Bilance 2012

12 drobnejch tipů roku 12. V rychlym sledu, bez jakýhokoliv pořadí, nevybrala bych si.

Mark Lanegan - Blues Funeral

Nehybná postava s hlasem, co se zarazí až o páteř. Nemluvnej polobůh se siluetou Lucifera. Mark Lanegan. Blues Funeral je jak chůze po rozžhavenejch uhlících, co doutnaj a horkej vzduch se nad nima tetelí. 12 kousků do skládačky a všemu velí The Gravedigger´s  song. Smeknutej klobouk směrem ke všemu zaprášenýmu zapitej hltem whiskey.

Shearwater - Animal Joy

S Animal Joy jsou Shearwater jako ten Fénix. Vstali z popela všech předešlejch desek silnější, hlučnější a mladší. Při tom by je člověk furt poznal mezi milionem. Po sluchu, hmatu, čichu... Na obloze se lámou křídla a příboj je tiše hojí.

Lee Ranaldo - Between The Times & The Tides

Písničková a na první poslech nenápadná deska toho, co má v Sonic Youth nejvíc psí oči. Lee svojí domovskou kapelu nezapře, ale Between The Times and The Tides je plná písniček v nejlepším slova smyslu. Melodické, melancholické, silné. Láska na druhý pohled, ale za to na celý život, znáte to.

Absynthe Minded - As It Ever Was

Trocha těch sladkejch belgickejch pralinek nikdy neuškodí. Kapela, co jí nehrajou rádia, ač by s klidem mohla. Bert Ostyn a jeho směs popu, jazzu, klezmeru a bůhví čeho všeho. Poslední desku As It Ever Was jsem po prvním poslechu na nějakou dobu odložila. Klidná voda a míň vlnek než na všem, co jsem do té doby od nich znala a měla ráda. Jenže po čase přišlo zjištění, že mě její spodní broudy berou jako zatím žádná z jejich desek, a to od úvodní Space, co se proplétá mezi piánem a vesmírnejma vokálama, až po záverečnou Get Around, co změní směr asi třikrát, ale je absolutně k pomilování. Zkuste.

KITTCHEN - MENU

Postapokalyptický výjevy kuchaře Kittchena, kterej v rizotu servíruje nejen atomový hřiby. Celý mě to hrozně baví, od lo-fi zvuku všech těch místností a nahrávacích zařízení, po texty. Je to jako zadrhnout nehtem o tabuli. Takovej ten zvuk při kterym naskočí husí kůže. Vůně uzenýho už nebude nikdy stejná. Krajina pokrytá popílkem a starýmu Brunovi nezbývá než vzít do ruky sekeru. Jakube, tichá úklona až k zemi.
Desku stáhni TU 

E.D. Sedgwick - We Wear White

A teď přichází E.D. Sedgwick celý v bílém. Justin Moyer a jeho grupa holek. Dance-punk jak dort. Špína, glitry a pot. Tanec do omdlení a vydejchání všeho vzduchu.

Firewater - International Orange

Další zářez Toda A a jeho multikulty ansámblu. Firewater jsou zpátky s další návykovou deskou. Songy toulavýho psa, co nemá zlatej obojek ani misku se jménem. Got no job, got no cash, going nowhere, I'm going fast. Všechny ty dechy, funky-klezmer zvuky, vůně koření a svolávání z minaretů jsou napěchovaný do jedenácti songů a já už se nemůžu dočkat 5. března, kdy s tím Tod A & Co. dorazí do Prahy (pokud si zase před tím něco neudělá... tož, Tode, opatrně).

Menomena - Moms

Tyhle tři kluky z Portlandu mám ráda už od první desky. Vždycky mi přišli jako takový "míň divní" Animal Collective, ale furt dost neuchopitelní na to, aby někdo jejich hudbu dokázal přesně popsat. jejich poslední Moms je napěchovaná hity od začátku do konce a já si uvědomuju, že bych je zase zoufale chtěla potkat živě. Dneska by jim (na rozdíl od posledně neboli roku 2006) už asi Sedma nestačila, kapela totiž mezi tím vyrostla, vyzrála a za tím vším rozostřenym indie-rockovym oparem se skrývá dospělej hudební mozek.

Pinback - Information Retrieved

Rob a Zach ve formě. Precizně zahraný, citlivě (to není sprostý slovo) zazpívaný. Náladou zase někde u 3 Mile Pilot nebo Black Heart Procession. Babí léto za oknem, hrnek čaje v ruce.

Three Mile Pilot - Maps

Maps je sice jen mini LP s vcelkem pěti kousky, ale točilo se mi v uších letos tak často, že tu má předem vypálené místo. Všechno je na svém místě. Houpavý melodie, Pallův projev, co nemá ke konejšivosti daleko a texty u kterejch cítíte, že jsou psaný jako vaše memoáry. And I wait in the sea and I´ll remember everything.

Květy - Bílé včely

Další průlety divnosvěty uvnitř hlavy Martina E. Je možný, že tentokrát tak nějak víc do hloubky, a do míst, který jsou daleko za zády, ale který se jako obrazy budou vracet asi celej život. Kdo je tam nemá, když zavře oči?! Skřípance, co dělaj šrámy na zádech i na duši. Koneckonců my, děti ze stanice Bullerbyn, je máme všichni.

Dinosaur Jr. - I Bet On Sky (2012)

Chci tady doznat jednu věc. A to, že Dinosaur Jr jako celek mě nikdy neměli tu moc posadit na zadek. Bezmezně miluju všechno, na co sáhne Lou Barlow, ať už to jsou Sebadoh nebo jeho solo desky. Poslední desku J Mascise jsem z přehravače nevyndala, ale tuhle bandu komplet jsem vždycky spíš prozívala ... jo, klidně hoďte kamenem. Nicméně z ospalýho stavu mě vytáhlo až I Bet On The Sky. Netuším, v čem je jiná než všechny předchozí (příjde mi paradoxně, že v ničem), ale je to najednou tam. Všechno to, co miluju na Barlowovi s Mascisem, když se spolu zrovna nekamaráděj, se najednou protlo a soukolí zapadlo. Autistická melancholie, mezi ní někde pár Barlowovejch vypalovaček, zastřenej zvuk, všechny ty zvonící i ječící kytary a jsem na zádech. Vysvětlí mi to někdo?

=============================================

a jako bonus pod čarou - last but not least:

Jack White - Blunderbuss

Sebadoh - Secret EP

Zutro - Ponk

Boduf Songs - Internal Memo

Black Tar Jesus - who's the freak when days are bleak

Alexander Tucker - Third Mouth 

Koncerty 12:

Einar Stray - Palác Akropolis

Mark Lanegan - Lucerna Music Bar

Slim Cessna's Auto Club - Lucerna Music Bar

Animal Collective, Antony - Colours of Ostrava

Afghan Whigs - Lucerna Music Bar

Absynthe Minded - 007

Bonus & Martin Tvrdý trio - Jihlava

Shearwater - Lucerna Music Bar

Reflecting eyes upon the surface

Sic je už listopad, ale ještě na skok zpátky někam na začátek října, kdy nepomohlo moje vábení do Finalu na Cars & Trains, a tak se nás tam sešlo 15 a Aran byl trochu smutnej a my jsme byli smutný, že on je smutnej, ale jak je ten kluk velkej, tak je statečnej, takže večírek byl a Tom Filepp aka Cars & Trains nám k tomu se svejma kouzelnejma krabičkama, kytarou a smyčkama  moc pěkně hrál a vypadalo to jako u nás v obýváků, když se sejde pár kamarádů. Adame, díky!

Nicméně další říjnové zastavení klukům na Stříbrný raketě snad radost udělalo o malinko větší, protože se na Kopec vrátil Edie Sedgwick, kterej tentokrát nechal svojí blyštivou garderóbu doma, vzal do Prahy svůj ryze dívčí band a novou desku Love Gets Lovelier Every Day a předvedl hodinku, co mě bavila ještě tisíckrát víc než posledně. Poctivej pop-post-punkovej kabaret, jak ho umí málokdo a Justin k tomu tentokrát nepotřeboval ani špetku makeupu a flitrů. Vlastně přemejšlim, jestli mě letos něco bavilo stejně tak, jako poslední pulsující návštěva Justina Moyera aka E.D. Sedgwicka a odpověď zní: ne...



No a pak už jen konec října stejně jako 12 předchozích let v Jihlavě, kde to nebylo o muzice, ale filmech. Letos sic krátká návštěva, okolnostem neporučíš, ale i tak eL prožila pár pěkně ušitejch příběhů v přítmí kinosálů. Pod sluncem tma je o Evropě, ač si plno lidí myslelo, že o Africe. Novej film Morgana Spurlocka je tak trochu potutelně zdviženej prostředníček všem, co si mysleli, že se bude obžalovávat reklamní průmysl a odhalovat jeho spodní proudy. Morgane, ty uličníku, já tě mám ráda. A nejsilnější a nejvíc fascinující film o smrti, co jsem kdy viděla je belgický Epilog, ze kterýho dlouho trvá, než se člověk vůbec vzpamatuje, každopádně ale nutí k vnitřním monologům jako máloco. Jen škoda, že se Jihlava letos při tom všem myšlení filmem, zasekávala a nepříjemně vrzala víc než kdy jindy, zádrhely se kupily a já doufám, že to byla jen řada nešťastných příhod a ne něco, na co bychom si museli zvyknout...

Začátek listopadu byl čas pro kamrády z Goldmine, protože se konečně podařilo do Čech dostat kucí z Maybeshewill, co to posledně kvůlivá zlomený noze nebo čemu vzdali. Kopec k prasknutí, kasička plná, hudba vlastně príma, jen jsem už asi na ty post-rocky a jejich fandy stará nebo co. Nechám je do budoucna přemejšlivejm a budu chodit jen na magory, jako Justin Moyer. Každopádně mě pobavilo, že se kluci britský před koncertem tlačili v bekstejdži u zrcadla a poctivě si lakovali svoje udržovaný patky...no neni to hezky pěkný punkový?!

A poslední (zatím) listopadová kapitola, je kapitola z nejzářivějších, protože eL viděla Pinback...
Svatá trojice Three Mile Pilot, Black Heart Procession a Pinback, co je propletená nejen osobami a obsazenim, ale i náladou a barvama. Hudba, co se hodí k tomuhle zmrzlýmu počasí, ale neudělá vám na duši hůř (pokud ovšem mermomocí nechcete, žejo). Pinback jsou hlavně  Zach Smith a Rob Crow, tak trochu Pat a Patachon, co spolu setsakramentsky ladí. Cestou z koncertu jsme se s Je vrhli do akademický debaty, jestli je ten jejich souzvuk ze stejný rodiny jako třeba ten, kterym vládnou Lanegan a Dulli. Výsledku jsme se nedobrali, ale je to asi jedno, důležitý je, že to funguje tak, že se ježí vlasy. Další věc, co mě na Pinback baví, je Zachova basa, která práská svoje linky, jako byste mlátili do kolejnice železnou tyčí. Do toho přidejte melodie, který jsou čistokrevný hity (jak to jen kluci dělaj) a máte otisk toho, co se Na Dobešce dělo... Setlist dohromady nedám, ale zaznělo toho plno z mejch nejoblíbenějších Summer in Abaddon a Autumn Of The Seraphs, byla Fortress, stop, it's too late, I'm feeling frustrated, I see no sign of fortress,  Good To See, snad i Walters a Bouquet...a všechno tohle trvalo s přídavkama skoro hodinu a půl. Je jasný, kdo byl vítězem večera. A to samozřejmě nechci a nehodlám upírat zásluhy i Scottu yeah yeah yeah McCloudovi a Paramount Styles, který ten večer otvírali, Scott šeptem zabíjel, violoncello zas uzdravovalo a dokonce i pan Yipee, co Paramount Styles vlastně nerad,  prohlásil, že se mu snad poprvé libili...Hra na prvního a druhýho ten večer neměla smysl, stejně tak jako hra na lepšího a horšího. S Pinback to byl jen první sex a ten se pamatuje...

All of my heroes died the same day. All of them fallen away.

Lesní cesta... noc ... za vámi něco zapraská, větve hypnoticky vržou nad hlavou, kolem stíny zvířat, co nemají jména a černá křídla nočních ptáků řežou okolní tmu.

Soundtrack nočního města, kde už svítí jen ta okna, co za nimi planou rudá světla a kočky řvou jak malé děti. Bojíte se zahnout za roh, bojíte se otevřených oken a skříní, co je v nich snad jen tma.

Prázdná místnost a zaprášený gauč, na kterém si stará žena prohlíží rozmazané černobílé fotografie ... usmívá se.

Spiritistická seance, při které možná uvidíte … někdo šeptem křičí vaše jméno. Ticho je hluk, hluk je ticho a ticho je hudba.

Taky těch šest strun tak důvěrně znáte ? Taky cítíte, jak víří vzduch?

Boduf Songs

Potemnělý sál … dva muži … se zavřenýma očima vidíte víc … Mat Sweet šeptá, že bolí i polykat a pohyb víček se trestá smrtí … za bubny lovící šelma připravená ke skoku … připravená zabít rychle a bezbolestně … rozostřený obraz, srdce zběsile tluče až někde v krku…

A potlesk musí rozbořit tu křehkost okamžiku, pokaždé čekáte, až se dochvěje i ta poslední struna, až umře i ten poslední neslyšitelný tón, kterým jste spojeni se všemi ostatními … za 40 minut vysvobodíte víčka a polknete … jen těžko se zvedáte … dýcháte .... vzpamatováte … chtěli byste víc …

Stalo se to vůbec ? A může se vůbec stát ještě něco lepšího ?

Boduf Songs (Divadlo Dobeška, 16.5.2009)

A řikala jsem už, že Elektročas mají novou desku, kterou křtili na Sedmičce ? A že se vrátil Casiotone For The Painfully Alone a přivezl si tentokrát i kapelu a svýho bráchu ? A vyprávěla jsem, jak Edie Sedgwick v roztrhanejch punčocháčích Sedmu roztančil(a) a jak jí předtím Auxes a Challenger propláchli zvukem? A že se To Kill A Petty Bourgeoisie, než přijeli na Dobešku, stihli rozpadout, takže dorazila jen smutná polovina, která si ale i stejně statečně odimprovizovala pár minut? Ne ?

photo: bodufsongs.com