Skutečnej zvuk

Osm zastavení. Osm kapitol. Trocha tý souvislý dojmologie zas po nějaký době. A že se teď psát nestíhá. Věci se dějou a dějou se rychle a hlavně furt. Takže první čtyři party teď.

Kapitola první -Times New Viking (3.4. Sedma)

Člověk by ani nevěřil, že někdo v tak krátký době trumfne Jay Reatarda (měj se tam, kluku, dobře ... ať už jsi kdekoliv) v počtu zahranejch písní na ploše cca hodinky. Jay jel na rekord onehdá v Matrixu, americká vikingská úderka ho na Kopci trhla ... byť těsně (no dobře, možná je to i proto, že z Jaye jsem tenkrát předčasně prchla na poslední spoj hehe). Jízda, při který se jelo jen šusem... inu No Time, No Hope ... a smrděla hitem na sto honů. Tolik pecek s hitovym potenciálem by mohl leckdo závidět a nasazení jakbysmet. Špinavá energie, zastřenej zpěv, lo-fi, noise, punk. Čekala jsem jen další partu, co dělá bordel, odcházela jsem vlastně překvapená a spokojená.

Kapitola druhá - Gnu+ Sporto (22.4. Sedma)

Sporto jak dobře promazanej stroj. Kucí z Gnu po dlouhý dlouhý době. Na Kopci skorem dvě stě lidí. Jako jedno tělo. Živě Mossad ... páni ... Moc hezky si to kucí připravili. 

Kapitola třetí - High Places + Why? ( 25.4. Sperm festival, Meet Factory)

Do Meet Factory mě dostane máloco. Why? jsem prošvihla předloni, inu vyrazila jsem s chlebníkem na kraj světa. Bod má pan efha za nekuřáckej den. High Places jsem taky předloni minula, ale na rozdíl od Why? jsem si teď v M.Factory říkala, že mě to mrzet nemusí ani trochu. Přišlo to jejich elektronický "éterický" pidlikání jako nebetyčná nuda jen mně?  

Why? mám ráda a nejen proto, že jsou jednou nohou tam, kde je třeba Andy Bothwell. Melodický až hymnický, rozpoznatelný, občas se skoro hip-hopovou vsuvkou, zábavný, chytrý. Ten večer navíc i jako první bod programu jeden z bratrů Wolfů - Josiah jako předskokan. Josiah sám jen s kytarou a intimní-křehce-zábavnou-skoro-country dvacetiminutovkou. Jako dobrý. Why? byl večírek se všema hymnama. Jonathan Wolfů se po celou dobu tvářil za mikrofonem patřičně nepříčetně a vůbec vypadal jako ukázkovej nerd. Šlapalo to. Bavilo to. Dobrý to bylo.

Kapitola čtvrtá - Fuck Buttons (3.5. Meet Factory)

Tak na tohle jsem se těšila fakt hodně. Fuck Buttons, můj předloňskej objev, jsou dva magoři se svejma elektrohračkama, co jim v září vyšlo teprve druhý plnohodnotný album Tarot Sport. Před nima A Sunny Day in Glasgow, který mě zaujali snad jen tím, že jsem chvíli přemejšlela, jestli to, co slyším, je opravdu ta kapela, kterou si pod značkou ASDIG představuju. V Meet Factory jsem totiž vnímala jen opakující se nemastnou neslanou diskošku, co nebavila ani přes venkovní zeď, za kterou jsme s Há utekli. Tak nevím. Nicméně beru vaše ťukání na čelo. Proti gustu....

Před tim než začali hrát vopice z Fuck Buttons jsem si po klubu všimla vyvěšenejch cedulí s varováním nebohejm epileptikům, že se mají mít na pozoru neb opi používaj silný lasery. Během koncertu jsem viděla vynášet jen jednoho nebožáka a vcelku se divim, že byl v nacpaný Meet Factory jedinej. Další z fyzickejch zážitků.  Tělo si vybavilo třeba Sunn O))). Basy, co vám trhaj vnitřnosti a kalhoty, nervní epileptický a nekompromisní světla, před kterejma se nedá utéct a do toho džungle, průlet strašidelnejma galaxiema, nánosy zvuků a hlukový závěje. Největší pecky z prvního Street Horrrsing i z Tarot Sport. Dlouhý vytleskávání zhypnotizovanýho a oblbnutýho davu a Sweet Love for Planet Earth  jako přídavek... krása. zaprášená skelná vata. Ale i tak krása.

a příště kapitoly o Amandě a Jasonovi z cirkusu, vlčí smečce, o tom jak z popela vstal černej fénix a hlavně balada o puklejch srdcích...

surf solar

in the context of no context

Tak nějak chybí trocha systematičnosti, vůle, energie, a to nejen v psaní deníkových zápisků … ale po průletu paměťovými stopami jsem ještě objevila vyrytých pár okamžiků, které mají různá data, zato ještě vyzařují nezvyklou intenzitu barev, vůní a zvuků …

V lednu (22.1) křtil na Sedmičce Torr z Wollongong aka Unkilled Worker svůj sněhobílý Faithcollapse, a to s (ne)malou pomocí OTK, kteří na desce i na koncertě kryli Torrovi záda. Deska se totiž narodila v Jámoru pod dohledem nikoho jiného než Ondry Ježka a je stejně tak zneklidňující, silná, podmanivá, temná, syrová, nabroušená jak čepel nože, jedním slovem skvělá, jak skvělý byl celý koncert-večer. Unkilled Worker je sic osamělý jezdec s kytarou, co má na těle nejeden šrám, ale jeho Faithcollapse se vám prožene celým tělem jako stohlavý splašený stádo … a to, že jsem chvílemi na Sedmě ten večer slyšela Nicka Cavea, v dobách, kdy byl ještě imrvére naštvanej, to už je vlastně jen taková tečka ...

Prvního se tamtéž konal zas večírek za účasti Oxford Collapse s Parts & Labor , které podpořily ještě Kazety v domácích barvách … Parts & Labor se k nám často vrací a doufám, že ještě vracet budou (kdo má tuhle hlukovou živelnou partičku rád, určitě by si neměl nechat ujít 28.únor, kdy na Sedmičce vystoupí Shooting Spires aneb sólový projekt basáka, klávesisty, zpěváka a jediného regulérního skřítka (viz. obrázek vedle) Parts & Labor BJ Warshawa, kde podobnost s jeho domovskou kapelou není jen čistě náhodná). Večer hlukových stěn, vazbících kytar , poletujících hlav , punkové příchuti …. kdy zněla alba Receivers od P&L i Bits od OC, Kazety tomu udělaly ve dvou pěkný elektroúvod, vše bylo, jak být mělo … jen si už opravdu musím pořídit špunty, tentokrát jsem libé pískání a nic víc slyšela celé dva dny … i když by možná pomohlo si příště, jak tele, nestoupat k bednám …. hm …

To 8.2 na Dobešce pískání nehrozilo, setkání skoro rodinné, přezůvky s sebou, káva a historky, které sic znám, ale pokaždé je ráda slyším znovu …. povědomé tváře, irsko-americké pohlednice, v hlavní roli Mark Geary … Jeho poslední Opium je ten večer nejhlasitější, ale věcí, které mám v sobě už nějaký ten pátek vryté a co mi pokaždé nastartují paměť, Mark servíruje taky … na rozdíl od poslední návštěvy se tentokrát sešlo chápavější publikum, takže se Markymu ani neklepou ruce … tomuhle chlapíkovi z rodu Jeffů Buckleyů s irskými kořeny já prostě nepřestávám rozumět, ať se mi cesty klikatí, jak chtějí …. a prý je v plánu další deska a možná i natáčení v Praze … tak to zas někdy u toho kafe, Marky…snad brzy.

Jen za pár dnů, hodin (12.2), přichází pravý opak selanky u kafe … nejednomu přítomnému se plní sen … Scott McCloud se vrací, a to spolu se svými, už jen sporadicky koncertujícími, Girls Against Boys … před ním ještě bouří basy Deverovy Chyby a Gnu ukazují, že ještě nezapomněli starý kusy a vzdávají narozeninový desetiletý hold svému Srdci v kusech zvuku … skutečná bolest neumírá, to co nestačí, je tělo … mam v tu chvíli pocit, že už není důležitý, co přijde dál … navíc Aran se zdá tak trochu naměkko, má dojemný proslovy a sál mu věří každý slovo o tom, že tenhle večer je prostě náš …. a on je … no a potom už Scott and his Boys … o chvilenku dýl, než bylo taktické, strávíme s Ká a dalšími na baru a jsme odsouzeni pozorovat tuhle partu frajerů až odněkud od zvukařského výběhu … ale ono to nevadí … kolem mě chlapi jak hory, co jsou stejně dojatí jako já … legrační …. basy duní, Scott šeptem křičí Let me come back a dvoumetrovej Aran se vrhá skokem do publika .. Too much sound for God's sake (!)… Basstation je na přání, a to už s plnou Akropolí hulákám …I won't listen to reason , I won't listen to you …cause in the context of no context, everywhere cool, there's nothing new …. hmm … jen mi to všechno přijde jako mžik a je konec … noc nabroušených bas, potu, kamarádů, Scotta McClouda …

Poslední zastávkou jsou kanadské ostrovy šmrncnuté trochou toho hluku ze San Francisca … Na Sedmě Islands společně s Railcars … jako předkrm před tím ještě italští Trouble Vs Glue, ze kterých ovšem slyším jen pár minut, díky tomu, že si vesele hrajou už když scházím na Sedmě po schodech a končí nedlouho poté, co moje bunda končí na věšáku v šatně … Nicméně Railcars je překvapení víc než příjemný, noise, hlas zkreslený přes megafon, zneklidňující opar projekcí …upír Nosferatu … chvilkami slyším třeba Fuck Buttons .. navíc sympaťáci rozdávající po koncertě zdarma vlastnoručně omalované CD-R, kde se skrývají songy jak z loňského sedmipalcového EP Cities vs. Submarines (které má mimochodem opravdu krásné vyvedení), tak dema z připravovaného EP Cathedral With No Eyes…

Na Islands se přišlo kouknout plno lidí, včetně hromady cizinců, z nichž někteří ovšem přišli spíš probrat co týden dal, ale tak to holt občas chodí … Islands, to je pro mě hlavně Nicholas Thorburn, hlava spících The Unicorns, muž s patkou proklatě nízko, sympaťák do morku kostí, co má s Islands na kontě dvě desky, z nichž první Return to the Sea vyšla v roce 2006 a mi učarovala … druhou – Arm´s Way natočil Thorburn v jiné sestavě loni a je hodně jiná. Je na ní o poznání víc „radio-hitů“, o poznání méně hravých mořem vonících jemných melodií, co byly hlavní náplní Return to the sea … nicméně na Sedmě se dostalo na obě období Islands a musím uznat, že věci, jako Pieces of You nebo Creeper z nové desky mě vlastně živě bavily … Islands často propojovali jednotlivé songy dlouhými sonickými, místy až post-rockově znějícími pasážemi, Nick házel patkou, lidi na to slyšeli … no a pak přišel závěr a Swans (Life After Death) odstartovala vzpomínkovou plavbu po Return to the Sea, takže veškeré předchozí výhrady byly rázem zapomenuty a byla to krása … Islands zkrátka bodovali , a to nejen proto, že mi zahráli I Won´t Share You od The Smiths, což mi zase připomnělo, jak se těšim na červnový Berlín, kde se, doufám, konečně protne moje trajektorie s tou Morrisseyho (!!).

That´s all folks … resumé dnů předchozích by mohlo ještě pokračovat třeba tím, jak je dojemný a magický Podivuhodný případ Benjamina Buttona , u kterého jsem si nejednou vzpomněla na Burtonovu Velkou Rybu, nebo jak skvěle vaří U Kláry … ale já myslím, že málokdo stejně dočetl až sem, takže už zas mlčím …

Girls Against Boys – Basstation