Bilance 2013

I letos, abych nezapomněla, malej žebříček toho, co si z toho hudebního roku budu pamatovat nejvíc.

    Houpací koně - Everest

Ta hora se majestátně tyčí nad celým rokem a netečně pozoruje, jak její úpatí chtěj pokořit ti, co to ještě nevzdali. Cesta nahoru bolí, ale nikde neni psáno, že je život růžovej. Deset hořkejch pralinek, co nejsou z Belgie ale Ústí. Jde to přežít, zeptej se Houpacích koní, řeknou ti jak.

    Eels - Wonderful, Glorious

Nekompromisní od titulní Bombs Away až do konce. Fungující a lety prověřený přísady, hitovky k tanci (Beckovksá Kinda Fuzzy) i poslechu (I Am Building A Shrine). Mark Everett vždycky uměl a jeho poslední Wonderfoul, Glorious je přesně taková, jak praví název. Rock a slzy. Miluju ho. Amen.

    Nick Cave and the Bad Seeds - Push the Sky Away

Dlouhej nádech a výdech. Jubilee Street jako song roku. We No Who U R, milej Nicku. Melancholie, klidný vody, občas nervní těkání za víčky. Nenápadně podmanivá deska, co toho žene plno před sebou.



    Devendra Banhart - Mala

Jako když našlapuje kočka. Tiše a s elegancí. Tohle je láska. Devendra je zamilovanej, něžnej, vtipnej a občas šibalsky mrkne. Konečně došlo i na starýho kocoura.


     Man Man  - On Oni Pond

Velkej pop, co chci slýchat v supermarketech, když už tam  musim. Nejpřístupnější deska chaotiků Man Man. Řád, kterej od týhle divný kapely v první moment vůbec nečekáte. Bossa Nova pro unavený cirkusáky. A nejhezčí ukulele song letošního roku Deep cover.




     Sebadoh - Defend Yourself

Vzkříšení Sebadoh. Znovuzrození. Things have changed... možná u Loua doma, ale na desce s odznáčkem Defend Yourself zůstalo plno známýho, co člověk pozná i po 14 letech, kdy Sebadoh mlčeli. Písničkovej deník o bolesti, naději, o tom, jak rostou děti... Lou Barlow byl a vždycky bude heartbreaker.



    Califone - Stitches

Čirý písničkářství, upřímná radost z muziky. Deska, která se nejlíp pouští v pravý poledne a hraje na ní pár nesmiřitelnejch. Piáno a steel guitar, western a biblický příběhy. Vítr žene pouští písek, nechává vám ho v očích a promítačka klape.


    The Veils - Time Stays, We Go

Čtvrtá deska anglo-novozélandskýho kouzelníka s náladami Finna Andrewse a jeho lidí. Letos jsem o ní psala tady a furt mám při jejím poslechu pocit, jako by mě někdo škrábal na zádech...

    Boduf Songs - Burnt Up On Re-Entry

Atmosféra se na Burnt Up On Re- Entry rozrostla o víc nástrojů, samply, elektronický vrzání a skřípání. Nicméně základ je furt stejně poznatelnej. Klaustrofobická sevřenost, apokalyptickej podtext a krása. Mat Sweet opakuje svý mantry do zhasnutejch ulic a tichejch pokojů, kde jste sami... everyone will let you down in the end...




    Girls Against Boys - The Ghost List EP

Bass power strikes again! Pět novejch zářezů do masa. O všechno se dá opřít. Letošní druhá nejhezčí uúúú v It´s a Diamond Life, repetitivní a hypnotická basová linka ve Fade Out, zabijáckej riff  v 60 is Greater than 15, John Schmersal z milovanejch Enon a nad vším bdí Scott McCloud ... přesnej zabiják v obleku.... Let´s get killed tonight... chci víc.





Těsně před slavobranou (nicméně nezapomenutí) zůstávaj pro mě Arcade Fire (Reflector), Kittchen (Radio), New Model Army (Between Dog and Wolf), The Obits (Bed & Bugs) , Yo La Tengo  (Fade). A to ani nemluvim o všech těch deskách se třináctkou na prsou, který potkám klasicky až rok příští...




a ještě .... Koncerty...

Dead Western  (Bajkazyl) - SEANCE
Silver Rocket Summer Summa  (Točník) - SLZY
Califone (Pilot) - FILM
Nick Cave and the Bad Seeds  (Tipsport Arena) - RITUÁL
Houpací Koně  (Malostranská Beseda) - TAJÍCÍ SNÍH
Girls Against Boys a Chokebore (LMB) - ZVUK
Enablers  (007) - BÁSEŇ

Jestli je Everest někde nade mnou...

Původně jsem chtěla psát hlavně a jen o strejdovi Nickovi, kterej zas vyháněl čerta ďáblem a já byla nadšená, jak poctivý a silný to furt dokáže bejt. Všechny ty kousky starejch a novejch desek, co živě zní jako kázání šílenýho faráře, ďáblem posedlej Warren Ellis, temnota i vykoupení. God is in the house... A to všechno s takovou samozřejmostí, že zas tomu chlapíkovi zobu z ruky. Po kolikátý už?! Nick Cave je můj hrdina, vždycky byl a vždycky bude...



Nicméně poslední týdny jsou jak dlouhej vejšlap, kdy cíl je v mracích a bůhví, jestli tam vůbec někde je nebo jestli k němu chci/můžu dojít. Soundtrack k těmhle mlžnejm dnům se mi před očima zjevil najednou a v celý svý kráse. V hlavě mi rozložil bivak Everest od Houpacích koní a na každym kroku mi dělá společnost. Znovu a znovu zdolávám deset vejškovejch táborů, který pohromadě drží hlavně pocity, nálady a všechny ty trnitý cesty, co se po nich jen člověk může potácet. Cesta je cíl a cíl je v mlze někde nad hlavou nebo možná pod nohama. Všechno je stejně tak proměnlivý, syrový a dravý jako Labe, na který Jirka Imlauf a spol. každej den kouká tam někde v Desire City. Vltava nikoho nezajímá. Pro mě je Everest nejvyšší monument, kterej Houpací Koně zatím za těch dvacet let postavili... Severní i Jižní stěna se křtila začátkem prosince v Malostranský Besedě za asistence Please the Trees a Wild Tides. Ústí tam mělo svůj sbor a Everest se tyčil nad mraky. Skála a kameny, stejně tak závaží jako opěrný body. .... Projdi se peklem, tohle je místo studený....Poslední zářez má krásnej zvuk a sílu vody z tajícího sněhu na jaře. Křtí ho kamarádi a Michal Pařízek donese dort s Everestem na polevě.  Možná nejlepší koncert, kterej jsem s učitelskym a jeho ústeckou družinou zažila, a to těch setkání nebylo zrovna málo... A vítr nám bere dech, všechno to umyje déšť....






Everest kupuj tady. 

A aby těch velkejch pocitů a roztřesenejch kolen nebylo málo, hned na druhej den se v Praze na jednom pódiu potkali a vystřídali Scott a Troy aka  Chokebore a Girls Against Boys. Kluci si sladili cykly, aby jim to do tý Prahy vyšlo a mohli tu spolu vzpomínat na devadesátky a přivádět do transu všechny, co na ně věřili tenkrát a věří i dneska. Za všechno může klan Stříbrný rakety a i když byli kluci trochu smutný z toho, že přišlo míň lidí, než by si ten večer zasloužil, já jsem jim neskonale vděčná. Velkej večer, kdy člověk nechal před pódiem všechny důležitý orgány, který pak do konce týdne všude jen marně hledal. Chokebore se soustředili na svoje první desky Anything Near Water a Motionless, a všechny ty jejich zkroucený kytary hnětly hymny a Troyův svíravej zpěv se provrtával tělem. Troy v růžovym svetru a rainmanovskym transu do toho všeho metal kotrmelce a pod pódiem se zpívaly sbory... taky jako v transu.



To Scott McCloud je s kapelou za zády z rodu zabijáků, dvě basy štěkaj povely a Alexis za bubnama potí krev. Kill The Sexplayer!! Žádný velký kompromisy, valit zvuk, punk a těžkej kov žejo. Věci z The Ghost List zněj ještě líp než v létě a nic kolem neexistuje a existovat nepotřebuje. Ježíšek letos přišel už začátkem prosince a dostal modlitbičku plnou rzi a zvuku...
Hezký Vánoce všem!

Colours of Ostrava - den 2. (pátek)

Den dva začíná, jak to tak na hudebním festivalu bývá, filmem. Pavel Klusák i do Ostravy přivezl svůj pojízdný hudebně-filmový cirkus a v pátek po obědě nabízel film na dobré trávení. A vzhledem k tomu, že se jednalo o film Backyard, co jsem nestihla ve Varech, šlo se hledat ostravské Minikino. To bylo po troše bloudění nalezeno a shledáno jako nanejvýš příjemný malý prostor (až na jedinou trochu nepříjemnou servírku). Backyard je hudební dokument o tom, kterak si Árni Rúnar (z FM Belfast) k sobě na miniaturní dvorek (kde má i své mini-studio) pozve řadu kamarádů z různých islandských kapel, aby tam pro potěchu svojí i náhodných kolemjdoucích zahráli a koncert natočili. Takže se jednoho dne na dvorku sejdou třeba Múm, zmiňovaní FM Belfast, Hjaltalín, Sin Fang Bous, Retro Stefson, Borko nebo Reykjavík!. Přípravy, samotné hraní a čirá radost z hudby, to je to, oč ve filmu běží. Malý film, svěží a vtipný s tím nejlepším, co hudební Island nabízí.

Po islandském hudebním ostrově, Jirka Imlauf a Houpací koně, co jsem letos viděla mockrát a určitě ještě mockrát uvidim a pokaždý se na to budu těšit. Je málo českých kapel, o kterých mám pocit, že hrajou jenom pro mě a Koně jsou jedna z nich (o té druhé později). Jak stín ze tmy vypučel květ... Ústecký opar nad hlavama, co mi vždycky něčím připomínal ten jesenický nad hlavou Priessnitz. Ale místo tisíce slov jednu Klíčovou. Nevidíme se letos naposledy.

Koňmo se dostáváme do areálu Černé louky, kde má začít Joan As Police Woman.

Joan není jen bývalá Jeffa Buckleyho, je to hlavně skvělá písničkářka, co prošla řadou kapel a spolupracovala s mnoha zvučnými jmény (Antony and the Johnsons, Guillemots, Rufus Wainwright a kvanta dalších). Hlas, co drsně hladí, melancholie, co se přelévá a občas z ní vykoukne střep. Hodně piána, rock, soul nebo třeba funky. Strašně bych jí chtěla vidět někde v klubu, kde by se sevřenost její hudby nemohla zaběhnout mezi stánky s čínskejma nudlema, tak, jako se to chvílemi stávalo v Ostravě.

Po Joan jdeme nechat odpočinout uším a zaměstnat taky oči, v divadelní bažině (koho napadlo v bažině postavit divadelní stan ?) se chystá Divadlo DNO a třináctiletá dospělá dívka Fagi. Zapráskaně ! Po cestě ještě míjíme Brendana Perryho aka půlku Dead Can Dance (zlí jazykové neboli moji mužští kamarádi tvrdí, že polovičku horší), a jeho vznešená melancholie nás ještě chvilku hřeje do zad. Ale v divadle se už otvírá Svět podle Fagi , což je komiks v divadle. Fagi je placatá černobílá třináctiletá ironická holka, co s ní je těžký vyjít, a co je aktivní, kromě svýho zapráskanýho dětskýho pokojíčku, třeba i tady . Divadlo je koláž z toho, co všechno černobílého se Fagi děje, z improvizace a písniček na hraně rozvernosti. Slabší příběhy se střídají s těmi, co shazují diváky smíchem ze sedadel. Vzhledem k množství stripových Fagiiných absurdních příhod, může být představení pokaždé jiné, takže se, stejně jako Fagi , prostě nemůže okoukat a oposlouchat. Těším se na příště.

Pátek se chýlí ke svému hudebnímu konci. Jdeme se podívat na Blackfield .

Blackfield je kapela, co za ní stojí Steven Wilson z Porcupine Tree a izraelec Aviv Geffen. Upřímně bych radši poslouchala Porcupine Tree. Blackfield mi přišli jako sbírka rockových klišé, kde byla za každou cenu znát snaha znít jako Pink Floyd, navíc s texty, co byly chvílemi na úrovni žáka deváté třídy (pokud by zvládl napsat text s opakujícími se dvěma větami ). A o Geffenových namalovaných slzách a "dramatické" vizáži i výrazu ani nemluvě...

Radši utíkáme do kostela, kde má o půlnoci hrát Frank Yamma. Yamma je australský Aboriginec, pouštní démon a persona s nezvyklou aurou. Minimálně mi přivodil jeden z nejzvláštnějších zážitků na Colours. Kostel je zaplněný, věkový průměr je tu teď tak pětačtyřicet let, ze všech rohů dýchá očekávání spirituálního zážitku. To bourá přicházející Yamma podpírán chlapíkem v obleku. Vzpomenu si, že podobně na podium musí už pokaždé "dovléct" Ozzyho. Yamma má akustickou kytaru a nic víc. Začíná hrát a stěžuje si na zvuk. Má nádhernej a silnej hlas, kterej mi dynamikou trochu připomíná naší partu irskejch bardů odchovanou ulicema. Pan zvukař je už asi taky znaven pokročilou hodinou, potřebuje vyburcovat, takže Yamma aniž by přerušil písničku, k němu pošle několik zakřičených "fuckofů" a "motherfuckerů". Publikum se vyděšeně rozhlíží, v první chvíli to vypadá, že je do háje posíláno ono... nálož nadávek pokračuje, písnička se blíží do finále. V přestávkách mezi songy se Yamma marně snaží třesoucími se prsty otevřít lahev s vodou. Když ale začne hrát, ovládá kytaru tak dynamicky a přesně, že je s podivem, kde na to bere sílu. Tlumené tiché písně tu přechází do sonických hradeb a Yammův hlas se jak skoby zaráží do zdí kostela. Jeho hudba mi opakovaně připomene irské pláně a třeba Interference Ferguse O´Farrella. Do Austrálie daleko. Pak přijde i pár nesouvislých historek, ve kterých Yamma skáče z tématu na téma. Vidím a slyším Daniela Johnstona a jeho nemocnou mysl. Po hodině a něco je konec. Yamma je nevyzpytatelnej démon, co se ho lze trochu bát, co vás ale stejně něčím přitahuje. V sobotu hraje ještě jednou, a sice na venkovní scéně...Tuhle půlnoc v kostele si budu pamatovat dlouho.

Po tomhle zážitku už na žádnou další produkci není síla, takže míjíme Semi Precious Weapons a jejich pózerskou show a mizíme ve tmě. Sobota je nám už za zády.

Bilance 2010

Tak, na co si eL i navzdory skorem neexistující paměti vzpomene letos:

Nej desky (bez pořadí)

Paramount Styles - Heaven's Alright

Scott McCloud a jeho přelet nad Evropou. Příběhy ze starýho kontinentu. Znáte ten z Amsterdamu? Nebo ten o holkách z Prahy ? Nikdo Vám je do ucha nepošeptá tak, jako Scott. To je jistý.

Troy von Balthazar - How to live on nothing

Chvilkama jsou z poslední desky tohohle lehce trhlýho barda slyšet jeho domovský Chokebore víc než kdy předtím, ale je to stále on, chlapík s kytarou, králičí maskou v kapse kabátu a smutnejma očima, na který balí holky.

Three Mile Pilot - The Inevitable Past is the Future Forgotten

Tak trochu další deska Black Heart Procession. Who cares... Krása, co je na první pohled o něco fortelnější, ale v podstate smíchaná ze stejnejch ingrediencí jen v různých poměrech.

Murder By Death - Good Morning, Magpie

Moji headlineři letošního rokum nejen, že jejich koncert byl skvost, skvost je i tahle deska. O poetice nasáklý whiskey už tady lecos padlo, já jen doufám v další setkání ... někdy ... někde...

Auxes-Ichkannnichtmehr

Dave Laney tentokrát s bandem. Dave naštvanej a hlučnej. Geniálně jednoduchý, Auxes zabíjej. Čistej řez, co nestačí ani zabolet.

Woven Hand - The Threshing Floor

Poslední zářez Davida E. Edwardse, potulnýho kazatele, co má ve všem pravdu. Modlitby za zbloudilý duše.

Houpací Koně - Hotel Palace

Je to jak dejchat pod hladinou. Jedna věta, co dokáže vyjádřit pocit z celý desky. Jirka I. a jeho ústecký koňský síly, co jim tak rozumim, i když už maj šedivý skráně. Trocha toho introvertního smutku, co sluší až od určitýho věku. Zamáčkněte slzu a nasedněte do vlaku směr Ústí ... a je slyšet déšť, jako by nic...

(deska ke stažení tady )

saade - You Are Coming Home

Deska, co jí má pod křídlem Kyeo, potažmo časopis Fullmoon. Hluková stěna s hitama jak blázen. Z hlavy jen tak vyhnat nejde. Bordel, co umí udělat 2 kluci s kytarou a bicíma. Čistá radost letošního roku.

Eels - End Times

Mark Everett aka E. a jeho let na křídlech černý můry. U týhle desky si pokaždý vzpomenu na Wernischův zimohrádek. Křehká krása a strach v jedný větě a Mark na nás při tom ještě stihne pomrkávat.

boduf songs - this alone above all else in spite of everything

Mat Sweet a jeho magickej svět, co se může každou chvíli rozpadnout v prach ještě dřív než někoho stačí uřknout. Mat Sweet na nás něco ví. (kdo propásl předloňský koncert na Dobešce, neváhejte a přijďte 16. března do Rubínu!!!)

Swans - My Father Will Guide Me Up A Rope To The sky

Swans jsou zpátky a Gira nezapomněl nic z toho, co kdysi uměl. Král je mrtev, ať žije král.

Nej koncerty (chronologicky)

Lou Barlow - 7. 2 - Dobeška (dojemný)

Chokebore - 26.2 - 007 (růžový králíci ten den zůstali doma)

Mount Eerie - 29.3 - 007 (solnej sloup, navíc koncert, co nám dal malý výročí)

Auxes - 24.3 - 007 (vyceněný zuby)

Gnu - Sporto - 22.4 - 007 (V betonu tepe moje měkký maso)

Crippled Black Phoenix - 11.5 - 007 (uhrančivě geniální)

Black Heart Proccesion - 14.5 - Dobeška (it´s a crime...)

Woven Hand - 19.5. Palác Akropolis (strážce totemu)

Murder By Death - 30.5 - Matrix (white noise, white light in the deep)

Firewater - 4.8. - 007 (three legged dog on the roam)

Tune-Yards - 9.8. - 007 (ukulele lady)

Gifts From Enola - 20.9. - 007 (thawed horizon)

Imaad Wasif - 22.9. - 007 (z jinýho světa)

Fredrik - 28.11. - Final Club (pod sněhem)

A ještě....

Nejlepší afterparty:

Botanica - 21.2 - Rubín

filmy roku

Iluzionista - emoce beze slov

Medvědí Ostrovy - okouzlení tichem

Sound of Noise - takhle zní město

Pouta - umakartový peklo a probuzení Radima Š.

Letem světem další výrazná plus roku:

Sherlock - 3. filmy pod taktovkou BBC aneb, jak by to zvládal Sherlock Holmes v 21. století, aniž by při tom ztratil to, čím ho obdařil před pár stoletími starej sir A.C. Doyle.

Fullmoon - Kucí a holky, co to dokázali a uplácali konečně hudební časopis.

Goldmine - Kamarádi, co se přestali bát vozit do ČR fajn muziku. Jsme v tom s váma.

Desítce potlesk ve stoje ... a co vy a vaše desítka ?