By the light of the moon, I'm comin' home

Tak teda jo. Ne, že by se nic nedělo. Naopak. Plno věcí. Telegraficky. Od těch nejzašedlejších.

1) Jarní Pavement (20.5. Akropolis) se nepovedli. Můj vnitřní pocit. Většina kamarádů byla spokojená, část nadšená, smutný na pokoncertním baru jsme byli cca dva. Pocit, že se nenudím jen já, ale i Malkmus a spol. byl přítomnej po celou dobu koncertu. Rutina, rutina, rutina. Navíc překvapivě i trochu šeď. Asi bylo očekávání příliš velký, že vytěsnilo i fakt, že se tahle parta dala dohromady po deseti letech. Důvody napadaj. A tohle bylo divný.

2) Naštěstí den před vztyčil totem, kolem tancoval David Eugene Edwards a jeho Woven Hand. Ve znamení The Threshing Floor, takže spíš než vymýtání ďábla, tentokrát hypnotický rituály, vzpomínání na mrtvý bratry a příběhy starejch dávno neexistujících indiánskejch kmenů. Mescalinová pouť na dračím ocasu. Pokaždý jiný a pokaždý skvělý.

3) Konec května ve znamení Murder By Death. Srážka Toma Waitse a Johnny Cashe s Nickem Cavem.

Zakouřenej bar, kde se lepíte k podlaze a všude smrdí whiskey. Laciný doutníky a holky, praskající deska v pozadí, bacha na letící nože a indiánský bubny dunící za obzorem... můžou totiž znamenat třeba i to, že se už ráno živý neprobudíte. Slow down little girl, you've lost your way in the world, slow down and start again, you'll feel much better in the end...

Matrix by si zasloužil bejt plnej až po půdu, žel neni. Adam Turla vypadá jak Wolverine. Fakt. Nedotknutelná Sarah Balliet a její nadpozemský, trochu strašidelný cello. Podlaha se třese. Rytmus pražců a country naplněný whiskey až po okraj. But we fall in love, but we never touch as long as there is whiskey in the world. Starý i nový věci. Good morning Magpie, On the dark streets below a taky Comin' home nebo 52 ford. Strašně moc oblíbenejch a skvělejch věcí a na konec dal Adam jen sám s kytarou Bang Bang od Nancy Sinatra ... chce se mi říct "koncert roku". A řeknu to... Koncert roku.

fotky 

4) Každoroční dávka formanovic lodi Tajemství. Tentokrát s pochybnou performance (se omlouvám všem zainteresovaným, ale asi jsem svou letošní dávku tolerance vůči "wtf-akcím" už vyčerpala) a skvělym koncertem OTK.

5) Filmová vsuvka v podobě červencovýho probuzení ve Varech. Sežeňte si někde švédskej Sound of Noise pánů Ola Simonssona Johannes Stjärne Nilssona  o hudebních teroristech, co se snaží ovládnout město zvukem. A co na tom, že to je v podstatě jen roztaženej námět jejich staršího kraťasu. Nevim, jak nakonec dopadl plán s distribucí Iluzionisty Sylvain Chometa , nicméně šance, jak vidět tuhle magickou poctu Jacques Tatimu snad budou. Díky, pane Hulote. Novej film Todda Solondze Life During Wartime  je stejně úchylně fajn jako jeho předchozí filmy a režijní celovečerní debut Christopher Morrise (aka pana Denholma z IT Crowd) Four Lions je nejvíc politicky nekorektní film, co jsem za poslední dobu viděla ... nicméně chvílema notně legrační (pokud se teda chcete smát partě pakistánskejch rádoby "teroristů", co plánujou sebevražednej útok a působí u toho jak Pat a Mat). A třeba ještě poslední film brášků Coenů A Serious Man  je skoro až nenápadná židovská anekdota, která mě ale bavila nesmírně.

6) Letošní kutnohorský zastavení pod ujetym hoškovic týpí  se neslo na vlně hudebních solitérních autistů, co tak maximálně kroutili knoflíkama, popřípadě se u toho ještě někteří snažili znít jako Ian Curtis a nejstatečnější z nich se u toho ještě pokoušeli sami sebe tetarálně dojmout, ne bez úspěchu. Samozřejmě ne všichni se dali zařadit k výše zmiňovaným elektro-flašinetářům, čest kytarám a opravdovým nástrojům dělali třeba kluci z Ampere, srdíčkář Chris Garneau, holky z Vivian Girls nebo třeba staří známí Air Waves ... Jinak ale KH poskytla všechny svoje atrakce od procházky mezi kostma, přes kutnohorské doly až po GASK.

7) Pozvánka na další kapitoly ... Osamělí bardi bez svejch kapel za zády. Scott McCloud a Paul Wallfish*** Kterak nám vyšel Fullmoon*** Atd*** atd...

Na cestě II.

Kapitola čtvrtá - Kanadští Dr.voštěpové a kutnohorské teepee (4.-9. 8.)

Ještě před cestou směr Kutná Hora, mezipřistání v pražské Roxy (4.8.), kam přijeli kanadští dřevorubci, co hrajou popík k tanci – Junior Boys. A hrálo jim to ten večer hezky skočně. A lidi pěkně tancovali a tleskali a vousatí dřevorubci ve flanelovejch košilích (dobrá pouze jeden, druhý junior měl zas moc pěkný tričko s obřím výstřihem, co mu záviděl i pan H.) tomu, zdálo se, byli rádi. Stejně tak fajn byli i Sporto před nimi (už jsem zmiňovala, že nová deska pánů Bourka a Šampona je pro mě jedna z kandidátek na vrchní příčky hudebních žebříčků 09 ?).

Ale to už expres nabírá směr Kutná Hora. Manévry s přesunem Galerie Středočeského kraje do KH měly za následek doprovodný program, jehož hudební režie byla v rukou a.m.180. Podtrženo sečteno na nádvoří Jezuitské koleje v KH proběhl několikadenní festival, hodný těch v zahraničí. Konečně. Creepy Teepee. Můj první den v KH je festivalovým už třetím dnem. Čtvrtek. V lineupu sic kapely, které během roku na různé večery osidlovaly pražskou Sedmičku, ale neva … naopak. A neva ani to, že v KH to vypadalo jako by se všichni ti, co se potkávají na schodech před Sedmou, sbalili a přestěhovali svoje pozadí jen o pár kilometrů dál za Prahu. Kdo by si koneckonců nechtěl zopakovat třeba casio-cirkus v podání všech casií krále pana Casiotone For The Painfully Alone, co hrál tentokrát úplně sám a jedinou společnost mu dělalo slunce, které se rozhodlo uškvařit lidi před podiem ... evakuuji se do stínu lípy. Po něm nastupují fešáci z HEALTH , noisové úderky, co nakopala před časem Sedmičku a teď i kutnohorské jezuitské nádvoří. Člověk by čekal, že se v prostoru nádvoří ten jejich hudební binec rozletí do všech stran, rozmělní a zmizí ve všech škvírách ve zdivu, ale nestalo se. Kluci svůj brajgl kočírovali s grácií vlastní pošahanejm hlukařům a strhli už podruhé během krátké doby všechny pod sebou. Kdo neviděl ani tentokrát, 11. října jsou tu kucí zas … že by další zdomácnělá zvířátka ? V případě HEALTH mě to vlastně těší nesmírně. To Fucked Up je punkovej cirkus cirkusů, obzvlášť, když jejich medvědí břichatej frontman Pink Eyes sestoupí z podia mezi prostý lid a začne je všelijak oblažovat svou přítomností - vyměňovat lidem čepice, nosit je na rukou, rozbíjet si plechovky o holé čelo, točit s děvčaty nad hlavou, otírat si opocený břich o břichy přihlížejících, objímat muže, ženy i děti a do toho se stíhá soustavně omotávat šňůrou od mikrofonu (na Sedmičce to byla izolepa, se kterou kolem celého obličeje vydržel zpívat dvacet minut) a zpívat ty největší Fucked Up-hymny pozorován jeho spoluhráči z podia. A že to hymny jsou. Na začátek Fucked Up vypálili hned několik opusů z Chemistry, jako třeba Father the Son a další. Tuším, při Born Twice byl nucen „zazpívat“ třeba i kamarád Tlačenka, který dostal při jedné zpěvákově procházce mikrofon k ústům a bůhví, co by se stalo, kdyby do něj zaječet odmítl. Tož zábavné. Jako důkaz třeba i video, kde je (krom zpívajícího pana T.v závěru) ještě plno kamarádů účastnících se mumraje, pobaveně sledujících mumraj nebo před ním vyděšeně prchajících. A přichází zlatý hřeb dne (aspoň pro mě), miláček Owen Pallett aka Final Fantasy. Muž s krabičkami a houslemi. Muž, co si s tím bohatě vystačí. Owen vytváří pomocí houslí a kláves zvuky, plete z nich smyčky, do toho hraje, zpívá a je roztomilej. Nejroztomilejší byly samozřejmě všechny jeho hitovky z obou alb... He Poos Clouds nebo Lamb Sells Condos ... radost mi dělal .... na závěr dal dva covery, z nichž jeden byla Fantasy od Mariah Carey a bylo vymalováno. Jeho éterická hodinka navíc dokázala přilákat k podiu i ty, pro které čtvrteční program skončil s poslední hlučnou partou. Ti se nocí k osvětlenému podiu stahovali jak zombie, co maj hlad a pak (k mému překvapení) nadšeně hýkali (zdravím pana luklukluka). Pěkné to bylo.

Dalším kutnohorským dnem pro mě byla až sobota, a to hlavně proto, že na zem tam měl ten večer sestoupit Bill Callahan. Ale ještě před tím jsem minula pana dné s panem K., když jsem dala přednost zmrzlině a toulkám po kutnohorských zázracích mistra Santiniho. Na nádvoří přicházím v okamžiku, kdy si svoje nádobíčko připravuje člověk, co si říká Disasteradio. Od občerstvovacích stánků vypadá skorem jako pan Casiotone. S ním má společného ovšem už jen to, že je na podiu sám. Pan Disasteradio vytváří normální jednoduchou didžinu, co zní, jako soundtrack k nintendovýmu Super Mariu, jen je moc horko na to, aby se šlo natřásat před podium a zas až tak mě to nebaví… hrát Super Maria mě v dětství bavilo víc. Po týhle diskotéce přichází Karl Blau v růžovym tričku, džínách s růžovou šňůrou místo pásku, kytarou a krabičkami. Před časem, když tenhle lo-fi chlapík předskakoval Arielu Pinkovi, tak mě něčím zaujal, jsem zvědavá na reprízu. Zpočátku mě mate hlavně fakt, že člověka na podiu vystupujícího pod jménem Karl Blau nepoznávám. Ze Sedmičky jsem měla zafixován vous, dlouhý vlas a vůbec tak trochu imič přestárlého hipíka, nicméně tenhle kutnohorský Karl Blau nemá nic z toho … jsem zmatena, nicméně hudbu poznávám, aspoň něco. (Kdo chce, může si zahrát malou hru, aneb najdi deset rozdílů ... Karl před a po)

Lo-fi kowboy Blau nejdřív servíruje pomalé písničky jen s kytarou, v druhé půlce koncertu přidává ještě různé generované zvuky, smyčky, samply, z lo-fi je pop, ale stále dost osobitý. Pěkný i tentokrát. Po Karlovi nádvoří obsadili Lucky Dragons. A když řikám, že obsadili nádvoří, myslím to doslova. Tahle smíšená dvojka si totiž všechno svoje nádobíčko rozbalila přímo na nádvoří, pod podiem, mezi lidmi, kteří kolem nich udělali ukázkový kroužek. Holka, Kluk, plno nejrůznějších uděláte, hejblátek, co generují zvuky, co se s nima dá hrát. Holka má dva mikrofony, do jednoho sem tam bouchne, do druhého zpívá nebo spíš medituje. Kluk klečí nad notebookem, kde pustí nějaký ten držený tón a pak začne do publika posílat nejrůznější věci, co umí vytvářet nějaký zvuk. Začíná hra na dělání muziky, na spoluvytváření koncertu diváky. Kdyby se člověk od produkce otočil zády, slyšel by jen poměrně zvláštní ambientní „hudbu“, nicméně, pokud se zády neotočil a měl třeba ještě to štěstí, že k němu doputovala nějaká hračka, poslaná Klukem a Holkou do publika, nebo stál-li tak šikovně, že mohl v hloučku zkoušet, co všechny ty udělátka umí, musel si připadat jak Alenka za zrcadlem. Hrálo se vším možným, včetně kamenů, které mnoho rukou přibližovalo a oddalovalo nejrůznějším snímačům a všechno to dohromady vydávalo zvuky a tóny. Chlupaté tyče a nejrůznější udělátka, která, když se jich člověk dotkl nebo se k nim jen přiblížil, tak hlučely, hučely, pískaly, chrastily a pomocí toho všeho se vytvářela největší divácko-kapelová performance celého odpoledne. Lucky Dragons jsou pro mě zkrátka kapelou, jejíž hudbu je zábavnější spoluvytvářet než poslouchat.

No pak už jen Smog aneb Bill Callahan . Před 4 roky v Akropoli, když tu Smog – Bill byl naposledy, jsem chyběla. Měla jsem tenkrát lístek a taky angínu, tak jsem si jen tak večer zpívala doma do polštáře whether or not there is any type of god, I'm not supposed to say, and today, I don't really care … bylo mi všechno líto a doufala jsem, že se v budoucnu se Smogem ocitneme v jeden čas na jednom místě… Ten mezitím stačil odpárat cedulku Smog a začal nahrávat a koncertovat pod svým jménem a do Kutné Hory do zavazadla přibalil i houslistku a violoncellistu a bylo to ještě lepší než jsem si představovala, že to bude. Páteří byly písničky z poslední desky, které jsou živě ještě parádnější než na desce a vůbec nejparádnější Too Many Birds nebo Eid Ma Clack Shaw zazněly hned někde zpočátku. Nicméně mistr Callahan nechal nad nádvořím vznášet i starší kousky v čele se srdečními Rock Bottom Riser nebo Sycamore. Uf. Minimalistický, maximálně soustředěný projev, kde každá nota, tón, slovo má své přesně místo, silné melodie, jeden z nejvíc sexy hlasů (vedle Marka Lanegana a Nicka Cavea) pod sluncem, co celý prostor mezi starými budovami beze zbytku vyplnil, nálada přelévající se z lo-fi krajin až ke království hlukových stěn, lehce blues šmrncnutá kapela, jen jeden bosý král (všiml si už někdy někdo, že ti nejlepší z nejlepších hrajou bosí ?). Nemohla jsem se pohnout od začátku do konce. Jak špatně se potom indiánským během prchalo na vlak … a hlavou při tom znělo v pochodovym rytmu: last night I swear I felt your touch, gentle and warm, the hair stood on my arms, how, how, how?

král Bill a jeho Cold blooded old times

a ještě jedna ....