Bilance 2011

V bezednym oceánu vší tý nový muziky, jsem letos lovila vlastně dost sporadicky, ale přece jenom v těch děravejch sítích uvízlo pár výraznejch ryb, co nebyly žádný čudly. Takže v uších letos zůstaly tyhle desky (bez pořadí vyjma toho abecedního):

Astronautalis - This Is Our Science

Andymu čistý nadšení pro věc nechybí ani na nový desce, rapovat nemusí jen tlustej černoch v XXL tričku... pulzující beaty, piáno, melodie jasný jak den, předlouhej zástup hudebních hostů, chytrý slova, co jsou blíž, než si kdo z nás chce připustit, charisma kořeněný nekonečnou upřímností, emoce, co na uzdě nikdo nedrží, to všechno pod supervizí Johna Congletona, to všechno je Our Science. A živě se bude podávat 3.2. na strahovskym Kopci. Astronautalis is coming to town....again!

k poslechu tady. 

Bonus - Náměstí míru

S Bonusem to mám dlouhodobě tak, že jsem vlastně vždycky nějak vnitřně rozumněla, co říká, jen mi občas přišlo legrační, jak to říká. Stejně úplně nejvíc se mi líbily nejstarší zárodky jeho současnýho ksichtu, takže na "Bůh by nechtěl, aby umřel Johnny Cash" budu přísahat i po těch letech. Kdo neví, stáhnout, poslehnout . Nezapomenu, jak jsem na Bukovině, tenkrát prvně ze stanu slyšela v beatech tu o největším hajzlovi v tomhle městě a místo toho, aby mi to přišlo směšný, jsem se nechala tim "zlým" beatem přitopit... tenkrát z toho zamrazilo... Na letošním Míráku pro mě Bonus konečně vyrostl z dětský zpupnosti, pojmenovává věci způsobem, kterej už není ve svý naivitě legrační ani trochu, rekapituluje, má pravdu a zase z toho jednou mrazí... Nehledě na to, že prvně fakt zpívá. Nejlepší věc - Okovy.

Chuck Ragan - Covering Ground

Tohohle chlapa tajně miluju. Často si při poslechu Covering Ground vzpomenu na Věr, co se poslední roky se svojí karavanou stěhuje z místa na místo a často jí posílám tichý obětí - teď zrovna pod texasský slunce. I can't say where I'm from. I've been moving since my mama gave me to a Texas sun. Covering Ground je zase o hledání cest domů, country, co hraje "nomad by fate". Hot Water Music jsou minulost, teď je tu chlápek ve flanelce s kytarou, co na cestách víří prach a housle mu k tomu hřejou do zad. Osamělý country balady (Jé říká, že jsou country pravověrný, tak asi jo) zpívaný prázdnejm pokojům. Právem jedna z nejlepších desek loňskýho roku! Take my hand, take my whole life too. I haven't bought no ticket, haven't sold my soul for the one way lonesome road.

dEUS - Keep You Close

Poslední deska mejch belgickejch hrdinů. Deska, co má velkej zvuk, rychlej start a jasnej cíl. Deska, co už není tak "podezřelá", jako jejich starý placky... dílo chlápků, co už lecos pamatujou, ale furt jim nedělá problém na kohokoliv vystrčit holej zadek. Avantgardě definitivně odzvonilo a zbylo jen to, co tuhle belgickou grupu baví. A že je to furt ještě baví je vidět na každym živym hraní. Smyčce vedle kytar a samplů, to jsou bOHOVÉ model 2011. You were young, you had time on your hands, And I was a rollercoaster of the kind, that needs to ride so high, To dive so low, All the time I had to keep you close. Tenhle vztah nezevšední (tak v březnu zas rande v Praze).

J Mascis - Several Shades of Why

J Mascis je ten šedivej dlouhovlasej chlápek, co drhne kytaru v Dinosaur Jr. Na svý poslední sólovce drží akustiku, zpívá o obyčejnejch věcech, jako je láska, bolest a vám se u toho chce brečet, protože to všechno znáte a protože mu věříte každý slovo a každou notu. Deset neuvěřitelně něžnejch a drobnejch písní, který se do bytu vetřou naprosto nenápadně, bez okázalýho vítání, zato pak s váma zůstanou dlouho do noci, vy se s nima cejtíte hrozně dobře a pak jim nabídnete rozkládací gauč a snídani. Upřímný písničkářství, upřímná deska se spoustou hudebních pomocníků (Kevin Drew, Pall Jenkins, Kurt Vile aj.) jako bonusem. Kdybych měla chystat bednu a předávat věnce, zazněla by teď fanfára a J Mascis by stoupal na nejvyšší stupínek. Díky za celej tenhle dlouhej rok.

PJ Harvey - Let England Shake 

Kolikátá je to vlastně deska? osmá? Každopádně deska, co se netočí kolem vnitřních stavů duše, ale kouká se kolem. Deska o válce. Reflexe vnějšího světa. Deska o velkejch věcech, ale podaná s patřičnou intimitou, kdy máte pocit, že hudba trochu pomáhá snést tíhu textů. PJ dnes. Mám jí ráda.

Siskiyou - Keep Away the Dead

Podzimní nebo zimní výlet ke kanadskejm jezerům, kde se k ránu povaluje mlha, skrz kterou vidíte jen obrysy věcí, co za chvíli potkáte. Ticho praská, jen přes vodu se nese klidnej hlas. Koukat se do korun stromů a na chvíli si přestat krejt záda. Nejlepší výlet vašeho života, ze kterýho neuděláte ani jednu fotku, ale nikdy na něj nezapomenete.

St. Vincent - Strange Mercy

Annie Clark se nám vrátila s novou deskou. Deskou plnou tajemnejch a nezařaditelnejch koutů, do kterých  vábí zvuk elektrický kytary. Když podlehnete, může se vám stát něco ošklivýho... ale co už... Hudba St. Vincent mi vždycky tak trochu připomínala fotky Gregory Crewdsona .. Prázdná ulice, kde se toho děje moc. Nejvíc věcí se vždycky děje pod povrchem. Film noir. Svádění nikdy nebylo tak sexy. 

tUnE-yArDs - w h o k i l l

Indiánský zpěvy za zvuku ukulele. Dětská říkačka a tanec kolem ohně. Jsou cejtit dálky, zapomenutý civilizace i dvorky, kde jste si hráli vy i vaše rodiče a prarodiče. Je to nahlas, je to nasáklý všema možnejma vlivama a inspiracema a nedá se to chytit, ohmatat, popsat. Co je to? Merrill Garbus aka Tune-Yards. Indiánka s válečnym malováním. Amazonka, co si právě vyřezává luk a nebude se bát ho použít.

Skupina Štěstí - Je třeba obětovat ještě jednoho kohouta

Končíme doma. Pamatujete Esgmeq? Tu neurvalou syrovou lavinu se Sisim v čele? Tak Sisi je teď v čele Skupiny Štěstí a dodává jí podobně syrový, pravdivý a zatraceně upřímný texty, jako ty pod hlavičkou Esgmeq. Jen už to všechno není tak sebevražedně nepříčetný a neurvalý. Na desce jsou prostě písničky (!) o těch nejobyčejnějších věcech, kterejm věříte i proto, že nezněj jako laciná póza, spíš z nich máte stejnej pocit jako z povídání s kamarádem v hospodě. Každá pravá láska je nešťastná... anděli, leť...Přikyvujete, vyměňujete si zkušenosti a tak trochu si chvílema do toho piva spolu jednohlasně brečíte nebo křičíte. "Celej život hledám štěstí, tak mi řekni, co je štěstí. Hlavně mi neříkej, že je to žena, dítě, fotbal a pokr, a nebo poslat malýho s petkou do hospody pro pivo. Štěstí je nevědět, nemyslet a necejtit. Štěstí jsme my!" Věřím, že živě bude Skupina Štěstí ještě o pár levelů vejš, těšim se.

A ještě jedna speciální kategorie s názvem:
Nejposlouchanější album v roce 2011, který ovšem vyšlo už v roce 2010... fanfára.... tamtadadaá

cars & trains - The Roots, The Leaves

O desce jsem psala tady. Je to jako nekonečnej výlet k obzoru, na kterym potkáte zpívající stromy spoustu houkajících vlaků. Takže pokud se letos vydáte kamkoliv na cestu, nechť vás na ní provází právě tahle deska. Ať se práší za kočárem! 

A to nejlepší z živý muziky pro mě letos bylo:

- Polite Sleeper (Lu) - A studio Rubín (12.2.)

- Boduf Songs (All in the Golden Afternoon) -A studio Rubín (16.3.)

- Troy von Balthazar, Her Name is Calla - 007 (6.4.)

- Dead Western (Aran Epochal) - 007 (18.5)

- Unsane (Calvera) - 007 (2.6.) 

- Edie Sedgwick (kontroll) - 007 (17.10)

- Pinback (Paramount Styles) - Divadlo Dobeška (13.11.)

- Siskiyou (Carter Tanton) - A studio Rubín (20.11.)

- dEUS (SX) - Backstage (Mnichov) (2.12.)

Bavilo mě toho spoustu, v kině třeba Sedláčkova Rodina je základ státu pro plno věcí, co zůstaly pod povrchem, Markovo Nic proti ničemu, nejen kvůlivá všem mejm zapomenutejm láskám, belgickej dokumentární Epilog pro způsob jakým vypráví o smrti nebo nenápadná žánrovka Drive, co je mrknutím na všechny filmový fandy. A jestli jste nečetli Divochy od Lucky Lomové, přečtěte si, tenhle komiks má duši. A na konec poděkování všemu a všem, co mi pomohli tenhle rok u(za)žít.

Bilance 09

Podtrženo, sečteno, nula devět si eL bude pamatovat hlavně díky tomuhle: 

CD-LP-MC bez pořadí, jak to napadá (a kdo by se mazal s abecedou):

Unkilled Worker - Faithcollapse

Strašná síla tohohle démonickýho "one man show" nedovolila odtrhnout se od týhle placky po celej rok. Syrovost bez pozlátka, bez kompromisů. Vztek i smutek, ale bez všech těch srdíčkářskejch vzlyků. Dost naléhavá zpráva pro ty, co chtěj poslouchat. Todd Nesbitt, Unkilled Worker. Dost možná to nejlepší, co letos Silver Rocket vydali.

video 

stáhněte - Fear Not the River , The More Wrong

Sporto - More

Pro mě letošní nejlepší česky znějící počin. Bez debaty. Konečně se pánové vykašlali na angličtinu, co mě u nich vlastně nikdy nebavila. Texty tuhle placku posouvají až do krajin nekritického uctívání. Už dlouho eL přemejšlí o tom, jak se klukům povedlo jí takhle přesvědčit ... možná jen prostá spřízněnost generací. Výpovědi, kterejm rozumí. Sporto - letos nejčastěji živě slyšená kapela. Tohle je moje scéna.

video

stáhněte celý More

Celan - Halo

Chris Spencer a jeho sbírka legend. Tak strašně moc poctivá deska. Temnota hustá tak, že se o ní dá opřít. Intenzivní smutek a strach, před kterym nejde utéct. Svět vymyšlenej a nakreslenej do posledního detailu, kde pod postelí opravdu straší.

video

Astronautalis - Pomegranate

Andy Bothwell. Vlastně dost divná deska, kterou nelze nikam zařadit, která by se zařadit dobrovolně ani nenechala. Dovedu si představit, kdyby tuhle desku plno lidí nenávidělo (dovedu představit, ale hluboce nechápu). Andy balancuje na pomezí třpytivejch pop-songů, zahulenýho kabaretu a hip-hopovejch karikatur s lo-fi přístupem. Andyho si budete pamatovat. Ať už podle jeho historek, podle jeho sebevražednýho nasazení, podle jeho šátků-kapesníků, bez kterejch se živě neobejde, klukovskýho kukuče nebo prostě podle toho, že dělá chytrou hudbu.... sakra chytrej chlap.  

video a ještě jedno

Troy Von Balthazar - TVB 3EP

Troy je rytíř smutné postavy, co opustil Chokebore a vydal se svou cestou. Jiná planeta, mlžnej opar a žalky-dumky, co zněj krajinou, kde neni nic. Troy truchlí bez patosu, tak nějak staromódně, a to i přes to, že si ke vší tý posmutnělosti pomáhá řadou elektronickejch hraček, co zněj přesně jako časy, kdy jste byli zvyklí usínat za hypnotickejch zvuků pletacích jehlic vaší babičky. Zvláštní songy, co jsou čistý a pokorný. Zpěvy z výšek, šumy z jinejch dimenzí. Všechno tak nějak nenápadně, všechno proto, abyste se nemohli pohnout.

video

Morrissey - Years of Refusal

Rock´n Roll vzdorovitýho a vzteklýho pána, co se už dostal do let a tak přemejšlí, jestli  trochu nebilancovat. A dělá to s grácií aristokrata, přičemž do kamene vtesává svoje pravdy, u kterejch na nás tak trochu šibalsky pomrkává a s lehkostí staví monumenty, co to tu všechno přežijou a budou brát dech i těm, co přijdou po nás. Tenhle rok patřil Mozovi.

video

The Paper Chase - Someday This Could All Be Yours Vol.1

John Congleton a jeho dark passenger... John a jeho katastrofy. Paranoidní teatrální koláž, co z ní odkapává krev a přitom vlastně ani není depresivní. Hudební monument, co je opilej na plech. S lehkostí servírovaná smrt. Jak to umí jen drahoušek John. Someday This Could All Be Yours bude mít ještě druhej díl, takže alou trávit na druhej chod.

video a ještě jedno

Glorytellers - Atone

Glorytellers je kapela Geoffa Fariny z Karate, ale to neni tak úplně podstatný, podstatný je, že jsem je letos v září trestuhodně (za což se kaju dodnes) propásla v Praze a že v říjnu vydali jednu z desek roku. Atone je vlastně písničkářská deska plná krásnejch, místy trochu posmutnělejch, melodií, co jsou na první poslech až nenápadný, ale na ten druhý ... však to znáte... klenot, co se musí opatrovat.

video a ještě jedno

Polite Sleeper - Lake Effect

Folk mess, barevná, energická muzika, co se přelejvá od intimních folkovejch břehů až k těm lehce maniakálním, na který vlny vyplavily punkovej binec. Španělka, piáno a hluk. Polite Sleeper.

video

The Black Heart Procession - Six

Nejkrásnější na konec. Deska tak strašně smutná a křehká. Poslední marš. Sbírka rozervanejch srdcí. Melancholie až za hrob, arzenál nástrojů, co vytváří kompaktní obraz v šedejch barvách, co je i přes to nejkrásnější, z těch, co jste kdy viděli. Šestka je geniální.

video a ještě jedno

=========================

těsně pod lajnou glorifikace se letos ocitli třeba - Danger Mouse & Sparklehorse - Dark Night of The Soul, Ghinzu - Mirror Mirror, Mount Eerie -Wind´s Poem, The Thermals - Now We Can See, Bill Callaghan - Sometimes I Wish We Were An Eagle, Lou Barlow - Goodnight Unknown

a koncertní žebříček:

Girls Against Boys (Palác Akropolis)

Troy Von Balthazar a Paramount Styles (Dolní Bukovina)

Boduf Songs (Dobeška) 

Astronautalis (oba na Sedmě)

Celan (Matrix)

Paper Chase (007)

Morrissey (Berlin, Columbiahalle)

Crocodiles (007)

Final Fantasy a Bill Callaghan (Creepy Teepee)

Polite Sleeper (Rubín)

========================

a zase těsně - O´Death (007), Panther (007), HEALTH (poprvé 007), Auxes a Challenger (007), Pivot (007), The Holy Kiss (007)

A taky v neposlední řadě letos speciální díky těm, co se na to ještě nevykašlali a za tohle všechno můžou - Silver Rocket, a.m. 180 collective, Bohemian Like You, KYEO, Bleeding Ear atd ... kluci a holky, dík!

one last happiness

Před letošní uzávěrkou ještě jedno rychlý ohlédnutí přes rameno. Prosinec odstartoval Andy Bothwell aka Astronautalis a ačkoliv očividně měli se svym manažerskym trochu problém (únava, ponorka?), tak to byl už jeho v pořadí druhej "koncert roku". Jak jen to ten chlapec dělá ? Jak snadný bylo nechat se strhnout, nechat se pokropit potem. A bylo to zase velký, Andy se po každym songu v předklonu chvilku snažil chytit dech ... moc nechápu, jak je možný, že ten člověk po všech těch koncertech, co má za sebou, může ještě mluvit. Historky, fight songs a freestyle nakonec. Hrdina. Tečka.

andy, will you marry me ?

A letošní vánoční besídka byla se všim všudy a eL za ní stříbrnejm klukům děkuje ... pokolikátý už letos.  Paramount Styles & Scott McCloud, co celou dobu stál (hero), hrál nový písničky a zněl s klucíma tentokrát spíš jak Girls Against Boys, Troy Von Balthazar, co sice nezahrál Valentine, ale dal Days Of Nothing, zatancoval a byl k sežrání, amazonka Allroh, co vypadala jak paní od přepážky, ale když vzala do ruky kytaru, metamorfovala do divoženky, co dokáže vyrvat srdce, nejhezčí stromeček široko daleko, Santorrus, co eL letos (s "trochou" pomoci přímo od Troye) nadělil fakt super prezent (na obrázku), soutěž o nejlepší vanilkovej rohlíček (zmanipulovaná, jinak neni možný, že naše braly až druhý místo), fotbálek, kamarádi, Silver Rocket. Dík...

abych nezapomněla - hezký, tichý a klidný svátky všem !

PARAMOUNT STYLES live in Leuven-BELGIUM 29-1-09 part 1 from bernie van hecke on Vimeo.

But my heart is returned to sister winter

Podzim je trochu splašenej a žurnálům moc nepřeje. JiHlavská dokumentární zastávka  ve znamení rekonstrukce, což v praxi znamenalo, že letos padla další jistota, a sice po loňském (nebo to bylo už předloňské?) zmizení dvou stařečků, co ve starém kině Dukla před jeho obrácením ve sterilní pidi-multiplex, zpříjemňovali všem hluchá místa svým domácím štrůdlem a s láskou dělaným čajem, letos zmizely i pečené kaštany a brambory, aby je nahradily vulgární klobásy a hranolky... Škandál !! Proč mi tohle, Marku, děláš ? Tak jen dodatečně děkuju všem, co mi letos v Jihlavě i přes všechna protivenství dělali společnost, pomohli mi přenést se přes všechny ztráty a byli připraveni k okamžité resuscitaci mého organismu, napadeného něčím fakt ošklivým.

Akron/Family o týden později (5.11. Matrix) působili, jako by přiletěli kompletně z jiný planety. Trojka přechozenejch hipíků, co hypnoticky valila opusy a na nikoho se při tom neohlížela. Chvílemi táborák, chvílemi indiánskej obřad a peyotl v hlavní roli. Starší věci mám radši, ale tenhle extraterestrickej večírek za to stál, i když byl povětšinou složen z kousků z poslední Set 'Em Wild, Set ´Em Free. Po A/F hrál teda ještě Jay Reatard a před nimi Selfbrush, nicméně ti prominou. Vašek za to, že jsem ho prostála na baru a Jay za to, že jsem po dvaceti minutách jeho dravý punkový produkce prchla na autobus mířící na poslední metro (i tak jsem ale slyšela dobrejch deset věcí, což jinde vydá na slušnej koncert).

Malcolm Middleton, duše Arab Strap, hrál o den později v Aeru a koukat na tohohle zrzavýho Skota, jak drnká pro poloprázdný kino, bylo strašně divný. Jednoduchej, vzdušnej a křehkej kabátek hodil Malcolm přes celou hodinu a něco. Párkrát zazněli i staří, dobří Arab Strap a bylo to takový celý pěkný. Asi by panu M. slušel nějakej intimnější prostor, ale i tak díky panu K.V. ! Navíc eL už dlouho nezavírala Aero (thanks to Mr. Vic and Mr. Yipp).

Clues  jsou kapela odpadlíků z The Unicorns nebo Arcade Fire a nutno říct, že jako The Unicorns znějí (a koneckonců i vypadají) asi nejvíc. Indie, co rádo výraznej vokál, roztříštěný melodie a trochu těch divnejch zvuků.  Lidí tak akorát, Sedmička, fajn.

Pak trochu moravského vzduchu, vína a po ní repríza The Dodos (26.11), která mě tentokrát skoro vůbec nebavila ... nevím, jestli je to poslední deskou téhle teď už trojice, ke které si cestu nějak nemůžu najít nebo bůhvíčemu, ale oproti koncertu před rokem byl tenhle sterilní, na jedný vlně a odevšaď koukající snaha znít tak trochu jako Animal Collective byla časem už trochu únavná. Navíc třetí člen kapely, co s nimi přijel letos, ani jednou nepraštil do žádný popelnice, takže prostě opravdu trochu zklamání. Nebýt ještě posezení s panem Vicem, dneska už si ten večer ani nemám dle čeho pamatovat...

No a pak už jen eL viděla sólo vystoupení pana K., co jednou bude českej Smog (no dobře, to možná trochu přehnala), každopádně mu to dost přeje. Neviděla a neslyšela plno věcí včetně Editors, což ve výsledku vlastně zas až tak moc nemrzí. Vyhrála týmu letošní první (bohužel vzhledem naší "formě" asi i poslední) dva body. Smekla kloubouk před starym Clintem Eastwoodem ... jo, Dirty Harry nám zraje jak víno a jeho Výměna jsou rovnou 3 v jednom. Poplácala po rameni bláznivýho Tarantina (za Pancharty si to i přes výhrady zaslouží). Konečně získala pro vlastní potřebu jeden z  nejoblíbenějších, a to Medemovy Milence ze severního pólu. Dneska se vyšplhá na kopec, aby vyznala lásku Andymu, protože dámy a pánové, Astronautalis is back a pak už se jen bude těšit na vánoční Silver Rocket besídku, při které bude mandarinky a adventní kalendáře rozdávat rovnou Mr. Styles a Mr. Troy von Balthazar a pokud se do té doby eL zbaví své závislosti na Dexterovi (kdo by to byl do tohohle chlapíka řekl), tak možná ještě někdy něco napíše. Amen.

Na cestě III.

Jak v tavící peci bylo v neděli 9.8. na Strahově, kam Stříbrná raketa přivezla trojku tříakordovejch intelektuálů, co se zovou The Thermals. Narváno. Vydejcháno. Vzduch se vaří. Těla se potí. Skáčou. Zpívaj. No future. Bez dechu. Pillar of salt. Největší sedmičkovej sing-along, co jsem tam zažila. Jedna pecka za druhou. Proč je vlastně nehrajou rádia ? Radost. I když nezahráli When I Died, co by se ten večer tak hodila. The Earth was too hot, the air was too thin, I took off my clothes, I took off my skin, I crawled to the sea, that was crawling from me, so I could swim...yeah, so I could swim! Kapelu jsem sice zahlídla až po koncertě, když nakládala věci do dodávky, ale nevadilo. A pak už nám jen Hutch Harris zamával a The Thermals byli fuč. Ještě někdy bych je ráda viděla. hehe.

Crystal Antlers (18.8.) byli tak nějak v tu dobu asi nejvíc. Nekompromisní. Vichr, co smete všechno, jen vy jste v oku hurikánu. Songy z prvního EP (k mojí radosti) i z první desky Tentacles. Živě to vypadá, že celá deska je jeden hit vedle druhýho a Andrew je všech hitů král. Špinavá energie, co obaluje šlágry jak brus. Fajn, že k nám najdou cestu i ti, co mají startovní čáru teprve těsně za sebou. V tomhle případě díky (nejen !) a.m.180 Collective.

To Radiohead, ti tu startovní čáru mají na míle daleko za sebou, nicméně konečně dosprintovali až k nám. Repríza loňského Berlína. Bála jsem se, že bude stejně a nebylo. Loňští zahřívači Modeselektor letos čapli ještě Apparata a přijeli jako Moderat. Modeselektor mě samotní nebaví, ani loni mi nic živě neříkali, s mistrem Apparatem to mělo pro mě sic zajímavější ambientnější náboj, ale asi bych si je v klubu, kde by do mě nepražilo slunce, užila víc. Thom Yorke a jeho družina měla tu samou krápníkovou výzdobu, Thom měl stejně pološílený pohyby. Johnny se schovával pod stejnou kapucou a byl stejně soustředěný na svoje hejblata a přece to bylo jiný. Kostra setlistu byla v In Rainbows, nicméně obalovaly jí jinak koncertně poměrně raritní věci, jako třeba Exit Music (For a Film), Lucky, nebo 2+2=5 (velký překvápko, velký nadšení). Plno lidí fňukalo, že kluci nezahráli svoje největší pecky, plno lidí očividně přišlo jen na Creep a Karma Police a plno lidí jejich absenci chápalo jako zradu a Radiohead posílalo do horoucích pekel. Moc nechápu. Dvě a půl hodiny poctivýho potu, unikátní setlist, kapela byla, dle všeho, hodně dobře naladěná. Pódiově stoprocentní, co by člověk od velkýho koncertu chtěl víc…(jen by měl někdo vysvětlit našim rozmilým Dopravním podnikům hl. města Prahy, že když si takhle pěkně v neděli na Výstaviště vyjde 17 tisíc lidí, tak s největší pravděpodobností jich pak pěknejch pár tisíc bude chtít jet domů metrem. A když se takhle pěknejch pár tisíc lidí sejde na peróně a zjistí, že metro jede v regulérních nedělních nočních intervalech – cca každých 9 minut- tak je tu jistota, že padne hodně nadávek a plno lidí se do posledního metra nevejde … proč to jinde jde a u nás ne ? )

Jako vsuvka mezi největší koncert léta a nejlepší koncert podzimu, budiž vsuvka cirkusová. Letní Letná letos přivezla nová cirkusová šapitó a mezi nimi i spolek Le Boustrophédon s kouskem Court-Miracles. A kdo jste je propásl, tak doufejte, že třebas přijedou příští rok na Letnou zas. Legrační ať trochu děsivý „příběh“ z vojenského lazaretu, kde se pohybuje zvláštní skvadra lidí, co přežívají válku ... co jim válka něco vzala. Ale i bez domova a končetin se dá žít, mít radost z maličkostí a třebas i žonglovat, jezdit na bruslích nebo chodit po laně. Kombinace živých herců a mistrně udělaných kostýmů-loutek. Nápaditá, milá a trochu mrazivá hodina a půl. Přiděleno maximum bodů.

No a poslední kapitolou bude kapitola o nejlepším koncertu září, možná celého podzimu, určitě jednom z nejlepších koncertů roku (hehe). Dámy a pánové mistr Andy Bothwell aka Astronautalis ! Už jsem tu naznačovala, že panáček stojí za to, nicméně z očí do očí je ještě lepší. Na Sedmě plno zvědavců. Sporto diktujou a jde jim koncertní karta. Pak už padá opona a zjeví se osamělej chlapík s laptopem, drsným hlasem (ať byste to do něj z desek neřekli) a kapesníkem, kterým máchá a co chvíli si jím otírá pusu. A je to živý a dravý. Smrdí to snad až kabaretem, jen někdo zapomněl rudý světla a trochu toho kouře. Andy leze po vejškách, komunikuje s lidmi a je TAK strašně vtipnej. Šansoniér, co se občas dostane do takovýho tranzu, že z toho začne rapovat. Hraje plno věcí z poslední Pomegranate, ale pak i věci ze starších alb. Celá hodinka uhání jak splašený stádo. Trouble Hunters na úplnej závěr. Epickej fight song, jak avizuje Andy. I know it's hopeless hell, ain't big enough to hold us back, come on let's pick a fight, we hunt for trouble tonight… A je konec. nicméně vřava velká, tak nám ještě Andy přijde ukázat, že ovládá i freestyle. S přehledem posadí na zadek všechny přítomné, když vystřihne krátkou freestylovou etudu na slova, co přiletí z davu. A zazvonil zvonec. Závidim těm, co budou mít ještě možnost vidět a slyšet !! Takže neděle (6.9) České Budějovice, pondělí (7.9.) Olomouc a úterý (8.9.) Brno !

Last minute - Astronautalis

Pozvání na poslední chvíli. Dost lidí tvrdí, že kluci z Rakety nám nějak stárnou, jsou čím dál tím sentimentálnější, čímž pádem sem tahaj čím dál tím víc skorem tichejch chlápků a holek, co hřejou u srdíčka, místo toho, aby vám ho vyrvali zvukem z těla. Blbost. Oni pánové možná stárnou, možná sem ty kluky a holky citlivý i zvou, ale určitě to není špatně. Naopak, nikdy nebylo líp. Rozředit tu vřelou krev občas něčím s hořko-sladkou krustou a spodními proudy pod ní, je to nejlepší, co se dá udělat. Takže ať už se jedná o Boduf Songs nebo Christy & Emily v minulosti nebo třeba repríza Polite Sleeper za pár týdnů, všechna ta muzika dejchá. Něčím takovým je i chlapec čistého hlasu, co si říká Astronautalis. Za touhle přezdívkou se skrývá Američan jménem Andy Bothwell, co si hraje se styly a dělá to zatraceně originálně. Stačí si představit, jaký by to bylo, kdyby třeba Beck (jako by si oba kluci z hlasivek vypadli) začal dělat tak trochu hip-hop a máte hrubý otisk toho, co se ukrývá za značkou Astronautalis. Andy tak trochu balancuje mezi alternativou a popem, což je nejvíc slyšet na jeho nejčerstvějším opusu s názvem Pomegranate, nad kterým mimochodem producentsky bděl mocný John Congleton (což album nezapře). Chvíli takřka až balada, co se s klidem může honosit přívlastkem „intimní“, co za chvíli nenápadně přeroste ve skoro až agresivní hip-hop nebo syrový výkřik. Prvky kabaretiérství, obrovský hitový potenciál některých kousků, co se zarývají do hlav a nejde je jen tak vyhnat … blejskavej obleček s flitrama, co na sobě má místy cákance od bahna a podšívku prožranou od myší. Návykové. Andy Bothwell aka Astronautalis. 4x v Čechách (ČB a Olomouc přidaná na poslední chvíli, Andymu, ne vlastní vinou, nevyšly italské koncertní zastávky, takže přijďte podpořit nejen jeho, ale všechny ty, kteří s těmihle večery narychlo pomohli). Poprvé zítra na strahovské Sedmičce, kde před ním vystoupí nikdo jiný než ti, co disponují temnými silami … Sporto. Lepší volba není.

Čtvrtek 3. září - Klub 007 Strahov (+ Sporto)

Neděle 6. září - České Budějovice, Café Hostel

Pondělí 7. září - Olomouc, klub Mitril

Úterý 8. září - Brno, Skleněná louka (+ Bonus, Aran Epochal)

Trouble Hunters

Gaston Ave