Colours of Ostrava 2012 - neděle

Dopsat poslední část... teď nebo nikdy...pome....Poslední den se nesl spíš ve znamení setkávání, oběd s Ver, kafe na Stodolní, procházka po ostravský dlažbě. V areálu pak konečně objevení jeho zapadlý části u Hlubiny, kam vedla tak neviditelná odbočka, že bych se nedivila, kdyby velká část ostravských návštěvníků o existenci Hlubina stejdž nevěděla vůbec dodnes.

Program se nám už tak nějak rozvolnil, nohy těžkly a uši trochu těkaly. Soustředily se ten den prvně až na Jakuba Čermáka a jeho divnozemí s Cirkusem Cermaque. Psát, jak jablko v jeho případě nepadlo daleko od stromu a po tátovi lecos podědil, je zbytečný, zbytečný ale není se zastavit a poslouchat. Jakub totiž má co říct a navíc je málo těch, co to umí říct tak jako on. Pro jeho poetický texty se zkrátka vyplatí ujít světa kraj a trocha toho folku ještě nikoho nezabila. Do Ostravy ten den nebylo daleko ani trochu ...

Z celýho nedělního odpoledne, kdy se jako už tradičně rychle střídaly scény v nebeskym divadle a my nestačili schnout a převlíkat se, čněl jako bojka v rozbouřenym moři Fink aka Fin Greenall, co nedávno hrál v MeetFactory, kde jsem bohužel nebyla, ale těch málo kamarádů, co se na něj tenkrát koukali, nešetřilo chválou. Ok, dáme si tuhle nenápadnou hvězdu Ninja Tune pěkně na open airu a uvidíme. A víte co, bylo to krásný! Fin neponechal nic náhodě a u pořadatalelů si očividně objednal kulisu v podobě černočernejch mraků, který během jeho setu pomalu a majestátně propluly nad hlavama, aniž by z nich spadla kapka. Řikala jsem si, že kdyby dneska žil třeba Nick Drake, dělal by určitě muziku jako je tahle. Trochu posmutnělý písničkářství ne nepodobný tomu Drakovu, který občas zahalí jemnej elektronickej deštík a nad vším jako ty mraky pluje Greenallův lehce zastřenej hlas. Tak moc pěkný to bylo...

Fink byl(i) pro mě nedělním vrcholem, kterej už nedokázalo nic jinýho přehlušit, ať už se o to pokoušel Parov Stelar  se svym bandem, co z něj byli všichni nadšený a déšť nedéšť se tancovalo jak o život. Nicméně můj šálek kávy to nebyl. Živě moc světel a moc diskoška tenhle elektroswing. Nezlobte se. (nicméně doporučuju tohle video, na kterém hraje kapela vlastní verzi Mládkova megahitu o Jožinovi z bážin, což znalé publikum oceňuje zpěvem refrénu)

DVA byli skoro večerníček, jen škoda, že celej jejich koncert byl poznamenanej technikou, která v jeden moment vypověděla službu a místo Báry bylo nejmíň 10 minut slyšet jen chrčení a pískání...Škoda, že pány techniky napadlo Báře vyměnit mikrofon až na konci koncertu. Nicméně i přes to všechno to byli DVA, co mám ráda, DVA se svojí sbírkou skleněnek, co každá má jinou barvu a jinej zvuk, když do ní cvrnkneš. Na konci jsme s Jé vyhlásili vítěze naší soukromý soutěže o mistra švihlý chůze (nevim proč, ale během koncertu se před námi o tenhle titul snažilo asi deset procházejících lidí) a po posledním tónu jsme se pomalu jali s areálem loučit a jít si stopnout autobus do Landeku.

Cestou jsme ještě míjeli Janelle Monáe, co se o ní pak všude psalo a nešetřilo se superlativy. Když jsme procházeli, zrovna na pódiu při zpěvu malovala obraz...buď to byla váza nebo dámský pozadí. Jasně R&B, soul, holka to byla sympatická, kapela šlapala, nicméně už jsem asi byla moc unavená, takže mi těch pár písniček, na který jsme vydrželi, přišlo moc jako cesta do minulosti, kdy se po pódiích proháněla Jacksonovic pětka (myslim, že snad od nich taky něco zaznělo). Autobus byl pro tuhle chvíli naším cílem a bílým šátkem mává, kdo se loučí.

Na cestě I.

Kapitola první – Nebe nad Košumberkem (25.7.)

Stejně jako loni bylo občanskou povinností podpořit tuhle skorem rodinnou akci, co jí kamarádi vypiplali ke třetímu ročníku a kde jsme letos, na nádvoříčku mezi zbytky košumberského opevnění, např. při hodince s The Jolly Joker And The Plastic Beatles Of The Universe zamáčkli nostalgickou slzu, zakrákali slova, zasunutá řádku let a někteří i ze vší té nostalgie probudili vnitřního démona, metali pak parakotouly a snažili si srazit vaz skokem z podia na zem (mezi trochu vyděšené spoludiváky). Za co všechno nemůžou hraboši ….Padá sníh, po ulici jezděj hraboši, padá sníh, miláčku, některý z nich jsou mí kámoši …… Krom Žolíků letos (přes všechny objížďky a semafory na okreskách) přikodrcali i DVA se svým cirkusem nebo můj (jediný) oblíbený buránek Xavier Baumaxa i se svým psím spřežením, který celý podvečer brousil ostrovtip pivními kelímky po dvou a pak nás několik hodin vydržel bavit. Čest a slávu všem lužským-košumberským!!

Kapitola druhá – Mlčení jehňátek (30.7.)

Čest a slávu je třeba provolat i panu VICovi, co mi daroval jeden lístek na Lou Rhodes a Andyho Barlowa aneb Lamb do Lucerna Music Baru (nebýt pana Vica, asi bych účast, díky přehnané cifře na lístku a samotnému LMB, se slzou v oku oželela). Vyprodáno, vydýcháno. Lamb ve třech, ještě s (věrným) kontrabasistou Jonem Thornem. Lou je femme fatale, soustředěná, křehká, občas strašidelná, čistě zpívající, ke konci na pár písniček i s kytarou v ruce. Andy poskakuje od mašinek dopředu podia k postavené malé bicí soupravě, hecuje kotel pod ním, má řadu společných znaků s čertíky z krabiček…. a je to milý, i když vedle mě si koncert užívá skupinka nadšených, co vyřvávají každou notu, i když je zvuk v LMB tradičně na dvě věci (železná konstrukce, zavěšená kolem podia drnčí a v jednu chvíli vyděsí i Lou). Setlist poskládaný z těch největších … bez překvapení Gabriel nebo Górecki … hezký od úvodní Darkness až po poslední přídavkovou Cotton Wool.

Kapitola třetí – Znojmo, vidim tě dvojmo (to je slabý, já vim) (31.7. – 1.8.)

Druhý ročník znojemského Šramlfestu, co za ním stojí především znojemská vegetariánská restaurace-kavárna-klub-galerie-fajn prostor Na věčnosti a organizační ruku k dílu tu přikládá i náš pan DéGé. Takže zas na cestě, tentokrát do moravského Toskánska (jako Znojmo je fakt krásnej moravskej flek). Šramlfest je přes den o hudbě, divadle, workshopech, jídle (hehe), to vše na Mikulášském náměstí a přilehlém okolí (odkud je úchvatnej výhled nejen na Dyji) a pak až do rána o zpěvu starejch námořnickejch Na věčnosti s Karlem Babuljakem a kouzelným ukulele Arnoštka Hanfa. Když někdy narazíte na Malé divadlo kjógenu, budiž vám zárukou, že budete okouzleni stejně tak, jako všichni, co ve Znojmě tohle divadlo využívající hereckých technik klasického japonského divadla a prezentující kjógen aneb jakousi samurajskou grotesku, viděli …vtipné, hravé, roztomilé. Stejně jako Divadlo Facka, co si v sobotu počkalo na tmu a rozjelo představení se světly v hlavní roli, šmrncnuté cirkusovou manéží, co bylo TAK pěkné … Hudební nášup Šramlfestu byla směs mnoha chutí, mezi kterými se zmítali třeba Vášovi Ty Syčáci, co jsem neviděla pár let, ale bylo to jak setkání po letech, bubínkáři Pararingapatam, co je moderující Karel Babuljak nebyl schopen vyslovit, smutnými hrdiny byly Květy, co díky skluzu, co první den nabral už někde v zárodku, zahrály dvě písničky a díky příjezdu městských policejních hrdinů, to muselo být z květnaté produkce všechno, rakouské duo Drahtlos?, saxofon a klávesy, kteří hráli něco jako hodně alternativní jazz-rock se sklony k minimalismu, založený převážně na improvizaci (divná definice, vim), pro běžné ucho posluchače se prostě a jednoduše na pódiu střídaly části docela dobře poslouchatelné s těmi, co už šly vydržet jen velmi těžko. Stoker One Man Band byl zas vousáč s kytarou, kopákem, harmonikou …one man band, co smrdí blues a rockem, parník, co za ním zůstává jen zpěněná brázda. A celé to zakočil Karlův Sajkedelik Šraml Band. A byl skoro konec zvonec. To „skoro“ má na svědomí Bernhard Schnur, o kterém jsem neustále přemýšlela odkud ho znám a pak mi došlo, že to jméno jsem zahlédla poletovat kdysi někde vedle toho Glenova a byla jsem doma. Bernhard měl přijet odpoledne, ale změna je život, tak dorazil až k večeru a nakonec i zahrál, a sice v noci Na věčnosti. Postava k podpírání, co vypadá jak Milan H. (zdravím, své kuželkové kolegy), co tvoří písničky se sklonem ke křehkosti, které dost často jen klamou tělem (chápu, co se Glenovi na něm líbí). Bernhard v zakouřeném a v alkohol oděném sklepě nejdřív trochu bojoval s diváckou opileckou nutností si vykládat, co den dal, pak ale stačilo pár hlučnějších kousků (mezi nimi třeba i Glenovu God Bless Mom, která měla, mimochodem asi největší aplaus a jen modří věděli, čemu tak tleskají) a pak už Bernharda nikdo z pidi-pódia Na věčnosti nechtěl pustit … a hrálo se až do rána …po Bernhardovi nastoupil poslední námořník v baru – Arnošt a jeho ukulele, vyloupl se i Karel B. s akordeonem a jely se všechny ty, co si návštěvník Šramlfestu opilý dvěma dny uprostřed rozpáleného Znojma, mohl řádně zahulákat. Po čase to nevydržela ani rakouská hostující hvězda, do té doby oddechující opodál, která vzala zpátky do ruky kytaru a k rozjetým námořníkům se přidala … afterparty, jak se sluší a patří a pokud nezemřeli, hrají tam vesele dodnes. Tak zas za rok ?

Obrazem :

den první - http://www.youtube.com/watch?v=z68F_YZ7PpQ

den druhý, 1. část - http://www.youtube.com/watch?v=xKVsjogfC0c

den druhý, 2. část - http://www.youtube.com/watch?v=CNSUsaaoqqU

Co v uších zůstane

…loučí se a končí … krákorá nula osmička, zatímco nula devítka číhá za rohem. Všude se už teď objevují a objevovat budou výkřiky bilancující letošní rok v různých oblastech a na neméně místech se budou vyskytovat i hlasy, které budou považovat nějaké bilancování za kolosální blbost (a nemalá část z nich si stejně nějaký ten žebříček sestaví … každoroční klasika). Takže proč bych jedno takové malé hudební resumé neudělala taky, že … jen tak … pro připomenutí … pro sebe …

tedy:

Bez udání pořadí mi z roku nula osmého zůstanou v uších nejvíc tyhle kotouče:

Bon Iver - For Emma, Forever Ago

První (a pevně doufám, že ne poslední) setkání s vousáčem jménem Justin Vernon aka Bon Iver. Deska křehká, jemná … se zvukem až „severským“. Naléhavé CD v lo-fi odstínech rozené v Justinově těžkém životním období, které na něm tvoří nemazatelnou stopu. Terapie hudbou … jak blízké …. na jedné straně komorní niterná a tak strašně upřímná deska, na straně druhé živelné Bon Iverovo vystoupení na End Of The Road Festivalu, které se mi vypálilo hluboko do paměti … tenhle chlapík má na mém soukromém žebříčku modelu 08 vysoké postavení.

OTK – Okolo

Letošní majstrštyk téhle party se znakem stříbrné rakety na prsou. Ondra Ježek and his boys se u mě letos vysoko umístnili ještě v jedné kategorii, a to nejčastěji viděná/slyšená kapela .. a vím proč … slyšíš, jak se zvedá prach ….slyšíš divný trávy růst …stačí s uchem na zemi poslouchat …. a pak uslyším kořeny, jak mi prorůstají hlavou … naslyšenou v 09 !

Fuck Buttons - Street Horrrsing

Noc v pralese, vzdálené divoké bubnování, řev nočních predátorů, fascinující a trochu strašidelný průlet nad krajinou, o které máte páru jen z televize … vesmír, v černém nekonečnu se vznášející Země, zachycené praskající a děsuplné vysílání odnikud …. je to temné, krásné, šílené, noise …. netuším, čím mě tahle deska tak uhranula… možná tím vším, možná ničím z toho … zkuste …

Cold War Kids - Loyalty to Loyalty

Místy takřka až minimalistická placka, co chytí teprve až poté, co jí dáte čas, na které není tolik hymnických halekaček, které byly na desce první (Robbers & Cowards). Niterná a místy tak krásně syrová... indie-rock, kytary jak se patří.

Paramount Styles - Failure American Style

Vezměte Girls Against Boys a přefiltrujte přebytek vzteku, dodejte víc písničkářství, blues, naléhavosti, Scotta McClouda a dostanete Paramount Styles. Failure American Style je podzimní deska, která má ovšem daleko k melancholii a atmosféru tak jedinečnou, že vás to nutí si ji pouštět stále znovu a znovu … a znovu …

O´Death - Broken Hymns, Limbs, and Skin

Ujeté zpunkované country, zběsilý šraml s temnými odbočkami do různých žánrů v podání tohohle zvěřince, je pro mě jeden z největších a nejzábavnějších objevů tohohle roku …

Conor Oberst – Conor Oberst

Sólová deska duše Bright Eyes. Vesele smutné písničkářství , jak jen to Conor umí, tentokrát asi nejvíc country, co kdy Conor byl … letošní dva živé koncertní zážitky … rozumím mu …

Květy – Střela zastavená v jantaru

O Střele jsem tu psala, nadšení z jantarových procházek mě nepustilo a asi ani nepustí … prostě hlavně kvůli tomu, jak je ta placka krásná, barevná, mnohovrstevná a právě to odhalování jednotlivých košilek, slupek a vrstviček mě na ní baví nejvíc ... a baví stále …

Shearwater – Rook

Hudební vlna, která před sebou valí vše, co jí přijde do cesty, ve které se nechávám dobrovolně topit a užívám si pocit, že se nemůžu nadechnout … holá pláň, nad kterou máchá křídly obrovský havran a občas ticho pročísne jeho krákavé never more … jinak ale melancholie z dob minulých, nad kterou se vznáší emotivní vokál Jonathana Meiburga, který jen dalším hudebním nástrojem a dotváří obrazy prázdných klecí, slz lovců a tichých modliteb pod třepotajícími se hvězdami …. možná to zní nesrozumitelně, ale to je Rook ….

DVA – Fonók

Do posledního zvonce promyšlená dětská hra se svými pravidly a jazykem, melodie, které z hlavy jen tak nedostanete, příběhy, které si můžete sami vymýšlet, trocha toho elektro - cvrlikání a za tím vším pouze DVA - jedna z nejhravějších letošních desek … a cirkus bude !

The Gutter Twins – Saturnalia

Laneganovsko-Dulliovský jednovaječný duet, ze kterého po celou dobu mrazí v zádech. A nejinak tomu bylo i letos v Paláci Akropolis.

A těsně před slavobranami zůstali ještě např.:

The Dodos – Visiter, TV on the Radio – Dear Science, Elbow - The Seldom Seen Kid, Fucked Up - The Chemistry of Common Life, The Notwist - The Devil, You + Me , Clinic – Do It!, Mark Geary – Opium ….

Koncertní zá(pro) žitky roku nula osm

Tunng – Palác Akropolis – nespjatější s publikem

Pissed Jeans – Klub 007 – nejlepší z nejkratších

Radiohead – Berlín - největší

Shearwater – End Of The Road Festival - nejhypnotičtější

Bon Iver – End Of The Road Festival - nejpřekvapivější

Tom Waits – Kongresové centrum - nejvytouženější

The Gutter Twins – Palác Akropolis - elektrizující

Conor Oberst – Roxy – nejvíc country

Leonard Cohen – HC Sparta - nejdojemnější

Paramount Styles – Klub 007 - nejléčivější

Cold War Kids – Lucerna Music Bar - nejujetější

Woven Hand – Divadlo Archa - nejspirituálnější

A hitparáda prošvihlých koncertů:

Bonnie ´Prince´ Billy –Lucerna Music Bar

Mugison - Klub 007

Why? – Klub 007

Dragons Of Zynth – Klub 007

Handsome Furs - Klub 007

Listopadem proti tichu

DVA a Květy 6. listopadu KC Zahrada. Kapely, které si onoho dne vzájemně slušely, ne sebe pak slyšely, navzájem se poslouchaly a při vystoupeních těch druhých se vlnily … jedna (ač jsou DVA) křtila svoje první dítě - CD, nutila k tanci, byla až dětsky hravá a měla moc hezké „projekce“, tvořené pomocí folií a meotaru přímo na pódiu za zvuků hudby. Druhá, Květy pokrytá, ta zas hudbou zhmotňovala paralelní světy a byla stejně tak něžná, jako naléhavá, jak to umí jen a pouze ona … rozeznatelná a chvílemi tak strašně blízká a známá…. Souhra, spojení, harmonie, hudba…. Jen ten úplný konec dne byl nakonec neveselý, truchlivý … hudba za to ale nemohla ….

8. listopadu (007)

Pachatelé se vrací na místo činu. Paramount Styles se Scottem McCloudem se vrací po půl roce na Sedmičku. Tehdy jsem nestihla, takže teď už pevné datum, místo, čas. Prý teď bylo víc lidí a prý to teď bylo lepší než před oním půl rokem. Věřím a chci věřit ! Atmosféra tak vstřícná, až z toho jednomu vlhly oči a trochu se za to styděl (jen do chvíle, kdy potkal po koncertě kamaráda s očima vesele uplakanýma) You know what happens? Paradise happens … tak trochu pozitivní injekce, Scottův hlas na předpis … návykový … It´s alright, you are free, free tonight … potácení se od syrových poloh až po ty jemné, prazvláštní atmosféra, která je tím vytvářena, to jsou Paramount Styles … nicméně terapie pokračovala na Sedmičce i po koncertě až do „židlí na ježky“ a končila kdesi na strahovském kopci, zahaleném mlhou hustou tak, že by se dala krájet, hrou na Hanče a Vrbatu a vzpomínáním na divadlo Sklep …“Hančííí, chci k tvé mohyle jííít !“

Jo a dobrá zpráva na konec - Scott slíbil po novém roce dorazit i se svými „domovskými“ Girls Against Boys … tak uvidíme (edit : nasměrujte se do Paláce Akropolis 12. února!).

15. listopadu (Divadlo Archa)

Večer v trojobalu, co tak nějak celkově chutnal, jako by už drahnou chvíli na vás čekal a čpěl v lednici …

za 1) Kieran Hebden (aka Four Tet) a Steve Reid … K Hebdenovi chovám velké sympatie, se starouškem Reidem byli zábavní, Reid udával celkovou linii, za bicími vypadal jak čertík k neutahání (na to, že je ročník 1944, měl energie na rozdávání). Hebden kořenil zvuky, hluky, skřeky, elektro-triky. 30 minut z celkových asi 45 jsem si podupávala a pokyvovala, pak už mi nohy ztěžkly a hlava čím dál častěji přemýšlela o jiných věcech a když se vrátila zpět do Archy, měla pocit, že pánové už jen opakují motivy, které hráli na začátku … mírné pokrčení ramen …

za 2) The Twilight Sad, můj černý skotský kůň. Asi jsem se těšila moc, po jejich pětačtyřicetiminutovce mě přepadl pocit, že ti „mí“ The Twilight Sad asi nemohli přijet a poslali za sebe jen nějaké dvojníky. Až na pár skvělých momentů mi celé jejich vystoupení přišlo tak nějak bez šťávy, vlastního obličeje, bez The Twilight Sad … a zjištění, že si zpěvák James Graham myslí, že právě hraje ve Vídni, bylo vlastně pak už jen docela úsměvné…. kdyby mezi změtí zvuků občas neproblýskl charakteristický skotský Jamesův přízvuk (byl opravdu záměr, potlačit zpěv tak, že za hradbou kytar nebyl skoro slyšet ?), klidně bych si mohla myslet, že to ten den v Arše rozjížděli Placebo, Interpol nebo poněkud tvrdší Coldplay … achjo … ale stejně je mám furt ráda.

Za 3) Mogwai, géniové post rocku, hlavní hvězdy a já při nich, přiznám se, dvě třetiny koncertu trošinku trpěla (pokud jsem ovšem zrovna neusínala ve stoje). Nevím, jestli to bylo mnou nebo čím, ale pocit z toho, že z podia čiší čistá rutina, precizně odehrané party jednotlivých muzikantů a nic víc, ve mně přetrval až do konce. Až poslední zhruba půl hodina, kdy zazněla v rámci přídavků třeba famózní Like Herod nebo Batcat, mě vzbudila a vlila do mě energii ztracenou v boji s celým večerem … žel ta půlhodina energie ve výsledku stačila jen na cestu domů … tak nějak prostě ohledně večera v Arše nevím ….

16. listopadu (Lucerna Music Bar)

Zato Cold War Kids byli boží ! Řádně maniakální mejdan, kdy Nathan Willett zpíval, třískal do kláves, běhal od piána k mikrofonu a zpět a házel sebou jak o život, člověk nestíhal sledovat muzikanty, kteří pogovali po pódiu, vráželi do sebe, a vůbec předváděli nefalšovaný Brownův pohyb, v rámci kterého se vzájemně pošťuchovali - když Nathan seděl u piána, co chvíli k němu někdo přiběhl, aby mu přinejmenším rozcuchal vlasy ... legrační tyhle pošuky pozorovat, úžasné je poslouchat. Nebýt prostoru Lucerna Music Baru se svým předraženým pitím, vydýchaným vzduchem a hlavně totálně příšerným zvukem, asi bych řekla, že nedělení večer byl dokonalý … a co, on dokonalý sakra byl ! Zahulákat si We Used To Vacation (kterou CWK hráli hned jako druhý kousek) nebo Hang Me Up To Dry (oba songy z první desky Robbers & Cowards ) … co víc si přát, že …. má slabost pro novou desku (Loyalty To Loyalty) se živě jen upevnila – je skvělá a Against Privacy je z nejlepších (trochu mě hoši vyděsili, když mi do konce koncertu tenhle kousek nezahráli … naštěstí existují přídavky, takže díky, pánové!). Pot stříkal z pánů na pódiu i z pánů a dam pod ním, diváci sborem vyřvávali většinu textů (překvapivé) a vůbec vraceli Dětem studené války všechnu tu energii, co byla z pódia rozprašována (nepřekvapivé). Zábavné od prvního do posledního třísknutí do piána, od první do poslední pódiové srážky basáka Matta Mausta a kytaristy Jonniho Russella. Nevím, jak dlouho koncert trval, ale mně to přišlo jako mžik, takže jen doufám, že tahle banda magorů se u nás ještě někdy bude hemžit, a to sice na nějakém vhodnějším místě, kde se nebude po nejrůznějších zmatcích s nakonec nevystoupivšími předkapelami začínat až po desáté, a kde člověk uslyší aspoň vlastního slova i když zrovna nehraje nikdo na podiu…

Uf … tak teď už jen The Dodos (22. listopadu, Palác Akropolis), Okkervil River (23. listopadu, Rock Café a kdo tam nebude, je padavka !!) a Woven Hand (26. listopadu, Divadlo Archa, David E. Edwards, lidi !!) a můžeme hrdě prohlásit, že jsme hudební listopad přežili ve zdraví …

bohužel Děcka mi JÍ nezahráli, tak aspoň takhle:

Tell Me In The Morning

Photo by Petr Klapper