Reflecting eyes upon the surface

Sic je už listopad, ale ještě na skok zpátky někam na začátek října, kdy nepomohlo moje vábení do Finalu na Cars & Trains, a tak se nás tam sešlo 15 a Aran byl trochu smutnej a my jsme byli smutný, že on je smutnej, ale jak je ten kluk velkej, tak je statečnej, takže večírek byl a Tom Filepp aka Cars & Trains nám k tomu se svejma kouzelnejma krabičkama, kytarou a smyčkama  moc pěkně hrál a vypadalo to jako u nás v obýváků, když se sejde pár kamarádů. Adame, díky!

Nicméně další říjnové zastavení klukům na Stříbrný raketě snad radost udělalo o malinko větší, protože se na Kopec vrátil Edie Sedgwick, kterej tentokrát nechal svojí blyštivou garderóbu doma, vzal do Prahy svůj ryze dívčí band a novou desku Love Gets Lovelier Every Day a předvedl hodinku, co mě bavila ještě tisíckrát víc než posledně. Poctivej pop-post-punkovej kabaret, jak ho umí málokdo a Justin k tomu tentokrát nepotřeboval ani špetku makeupu a flitrů. Vlastně přemejšlim, jestli mě letos něco bavilo stejně tak, jako poslední pulsující návštěva Justina Moyera aka E.D. Sedgwicka a odpověď zní: ne...



No a pak už jen konec října stejně jako 12 předchozích let v Jihlavě, kde to nebylo o muzice, ale filmech. Letos sic krátká návštěva, okolnostem neporučíš, ale i tak eL prožila pár pěkně ušitejch příběhů v přítmí kinosálů. Pod sluncem tma je o Evropě, ač si plno lidí myslelo, že o Africe. Novej film Morgana Spurlocka je tak trochu potutelně zdviženej prostředníček všem, co si mysleli, že se bude obžalovávat reklamní průmysl a odhalovat jeho spodní proudy. Morgane, ty uličníku, já tě mám ráda. A nejsilnější a nejvíc fascinující film o smrti, co jsem kdy viděla je belgický Epilog, ze kterýho dlouho trvá, než se člověk vůbec vzpamatuje, každopádně ale nutí k vnitřním monologům jako máloco. Jen škoda, že se Jihlava letos při tom všem myšlení filmem, zasekávala a nepříjemně vrzala víc než kdy jindy, zádrhely se kupily a já doufám, že to byla jen řada nešťastných příhod a ne něco, na co bychom si museli zvyknout...

Začátek listopadu byl čas pro kamrády z Goldmine, protože se konečně podařilo do Čech dostat kucí z Maybeshewill, co to posledně kvůlivá zlomený noze nebo čemu vzdali. Kopec k prasknutí, kasička plná, hudba vlastně príma, jen jsem už asi na ty post-rocky a jejich fandy stará nebo co. Nechám je do budoucna přemejšlivejm a budu chodit jen na magory, jako Justin Moyer. Každopádně mě pobavilo, že se kluci britský před koncertem tlačili v bekstejdži u zrcadla a poctivě si lakovali svoje udržovaný patky...no neni to hezky pěkný punkový?!

A poslední (zatím) listopadová kapitola, je kapitola z nejzářivějších, protože eL viděla Pinback...
Svatá trojice Three Mile Pilot, Black Heart Procession a Pinback, co je propletená nejen osobami a obsazenim, ale i náladou a barvama. Hudba, co se hodí k tomuhle zmrzlýmu počasí, ale neudělá vám na duši hůř (pokud ovšem mermomocí nechcete, žejo). Pinback jsou hlavně  Zach Smith a Rob Crow, tak trochu Pat a Patachon, co spolu setsakramentsky ladí. Cestou z koncertu jsme se s Je vrhli do akademický debaty, jestli je ten jejich souzvuk ze stejný rodiny jako třeba ten, kterym vládnou Lanegan a Dulli. Výsledku jsme se nedobrali, ale je to asi jedno, důležitý je, že to funguje tak, že se ježí vlasy. Další věc, co mě na Pinback baví, je Zachova basa, která práská svoje linky, jako byste mlátili do kolejnice železnou tyčí. Do toho přidejte melodie, který jsou čistokrevný hity (jak to jen kluci dělaj) a máte otisk toho, co se Na Dobešce dělo... Setlist dohromady nedám, ale zaznělo toho plno z mejch nejoblíbenějších Summer in Abaddon a Autumn Of The Seraphs, byla Fortress, stop, it's too late, I'm feeling frustrated, I see no sign of fortress,  Good To See, snad i Walters a Bouquet...a všechno tohle trvalo s přídavkama skoro hodinu a půl. Je jasný, kdo byl vítězem večera. A to samozřejmě nechci a nehodlám upírat zásluhy i Scottu yeah yeah yeah McCloudovi a Paramount Styles, který ten večer otvírali, Scott šeptem zabíjel, violoncello zas uzdravovalo a dokonce i pan Yipee, co Paramount Styles vlastně nerad,  prohlásil, že se mu snad poprvé libili...Hra na prvního a druhýho ten večer neměla smysl, stejně tak jako hra na lepšího a horšího. S Pinback to byl jen první sex a ten se pamatuje...

But my heart is returned to sister winter

Podzim je trochu splašenej a žurnálům moc nepřeje. JiHlavská dokumentární zastávka  ve znamení rekonstrukce, což v praxi znamenalo, že letos padla další jistota, a sice po loňském (nebo to bylo už předloňské?) zmizení dvou stařečků, co ve starém kině Dukla před jeho obrácením ve sterilní pidi-multiplex, zpříjemňovali všem hluchá místa svým domácím štrůdlem a s láskou dělaným čajem, letos zmizely i pečené kaštany a brambory, aby je nahradily vulgární klobásy a hranolky... Škandál !! Proč mi tohle, Marku, děláš ? Tak jen dodatečně děkuju všem, co mi letos v Jihlavě i přes všechna protivenství dělali společnost, pomohli mi přenést se přes všechny ztráty a byli připraveni k okamžité resuscitaci mého organismu, napadeného něčím fakt ošklivým.

Akron/Family o týden později (5.11. Matrix) působili, jako by přiletěli kompletně z jiný planety. Trojka přechozenejch hipíků, co hypnoticky valila opusy a na nikoho se při tom neohlížela. Chvílemi táborák, chvílemi indiánskej obřad a peyotl v hlavní roli. Starší věci mám radši, ale tenhle extraterestrickej večírek za to stál, i když byl povětšinou složen z kousků z poslední Set 'Em Wild, Set ´Em Free. Po A/F hrál teda ještě Jay Reatard a před nimi Selfbrush, nicméně ti prominou. Vašek za to, že jsem ho prostála na baru a Jay za to, že jsem po dvaceti minutách jeho dravý punkový produkce prchla na autobus mířící na poslední metro (i tak jsem ale slyšela dobrejch deset věcí, což jinde vydá na slušnej koncert).

Malcolm Middleton, duše Arab Strap, hrál o den později v Aeru a koukat na tohohle zrzavýho Skota, jak drnká pro poloprázdný kino, bylo strašně divný. Jednoduchej, vzdušnej a křehkej kabátek hodil Malcolm přes celou hodinu a něco. Párkrát zazněli i staří, dobří Arab Strap a bylo to takový celý pěkný. Asi by panu M. slušel nějakej intimnější prostor, ale i tak díky panu K.V. ! Navíc eL už dlouho nezavírala Aero (thanks to Mr. Vic and Mr. Yipp).

Clues  jsou kapela odpadlíků z The Unicorns nebo Arcade Fire a nutno říct, že jako The Unicorns znějí (a koneckonců i vypadají) asi nejvíc. Indie, co rádo výraznej vokál, roztříštěný melodie a trochu těch divnejch zvuků.  Lidí tak akorát, Sedmička, fajn.

Pak trochu moravského vzduchu, vína a po ní repríza The Dodos (26.11), která mě tentokrát skoro vůbec nebavila ... nevím, jestli je to poslední deskou téhle teď už trojice, ke které si cestu nějak nemůžu najít nebo bůhvíčemu, ale oproti koncertu před rokem byl tenhle sterilní, na jedný vlně a odevšaď koukající snaha znít tak trochu jako Animal Collective byla časem už trochu únavná. Navíc třetí člen kapely, co s nimi přijel letos, ani jednou nepraštil do žádný popelnice, takže prostě opravdu trochu zklamání. Nebýt ještě posezení s panem Vicem, dneska už si ten večer ani nemám dle čeho pamatovat...

No a pak už jen eL viděla sólo vystoupení pana K., co jednou bude českej Smog (no dobře, to možná trochu přehnala), každopádně mu to dost přeje. Neviděla a neslyšela plno věcí včetně Editors, což ve výsledku vlastně zas až tak moc nemrzí. Vyhrála týmu letošní první (bohužel vzhledem naší "formě" asi i poslední) dva body. Smekla kloubouk před starym Clintem Eastwoodem ... jo, Dirty Harry nám zraje jak víno a jeho Výměna jsou rovnou 3 v jednom. Poplácala po rameni bláznivýho Tarantina (za Pancharty si to i přes výhrady zaslouží). Konečně získala pro vlastní potřebu jeden z  nejoblíbenějších, a to Medemovy Milence ze severního pólu. Dneska se vyšplhá na kopec, aby vyznala lásku Andymu, protože dámy a pánové, Astronautalis is back a pak už se jen bude těšit na vánoční Silver Rocket besídku, při které bude mandarinky a adventní kalendáře rozdávat rovnou Mr. Styles a Mr. Troy von Balthazar a pokud se do té doby eL zbaví své závislosti na Dexterovi (kdo by to byl do tohohle chlapíka řekl), tak možná ještě někdy něco napíše. Amen.

Zvěř rozličná a dokumentární vsuvka

Nějak se nepopsané zážitky kupí, tak jen v rychlosti uvolnit největší přetlak …. 14.10. k nám přijela pouť, cirkus s živými zvířátky, a já se těšila, až se konečně utrhnout ze řetězu i u nás … Po Arše se proháněli Animal Collective !
Tuhle zvěř bych krmila od rána do večera, Panda je všech medvědů král a vůbec, všichni jako celek nesmírně baví svou divností, živelností, hravostí, lehkostí .... co všechno znělo a jak to znělo, popsali jiní jinde, obdivovalo se na jednu stranu, fňukalo na stranu druhou, já fňukat nebudu …. mně se drezura líbila, ale musím čestně přiznat, že mi občas skoro nepřišlo, že by na podiu řádila ta smečka, kterou znám já ... místy jsem hledala právě tu lehkost, hravost, díky čemuž je poznám mezi stovkou kapel a najednou jsem viděla krále medvědů, jak hraje techno .... zábavné, šamanské ….jen nevím, jestli se pod maskou Pandy neschovával třeba medvěd brtník… nicméně bylo fajn občas tápat ve zvukovém bludišti a hledat opěrný bod, aby člověk mohl identifikovat, kterou z oblíbených zrovna tři šamani na podiu hrajou, slyšet věci staré i nové a ochutnat na živo i Pandovy sólo kousky (jako ty pak celý koncert zněl vlastně nejvíc) ……neodcházela jsem, jako mnozí ostatní smutná, zklamaná ani naštvaná, odcházela jsem spokojená, mírně zhypnotizovaná a jen lehounce zmatená…

No a následovat by mohl výčet věcí, které jsem z nejrůznějších důvodů neviděla, neslyšela, zaspala nebo vědomě ignorovala, co ovšem ignorovat už řadu let nejde, je každoroční podzimní dokumentární vložka spojená s výletem do Jihlavy … takže se tam jako každý rok potkávali lidé, co vídáte jednou za rok právě na festivalu, jedlo se, pilo, hodovalo a v rámci toho všeho se stíhalo myslet filmem … Vítkovi Janečkovi se Ivetka a hora moc povedla, Gonzo: The Life and Work of Dr. Hunter S. Thompson je stejně tak gonzo film, jak byl gonzo i Hunter S. Thompson, Marek Hovorků je rok od roku ve svém prezidentském úřadu jistější a jistější, festival rok od roku větší a profesionálnější nicméně stále hraje prim pocit každoroční rodinné sešlosti, kvůli které se tam prostě jezdí a jezdit bude …. takže za rok ve stejnou dobu sraz u Prioru a kdo přijede poslední, platí pivo a nezbyde na něj žíněnka....

toho večera v Arše …

letošní jihlavský refrén …