These starry nights are sinking in again…

Pár zážitků na začátek léta, jak toho opravdickýho, tak toho podle ciferníku, co mám někde v sobě schovanej už od dob základní školy. Červen a všechno to těšení na teplo a věci, co příjdou nebo třeba nepřijdou, ale mohly by. Tak třeba, k mýmu překvapení, jsem zjistila, že žižkovskej Bajkazyl je moc příjemný místo, škoda, že tam nebyl už před pár lety, kdy jsem ještě bydlela pod Žižkovskou věží. Výlet na Točník za muzikou a kamarádama byl jak letní tábor, ze kterýho se nechtělo domů a po čtrnácti letech ježdění za filmem do Varů jsem letos největší zážitek měla ze snídaní a kafe v nejlepší kavárně v KV.

Zážitek první: 11. června se v Bajkazylu odehrálo zahřívací kolo na letošní svátek Stříbrný rakety na Točníku a na Žižkov tak přistál se svojí kosmickou lodí nazvanou Dead Western Troy Mighty s družinou. Druhý rande s tímhle divnym týpkem a druhý zamilování. Hudba Dead Western je těžko popsatelná směs pocitů, vybledlejch obrazů a skřípavejch zvuků. Troy i jeho kumpáni hrajou tentorkát v bílejch pláštích a z pod kapuc jim svítí jen oči. Mrňavej prostor rozvibrovává Mightyho hlas a vzduch se hypnoticky vlní. Nikdo ani nešpitne a dobrovolně spolu s Dead Western přechází mezi světy...

Zážitek druhý: Silver Rocket Summer Summa aneb výroční desátá letní taškařice party ze Silver Rocket. Na prvních Točnících jsem nebyla, leč zážitky se už mnoho let šíří ústním podáním, takže mám občas pocit, že jsem všechno prožila taky... Nicméně letos na oslavu těch deseti letech se na Točníku uskutečnil slet toho nejlepšího, co mají kluci v rukávech, takže mezi zdmi duněli Bellini, Paramount Styles, Obits, Auxes, Tim Remis, Familea Miranda, MRC Riddims, a to všechno za doprovodu srdcařů ze SR. První den všem nakopali zadek Auxes, Dave Laney to každej koncert dává víc a víc zpříma, poctivá nálož punku s lítajícíma tělama a tak. Tohle mě fakt baví! Lyssu mám v kategorii macho-music a ačkoliv mě všechny ty její testosteronový exploze baví, třeba takovejm intoušům fetch! rozumím odjakživa víc. Nicméně musím konstatovat, že na Točníku jsem zažila snad nejlepší Lyssa koncert ze všech, co si mý tělo pamatuje. OTK miluju, ale krále, co vysílá svý vojsko a jemu podobný mladý kusy se od prvního poslechu trochu bojim. Nějak nám to seznámení trvá, ale furt klukům věřim. No a jestli se dá o nějaký SR kapele tvrdit, že je mladou nadějí nebo tak něco, tak jsou to OR, zase jsem to asi někde podepsala.
Druhej den měl jedinýho hrdinu a tím byl Alexis Fleisig, kterej ten den bubnoval snad se všema kapelama, respektive si střihnul regulérní sety s Bellini, Obits i Paramount Styles a pak si ještě na podium na chvilku odskočil, když hrál Tomáš Palucha. Hudebním vítězem v mejch uších byli ten den Obits, za nejpoctivější a nejživelnější nálož rokenrolu, kterou tenhle čtyřicátnickej dream team navíc servíruje s neuvěřitelnou lehkostí a elegancí a při tom ještě do lidí sází hity jako ředkvičky. Taky to nebylo první setkání, ale po koncertě se mi třásly kolena jako po prvním rande. Bellini byla jízda na hadím ocasu , při který se mi znovu vybavilo moje nadšení z nich, kdy jsem je prvně viděla před Shellac. Todda a Unkilled Worker Machine jsem neviděla věky, takže se nechala semlít zvukem o to radši. Tomuhle kanadskýmu dřvorubci já věřim. No a Mr. Yeah Yeah Yeah Alright aka Scott McCloud s Paramount Styles dal na nádvoří pár do noci, oheň hořel a nikomu se pak nechtělo domů. Uvidíme se v Ostravě, Scotte.

Za celej víkend patří ještě jednou obří dík směrem ke všem, co se na něm podíleli tak, že všechno klapalo a vycházelo. Hrad byl náš, počasí domluvený, večer oheň, všude známý obličeje, jeden kmen a člověk si zas uvědomil, jak je za všechny ty lidi kolem vděčnej. Bála jsem se, že dva dny budou moc a ve výsledku byly málo. Stejskalo se už po cestě domů.

No a pak už jen přivítat červenec před filmovym plátnem v KV. Letos po čtrnáctý, pokud dobře počítám. Pár filmovejch dnů a pár novejch objevů, jako třeba bezva kavárna Freedom Café pár kroků od tržnice, kde maj úžasný domácí sladkosti, příjemný prostředí, udělají vám tam skvělou snídani a ještě jsou na vás milí. Co naplat, že jsem svůj hlavní cíl - políbit svýho největšího filmovýho hrdinu Michela Gondryho - nesplnila, jednou se to určitě podaří. Filmový překvápko se letos taky nekonalo, nejvíc mě bavily tříhodinový Prameny života, což je taková trochu divná rodinná sága, kterou si Oskar Roehler natočil podle vlastního románu (!), a která je překvapivě svižná a vtipná. Tak zas za rok a hodně zdaru panu Yippovi do druhý půlky.

Bilance 2010

Tak, na co si eL i navzdory skorem neexistující paměti vzpomene letos:

Nej desky (bez pořadí)

Paramount Styles - Heaven's Alright

Scott McCloud a jeho přelet nad Evropou. Příběhy ze starýho kontinentu. Znáte ten z Amsterdamu? Nebo ten o holkách z Prahy ? Nikdo Vám je do ucha nepošeptá tak, jako Scott. To je jistý.

Troy von Balthazar - How to live on nothing

Chvilkama jsou z poslední desky tohohle lehce trhlýho barda slyšet jeho domovský Chokebore víc než kdy předtím, ale je to stále on, chlapík s kytarou, králičí maskou v kapse kabátu a smutnejma očima, na který balí holky.

Three Mile Pilot - The Inevitable Past is the Future Forgotten

Tak trochu další deska Black Heart Procession. Who cares... Krása, co je na první pohled o něco fortelnější, ale v podstate smíchaná ze stejnejch ingrediencí jen v různých poměrech.

Murder By Death - Good Morning, Magpie

Moji headlineři letošního rokum nejen, že jejich koncert byl skvost, skvost je i tahle deska. O poetice nasáklý whiskey už tady lecos padlo, já jen doufám v další setkání ... někdy ... někde...

Auxes-Ichkannnichtmehr

Dave Laney tentokrát s bandem. Dave naštvanej a hlučnej. Geniálně jednoduchý, Auxes zabíjej. Čistej řez, co nestačí ani zabolet.

Woven Hand - The Threshing Floor

Poslední zářez Davida E. Edwardse, potulnýho kazatele, co má ve všem pravdu. Modlitby za zbloudilý duše.

Houpací Koně - Hotel Palace

Je to jak dejchat pod hladinou. Jedna věta, co dokáže vyjádřit pocit z celý desky. Jirka I. a jeho ústecký koňský síly, co jim tak rozumim, i když už maj šedivý skráně. Trocha toho introvertního smutku, co sluší až od určitýho věku. Zamáčkněte slzu a nasedněte do vlaku směr Ústí ... a je slyšet déšť, jako by nic...

(deska ke stažení tady )

saade - You Are Coming Home

Deska, co jí má pod křídlem Kyeo, potažmo časopis Fullmoon. Hluková stěna s hitama jak blázen. Z hlavy jen tak vyhnat nejde. Bordel, co umí udělat 2 kluci s kytarou a bicíma. Čistá radost letošního roku.

Eels - End Times

Mark Everett aka E. a jeho let na křídlech černý můry. U týhle desky si pokaždý vzpomenu na Wernischův zimohrádek. Křehká krása a strach v jedný větě a Mark na nás při tom ještě stihne pomrkávat.

boduf songs - this alone above all else in spite of everything

Mat Sweet a jeho magickej svět, co se může každou chvíli rozpadnout v prach ještě dřív než někoho stačí uřknout. Mat Sweet na nás něco ví. (kdo propásl předloňský koncert na Dobešce, neváhejte a přijďte 16. března do Rubínu!!!)

Swans - My Father Will Guide Me Up A Rope To The sky

Swans jsou zpátky a Gira nezapomněl nic z toho, co kdysi uměl. Král je mrtev, ať žije král.

Nej koncerty (chronologicky)

Lou Barlow - 7. 2 - Dobeška (dojemný)

Chokebore - 26.2 - 007 (růžový králíci ten den zůstali doma)

Mount Eerie - 29.3 - 007 (solnej sloup, navíc koncert, co nám dal malý výročí)

Auxes - 24.3 - 007 (vyceněný zuby)

Gnu - Sporto - 22.4 - 007 (V betonu tepe moje měkký maso)

Crippled Black Phoenix - 11.5 - 007 (uhrančivě geniální)

Black Heart Proccesion - 14.5 - Dobeška (it´s a crime...)

Woven Hand - 19.5. Palác Akropolis (strážce totemu)

Murder By Death - 30.5 - Matrix (white noise, white light in the deep)

Firewater - 4.8. - 007 (three legged dog on the roam)

Tune-Yards - 9.8. - 007 (ukulele lady)

Gifts From Enola - 20.9. - 007 (thawed horizon)

Imaad Wasif - 22.9. - 007 (z jinýho světa)

Fredrik - 28.11. - Final Club (pod sněhem)

A ještě....

Nejlepší afterparty:

Botanica - 21.2 - Rubín

filmy roku

Iluzionista - emoce beze slov

Medvědí Ostrovy - okouzlení tichem

Sound of Noise - takhle zní město

Pouta - umakartový peklo a probuzení Radima Š.

Letem světem další výrazná plus roku:

Sherlock - 3. filmy pod taktovkou BBC aneb, jak by to zvládal Sherlock Holmes v 21. století, aniž by při tom ztratil to, čím ho obdařil před pár stoletími starej sir A.C. Doyle.

Fullmoon - Kucí a holky, co to dokázali a uplácali konečně hudební časopis.

Goldmine - Kamarádi, co se přestali bát vozit do ČR fajn muziku. Jsme v tom s váma.

Desítce potlesk ve stoje ... a co vy a vaše desítka ?

Yeah, Yeah, Alright

Tak než jsem stačila napsat o tom, jak solo koncerty Scotta a Paula byly super, tak mezitím tu stihli oba pánové hrát už podruhý. Holt soutěž v zaznamenávání aktuálního dění bych nevyhrála ... nenadělám nic. Scott McCloud byl napoprvé v létě v Jelení jen sám s kytarou a tlupa lidí se tlačila jak kolem něj uvnitř, tak zvenku aspoň kolem oken. Hrál "Holky z Prahy" a plno dalších z nový desky, co tenkrát ještě nebyla na světě a teď už je a je skvělá. Mezitím jsme se rozloučili s Jelení a Monsieur McCloud si to střihl tentokrát na Dobešce s Julii Kent, což je taková drsnější víla s violoncellem. Paul Wallfisch napoprvé nechal doma Botanicu a přijel jen tak sám, zahrál u klavíru pár songů Botanicy, pár svejch i cizích a pak zas odjel, aby se za pár neděl vrátil i s kapelou a Brianem (tím od Viglionů). Jen se ukázalo jako nanejvýš naivní předpokládat, že Paul a jeho ansámbl si odbřinká těch pár šantánovejch a spořádaně přenechá strahovský podium kucím ze saade, co jim Botanica měl ten večer jen předskakovat. Takže z patnáctiminutovky saade bylo pak trochu mrzení na všech frontách, ale to je holt život, mohly se stát horší věci....

Zbytek a léto holt ve znamení kluků z New Yorku, co se tak nějak všichni znaj a maj to mezi sebou všelijaký. Vedle Scotta a Paula, tu sem taky v ten samej čas přijel zahulákat se svym pojízdnym cirkusem Tod A a jeho Firewater, což byl jeden z nejlepších večírků léta, a vůbec nevadilo, že Sedma byla plná neznámejch lidí (pojali jsme podezření, že si Firewater vozí publikum sebou), a že tam bylo takový vedro, a že Firewater už prostě nehrajou to, co hrál Tod s Cop Shoot Cop (proč se tomu někdo diví ?).  

Z toho nepřebernýho množství podzimních střepů sypu ještě pár, třeba ten, kterak si Jirka Oly s Lukluklukem střihli svou promotérskou premiéru a 20. zíří (proudly) přivezli post-rockový vousáče z Gifts from Enola, což se ukázalo jako boží volba a ještě víc boží koncert a večer (s regulérní hluchotou, kamarádama a trochou toho alkoholu). Nejlepší věci se odteďka budou dít pod značkou Goldmine... lepší si zvyknout hned. 

Anorektickej skřítek Imaad Wasif je chlapík, co hrál s Lou Barlowem a takoví nemůžou bejt špatní, takže se postaral o zatím největší překvapení letošního hudebního roku. Večírek Pink Floyd s Jeffem Buckleym, co občas trhal už tak dost pošramocený uši, a plíce chtěli vyřvat, jak to je skvělý.

Tenhle podzim je fajn i proto, že to dali znovu dohromady Filip Nebřenský a spol. a oživili mrtvolně spící Vltavu. Bez Průši, zato s Binderem, hrát nezapomněli, ač si jinak v Akropoli Robert eN nevzpomínal ani na názvy svejch starejch desek.

Steve Albini přivezl zase po dlouhý době Shellac a přišlo na ně strašně málo lidí, z čehož byla Raketa smutná, ale jinak ti, co přišli, byli nadšení a spokojení. A mně se kacířsky a vlastně překvapivě ten večer skorem víc než božskej Steve a jeho lidi, líbili Bellini, co hráli před nima, ale to nikomu neřikejte.

Ale nejhlasitější večírek podzimu byl stejně ten s Auxes a Obits v hlavních rolích. A nejjemnější ten s Chrisem Brokawem a Goeffem Farinou, kde nás bylo asi třicet, sedělo se do kruhu a uprostřed místo táboráků plály dvě kytary a dva chlapíci s nima.... ježíš ten podzim je tak krásnej...

A na konec kucí z New Yorku - Scott, Paul a Tod 

Scottovy Holky z Prahy

Paul v obýváku

Todův klaun

the screaming wind said my name

Druhá polovina března znamenala skromnej koncertní čtyřjboj. První harcovník byl Owen Pallett  (16.3. NoD), kterej se zbavil přezdívky Final Fantasy a naopak se rozrostl o jednoho kumpána na pódiu, co obsluhoval nejrůznější nástroje a občas si s Owenem i zabékal. Tahle přidaná hodnota většinu dost bavila, já jsem jí tak trochu místy přičítala absenci jistý dávky křehkosti, ze který si Pallett udělal obchodní značku a díky který je kdykoliv a kdekoliv poznatelnej. Nu co už - Owen jako rocker, proč ne. Ale ne, že by zas chyběly houslový smyčky upletený za pochodu, starý pecky (co si chlapec vystřílel hned ze začátku). Všechno bylo, jen mi ten večer Owen přišel trochu chladnej, odtažitej, možná naštvanej .. a možná se mi to jenom zdálo. Kutnohorská letní magie v Nodu nebyla, ale i tak to bylo pěkný, tenhle chlapík neumí zahrát špatně... 

Poláci NaPszykłat mě o dva dny později na tom samym místě trochu zklamali, dotáhla mě zvědavost podpořená nadšenejma referencema kamarádů  a nakonec jsem si říkala, že všechno to, o čem mi znalí kamarádi povídali, tam vlastně bylo, nicméně mi chyběl nějakej větší tah na bránu, přidaná hodnota, důvod proč bych si tuhle hip-hopovou trojku měla zapamatovat a neplést si jí s kdekým jiným... pardon...

Do březnový třetice se do Prahy vrátili Auxes (24.3. 007). Ti si tu ani ne před rokem hodili společný pódiový dějství s Challenger. Tentokrát sami, čistý Auxes s novou deskou, která je návratem ke kořenům, surovýmu hluku, punku. Oproti předchozí Sunshine je nová Ichkannnichtmehr jako by jí natočila snad jiná kapela (respektive na rozdíl od Sunshine novou desku točila opravdová kapela ... Sunshine si totiž Dave Laney natáčel kompletně sám .. nástroj po nástroji). Hutnej zvuk, punk, hardcore a nahlas je slabý slovo. Koncert byl nekompromisní. Dave Laney a jeho grupa stínali zvukem hlavy, pot stříkal na všechny strany, bylo to tak moc nahlas a bylo to tak moc dobrý! Hymny, co si i přes krvácející uši a mozky přepnutý na jinej stupeň vědomí zapamatujete. Ichkannnichtmehr je jedna z desek roku už teď a koncert Auxes má už teď svý čestný místo v top deset za rok nula deset. amen drazí.

last but not least - Mount Eerie (29.3. Klub 007)  

Mount Eerie je projekt Phila Elveruma, chlapíka, co ho možná někdo má spojenýho se jménem The Microphones, pod kterým servíroval tak trochu smutný písničky obalený v psychedelii, s razítkem lo-fi... Podobně Elverum dělá muziku i pod značkou Mount Eerie, pod kterou se schovává několik posledních let a vydal s ní už 4 desky. Poslední - Wind´s Poem - vyšla loni a je přece jenom trochu jiná, než ty předchozí. Zůstaly křehký melodie, bezbranej Elverumův hlas, trocha tý psychedelie, posmutnělý obrazotvorný texty, nicméně to všechno se naprosto přirozeně slejvá a propojuje s boostrovanejma kytarama, drženejma tónama a jinejma metalovejma postupama... špinavý hlukový fidlátka Phil sice dřív používal pravidelně, ale tady už je neschovává za zády, ale hrdě s nima mává nad hlavou.

A na Sedmičce, kam Elverum a spol. přijeli prvně, ukázal všechno, co umí. Sonická smrš bez varování, drone, hluková stěna, Wind´s Dark Poem, vodopády z pekla, nalejhlavej šepot tý nejčernější básně ..... Phil Elverum je vrchní zaklínač. Recitujou se hlavně "básně větru" ...Wind´s poem, co zní nejvíc nahlas. Kdo čekal introvertní představení, byl asi po úvodním inicializačním rituálu na míle daleko od Sedmičky, Strahova, Prahy. Svět made by Phil Elverum je podobně strašidelnej jako třeba ten, co patří Boduf Songs, jen nad tímhle se tyčí majestátní skalní masiv Mount Eerie, co skrze něj občas probleskne osamělej sluneční paprsek a někde zazpívá pták, co nutně není vrána. Droneový odbočky, metalový lemování a písničkářovo srdce. Sunn O))), Boduf Songs ... myslela jsem na ně... Ancient Questions vedle The Hidden Stone. Křehkost na pospas okovanejm botám. Někde ke konci Between Two Mysteries, co zní živě skoro až vesele ... driving to work in the morning, we live in graves, always trying to climb out of the hole, buried in space.... veselá kytara, těžký srdce, průjezd Lynchovým Twin Peaks. Uhranutí. Dlouho jsem se vzpamatovávala. Nic lepšího. A za hudbou se toho dělo ještě moc a poslední autobus málem ujel, ale to by ten večer určitě nevadilo...

obrázky od K

Between Two Mysteries

All of my heroes died the same day. All of them fallen away.

Lesní cesta... noc ... za vámi něco zapraská, větve hypnoticky vržou nad hlavou, kolem stíny zvířat, co nemají jména a černá křídla nočních ptáků řežou okolní tmu.

Soundtrack nočního města, kde už svítí jen ta okna, co za nimi planou rudá světla a kočky řvou jak malé děti. Bojíte se zahnout za roh, bojíte se otevřených oken a skříní, co je v nich snad jen tma.

Prázdná místnost a zaprášený gauč, na kterém si stará žena prohlíží rozmazané černobílé fotografie ... usmívá se.

Spiritistická seance, při které možná uvidíte … někdo šeptem křičí vaše jméno. Ticho je hluk, hluk je ticho a ticho je hudba.

Taky těch šest strun tak důvěrně znáte ? Taky cítíte, jak víří vzduch?

Boduf Songs

Potemnělý sál … dva muži … se zavřenýma očima vidíte víc … Mat Sweet šeptá, že bolí i polykat a pohyb víček se trestá smrtí … za bubny lovící šelma připravená ke skoku … připravená zabít rychle a bezbolestně … rozostřený obraz, srdce zběsile tluče až někde v krku…

A potlesk musí rozbořit tu křehkost okamžiku, pokaždé čekáte, až se dochvěje i ta poslední struna, až umře i ten poslední neslyšitelný tón, kterým jste spojeni se všemi ostatními … za 40 minut vysvobodíte víčka a polknete … jen těžko se zvedáte … dýcháte .... vzpamatováte … chtěli byste víc …

Stalo se to vůbec ? A může se vůbec stát ještě něco lepšího ?

Boduf Songs (Divadlo Dobeška, 16.5.2009)

A řikala jsem už, že Elektročas mají novou desku, kterou křtili na Sedmičce ? A že se vrátil Casiotone For The Painfully Alone a přivezl si tentokrát i kapelu a svýho bráchu ? A vyprávěla jsem, jak Edie Sedgwick v roztrhanejch punčocháčích Sedmu roztančil(a) a jak jí předtím Auxes a Challenger propláchli zvukem? A že se To Kill A Petty Bourgeoisie, než přijeli na Dobešku, stihli rozpadout, takže dorazila jen smutná polovina, která si ale i stejně statečně odimprovizovala pár minut? Ne ?

photo: bodufsongs.com