. Vedro k padnutí.

Útočištěm budiž chládek minikina, které má "po o" pro sebe Martin Evžen Kyšperský a jeho fonotéka, aneb hudba, co se mu honí hlavou, se kterou se chce podělit nebo náhodnému posluchači objevit. Čas plyne, MEKův setlist zahrnuje plno věcí od mně známých, milovaných (Bowie, PJ Harvey, Syd Barrett, Brian Eno, Oldřich Janota atd.) až po ty, co jsem neznala ani znát nemohla. Tady nemůžu nezmínit třeba školní kapelu s poetickým názvem - Sud sraček, která po těch všech umělcích a "umělcích" viděných v posledních hodinách, co jsou samá kudrlina a "přesah", působila se svým "já jedu, tyvole já jedu, jedu jak ďábel, ďábel sám" jako balzám.... návrat ke kořenům, k základním stavebním kamenům, primárním rituálům, jako jo. Zrovna nedávno jsme vedli akademickou debatu na téma "kam v té muzice vlastně dál" a konečné usnesení znělo "možná že zpět na začátek ke všemu, co už jsme zapomněli, ale co každý z nás má ještě v sobě." Myslim, že proces už stejně dávno začal, co jinýho by jinak znamenala záliba ve všem tom šumu (čti noise), drone, lo-fi nebo vůbec DIY postupech. A přesně tuhle myšlenku zmiňuje hned zpočátku taky MEK. Tady prosím, kdyby sem náhodou zabloudil někdo, kdo v Ostravě také nakoukl pod pokličku Martinova playlistu a měl lepší paměť než já, tudíž by věděl, jak se jmenovala kapela (tuším moldavská?), co se ukrývala na začátku playlistu (číslo 2?) a vykukovala střídavě zpoza kosmických zvuků, šumů a rituálních tanců, ať mi určitě napíše její jméno. Mně v paměti zabloudilo a ne a ne ho najít.

Po muzice v tmavém kinosálu zas ta, co je na přímém slunci, tam totiž Robert Nebřenský zkoušel svou paměť a pokoušel se přijít na slova starých pecek Vltavy. U těch starých se mu to dařilo střídavě a nové mi, nemůžu si pomoct, přijdou čim dál tim víc bez nápadu.

Ale zlatý hřeb toho dne má teprve přijít. Alespoň pro eL. Lisa Hannigan anděl na irskym nebi a když říkám anděl, tak to myslím beze všeho patosu, ona totiž anděl fakt je. Lisu asi plno lidí vnímá jen jako "tu od Damiena Rice", což je zapráskaně placatej pohled. Lisa v Ostravě ukázala, co je to radost z hraní. Přehrála se svojí čtyřhlavou kapelou skoro celou Sea Sew, což je její (zatím jediná) deska vydaná už v nulaosm (což už volá po další nebo ne?) a navrch všeho Personal Jesus od DM a bylo vymalováno. Nevím, jestli měl někdo v Ostravě (krom Grinderman) větší aplaus. Zkrátka konečně slunce a do toho Lisa se všema těma starejma instrumentama, na které hraje střídavě ona a její chlapci. Někdo pouští bubliny, což podtrhuje atmosféru venkovního pikniku s přáteli, se kterými jste prožili ty nejdůležitější roky svýho života. Za černejma sklama se skryje slza. Lisa je výjimečná písničkářka, co do svejch písňovejch dětí dokáže vložit jak čistou radost, tak trochu neklidu, nad klidnym mořem se občas i zatmí a blejskne, ale žádná loď se nepotopí a piráti v tom jedou s váma. Radost a andělé se na vás smějou. Ještě lepší než jste čekali ... než jsem čekala.

Po hodině na kvetoucí louce je tak trochu prázdno. Internacionální N.O.H.A. a jejich "world music-drum'n'bass" mě strašně ruší ve vstřebávání irskejch dálek (pánové a dámy prominou), takže jdu radši překontrolovat Jardu s Janou, jak jim frčí Traband. Jezdí furt dobře a já to vím. To kárka Marsyas se porouchala už dávno a teď jí někdo lepí izolepou a pokouší se nahodit motor. Prvních 15 minut a dál ani ránu, je z toho smutno a na podiu potlachově řádí "Petr Kalandra Memory Band". Pan Čé říká, že druhá půlka koncertu byla fajn a panu Čé bych v tomhle měla věřit, ale bohužel jsem viděla tu první.

Kacu! je kapela z Brna, se slečnou s violoncellem. V gulášku z alternativy, world music, lidovek a vážný hudby slyšim často a nejvíc asi Ivu Bittovou, samet a písečná bouře zahraná na smyčec. Škoda, že jsem Kacu! nepotkala spíš před pár lety.

Nicméně po smyčcovym divadle se chystá banda z Japonska, co nemá hlasový ekvilibristiky ráda a hraje poctivej post rock - Mono. Je zvláštní vidět během jedný hodiny na festivalu Traband a Mono. Tak trochu rychlej výlet přes hranice. Mono hraje zase pěkně, barevný nasvícení, plochy a plošky, ticho a hluk, nahoru a dolu. Hezký, soustředěný a profesorský.

The Horrors nebo Anomie Belle? Kytary nebo trip hop ? U čtení řádků ve festivalové brožuře mi u Anomie Belle naskočí můj objev let minulých Inga Liljestöm. Za cestu do New York City - haly to stojí. Leč technické problémy, neustále oddalují start, trpělivost je nedostatkový zboží, dáváme jednu písničku... Je to jakoby mladší sestra Joanny Newsom začala hrát na housle a jako přílohu servírovala sem tam nějakou tu smyčku a pomalej beat. Zní to zajímavě, říkáme si, že se po The Horrors vrátíme (Anomie má hrát ten večer místo zrušených Ninjasonic ještě jednou). Ale nakonec je všechno jinak.

U The Horrors si nešlo občas neklást otázku, jestli pro ně největší podium v Ostravě není přece jen velké, jak by asi zněli v klubu apod. Takhle to vypadalo jen jako miliontý odvar z Joy Division. Z podia na mě šel chlad a nezúčastněnost. Nuda. Vyčerpávající. Jediný světlý bod byla podoba jejich zpěváka s panem Oly. Měla jsem zůstat v New Yorku, ale už není síla se tam vrátit.

Poslední sobotní dinosauři jsou Apollo 440, které ten den neustále, včetně ostravských "moderátorů" označovali jako "slavné Apollo 404" ... tak nevím, možná neznali ani ty dva hity, co znám já. Což mi připomíná otázku - je OPRAVDU potřeba mít na hudebním festivalu moderátory ? Navíc moderátory typu oněch dvou zoufalých šašků na Černé louce ? Pocit kolektivní trapnosti byl přítomen pokaždé, když vylezli na podium a jen těžko se ho člověk zbavoval po dlouhé minuty. Ne, už opravdu nechci slyšet ani atomový hlas ani jinou jejich hlášku k popukání. Chápu, že Gira v neděli nechtěl, aby Swans uváděli na podium, nechápu, jak je možné, že jim někdo v průběhu festivalu nedal na budku (ano, až takovouhle iracionální agresivitu ve mně tihle dva vzbuzovali).

Každopádně zpět k Apollo 440 - tihle bardi, co zuřivě míchaj elektroniku a rock, vzali do Ostravy hlavně ten rock a mě hned napadají Unkle. Poctivá dydžina pro staromilce na závěr soboty. Třetí den bývá kritickej, teď to chápu, únava zalejvá nohy do betonu a to je před náma ještě neděle a pánové Gira a Cave.

Apollo 440 - Stp The Rock

Yeah, Yeah, Alright

Tak než jsem stačila napsat o tom, jak solo koncerty Scotta a Paula byly super, tak mezitím tu stihli oba pánové hrát už podruhý. Holt soutěž v zaznamenávání aktuálního dění bych nevyhrála ... nenadělám nic. Scott McCloud byl napoprvé v létě v Jelení jen sám s kytarou a tlupa lidí se tlačila jak kolem něj uvnitř, tak zvenku aspoň kolem oken. Hrál "Holky z Prahy" a plno dalších z nový desky, co tenkrát ještě nebyla na světě a teď už je a je skvělá. Mezitím jsme se rozloučili s Jelení a Monsieur McCloud si to střihl tentokrát na Dobešce s Julii Kent, což je taková drsnější víla s violoncellem. Paul Wallfisch napoprvé nechal doma Botanicu a přijel jen tak sám, zahrál u klavíru pár songů Botanicy, pár svejch i cizích a pak zas odjel, aby se za pár neděl vrátil i s kapelou a Brianem (tím od Viglionů). Jen se ukázalo jako nanejvýš naivní předpokládat, že Paul a jeho ansámbl si odbřinká těch pár šantánovejch a spořádaně přenechá strahovský podium kucím ze saade, co jim Botanica měl ten večer jen předskakovat. Takže z patnáctiminutovky saade bylo pak trochu mrzení na všech frontách, ale to je holt život, mohly se stát horší věci....

Zbytek a léto holt ve znamení kluků z New Yorku, co se tak nějak všichni znaj a maj to mezi sebou všelijaký. Vedle Scotta a Paula, tu sem taky v ten samej čas přijel zahulákat se svym pojízdnym cirkusem Tod A a jeho Firewater, což byl jeden z nejlepších večírků léta, a vůbec nevadilo, že Sedma byla plná neznámejch lidí (pojali jsme podezření, že si Firewater vozí publikum sebou), a že tam bylo takový vedro, a že Firewater už prostě nehrajou to, co hrál Tod s Cop Shoot Cop (proč se tomu někdo diví ?).  

Z toho nepřebernýho množství podzimních střepů sypu ještě pár, třeba ten, kterak si Jirka Oly s Lukluklukem střihli svou promotérskou premiéru a 20. zíří (proudly) přivezli post-rockový vousáče z Gifts from Enola, což se ukázalo jako boží volba a ještě víc boží koncert a večer (s regulérní hluchotou, kamarádama a trochou toho alkoholu). Nejlepší věci se odteďka budou dít pod značkou Goldmine... lepší si zvyknout hned. 

Anorektickej skřítek Imaad Wasif je chlapík, co hrál s Lou Barlowem a takoví nemůžou bejt špatní, takže se postaral o zatím největší překvapení letošního hudebního roku. Večírek Pink Floyd s Jeffem Buckleym, co občas trhal už tak dost pošramocený uši, a plíce chtěli vyřvat, jak to je skvělý.

Tenhle podzim je fajn i proto, že to dali znovu dohromady Filip Nebřenský a spol. a oživili mrtvolně spící Vltavu. Bez Průši, zato s Binderem, hrát nezapomněli, ač si jinak v Akropoli Robert eN nevzpomínal ani na názvy svejch starejch desek.

Steve Albini přivezl zase po dlouhý době Shellac a přišlo na ně strašně málo lidí, z čehož byla Raketa smutná, ale jinak ti, co přišli, byli nadšení a spokojení. A mně se kacířsky a vlastně překvapivě ten večer skorem víc než božskej Steve a jeho lidi, líbili Bellini, co hráli před nima, ale to nikomu neřikejte.

Ale nejhlasitější večírek podzimu byl stejně ten s Auxes a Obits v hlavních rolích. A nejjemnější ten s Chrisem Brokawem a Goeffem Farinou, kde nás bylo asi třicet, sedělo se do kruhu a uprostřed místo táboráků plály dvě kytary a dva chlapíci s nima.... ježíš ten podzim je tak krásnej...

A na konec kucí z New Yorku - Scott, Paul a Tod 

Scottovy Holky z Prahy

Paul v obýváku

Todův klaun