Yeah, Yeah, Alright

Tak než jsem stačila napsat o tom, jak solo koncerty Scotta a Paula byly super, tak mezitím tu stihli oba pánové hrát už podruhý. Holt soutěž v zaznamenávání aktuálního dění bych nevyhrála ... nenadělám nic. Scott McCloud byl napoprvé v létě v Jelení jen sám s kytarou a tlupa lidí se tlačila jak kolem něj uvnitř, tak zvenku aspoň kolem oken. Hrál "Holky z Prahy" a plno dalších z nový desky, co tenkrát ještě nebyla na světě a teď už je a je skvělá. Mezitím jsme se rozloučili s Jelení a Monsieur McCloud si to střihl tentokrát na Dobešce s Julii Kent, což je taková drsnější víla s violoncellem. Paul Wallfisch napoprvé nechal doma Botanicu a přijel jen tak sám, zahrál u klavíru pár songů Botanicy, pár svejch i cizích a pak zas odjel, aby se za pár neděl vrátil i s kapelou a Brianem (tím od Viglionů). Jen se ukázalo jako nanejvýš naivní předpokládat, že Paul a jeho ansámbl si odbřinká těch pár šantánovejch a spořádaně přenechá strahovský podium kucím ze saade, co jim Botanica měl ten večer jen předskakovat. Takže z patnáctiminutovky saade bylo pak trochu mrzení na všech frontách, ale to je holt život, mohly se stát horší věci....

Zbytek a léto holt ve znamení kluků z New Yorku, co se tak nějak všichni znaj a maj to mezi sebou všelijaký. Vedle Scotta a Paula, tu sem taky v ten samej čas přijel zahulákat se svym pojízdnym cirkusem Tod A a jeho Firewater, což byl jeden z nejlepších večírků léta, a vůbec nevadilo, že Sedma byla plná neznámejch lidí (pojali jsme podezření, že si Firewater vozí publikum sebou), a že tam bylo takový vedro, a že Firewater už prostě nehrajou to, co hrál Tod s Cop Shoot Cop (proč se tomu někdo diví ?).  

Z toho nepřebernýho množství podzimních střepů sypu ještě pár, třeba ten, kterak si Jirka Oly s Lukluklukem střihli svou promotérskou premiéru a 20. zíří (proudly) přivezli post-rockový vousáče z Gifts from Enola, což se ukázalo jako boží volba a ještě víc boží koncert a večer (s regulérní hluchotou, kamarádama a trochou toho alkoholu). Nejlepší věci se odteďka budou dít pod značkou Goldmine... lepší si zvyknout hned. 

Anorektickej skřítek Imaad Wasif je chlapík, co hrál s Lou Barlowem a takoví nemůžou bejt špatní, takže se postaral o zatím největší překvapení letošního hudebního roku. Večírek Pink Floyd s Jeffem Buckleym, co občas trhal už tak dost pošramocený uši, a plíce chtěli vyřvat, jak to je skvělý.

Tenhle podzim je fajn i proto, že to dali znovu dohromady Filip Nebřenský a spol. a oživili mrtvolně spící Vltavu. Bez Průši, zato s Binderem, hrát nezapomněli, ač si jinak v Akropoli Robert eN nevzpomínal ani na názvy svejch starejch desek.

Steve Albini přivezl zase po dlouhý době Shellac a přišlo na ně strašně málo lidí, z čehož byla Raketa smutná, ale jinak ti, co přišli, byli nadšení a spokojení. A mně se kacířsky a vlastně překvapivě ten večer skorem víc než božskej Steve a jeho lidi, líbili Bellini, co hráli před nima, ale to nikomu neřikejte.

Ale nejhlasitější večírek podzimu byl stejně ten s Auxes a Obits v hlavních rolích. A nejjemnější ten s Chrisem Brokawem a Goeffem Farinou, kde nás bylo asi třicet, sedělo se do kruhu a uprostřed místo táboráků plály dvě kytary a dva chlapíci s nima.... ježíš ten podzim je tak krásnej...

A na konec kucí z New Yorku - Scott, Paul a Tod 

Scottovy Holky z Prahy

Paul v obýváku

Todův klaun

By the light of the moon, I'm comin' home

Tak teda jo. Ne, že by se nic nedělo. Naopak. Plno věcí. Telegraficky. Od těch nejzašedlejších.

1) Jarní Pavement (20.5. Akropolis) se nepovedli. Můj vnitřní pocit. Většina kamarádů byla spokojená, část nadšená, smutný na pokoncertním baru jsme byli cca dva. Pocit, že se nenudím jen já, ale i Malkmus a spol. byl přítomnej po celou dobu koncertu. Rutina, rutina, rutina. Navíc překvapivě i trochu šeď. Asi bylo očekávání příliš velký, že vytěsnilo i fakt, že se tahle parta dala dohromady po deseti letech. Důvody napadaj. A tohle bylo divný.

2) Naštěstí den před vztyčil totem, kolem tancoval David Eugene Edwards a jeho Woven Hand. Ve znamení The Threshing Floor, takže spíš než vymýtání ďábla, tentokrát hypnotický rituály, vzpomínání na mrtvý bratry a příběhy starejch dávno neexistujících indiánskejch kmenů. Mescalinová pouť na dračím ocasu. Pokaždý jiný a pokaždý skvělý.

3) Konec května ve znamení Murder By Death. Srážka Toma Waitse a Johnny Cashe s Nickem Cavem.

Zakouřenej bar, kde se lepíte k podlaze a všude smrdí whiskey. Laciný doutníky a holky, praskající deska v pozadí, bacha na letící nože a indiánský bubny dunící za obzorem... můžou totiž znamenat třeba i to, že se už ráno živý neprobudíte. Slow down little girl, you've lost your way in the world, slow down and start again, you'll feel much better in the end...

Matrix by si zasloužil bejt plnej až po půdu, žel neni. Adam Turla vypadá jak Wolverine. Fakt. Nedotknutelná Sarah Balliet a její nadpozemský, trochu strašidelný cello. Podlaha se třese. Rytmus pražců a country naplněný whiskey až po okraj. But we fall in love, but we never touch as long as there is whiskey in the world. Starý i nový věci. Good morning Magpie, On the dark streets below a taky Comin' home nebo 52 ford. Strašně moc oblíbenejch a skvělejch věcí a na konec dal Adam jen sám s kytarou Bang Bang od Nancy Sinatra ... chce se mi říct "koncert roku". A řeknu to... Koncert roku.

fotky 

4) Každoroční dávka formanovic lodi Tajemství. Tentokrát s pochybnou performance (se omlouvám všem zainteresovaným, ale asi jsem svou letošní dávku tolerance vůči "wtf-akcím" už vyčerpala) a skvělym koncertem OTK.

5) Filmová vsuvka v podobě červencovýho probuzení ve Varech. Sežeňte si někde švédskej Sound of Noise pánů Ola Simonssona Johannes Stjärne Nilssona  o hudebních teroristech, co se snaží ovládnout město zvukem. A co na tom, že to je v podstatě jen roztaženej námět jejich staršího kraťasu. Nevim, jak nakonec dopadl plán s distribucí Iluzionisty Sylvain Chometa , nicméně šance, jak vidět tuhle magickou poctu Jacques Tatimu snad budou. Díky, pane Hulote. Novej film Todda Solondze Life During Wartime  je stejně úchylně fajn jako jeho předchozí filmy a režijní celovečerní debut Christopher Morrise (aka pana Denholma z IT Crowd) Four Lions je nejvíc politicky nekorektní film, co jsem za poslední dobu viděla ... nicméně chvílema notně legrační (pokud se teda chcete smát partě pakistánskejch rádoby "teroristů", co plánujou sebevražednej útok a působí u toho jak Pat a Mat). A třeba ještě poslední film brášků Coenů A Serious Man  je skoro až nenápadná židovská anekdota, která mě ale bavila nesmírně.

6) Letošní kutnohorský zastavení pod ujetym hoškovic týpí  se neslo na vlně hudebních solitérních autistů, co tak maximálně kroutili knoflíkama, popřípadě se u toho ještě někteří snažili znít jako Ian Curtis a nejstatečnější z nich se u toho ještě pokoušeli sami sebe tetarálně dojmout, ne bez úspěchu. Samozřejmě ne všichni se dali zařadit k výše zmiňovaným elektro-flašinetářům, čest kytarám a opravdovým nástrojům dělali třeba kluci z Ampere, srdíčkář Chris Garneau, holky z Vivian Girls nebo třeba staří známí Air Waves ... Jinak ale KH poskytla všechny svoje atrakce od procházky mezi kostma, přes kutnohorské doly až po GASK.

7) Pozvánka na další kapitoly ... Osamělí bardi bez svejch kapel za zády. Scott McCloud a Paul Wallfish*** Kterak nám vyšel Fullmoon*** Atd*** atd...

I plant my feet, I left the ground, I sought the wind too, I fought the sound ….

5.3. Klub 007, Uzi & Ari, O´Death

Předskokani Uzi & Ari ze Salt Lake City zněli jako dobří kámoši německých The Notwist, elektronický svršky co chvíli převlíkali za hlučící kytary, navíc v jejich středu poskakovala roztomilá basistka, čímž pádem kapela rázem stoupla v očích hlavně kolem mě stojících mužů … i když nálepka „basistka“ je značně nepřesná, neb kapela byla specifická ještě svými škatulaty u hudebních nástrojů, a to skoro po každém songu … roztomilý mumraj, co se poměrně dobře poslouchal a lehce se u něj člověk pohupoval….

To že se u O´Death pohupovat jen lehce nelze, to věděli všichni, co přišli a Sedmu tím tak víceméně zaplnili … O´Death je parta zdivočelejch pokérovanejch amíků, co jsou na pódiu pořádně hluční, drhnou benja, týrají housle a vůbec používají řadu country rekvizit, to celé se syrovou punkovou urputností a živelností, a to všechno aby pak slezli z pódia a proměnili se z neandrtálců v sympatický, až rozmilý chlápky, co si s každým podají ruku, prohodí pár slov a neustále děkujou … Každopádně se na Sedmičce ten večer mírně pogovalo, dost potilo a chvilkama hulákalo (I plant the face in water, I held her broken feet, I taught the wave that caught her, now she is yours to keep ….YES) a pak ještě dlouho postávalo, popíjelo a povídalo …. Broken Hymns, Lymbs & Skin je chytrá deska a já tu o ní už psala … a mám z toho večera moc pěknou mrtvolku k zařazení do mé šatní sbírky …budu ji nosit na prsou hrdě … tak snad see you soon …

6.3. Klub 007, Jeremy Jay, Botanica

Jen cca 18 hodin poté tamtéž koncert, kterej nemohl bejt špatnej, protože hrála Botanica a Botanicu já sakra ráda. Před ní čahoun Jeremy Jay, co to ten večer nandal všem, co se před tím smáli nad jeho fotkami, které jako by vypadly z nedávných sedmdesátých - osmdesátých a ohrnovali nos nad jeho retro soundem …. Jeremy se otírá o zdi let minulých, na kterých jsou vyškrábána, krom jiného, třeba i slova jako glam rock… občas člověk zaslechne Bowieho, The Smith nebo The Cure, ocitne se na časové ose v záporných číslech a k tomu dopomáhej i promyšlená estetika všeho od oblékání, plakáty, po obaly desek … oproti deskám, které jsou zvukově tak trochu lo-fi (speciálně třeba jeho předposlední deska A Place Where We Can Go), frčel koncert v kytarově tanečním duchu, trojka na podiu se snažila a kdybych nevěděla, že pan S. se skrývá někde v řadách diváků, řekla bych (a jak jsme se pak shodli, nebyla jsem s tímhle pocitem sama), že seděl za bicími …. Jeremy střídal kytaru s basou, bojoval neustále s nutkáním řádně si poskakovat, což mu ovšem strop Sedmičky nedovoloval (i když zrovna neposkakoval, tak byl strop nebezpečně blízko jeho blonďaté hlavě…) , tak aspoň při zpěvu tančil (už po druhé za poslední dobu jsem měla silné nutkání optat se někoho na jeho tanečního mistra). Jay mě ten večer poměrně překvapil, servíroval svou hodinku s lehkostí a koňskou dávkou upřímnosti až naivity … bavil … mě aspoň jo …. V lednu mu vyšla deska Slow Dance, tak zkuste a pak na něj vyražte, až zas bude hrát poblíž a já doufám, že bude …. v jeden moment z davu za mnou zaznělo z něčích úst: „Tyvole, ty vypadaj jak parodie na Beatles, ale, jsou, vole, fakt dobrý!" takže asi tak ….

Kousek ode mě poslouchala Jaye i kudrnatá černá kštice Paula Wallfische, který byl druhým hrdinou onoho večera a došlo na něj záhy … bez dlouhých cavyků si Botanica dala nástup, Wallfisch se poprvé napil z lahve whisky, co měl pod klávesami, zapil jí lahvovou dvanáctkou, několikrát se smíchem třískl o zem megafonem, který to pro ten večer na Sedmičce vzdal (a v průběhu večera ho pak Wallfisch definitivně rozšlapal) a obhlédl dívky v prvních řadách, což udělal i muž s kytarou John Andrews , který vzápětí nasadil úsměv, který už do konce koncertu nesundal a mě docela bavilo mu ho občas i vracet. Jen místo Dany Schechter basu třímal vousatý skřítek se zarostlou hrudí … nu což už se dá dělat, že… i tak se mohlo začít ... sakra, jak se mi po nich už stejskalo ! A byla to stejně tak znepokojující, zakouřená, chvíli hlučná, chvíli melancholická, každopádně rozervaná, alkoholem prosycená a hlavně tak STRAŠNĚ sexy jízda, přesně jako posledně, kdy mě tahle Wallfischova grupa dostala do kolen poprvé … Wallfisch se nevzdal některých ověřených čísel, jako šplhání po výškách (což se na Sedmičce rovná výzvě), roztleskávání a rozdupávání všech přítomných, výlety po celym klubu, zapojování i nezúčastněných barových posedávačů, vtipkování na úkor všeho a všech a ono to prostě zase zafungovalo …. Someone Else Again to všechno nakopla, v Sex Offender s Johnem ladili, až to bolelo (závěrečný hallelujah si pod dohledem dirigenta W. nacvičila celá Sedma), Concrete Shoes byla nacpaná zoufalstvím až po okraj, bylo to nejvíc a ten sbor jsem byla já … save me now , tie the rope around my neck and pull me up … La Valse Magnetique celýmu večeru slušel a tak bych mohla pokračovat až do závěrečný punkový How, která se natáhla na dobrých deset minut, v rámci kterých, mimojiné, bubeník předvedl hned několik sól hraných na vlastní tělo … sakra pěkný to bylo a byla jsem pak ráda, že se stejně jako mně líbilo i těm, které jsem soustavným nátlakem přesvědčila, aby na Sedmu ten večer přišli taky hehe. Takže všichni, kdo na tomhle večeru mají zásluhu, mají u mě příště lízátko.

a fotky kryštofacofotil tady

a ještě jednou Jeremy a Botanica ze Strahova a Botanica naposled, to když si před koncertem na Sedmě stihla ještě zabrnkat a popovídat na Radiu Wave

a takhle to nějak bylo pohyblivým obrazem:

Botanica – Concrete Shoes (Klub 007)

Jeremy Jay – Will You Dance With Me ? (Klub 007)

a aby to O´Death nebylo líto – O´Death – Lowtide