Co v uších zůstane

…loučí se a končí … krákorá nula osmička, zatímco nula devítka číhá za rohem. Všude se už teď objevují a objevovat budou výkřiky bilancující letošní rok v různých oblastech a na neméně místech se budou vyskytovat i hlasy, které budou považovat nějaké bilancování za kolosální blbost (a nemalá část z nich si stejně nějaký ten žebříček sestaví … každoroční klasika). Takže proč bych jedno takové malé hudební resumé neudělala taky, že … jen tak … pro připomenutí … pro sebe …

tedy:

Bez udání pořadí mi z roku nula osmého zůstanou v uších nejvíc tyhle kotouče:

Bon Iver - For Emma, Forever Ago

První (a pevně doufám, že ne poslední) setkání s vousáčem jménem Justin Vernon aka Bon Iver. Deska křehká, jemná … se zvukem až „severským“. Naléhavé CD v lo-fi odstínech rozené v Justinově těžkém životním období, které na něm tvoří nemazatelnou stopu. Terapie hudbou … jak blízké …. na jedné straně komorní niterná a tak strašně upřímná deska, na straně druhé živelné Bon Iverovo vystoupení na End Of The Road Festivalu, které se mi vypálilo hluboko do paměti … tenhle chlapík má na mém soukromém žebříčku modelu 08 vysoké postavení.

OTK – Okolo

Letošní majstrštyk téhle party se znakem stříbrné rakety na prsou. Ondra Ježek and his boys se u mě letos vysoko umístnili ještě v jedné kategorii, a to nejčastěji viděná/slyšená kapela .. a vím proč … slyšíš, jak se zvedá prach ….slyšíš divný trávy růst …stačí s uchem na zemi poslouchat …. a pak uslyším kořeny, jak mi prorůstají hlavou … naslyšenou v 09 !

Fuck Buttons - Street Horrrsing

Noc v pralese, vzdálené divoké bubnování, řev nočních predátorů, fascinující a trochu strašidelný průlet nad krajinou, o které máte páru jen z televize … vesmír, v černém nekonečnu se vznášející Země, zachycené praskající a děsuplné vysílání odnikud …. je to temné, krásné, šílené, noise …. netuším, čím mě tahle deska tak uhranula… možná tím vším, možná ničím z toho … zkuste …

Cold War Kids - Loyalty to Loyalty

Místy takřka až minimalistická placka, co chytí teprve až poté, co jí dáte čas, na které není tolik hymnických halekaček, které byly na desce první (Robbers & Cowards). Niterná a místy tak krásně syrová... indie-rock, kytary jak se patří.

Paramount Styles - Failure American Style

Vezměte Girls Against Boys a přefiltrujte přebytek vzteku, dodejte víc písničkářství, blues, naléhavosti, Scotta McClouda a dostanete Paramount Styles. Failure American Style je podzimní deska, která má ovšem daleko k melancholii a atmosféru tak jedinečnou, že vás to nutí si ji pouštět stále znovu a znovu … a znovu …

O´Death - Broken Hymns, Limbs, and Skin

Ujeté zpunkované country, zběsilý šraml s temnými odbočkami do různých žánrů v podání tohohle zvěřince, je pro mě jeden z největších a nejzábavnějších objevů tohohle roku …

Conor Oberst – Conor Oberst

Sólová deska duše Bright Eyes. Vesele smutné písničkářství , jak jen to Conor umí, tentokrát asi nejvíc country, co kdy Conor byl … letošní dva živé koncertní zážitky … rozumím mu …

Květy – Střela zastavená v jantaru

O Střele jsem tu psala, nadšení z jantarových procházek mě nepustilo a asi ani nepustí … prostě hlavně kvůli tomu, jak je ta placka krásná, barevná, mnohovrstevná a právě to odhalování jednotlivých košilek, slupek a vrstviček mě na ní baví nejvíc ... a baví stále …

Shearwater – Rook

Hudební vlna, která před sebou valí vše, co jí přijde do cesty, ve které se nechávám dobrovolně topit a užívám si pocit, že se nemůžu nadechnout … holá pláň, nad kterou máchá křídly obrovský havran a občas ticho pročísne jeho krákavé never more … jinak ale melancholie z dob minulých, nad kterou se vznáší emotivní vokál Jonathana Meiburga, který jen dalším hudebním nástrojem a dotváří obrazy prázdných klecí, slz lovců a tichých modliteb pod třepotajícími se hvězdami …. možná to zní nesrozumitelně, ale to je Rook ….

DVA – Fonók

Do posledního zvonce promyšlená dětská hra se svými pravidly a jazykem, melodie, které z hlavy jen tak nedostanete, příběhy, které si můžete sami vymýšlet, trocha toho elektro - cvrlikání a za tím vším pouze DVA - jedna z nejhravějších letošních desek … a cirkus bude !

The Gutter Twins – Saturnalia

Laneganovsko-Dulliovský jednovaječný duet, ze kterého po celou dobu mrazí v zádech. A nejinak tomu bylo i letos v Paláci Akropolis.

A těsně před slavobranami zůstali ještě např.:

The Dodos – Visiter, TV on the Radio – Dear Science, Elbow - The Seldom Seen Kid, Fucked Up - The Chemistry of Common Life, The Notwist - The Devil, You + Me , Clinic – Do It!, Mark Geary – Opium ….

Koncertní zá(pro) žitky roku nula osm

Tunng – Palác Akropolis – nespjatější s publikem

Pissed Jeans – Klub 007 – nejlepší z nejkratších

Radiohead – Berlín - největší

Shearwater – End Of The Road Festival - nejhypnotičtější

Bon Iver – End Of The Road Festival - nejpřekvapivější

Tom Waits – Kongresové centrum - nejvytouženější

The Gutter Twins – Palác Akropolis - elektrizující

Conor Oberst – Roxy – nejvíc country

Leonard Cohen – HC Sparta - nejdojemnější

Paramount Styles – Klub 007 - nejléčivější

Cold War Kids – Lucerna Music Bar - nejujetější

Woven Hand – Divadlo Archa - nejspirituálnější

A hitparáda prošvihlých koncertů:

Bonnie ´Prince´ Billy –Lucerna Music Bar

Mugison - Klub 007

Why? – Klub 007

Dragons Of Zynth – Klub 007

Handsome Furs - Klub 007

End of the Road Festival 2008 (part 1)

Není nad to si prodloužit hudební léto …i kdybyste kvůli tomu měli letět až do země červených telefonních budek, kde neumí jezdit na té správné straně silnice, kde proprší většinu roku, a kde si vymysleli někoho tak geniálního, jako je Sherlock Holmes. End of the Road Festival  se odehrával tři dny v místě zvaném Larmer Tree Gardens (od Bathu co by kamenem dohodil ... místo, kde se, když tam zrovna nepobíhají hudebníci a diváci, konají třeba svatby nebo se tam prostě můžete jen procházet a kochat se) , které je natolik kouzelné, že bych tam nejspíš vydržela i týdenní dechovkový festival…. uprostřed zahrad, pávů, stromů, koutů (kde člověk mohl být úplně sám, kdyby jen chtěl), cestiček (co byly lemovány pentlemi, světélky, a které vedly třeba k mýtince s osamělým piánem, na které jste si mohli v klidu preludovat a nikdo ho během festivalu nezdemoloval, jak by se nejspíš stalo v ČR během půl hodiny), uprostřed toho všeho jsem zapomínala, že první den nám propršel, že dny následující se všichni brodili bahenními závějemi a že večer už byla trochu zima…. pravda, za to všechno mohl i souzvuk jmen v tamním lineupu, který mi někdo šil snad přesně na míru … Organizátoři festivalu, aby toho neměli málo, ještě vydávají nahrávky pod značkou End of the Road Records a pomáhají kapelám jako např. americkým The Young Republic (kteří zde hráli pro jistotu hned dvakrát - nebyli sami - a hned první set v Big Topu stál za to) nebo možná o něco známějším Kanaďanům Woodpigeon.  

A protože v Anglii bylo tolik podnětů, zvuků, vůní, barev, nálad, že by to jeden jen těžko zaznamenával, občas dokreslí, prokreslí barevně i Pe. 

páteční Garden stage

piáno end of the road

in rainbow

tajemná zákoutí

dáma s pávem

Pokud by se vám do Larmer Tree někdy zachtělo, určitě leťte do Bristolu (Londýn je dál a dražší), nejbližší a nejlevnější ubytování (pokud přiletíte o den dřív jako my) je Funky hostel v Bathu (a navíc jeho boss vám udělá rezervaci na čestné slovo přes mail). Půjčte si auto (drby o tom, jak je složité řídit volant na opačné straně vozu, nemůžu si pomoct mi přijdou nějak mimo – jednak všichni řidiči jsou x-krát tolerantnější než v Česku a většina jich jezdí pomalu a přiměřeně), protože tak se dostanete nejpohodlněji až na místo. Vstupenky na festival zakoupíte pohodlně přes net (příští ročník se začal prodávat už 15. září za zvýhodněnou cenu 90 £). Pak už jen zaklínat nebe a déšť…

Pátek

První den, první procházka po zahradách, první nakouknutí pod rozličná podia, vybíráme to, na kterém hraje svou poslední čtvrthodinku chlapík jménem Kelley Stoltz. Festivalový katalog (nádherně vyvedený) uvádí hudební podobnost mezi ním a Jeffem Buckleym a něco na tom fakt je …. Zůstávám na The Acorn, partu sympatických Kanaďanů, která hraje indie-folk a poměrně příjemně se poslouchá… 

Ale pátek je svátek, na mě čeká má osobní hvězda … dámy a pánové, voilà monsieur Micah P. Hinson!  A od začátku hned pěkně od podlahy hulákaná Diggin´ a Grave s vazbící kytarou a zmítajícím se hlavním hrdinou (Pe je překvapen živelností páně Hinsona, prý čekal, že bude stát jak solnej sloup a hrát jen country … to modří už vědí :), přechází plynule třeba v “… constantly craving what isn’t mine …” (Tell Me it Ain’t So). Parádní koncert, plno barev, poloh, věci starší i nové a na závěr přišlo i poděkování a poklona mladé paní Hinsonové sedící ten večer za piánem (včetně připomenutí toho, kterak ji Micah požádal o ruku). První vrchol festivalu vzal Micah ztečí a já vyhlašuju konkurz na hrdinu, který tohohle kluka doveze do ČR.

Dirty Three parta kolem Warrena Ellise, muže s noiseovými houslemi a s výzorem zdivočelého trampa. Warren Ellis v mých očích neodmyslitelně patří vedle Nicka Cavea, tam ho mám ráda, tam mě nesmírně baví. Dirty Three mě bavilo prvních dvacet minut … šlapalo to, Warren se svíjel (nedalo se při jeho tanečních kreacích nevzpomenout opět právě na Cavea – bratra v tanci), trápil své housle seč mohl, kapela ho výborně doplňovala, celé to byl intenzivní hlukový šrumec …. ale myšlenkami jsem byla spíš už kdesi jinde …. Mistr Ellis jistě promine a nezanevře na mě, já na něj taktéž ne. V rámci následné procházky po festivalovém areálu jsem zaslechla bohužel jen konec koncertu spolku, který si říká One Little Plane, čítá dva mladíky a jednu slečnu, co zpívá jako kdyby Björk jamovala s holkama z CocoRosie, roztomile si občas plete akordy a vůbec jsem maličko litovala, že jsem jí místo vousáče nešla objevit o pár minut dřív … inu stalo se, tak aspoň takhle nenápadně slečnu a pány doporučuju.

Poslední zastávkou prvního večera byla zastávka, na které jsem pobývala dva dny před tím v pražské Roxy … stanice jménem Conor Oberst & The Mystic Valley Band. A nutno říct, že jí vlak jen profrčel, jak rychle tenhle koncert utekl. Roxy měla výhodu v komornější atmosféře, festivalové nasazení celé kapely bylo ovšem taky radost sledovat. Oba koncerty měly společné songy z poslední Conorovy sólovky, malou vzpomínku-připomínku „domovských“ Bright Eyes, sehranou kapelu a můj vzdech na závěr nad tím, jak tohohle chlápka prostě můžu za každého počasí.  

Nicméně spolu s tím, když nám Conor všem mával na rozloučenou, jsem si uvědomila, jak moc mě bolí nohy a jaká že je mi vlastně zima, tak chtě nechtě jsem další výpravy za muzikou vzdala a šla se ohřát do spacáku … a snad mě jednou přestane mrzet, že jsem nakonec nešla na Akron/Family (které jsem slyšela jen z dálky a byli i z té dálky TAK skvělí, že jsem opravdu v jednu chvíli chtěla sebrat zbytek sil a ze spacáku - nebo lépe se spacákem - se na ně vrátit, leč byli daleko předaleko ….). 

Samozřejmě nám z pátečního programu ještě uniklo plno věcí (nepochybně zajímavých jako např. By The Fireside, Laura Marling, Dead Meadow, David T. Broughton, Adrian Crowley, John Fairhurst atd.) 



Photos by mondoinmi7,  James Nguyen, Elena Morelli,  Pe