Bilance 2012

12 drobnejch tipů roku 12. V rychlym sledu, bez jakýhokoliv pořadí, nevybrala bych si.

Mark Lanegan - Blues Funeral

Nehybná postava s hlasem, co se zarazí až o páteř. Nemluvnej polobůh se siluetou Lucifera. Mark Lanegan. Blues Funeral je jak chůze po rozžhavenejch uhlících, co doutnaj a horkej vzduch se nad nima tetelí. 12 kousků do skládačky a všemu velí The Gravedigger´s  song. Smeknutej klobouk směrem ke všemu zaprášenýmu zapitej hltem whiskey.

Shearwater - Animal Joy

S Animal Joy jsou Shearwater jako ten Fénix. Vstali z popela všech předešlejch desek silnější, hlučnější a mladší. Při tom by je člověk furt poznal mezi milionem. Po sluchu, hmatu, čichu... Na obloze se lámou křídla a příboj je tiše hojí.

Lee Ranaldo - Between The Times & The Tides

Písničková a na první poslech nenápadná deska toho, co má v Sonic Youth nejvíc psí oči. Lee svojí domovskou kapelu nezapře, ale Between The Times and The Tides je plná písniček v nejlepším slova smyslu. Melodické, melancholické, silné. Láska na druhý pohled, ale za to na celý život, znáte to.

Absynthe Minded - As It Ever Was

Trocha těch sladkejch belgickejch pralinek nikdy neuškodí. Kapela, co jí nehrajou rádia, ač by s klidem mohla. Bert Ostyn a jeho směs popu, jazzu, klezmeru a bůhví čeho všeho. Poslední desku As It Ever Was jsem po prvním poslechu na nějakou dobu odložila. Klidná voda a míň vlnek než na všem, co jsem do té doby od nich znala a měla ráda. Jenže po čase přišlo zjištění, že mě její spodní broudy berou jako zatím žádná z jejich desek, a to od úvodní Space, co se proplétá mezi piánem a vesmírnejma vokálama, až po záverečnou Get Around, co změní směr asi třikrát, ale je absolutně k pomilování. Zkuste.

KITTCHEN - MENU

Postapokalyptický výjevy kuchaře Kittchena, kterej v rizotu servíruje nejen atomový hřiby. Celý mě to hrozně baví, od lo-fi zvuku všech těch místností a nahrávacích zařízení, po texty. Je to jako zadrhnout nehtem o tabuli. Takovej ten zvuk při kterym naskočí husí kůže. Vůně uzenýho už nebude nikdy stejná. Krajina pokrytá popílkem a starýmu Brunovi nezbývá než vzít do ruky sekeru. Jakube, tichá úklona až k zemi.
Desku stáhni TU 

E.D. Sedgwick - We Wear White

A teď přichází E.D. Sedgwick celý v bílém. Justin Moyer a jeho grupa holek. Dance-punk jak dort. Špína, glitry a pot. Tanec do omdlení a vydejchání všeho vzduchu.

Firewater - International Orange

Další zářez Toda A a jeho multikulty ansámblu. Firewater jsou zpátky s další návykovou deskou. Songy toulavýho psa, co nemá zlatej obojek ani misku se jménem. Got no job, got no cash, going nowhere, I'm going fast. Všechny ty dechy, funky-klezmer zvuky, vůně koření a svolávání z minaretů jsou napěchovaný do jedenácti songů a já už se nemůžu dočkat 5. března, kdy s tím Tod A & Co. dorazí do Prahy (pokud si zase před tím něco neudělá... tož, Tode, opatrně).

Menomena - Moms

Tyhle tři kluky z Portlandu mám ráda už od první desky. Vždycky mi přišli jako takový "míň divní" Animal Collective, ale furt dost neuchopitelní na to, aby někdo jejich hudbu dokázal přesně popsat. jejich poslední Moms je napěchovaná hity od začátku do konce a já si uvědomuju, že bych je zase zoufale chtěla potkat živě. Dneska by jim (na rozdíl od posledně neboli roku 2006) už asi Sedma nestačila, kapela totiž mezi tím vyrostla, vyzrála a za tím vším rozostřenym indie-rockovym oparem se skrývá dospělej hudební mozek.

Pinback - Information Retrieved

Rob a Zach ve formě. Precizně zahraný, citlivě (to není sprostý slovo) zazpívaný. Náladou zase někde u 3 Mile Pilot nebo Black Heart Procession. Babí léto za oknem, hrnek čaje v ruce.

Three Mile Pilot - Maps

Maps je sice jen mini LP s vcelkem pěti kousky, ale točilo se mi v uších letos tak často, že tu má předem vypálené místo. Všechno je na svém místě. Houpavý melodie, Pallův projev, co nemá ke konejšivosti daleko a texty u kterejch cítíte, že jsou psaný jako vaše memoáry. And I wait in the sea and I´ll remember everything.

Květy - Bílé včely

Další průlety divnosvěty uvnitř hlavy Martina E. Je možný, že tentokrát tak nějak víc do hloubky, a do míst, který jsou daleko za zády, ale který se jako obrazy budou vracet asi celej život. Kdo je tam nemá, když zavře oči?! Skřípance, co dělaj šrámy na zádech i na duši. Koneckonců my, děti ze stanice Bullerbyn, je máme všichni.

Dinosaur Jr. - I Bet On Sky (2012)

Chci tady doznat jednu věc. A to, že Dinosaur Jr jako celek mě nikdy neměli tu moc posadit na zadek. Bezmezně miluju všechno, na co sáhne Lou Barlow, ať už to jsou Sebadoh nebo jeho solo desky. Poslední desku J Mascise jsem z přehravače nevyndala, ale tuhle bandu komplet jsem vždycky spíš prozívala ... jo, klidně hoďte kamenem. Nicméně z ospalýho stavu mě vytáhlo až I Bet On The Sky. Netuším, v čem je jiná než všechny předchozí (příjde mi paradoxně, že v ničem), ale je to najednou tam. Všechno to, co miluju na Barlowovi s Mascisem, když se spolu zrovna nekamaráděj, se najednou protlo a soukolí zapadlo. Autistická melancholie, mezi ní někde pár Barlowovejch vypalovaček, zastřenej zvuk, všechny ty zvonící i ječící kytary a jsem na zádech. Vysvětlí mi to někdo?

=============================================

a jako bonus pod čarou - last but not least:

Jack White - Blunderbuss

Sebadoh - Secret EP

Zutro - Ponk

Boduf Songs - Internal Memo

Black Tar Jesus - who's the freak when days are bleak

Alexander Tucker - Third Mouth 

Koncerty 12:

Einar Stray - Palác Akropolis

Mark Lanegan - Lucerna Music Bar

Slim Cessna's Auto Club - Lucerna Music Bar

Animal Collective, Antony - Colours of Ostrava

Afghan Whigs - Lucerna Music Bar

Absynthe Minded - 007

Bonus & Martin Tvrdý trio - Jihlava

Shearwater - Lucerna Music Bar

Yeah, Yeah, Alright

Tak než jsem stačila napsat o tom, jak solo koncerty Scotta a Paula byly super, tak mezitím tu stihli oba pánové hrát už podruhý. Holt soutěž v zaznamenávání aktuálního dění bych nevyhrála ... nenadělám nic. Scott McCloud byl napoprvé v létě v Jelení jen sám s kytarou a tlupa lidí se tlačila jak kolem něj uvnitř, tak zvenku aspoň kolem oken. Hrál "Holky z Prahy" a plno dalších z nový desky, co tenkrát ještě nebyla na světě a teď už je a je skvělá. Mezitím jsme se rozloučili s Jelení a Monsieur McCloud si to střihl tentokrát na Dobešce s Julii Kent, což je taková drsnější víla s violoncellem. Paul Wallfisch napoprvé nechal doma Botanicu a přijel jen tak sám, zahrál u klavíru pár songů Botanicy, pár svejch i cizích a pak zas odjel, aby se za pár neděl vrátil i s kapelou a Brianem (tím od Viglionů). Jen se ukázalo jako nanejvýš naivní předpokládat, že Paul a jeho ansámbl si odbřinká těch pár šantánovejch a spořádaně přenechá strahovský podium kucím ze saade, co jim Botanica měl ten večer jen předskakovat. Takže z patnáctiminutovky saade bylo pak trochu mrzení na všech frontách, ale to je holt život, mohly se stát horší věci....

Zbytek a léto holt ve znamení kluků z New Yorku, co se tak nějak všichni znaj a maj to mezi sebou všelijaký. Vedle Scotta a Paula, tu sem taky v ten samej čas přijel zahulákat se svym pojízdnym cirkusem Tod A a jeho Firewater, což byl jeden z nejlepších večírků léta, a vůbec nevadilo, že Sedma byla plná neznámejch lidí (pojali jsme podezření, že si Firewater vozí publikum sebou), a že tam bylo takový vedro, a že Firewater už prostě nehrajou to, co hrál Tod s Cop Shoot Cop (proč se tomu někdo diví ?).  

Z toho nepřebernýho množství podzimních střepů sypu ještě pár, třeba ten, kterak si Jirka Oly s Lukluklukem střihli svou promotérskou premiéru a 20. zíří (proudly) přivezli post-rockový vousáče z Gifts from Enola, což se ukázalo jako boží volba a ještě víc boží koncert a večer (s regulérní hluchotou, kamarádama a trochou toho alkoholu). Nejlepší věci se odteďka budou dít pod značkou Goldmine... lepší si zvyknout hned. 

Anorektickej skřítek Imaad Wasif je chlapík, co hrál s Lou Barlowem a takoví nemůžou bejt špatní, takže se postaral o zatím největší překvapení letošního hudebního roku. Večírek Pink Floyd s Jeffem Buckleym, co občas trhal už tak dost pošramocený uši, a plíce chtěli vyřvat, jak to je skvělý.

Tenhle podzim je fajn i proto, že to dali znovu dohromady Filip Nebřenský a spol. a oživili mrtvolně spící Vltavu. Bez Průši, zato s Binderem, hrát nezapomněli, ač si jinak v Akropoli Robert eN nevzpomínal ani na názvy svejch starejch desek.

Steve Albini přivezl zase po dlouhý době Shellac a přišlo na ně strašně málo lidí, z čehož byla Raketa smutná, ale jinak ti, co přišli, byli nadšení a spokojení. A mně se kacířsky a vlastně překvapivě ten večer skorem víc než božskej Steve a jeho lidi, líbili Bellini, co hráli před nima, ale to nikomu neřikejte.

Ale nejhlasitější večírek podzimu byl stejně ten s Auxes a Obits v hlavních rolích. A nejjemnější ten s Chrisem Brokawem a Goeffem Farinou, kde nás bylo asi třicet, sedělo se do kruhu a uprostřed místo táboráků plály dvě kytary a dva chlapíci s nima.... ježíš ten podzim je tak krásnej...

A na konec kucí z New Yorku - Scott, Paul a Tod 

Scottovy Holky z Prahy

Paul v obýváku

Todův klaun