Bilance 2012

12 drobnejch tipů roku 12. V rychlym sledu, bez jakýhokoliv pořadí, nevybrala bych si.

Mark Lanegan - Blues Funeral

Nehybná postava s hlasem, co se zarazí až o páteř. Nemluvnej polobůh se siluetou Lucifera. Mark Lanegan. Blues Funeral je jak chůze po rozžhavenejch uhlících, co doutnaj a horkej vzduch se nad nima tetelí. 12 kousků do skládačky a všemu velí The Gravedigger´s  song. Smeknutej klobouk směrem ke všemu zaprášenýmu zapitej hltem whiskey.

Shearwater - Animal Joy

S Animal Joy jsou Shearwater jako ten Fénix. Vstali z popela všech předešlejch desek silnější, hlučnější a mladší. Při tom by je člověk furt poznal mezi milionem. Po sluchu, hmatu, čichu... Na obloze se lámou křídla a příboj je tiše hojí.

Lee Ranaldo - Between The Times & The Tides

Písničková a na první poslech nenápadná deska toho, co má v Sonic Youth nejvíc psí oči. Lee svojí domovskou kapelu nezapře, ale Between The Times and The Tides je plná písniček v nejlepším slova smyslu. Melodické, melancholické, silné. Láska na druhý pohled, ale za to na celý život, znáte to.

Absynthe Minded - As It Ever Was

Trocha těch sladkejch belgickejch pralinek nikdy neuškodí. Kapela, co jí nehrajou rádia, ač by s klidem mohla. Bert Ostyn a jeho směs popu, jazzu, klezmeru a bůhví čeho všeho. Poslední desku As It Ever Was jsem po prvním poslechu na nějakou dobu odložila. Klidná voda a míň vlnek než na všem, co jsem do té doby od nich znala a měla ráda. Jenže po čase přišlo zjištění, že mě její spodní broudy berou jako zatím žádná z jejich desek, a to od úvodní Space, co se proplétá mezi piánem a vesmírnejma vokálama, až po záverečnou Get Around, co změní směr asi třikrát, ale je absolutně k pomilování. Zkuste.

KITTCHEN - MENU

Postapokalyptický výjevy kuchaře Kittchena, kterej v rizotu servíruje nejen atomový hřiby. Celý mě to hrozně baví, od lo-fi zvuku všech těch místností a nahrávacích zařízení, po texty. Je to jako zadrhnout nehtem o tabuli. Takovej ten zvuk při kterym naskočí husí kůže. Vůně uzenýho už nebude nikdy stejná. Krajina pokrytá popílkem a starýmu Brunovi nezbývá než vzít do ruky sekeru. Jakube, tichá úklona až k zemi.
Desku stáhni TU 

E.D. Sedgwick - We Wear White

A teď přichází E.D. Sedgwick celý v bílém. Justin Moyer a jeho grupa holek. Dance-punk jak dort. Špína, glitry a pot. Tanec do omdlení a vydejchání všeho vzduchu.

Firewater - International Orange

Další zářez Toda A a jeho multikulty ansámblu. Firewater jsou zpátky s další návykovou deskou. Songy toulavýho psa, co nemá zlatej obojek ani misku se jménem. Got no job, got no cash, going nowhere, I'm going fast. Všechny ty dechy, funky-klezmer zvuky, vůně koření a svolávání z minaretů jsou napěchovaný do jedenácti songů a já už se nemůžu dočkat 5. března, kdy s tím Tod A & Co. dorazí do Prahy (pokud si zase před tím něco neudělá... tož, Tode, opatrně).

Menomena - Moms

Tyhle tři kluky z Portlandu mám ráda už od první desky. Vždycky mi přišli jako takový "míň divní" Animal Collective, ale furt dost neuchopitelní na to, aby někdo jejich hudbu dokázal přesně popsat. jejich poslední Moms je napěchovaná hity od začátku do konce a já si uvědomuju, že bych je zase zoufale chtěla potkat živě. Dneska by jim (na rozdíl od posledně neboli roku 2006) už asi Sedma nestačila, kapela totiž mezi tím vyrostla, vyzrála a za tím vším rozostřenym indie-rockovym oparem se skrývá dospělej hudební mozek.

Pinback - Information Retrieved

Rob a Zach ve formě. Precizně zahraný, citlivě (to není sprostý slovo) zazpívaný. Náladou zase někde u 3 Mile Pilot nebo Black Heart Procession. Babí léto za oknem, hrnek čaje v ruce.

Three Mile Pilot - Maps

Maps je sice jen mini LP s vcelkem pěti kousky, ale točilo se mi v uších letos tak často, že tu má předem vypálené místo. Všechno je na svém místě. Houpavý melodie, Pallův projev, co nemá ke konejšivosti daleko a texty u kterejch cítíte, že jsou psaný jako vaše memoáry. And I wait in the sea and I´ll remember everything.

Květy - Bílé včely

Další průlety divnosvěty uvnitř hlavy Martina E. Je možný, že tentokrát tak nějak víc do hloubky, a do míst, který jsou daleko za zády, ale který se jako obrazy budou vracet asi celej život. Kdo je tam nemá, když zavře oči?! Skřípance, co dělaj šrámy na zádech i na duši. Koneckonců my, děti ze stanice Bullerbyn, je máme všichni.

Dinosaur Jr. - I Bet On Sky (2012)

Chci tady doznat jednu věc. A to, že Dinosaur Jr jako celek mě nikdy neměli tu moc posadit na zadek. Bezmezně miluju všechno, na co sáhne Lou Barlow, ať už to jsou Sebadoh nebo jeho solo desky. Poslední desku J Mascise jsem z přehravače nevyndala, ale tuhle bandu komplet jsem vždycky spíš prozívala ... jo, klidně hoďte kamenem. Nicméně z ospalýho stavu mě vytáhlo až I Bet On The Sky. Netuším, v čem je jiná než všechny předchozí (příjde mi paradoxně, že v ničem), ale je to najednou tam. Všechno to, co miluju na Barlowovi s Mascisem, když se spolu zrovna nekamaráděj, se najednou protlo a soukolí zapadlo. Autistická melancholie, mezi ní někde pár Barlowovejch vypalovaček, zastřenej zvuk, všechny ty zvonící i ječící kytary a jsem na zádech. Vysvětlí mi to někdo?

=============================================

a jako bonus pod čarou - last but not least:

Jack White - Blunderbuss

Sebadoh - Secret EP

Zutro - Ponk

Boduf Songs - Internal Memo

Black Tar Jesus - who's the freak when days are bleak

Alexander Tucker - Third Mouth 

Koncerty 12:

Einar Stray - Palác Akropolis

Mark Lanegan - Lucerna Music Bar

Slim Cessna's Auto Club - Lucerna Music Bar

Animal Collective, Antony - Colours of Ostrava

Afghan Whigs - Lucerna Music Bar

Absynthe Minded - 007

Bonus & Martin Tvrdý trio - Jihlava

Shearwater - Lucerna Music Bar

You can spend your life fighting the river. Or you can look me right in the eyes.

Poslední dobou se přistihuju při lenosti vrstvit za sebou slova. Buď je to časem nebo nedostatkem patřičnýho vnitřního klidu, těžko říct, vlastně jsem i líná o tom přemýšlet. Nicméně písmena do žil vlilo alespoň pár posledních zážitků, se kterejma se v jednom postu možná sveze i nějaká historická zmínka.... ještě nevím... 

Tak třeba už dlouho mám rozepsaný post o tom, jak se dali dohromady The Afghan Whigs a Greg Dulli je přivezl do Prahy. Strejda Greg zhubnul bratru 20 kilo, vypadal jak za mlada, celá kapela zněla jak za mlada a vůbec, bylo to boží. Afgánští chrti a jejich I.P. Pavlov. Ten post v původní podobě už asi nikdy nedopíšu, tak pro nezanesení paměťovejch stop musí stačit, že jsem si celou dobu říkala, jak všechny ty věci, co znám, zněj živě skvěle a že mě strašně baví ten jejich skoro až stadionovej zvuk (a v neposlední řadě Dulliho upnutá košile). A bylo Going to town a Crime Scene a ten večer byl velkej.

Mezičas mezi minulostí a přítomností se využil k mnoha veselejm aktivitám, jako třeba k propláchnutí uší za přítomnosti A Place to Bury Strangers (první desku mám ráda, nicméně tenhle večer nesoucí se na jedný a stále stejný hlukový vlně mě už ke konci moc nebavil), nebo poškládlení plicních sklípků v Lucerna Music Baru na Refused. Dlouho jsem nikde nazažila takhle zahuleno. Inu narvanej LMB a tyhle švédský starý páky, co furt vypadaj jak kluci, což bylo pro nás, co měli zrovna u těhle týpků dost mezery ve vzdělání, trochu matoucí... Jak pak má člověk někomu uvěřit ty poudačky o nějakejch HC legendách žejo... ale překvapivě sakra dobrý to bylo.

Jinou kapitolou byli pak v rychlym sledu jedni starý kámoši a jeden vymodlenej belgickej večírek. Starej kámoš byl Jason Orlovich z Polite Sleeper, kterej tentokrát přijel sám a společnost mu dělali jen akustický fetch! a přátelsky zlitej Bugr. Jason byl s kytarou stejně maniakální jako s kapelou a fetch! zvládali mocný vály i akusticky. Super večer v Potrvá. No a belgická kapitola byla česká premiéra Absynthe Minded, co mi ten večer na Sedmě přinesli zas kousek do mý belgický skládačky... vím,  proč je mám ráda. Svižný, lehký a povinně po belgicku trochu divný a Bert Ostyn je nejlepší tanečník diska. Tak teď už jen na dostřel Ghinzu. Co?

Jedinej večer, co mě ale donutil sem otisknout všechno výše řečené, se odehrál 6.11. Nebudu tu znovu opakovat, jak jsou Shearwater nejlepší kapela na světě nebo jak velkej je talent a charisma Jonathana Meiburga. Od prvního setkání to byla láska na první pohled a i po těch letech chápu proč, i když se od tý doby změnilo hodně a Shearwater jsou dnes vlastně úplně jiná kapela. Na Lucerna Music Bar doplatila hlavně Jesca Hoop která měla ten večer roli aperitivu a chuť po omamnejch látkách. Po většinu svýho setu čelila se svou elektrickou kytarou historkám lidí na baru, co si s nějakou produkcí nelámali hlavu, a nutno říct, že spíš prohrávala. Někdy bych si její osobitě potichu skřípající písničkářství poslechla ještě jednou a v klidu.

Kolem desátý se ale nad sálem roztáhnou křídla všech buřňáků Texasu a člověk je zas po dlouhý době v jedný místnosti s JM. Po těch letech mi to chybělo a dubnová Olomouc se tehdy smála mý povinný pracovní výjezdní poradě. Mrzí, že Thor Harris ani Kim Burke už v živý sestavě kapely nejsou (komu by se po Thorovi stejskalo, co nevidět je tu se Swans), ale "omlazení"  kapele, zdá se, vlilo novou krev do žil (na první pohled to na podiu vypadá jak sraz gymplu po dvou letech) . Radost a zase ta upnutá košile (Jonathane, proč mi to děláš). Večer stojí na kusech z Animal Joy ostatně jako celá šňůra. Ta deska je živá, dravá a zemitá a z kapely tohle všechno sálá taky. Jako drobky se mezi věcmi z poslední desky objevuje pár starších kousků, jako třeba Castaways, Rooks, The Snow Leopard (protože je epic, jak poznamenává někdo z publika) nebo jako zlatej hřeb White Waves z mý nejmilejší Palo Santo (škoda, že Jonathan odmítl zahrát Seventy-four, Seventy-five, tuhle halekačku bych na živo chtěla ještě jednou slyšet).  Kapela hřmí a  mezi mraky se beze strachu prodírá známý falsetto. Ozvěny časů, co ještě před chvílí byly otisknutý v písku a teď je unáší příboj. Čas plyne strašně rychle až přichází na tomhle tour povinná punkově vypálená These Days od R.E.M a jde se domů. Respektive Jonathana čeká ještě jedna směna mezi lidma u merche a pak usínání na baru nad výsledky US prezidentskejch voleb. Mám toho chlapa ráda a vím proč... to už jsem ale říkala ... tak to radši ještě jednou zopakuju, co kdyby to někomu nedošlo...

Tucker a ti druzí

Jen spěšným průletem poslední dny a hodiny. Velikonoční pondělí a koleda koleda Alexandera Tuckera (13.4., Klub 007). Já vám říkala, ať přijdete. Alex je tak trochu hudební autista, co donutil všech zhruba pětatřicet naslouchajících kusů posedat si po zemi, nepřítomně se kymácet do všech těch doom a freak zvuků a nespustit přitom oči z pódia. Osamělý jezdec s baterií krabiček, kytarou, houslemi, efekty, co vždy zpočátku vykouzlil křehkou kostřičku melodie, na kterou nechal sedat nánosy zvuků, vrstvil psychedelické smyčky, občas končil v krajinách droneového burácení a tím vším tak oživoval svého majestátního zvukového golema … kolektivní hypnóza, oči upřené do jednoho bodu … veins to the sky….. hypnóza vydržela ještě když Alexander balil svoje inštrumenty do velkého kufru, hned vedle náhradních trenýrek a triček … jeden z nejzvláštnějších koncertů za poslední dobu a Tucker je jeden z nejzvláštnějších muzikantů, co jsem viděla …. slovo nejzvláštnější lze nahradit třeba výrazem nejvíc fascinující a tak … fakt dík slečně indiánové, že ho přitáhla.

fotky od kryštofa: zde

fotky od dlouhána : zde

a jedna živá pro rámcovou chabou představu: zde

V neděli (19.4.) zas do NoD/Roxy přišli ti, kteří mají rádi hudební Kanadu, Wolf Parade, a které baví říznej elektro-rock à la Dan Boeckner a Alexei Perry, tedy Handsome Furs. Těch, pro které platí předchozí řádky, přišlo nemálo, takže už se dalo slušně potit i na předskakujícím dné (konečně jsem pány viděla, tak snad už mi nebude dále vyčítáno) i po nich dunících Kazetách… Handsome Furs sic začínali až ve třičtvrtě na deset, takže jsme nervózně sledovali střídavě hodinky a prázdné pódium a špekulovali nad tím, jestli to bude, při nutnosti, končit v deset, nejkratší koncert a.m 180, nebo jestli si užijeme ještě dobrodružství s přivolanou policejní hlídkou. Naštěstí se nestalo ani jedno ani druhé, Dan s Alexei hlučeli pěknou standardní třičtvrtěhodinku, stříkali pot na první řady, z posledního kolečka Face Control nabízeli jednu pecku za druhou a vyloženě si celej večer nadmíru užívali. Jejich Pražané jim holt rozumí, proto se sem tenhle páreček často vrací a snad ještě vracet bude…

a vůbec, jedno video lepší než tisíc slov, že …

Jinak sankalpa funguje, neb 9. srpna na Sedmičce nebude hrát nikdo jiný než The Thermals. (o Radiohead na Výstavišti už všichni vědí, takže do závorky s nima). A nejzásadnější informací pro dnešek je to, že Shearwater natáčí novou desku (a pozor, zásadnost informace narůstá), a sice pod bedlivým dohledem Johna Congletona (!). Komu jméno nic neříká, možná bude říkat aspoň kapela The Paper Chase, kterážto je jeho vlastní a komu neříkají nic ani The Paper Chase (nikdo takový přece existovat nemůže hehe), tak si aspoň může najít, s kým vším tenhle šikula producentsky spolupracoval a komu všemu už vypiplával desky. Fakt se těšim…

Shearwater - 5.5.2008 @ Florence Gould Hall

Shearwater mi kdysi přivály proudy Okkervil River a já je za to budu velebit až do skonání světa. Hudba křehká, že se o ni až bojíte ... Meiburgovo falsetto, které poletuje nad nádherně vystavěnými jemnými melodiemi, které ovšem umí nabírat sílu sopky právě chrlící lávu ... Jonathan Meiburg je srdcem, hlavou a křídly tohohle ansámblu, co čítá skvělé muzikanty, jako je třeba bubeník Thor Harris, renesanční člověk s vizáží nefalšovaného vikinga a zkušenostmi s hraním například s Billem Callahanem (se kterým hraje stále), Devendrou Banhartem nebo třeba Girovými The Angels Of Light. Koho by tenhle chlapík zajímal, vězte, že má na kontě i vlastní sólovou čistě instrumentální desku Fields of Innards...

Ale dlouhé úvody netřeba, tahle andělská parta se táhne tímhle blogem jak červená nit, takže asi že venku prší nebo proto, že mě poslední dobou strašně baví číst s Jonathanem rozhovory a vstupovat tak do jeho světa s očima otevřenějšíma a ušima, co slyší najednou víc než před tím ... ale nejspíš prostě jen tak .... květen loňského roku, čarokrásný koncert s posilami se smyčci a ... stačí jen zavřít oči (i když to byste přišli o Thora jakožto hlavního hrdinu projekcí, což by byla škoda) ...celý koncert viz. link pod videem ... a koho by zajímalo, jak Shearwater zněli loni v červnu ve Washingtonu , ať udělá klik sem : 25.6.2008- Black Cat - NPR live .... voilà Shearwater !


Watch the full concert at baeblemusic.com

Co v uších zůstane

…loučí se a končí … krákorá nula osmička, zatímco nula devítka číhá za rohem. Všude se už teď objevují a objevovat budou výkřiky bilancující letošní rok v různých oblastech a na neméně místech se budou vyskytovat i hlasy, které budou považovat nějaké bilancování za kolosální blbost (a nemalá část z nich si stejně nějaký ten žebříček sestaví … každoroční klasika). Takže proč bych jedno takové malé hudební resumé neudělala taky, že … jen tak … pro připomenutí … pro sebe …

tedy:

Bez udání pořadí mi z roku nula osmého zůstanou v uších nejvíc tyhle kotouče:

Bon Iver - For Emma, Forever Ago

První (a pevně doufám, že ne poslední) setkání s vousáčem jménem Justin Vernon aka Bon Iver. Deska křehká, jemná … se zvukem až „severským“. Naléhavé CD v lo-fi odstínech rozené v Justinově těžkém životním období, které na něm tvoří nemazatelnou stopu. Terapie hudbou … jak blízké …. na jedné straně komorní niterná a tak strašně upřímná deska, na straně druhé živelné Bon Iverovo vystoupení na End Of The Road Festivalu, které se mi vypálilo hluboko do paměti … tenhle chlapík má na mém soukromém žebříčku modelu 08 vysoké postavení.

OTK – Okolo

Letošní majstrštyk téhle party se znakem stříbrné rakety na prsou. Ondra Ježek and his boys se u mě letos vysoko umístnili ještě v jedné kategorii, a to nejčastěji viděná/slyšená kapela .. a vím proč … slyšíš, jak se zvedá prach ….slyšíš divný trávy růst …stačí s uchem na zemi poslouchat …. a pak uslyším kořeny, jak mi prorůstají hlavou … naslyšenou v 09 !

Fuck Buttons - Street Horrrsing

Noc v pralese, vzdálené divoké bubnování, řev nočních predátorů, fascinující a trochu strašidelný průlet nad krajinou, o které máte páru jen z televize … vesmír, v černém nekonečnu se vznášející Země, zachycené praskající a děsuplné vysílání odnikud …. je to temné, krásné, šílené, noise …. netuším, čím mě tahle deska tak uhranula… možná tím vším, možná ničím z toho … zkuste …

Cold War Kids - Loyalty to Loyalty

Místy takřka až minimalistická placka, co chytí teprve až poté, co jí dáte čas, na které není tolik hymnických halekaček, které byly na desce první (Robbers & Cowards). Niterná a místy tak krásně syrová... indie-rock, kytary jak se patří.

Paramount Styles - Failure American Style

Vezměte Girls Against Boys a přefiltrujte přebytek vzteku, dodejte víc písničkářství, blues, naléhavosti, Scotta McClouda a dostanete Paramount Styles. Failure American Style je podzimní deska, která má ovšem daleko k melancholii a atmosféru tak jedinečnou, že vás to nutí si ji pouštět stále znovu a znovu … a znovu …

O´Death - Broken Hymns, Limbs, and Skin

Ujeté zpunkované country, zběsilý šraml s temnými odbočkami do různých žánrů v podání tohohle zvěřince, je pro mě jeden z největších a nejzábavnějších objevů tohohle roku …

Conor Oberst – Conor Oberst

Sólová deska duše Bright Eyes. Vesele smutné písničkářství , jak jen to Conor umí, tentokrát asi nejvíc country, co kdy Conor byl … letošní dva živé koncertní zážitky … rozumím mu …

Květy – Střela zastavená v jantaru

O Střele jsem tu psala, nadšení z jantarových procházek mě nepustilo a asi ani nepustí … prostě hlavně kvůli tomu, jak je ta placka krásná, barevná, mnohovrstevná a právě to odhalování jednotlivých košilek, slupek a vrstviček mě na ní baví nejvíc ... a baví stále …

Shearwater – Rook

Hudební vlna, která před sebou valí vše, co jí přijde do cesty, ve které se nechávám dobrovolně topit a užívám si pocit, že se nemůžu nadechnout … holá pláň, nad kterou máchá křídly obrovský havran a občas ticho pročísne jeho krákavé never more … jinak ale melancholie z dob minulých, nad kterou se vznáší emotivní vokál Jonathana Meiburga, který jen dalším hudebním nástrojem a dotváří obrazy prázdných klecí, slz lovců a tichých modliteb pod třepotajícími se hvězdami …. možná to zní nesrozumitelně, ale to je Rook ….

DVA – Fonók

Do posledního zvonce promyšlená dětská hra se svými pravidly a jazykem, melodie, které z hlavy jen tak nedostanete, příběhy, které si můžete sami vymýšlet, trocha toho elektro - cvrlikání a za tím vším pouze DVA - jedna z nejhravějších letošních desek … a cirkus bude !

The Gutter Twins – Saturnalia

Laneganovsko-Dulliovský jednovaječný duet, ze kterého po celou dobu mrazí v zádech. A nejinak tomu bylo i letos v Paláci Akropolis.

A těsně před slavobranami zůstali ještě např.:

The Dodos – Visiter, TV on the Radio – Dear Science, Elbow - The Seldom Seen Kid, Fucked Up - The Chemistry of Common Life, The Notwist - The Devil, You + Me , Clinic – Do It!, Mark Geary – Opium ….

Koncertní zá(pro) žitky roku nula osm

Tunng – Palác Akropolis – nespjatější s publikem

Pissed Jeans – Klub 007 – nejlepší z nejkratších

Radiohead – Berlín - největší

Shearwater – End Of The Road Festival - nejhypnotičtější

Bon Iver – End Of The Road Festival - nejpřekvapivější

Tom Waits – Kongresové centrum - nejvytouženější

The Gutter Twins – Palác Akropolis - elektrizující

Conor Oberst – Roxy – nejvíc country

Leonard Cohen – HC Sparta - nejdojemnější

Paramount Styles – Klub 007 - nejléčivější

Cold War Kids – Lucerna Music Bar - nejujetější

Woven Hand – Divadlo Archa - nejspirituálnější

A hitparáda prošvihlých koncertů:

Bonnie ´Prince´ Billy –Lucerna Music Bar

Mugison - Klub 007

Why? – Klub 007

Dragons Of Zynth – Klub 007

Handsome Furs - Klub 007

End Of The Road Festival 2008 (part 2)

Hudební sobota začala velkým dilema, a to sice čemu dát přednost … jestli oblíbeným Bowerbirds nebo taktéž oblíbeným The Accidental (foto), kteréžto obě kapely se jak jinak než kryly … naštěstí jen částečně, tak jsem viděla jak roztomilé folkové trio Bowerbirds, tak nádherné The Accidental. U druhých jmenovaných ( se kterými hraje Sam Genders z Tunng, který je zároveň i jednou z tvůrčích osobností kapely, takže markantní podobnost mezi Tunng a The Accidental není čistě náhodná ) jsem si poplakala, popukala (oni pánové a dáma jsou fakt velevtipní), odnesla si přiblblý úsměv na tváři a pocit, že nic lepšího už vidět a slyšet snad ani nemůžu. A až do odpoledních hodin mi všechny bandy dávaly více či méně za pravdu. Pe si ale třeba stejně tak, jak já před tím The Accidental , užíval zpěvačku Devon Sproule, která měla moc pěkný pestrobarevný klobouček a hrála tradiční anglosaský folk až country .
K čaji o páté mi ovšem začal hrát Justin Vernon (foto) aka Bon Iver aka další z mých zářících hvězd na End of The Road nebi a začal hrát ze své For Emma, Forever Ago a bylo na chvíli jakékoliv předtím a potom zapomenuto. Překvapením bylo, kolik energie Justin do koncertu dával (klidné, jemné momenty střídaly poctivé hlukové plochy, kdy židle, na které Justin většinu koncertu seděl, mu začínala být pořádně malá). Přísun šťávy z podia nemohlo nezaregistrovat i publikum, které mu jí po hrstech zase vracelo a nadšené projevy nebraly konce (nebylo se tedy co divit, když po koncertě zmizela „Emma“ z festivalového CD krámku rychlostí blesku). Pro Pe jasný vrchol všech 3 dnů. Pro Justina očividně taky zážitek, až se nad tou atmosférou chytal během koncertu za hlavu, a že se mu na festivalu líbilo, dokazoval i fakt, že zůstal až do neděle, oblékl „civil“ (manžestráky a batůžek) a chodil vesele a neúnavně pod všechna podia užívat si hudby jiných …. Krom toho, že je to hudební takřka genius, je to i sympaťák do morku kostí….
British Sea Power mi zahráli mé oblíbené kousky z desky Do You Like Rock Music ? i z desek starších, ale, ač je mám jinak hodně ráda, nějak mě po skvělém Bon Iverovi za srdce ani jiné orgány jejich kytarový nářez nevzal a nejvíc mě tak při nich bavil mistr Joda (foto), který je bedlivě sledoval a při tom se na dřevěné tyči nad hlavami prvních řad pohupoval do rytmu.
Po BSP přišla jiná písnička - trojka z Minnesoty Low (foto), kterou jsem taky měla ve festivalovém hledáčku mezi prvními. Koncert nezklamal – pánové a dáma krásně duněli, hlučeli, byli melancholičtí, energičtí a koncert nekompromisně zakončil Alan Sparhawk, kdy po dlouhém kytarovém dunivém sóle zčistajasna odhodil kytaru do publika (ta ještě nějakou dobu samovolně sólovala) a všichni tři se z pódia beze slova odporoučeli. Většina lidí (alespoň ti, kteří se zrovna neprobírali z bezvědomí po prudkém zásahu kytarou) byli tak konsternovaní závěrem, že ani netleskali (!). Po pár sekundách se aspoň vrátil basák Matt Livingston, aby poděkoval a rozloučil se, nicméně to vše až po otázce, která se nabízela a která zněla: „Je tu někdo ?“ Zvláštní, zábavné, dobré a přežila jsem ve zdraví.

Po skvělých Low následovalo pro mě největší zklamání festivalu aneb Sun Kil Moon . Mark Kozelek mě živě nebavil, jeho jemné písně mě ten večer přišly až příliš monotónní a tak jsem jeho koncert brzy vzdala a šla se aspoň na chvilku mrknout na jednoho z hlavních headlinerů festivalu – Mercury Rev, kterým energie sice na rozdíl od SKM rozhodně nechyběla, za to však jsem jejich rocku ozdobenému řadou podiových efektů, světel, dýmu, teatrálních gest zpěváka, prostě nepřišla na chuť …. Takže po chvíli opět přesun, tentokrát na dvojku, o které jsem prostě věděla, že mě zklamat nemůže. Two Gallants , dva chlapíci ze San Francisca, co hrají ve dvou a stejně jako třeba The White Stripes ve složení kytara a bicí. Na rozdíl od nahrávek, kde občas můžeme zaslechnout i jiné nástroje, koncert se omezil opravdu jen na zmiňované inštrumenty a byl tak krásně syrový, hlučný a v podání dvou gallantů opravdu zábavný. Nicméně opět jsem po nějakém časem opustila sál, protože v nedalekém stanu se začali chystat Shearwater.
(Ještě před nimi, dohrávala londýnská kapela The Chap a jejich takřka techno smršť vyluzovaná na housle stála taky za to!)

Ale pak už přišli texaští Shearwater (foto), kapelu založili v roce 1999 Jonathan Meiburg a Will Sheff, který už tenkrát byl nepostradatelný v mých veleoblíbených Okkervil River. Shearwater mělo být jen tišší a intimnější dítě Okkervil River, nicméně po čase zjistil Jonathan, že věnovat se dvoum kapelám a nepodvádět při tom ani jednu nelze a přestěhoval se natrvalo pouze k Shearwater a Will Sheff zjistil totéž a už se pro změnu věnuje jen svým Okkervil River (edit: podle posledních informací by měl Will Sheff a chlapíci z Okkervil River doplout 23. listopadu i do pražského Rock Café !!!). Vystoupení Shearwater na festivalu, bylo jejich úplně prvním koncertem v Británii, takže si vysloužilo i jediné uvedení konferenciérem na EotR, jako důkaz, že se jedná opravdu o mimořádnou událost se najednou odněkud vyloupl chlapík s vousem a čepkou a pronesl dvě věty, kde zdůraznil, že je „excited“ a že nastupují Shearwater. A to, čeho jsem byla v malém vydýchaném stanu svědkem, bylo tak strhující, že jsem chvílemi skoro ani nedýchala (pravda, nebylo moc co). Jejich psychedelický folk-rock mě přikoval na místo a ještě v noci a následující dny mi v hlavě lehounce hučel. Těžištěm koncertu bylo jejich letošní album Rook, ale zazněly i věci starší, to převážně z jejich oceňovaného kotoučku Palo Santo. Zážitek tak intenzivní, že ze mě vysál i ten zbytek energie, co po celém dni zůstal a nechal akorát tolik, abych se bezpečně dopravila do svého spacáku a tam upadla do kómatu (pár fotek z koncertu ZDE) …před námi byl poslední den …

A opět mezi řadou ten den prošvihlých umělců se skví jména jako Seabear, Baby Dee, Friska Viljor, Threatmantics ad…
Photos by Big Marvin ,Elena Morelli, Pe