Skutečnej zvuk

Osm zastavení. Osm kapitol. Trocha tý souvislý dojmologie zas po nějaký době. A že se teď psát nestíhá. Věci se dějou a dějou se rychle a hlavně furt. Takže první čtyři party teď.

Kapitola první -Times New Viking (3.4. Sedma)

Člověk by ani nevěřil, že někdo v tak krátký době trumfne Jay Reatarda (měj se tam, kluku, dobře ... ať už jsi kdekoliv) v počtu zahranejch písní na ploše cca hodinky. Jay jel na rekord onehdá v Matrixu, americká vikingská úderka ho na Kopci trhla ... byť těsně (no dobře, možná je to i proto, že z Jaye jsem tenkrát předčasně prchla na poslední spoj hehe). Jízda, při který se jelo jen šusem... inu No Time, No Hope ... a smrděla hitem na sto honů. Tolik pecek s hitovym potenciálem by mohl leckdo závidět a nasazení jakbysmet. Špinavá energie, zastřenej zpěv, lo-fi, noise, punk. Čekala jsem jen další partu, co dělá bordel, odcházela jsem vlastně překvapená a spokojená.

Kapitola druhá - Gnu+ Sporto (22.4. Sedma)

Sporto jak dobře promazanej stroj. Kucí z Gnu po dlouhý dlouhý době. Na Kopci skorem dvě stě lidí. Jako jedno tělo. Živě Mossad ... páni ... Moc hezky si to kucí připravili. 

Kapitola třetí - High Places + Why? ( 25.4. Sperm festival, Meet Factory)

Do Meet Factory mě dostane máloco. Why? jsem prošvihla předloni, inu vyrazila jsem s chlebníkem na kraj světa. Bod má pan efha za nekuřáckej den. High Places jsem taky předloni minula, ale na rozdíl od Why? jsem si teď v M.Factory říkala, že mě to mrzet nemusí ani trochu. Přišlo to jejich elektronický "éterický" pidlikání jako nebetyčná nuda jen mně?  

Why? mám ráda a nejen proto, že jsou jednou nohou tam, kde je třeba Andy Bothwell. Melodický až hymnický, rozpoznatelný, občas se skoro hip-hopovou vsuvkou, zábavný, chytrý. Ten večer navíc i jako první bod programu jeden z bratrů Wolfů - Josiah jako předskokan. Josiah sám jen s kytarou a intimní-křehce-zábavnou-skoro-country dvacetiminutovkou. Jako dobrý. Why? byl večírek se všema hymnama. Jonathan Wolfů se po celou dobu tvářil za mikrofonem patřičně nepříčetně a vůbec vypadal jako ukázkovej nerd. Šlapalo to. Bavilo to. Dobrý to bylo.

Kapitola čtvrtá - Fuck Buttons (3.5. Meet Factory)

Tak na tohle jsem se těšila fakt hodně. Fuck Buttons, můj předloňskej objev, jsou dva magoři se svejma elektrohračkama, co jim v září vyšlo teprve druhý plnohodnotný album Tarot Sport. Před nima A Sunny Day in Glasgow, který mě zaujali snad jen tím, že jsem chvíli přemejšlela, jestli to, co slyším, je opravdu ta kapela, kterou si pod značkou ASDIG představuju. V Meet Factory jsem totiž vnímala jen opakující se nemastnou neslanou diskošku, co nebavila ani přes venkovní zeď, za kterou jsme s Há utekli. Tak nevím. Nicméně beru vaše ťukání na čelo. Proti gustu....

Před tim než začali hrát vopice z Fuck Buttons jsem si po klubu všimla vyvěšenejch cedulí s varováním nebohejm epileptikům, že se mají mít na pozoru neb opi používaj silný lasery. Během koncertu jsem viděla vynášet jen jednoho nebožáka a vcelku se divim, že byl v nacpaný Meet Factory jedinej. Další z fyzickejch zážitků.  Tělo si vybavilo třeba Sunn O))). Basy, co vám trhaj vnitřnosti a kalhoty, nervní epileptický a nekompromisní světla, před kterejma se nedá utéct a do toho džungle, průlet strašidelnejma galaxiema, nánosy zvuků a hlukový závěje. Největší pecky z prvního Street Horrrsing i z Tarot Sport. Dlouhý vytleskávání zhypnotizovanýho a oblbnutýho davu a Sweet Love for Planet Earth  jako přídavek... krása. zaprášená skelná vata. Ale i tak krása.

a příště kapitoly o Amandě a Jasonovi z cirkusu, vlčí smečce, o tom jak z popela vstal černej fénix a hlavně balada o puklejch srdcích...

surf solar

Co v uších zůstane

…loučí se a končí … krákorá nula osmička, zatímco nula devítka číhá za rohem. Všude se už teď objevují a objevovat budou výkřiky bilancující letošní rok v různých oblastech a na neméně místech se budou vyskytovat i hlasy, které budou považovat nějaké bilancování za kolosální blbost (a nemalá část z nich si stejně nějaký ten žebříček sestaví … každoroční klasika). Takže proč bych jedno takové malé hudební resumé neudělala taky, že … jen tak … pro připomenutí … pro sebe …

tedy:

Bez udání pořadí mi z roku nula osmého zůstanou v uších nejvíc tyhle kotouče:

Bon Iver - For Emma, Forever Ago

První (a pevně doufám, že ne poslední) setkání s vousáčem jménem Justin Vernon aka Bon Iver. Deska křehká, jemná … se zvukem až „severským“. Naléhavé CD v lo-fi odstínech rozené v Justinově těžkém životním období, které na něm tvoří nemazatelnou stopu. Terapie hudbou … jak blízké …. na jedné straně komorní niterná a tak strašně upřímná deska, na straně druhé živelné Bon Iverovo vystoupení na End Of The Road Festivalu, které se mi vypálilo hluboko do paměti … tenhle chlapík má na mém soukromém žebříčku modelu 08 vysoké postavení.

OTK – Okolo

Letošní majstrštyk téhle party se znakem stříbrné rakety na prsou. Ondra Ježek and his boys se u mě letos vysoko umístnili ještě v jedné kategorii, a to nejčastěji viděná/slyšená kapela .. a vím proč … slyšíš, jak se zvedá prach ….slyšíš divný trávy růst …stačí s uchem na zemi poslouchat …. a pak uslyším kořeny, jak mi prorůstají hlavou … naslyšenou v 09 !

Fuck Buttons - Street Horrrsing

Noc v pralese, vzdálené divoké bubnování, řev nočních predátorů, fascinující a trochu strašidelný průlet nad krajinou, o které máte páru jen z televize … vesmír, v černém nekonečnu se vznášející Země, zachycené praskající a děsuplné vysílání odnikud …. je to temné, krásné, šílené, noise …. netuším, čím mě tahle deska tak uhranula… možná tím vším, možná ničím z toho … zkuste …

Cold War Kids - Loyalty to Loyalty

Místy takřka až minimalistická placka, co chytí teprve až poté, co jí dáte čas, na které není tolik hymnických halekaček, které byly na desce první (Robbers & Cowards). Niterná a místy tak krásně syrová... indie-rock, kytary jak se patří.

Paramount Styles - Failure American Style

Vezměte Girls Against Boys a přefiltrujte přebytek vzteku, dodejte víc písničkářství, blues, naléhavosti, Scotta McClouda a dostanete Paramount Styles. Failure American Style je podzimní deska, která má ovšem daleko k melancholii a atmosféru tak jedinečnou, že vás to nutí si ji pouštět stále znovu a znovu … a znovu …

O´Death - Broken Hymns, Limbs, and Skin

Ujeté zpunkované country, zběsilý šraml s temnými odbočkami do různých žánrů v podání tohohle zvěřince, je pro mě jeden z největších a nejzábavnějších objevů tohohle roku …

Conor Oberst – Conor Oberst

Sólová deska duše Bright Eyes. Vesele smutné písničkářství , jak jen to Conor umí, tentokrát asi nejvíc country, co kdy Conor byl … letošní dva živé koncertní zážitky … rozumím mu …

Květy – Střela zastavená v jantaru

O Střele jsem tu psala, nadšení z jantarových procházek mě nepustilo a asi ani nepustí … prostě hlavně kvůli tomu, jak je ta placka krásná, barevná, mnohovrstevná a právě to odhalování jednotlivých košilek, slupek a vrstviček mě na ní baví nejvíc ... a baví stále …

Shearwater – Rook

Hudební vlna, která před sebou valí vše, co jí přijde do cesty, ve které se nechávám dobrovolně topit a užívám si pocit, že se nemůžu nadechnout … holá pláň, nad kterou máchá křídly obrovský havran a občas ticho pročísne jeho krákavé never more … jinak ale melancholie z dob minulých, nad kterou se vznáší emotivní vokál Jonathana Meiburga, který jen dalším hudebním nástrojem a dotváří obrazy prázdných klecí, slz lovců a tichých modliteb pod třepotajícími se hvězdami …. možná to zní nesrozumitelně, ale to je Rook ….

DVA – Fonók

Do posledního zvonce promyšlená dětská hra se svými pravidly a jazykem, melodie, které z hlavy jen tak nedostanete, příběhy, které si můžete sami vymýšlet, trocha toho elektro - cvrlikání a za tím vším pouze DVA - jedna z nejhravějších letošních desek … a cirkus bude !

The Gutter Twins – Saturnalia

Laneganovsko-Dulliovský jednovaječný duet, ze kterého po celou dobu mrazí v zádech. A nejinak tomu bylo i letos v Paláci Akropolis.

A těsně před slavobranami zůstali ještě např.:

The Dodos – Visiter, TV on the Radio – Dear Science, Elbow - The Seldom Seen Kid, Fucked Up - The Chemistry of Common Life, The Notwist - The Devil, You + Me , Clinic – Do It!, Mark Geary – Opium ….

Koncertní zá(pro) žitky roku nula osm

Tunng – Palác Akropolis – nespjatější s publikem

Pissed Jeans – Klub 007 – nejlepší z nejkratších

Radiohead – Berlín - největší

Shearwater – End Of The Road Festival - nejhypnotičtější

Bon Iver – End Of The Road Festival - nejpřekvapivější

Tom Waits – Kongresové centrum - nejvytouženější

The Gutter Twins – Palác Akropolis - elektrizující

Conor Oberst – Roxy – nejvíc country

Leonard Cohen – HC Sparta - nejdojemnější

Paramount Styles – Klub 007 - nejléčivější

Cold War Kids – Lucerna Music Bar - nejujetější

Woven Hand – Divadlo Archa - nejspirituálnější

A hitparáda prošvihlých koncertů:

Bonnie ´Prince´ Billy –Lucerna Music Bar

Mugison - Klub 007

Why? – Klub 007

Dragons Of Zynth – Klub 007

Handsome Furs - Klub 007