Bilance 2010

Tak, na co si eL i navzdory skorem neexistující paměti vzpomene letos:

Nej desky (bez pořadí)

Paramount Styles - Heaven's Alright

Scott McCloud a jeho přelet nad Evropou. Příběhy ze starýho kontinentu. Znáte ten z Amsterdamu? Nebo ten o holkách z Prahy ? Nikdo Vám je do ucha nepošeptá tak, jako Scott. To je jistý.

Troy von Balthazar - How to live on nothing

Chvilkama jsou z poslední desky tohohle lehce trhlýho barda slyšet jeho domovský Chokebore víc než kdy předtím, ale je to stále on, chlapík s kytarou, králičí maskou v kapse kabátu a smutnejma očima, na který balí holky.

Three Mile Pilot - The Inevitable Past is the Future Forgotten

Tak trochu další deska Black Heart Procession. Who cares... Krása, co je na první pohled o něco fortelnější, ale v podstate smíchaná ze stejnejch ingrediencí jen v různých poměrech.

Murder By Death - Good Morning, Magpie

Moji headlineři letošního rokum nejen, že jejich koncert byl skvost, skvost je i tahle deska. O poetice nasáklý whiskey už tady lecos padlo, já jen doufám v další setkání ... někdy ... někde...

Auxes-Ichkannnichtmehr

Dave Laney tentokrát s bandem. Dave naštvanej a hlučnej. Geniálně jednoduchý, Auxes zabíjej. Čistej řez, co nestačí ani zabolet.

Woven Hand - The Threshing Floor

Poslední zářez Davida E. Edwardse, potulnýho kazatele, co má ve všem pravdu. Modlitby za zbloudilý duše.

Houpací Koně - Hotel Palace

Je to jak dejchat pod hladinou. Jedna věta, co dokáže vyjádřit pocit z celý desky. Jirka I. a jeho ústecký koňský síly, co jim tak rozumim, i když už maj šedivý skráně. Trocha toho introvertního smutku, co sluší až od určitýho věku. Zamáčkněte slzu a nasedněte do vlaku směr Ústí ... a je slyšet déšť, jako by nic...

(deska ke stažení tady )

saade - You Are Coming Home

Deska, co jí má pod křídlem Kyeo, potažmo časopis Fullmoon. Hluková stěna s hitama jak blázen. Z hlavy jen tak vyhnat nejde. Bordel, co umí udělat 2 kluci s kytarou a bicíma. Čistá radost letošního roku.

Eels - End Times

Mark Everett aka E. a jeho let na křídlech černý můry. U týhle desky si pokaždý vzpomenu na Wernischův zimohrádek. Křehká krása a strach v jedný větě a Mark na nás při tom ještě stihne pomrkávat.

boduf songs - this alone above all else in spite of everything

Mat Sweet a jeho magickej svět, co se může každou chvíli rozpadnout v prach ještě dřív než někoho stačí uřknout. Mat Sweet na nás něco ví. (kdo propásl předloňský koncert na Dobešce, neváhejte a přijďte 16. března do Rubínu!!!)

Swans - My Father Will Guide Me Up A Rope To The sky

Swans jsou zpátky a Gira nezapomněl nic z toho, co kdysi uměl. Král je mrtev, ať žije král.

Nej koncerty (chronologicky)

Lou Barlow - 7. 2 - Dobeška (dojemný)

Chokebore - 26.2 - 007 (růžový králíci ten den zůstali doma)

Mount Eerie - 29.3 - 007 (solnej sloup, navíc koncert, co nám dal malý výročí)

Auxes - 24.3 - 007 (vyceněný zuby)

Gnu - Sporto - 22.4 - 007 (V betonu tepe moje měkký maso)

Crippled Black Phoenix - 11.5 - 007 (uhrančivě geniální)

Black Heart Proccesion - 14.5 - Dobeška (it´s a crime...)

Woven Hand - 19.5. Palác Akropolis (strážce totemu)

Murder By Death - 30.5 - Matrix (white noise, white light in the deep)

Firewater - 4.8. - 007 (three legged dog on the roam)

Tune-Yards - 9.8. - 007 (ukulele lady)

Gifts From Enola - 20.9. - 007 (thawed horizon)

Imaad Wasif - 22.9. - 007 (z jinýho světa)

Fredrik - 28.11. - Final Club (pod sněhem)

A ještě....

Nejlepší afterparty:

Botanica - 21.2 - Rubín

filmy roku

Iluzionista - emoce beze slov

Medvědí Ostrovy - okouzlení tichem

Sound of Noise - takhle zní město

Pouta - umakartový peklo a probuzení Radima Š.

Letem světem další výrazná plus roku:

Sherlock - 3. filmy pod taktovkou BBC aneb, jak by to zvládal Sherlock Holmes v 21. století, aniž by při tom ztratil to, čím ho obdařil před pár stoletími starej sir A.C. Doyle.

Fullmoon - Kucí a holky, co to dokázali a uplácali konečně hudební časopis.

Goldmine - Kamarádi, co se přestali bát vozit do ČR fajn muziku. Jsme v tom s váma.

Desítce potlesk ve stoje ... a co vy a vaše desítka ?

It's like I saw through the deep red of your heart beats

Jestli z nějakýho reunionu má mít člověk radost, tak je to ze znovuzrození spících Chokebore. Kapela hlučnejch tesklivců z Havaje, co vydala poslední regulérní desku před sedmi lety a v jejímž čele není nikdo jiný než Troy Von Balthazar. Hrdina. Po loňských Girls Against Boys, další fénix, co vstal na chvíli z popela.  

Před Chokebore hip - hoper Bluebird, kámoš Andyho - Astronautalise a jeho tak trochu zlejší brácha, co štěkal svoje pravdy do disharomickejch a místy trochu strašidelnejch podkladů, který mu vyluzovaly jednak různý udělátka a druhak jeho parťák s kytarou. Vražedný flow mezi songama, sebevražedný nasazení. Andy má prima kamarády.

To Troy všude vypráví, jak žádný kamarády nemá. Beztak na tu dojemnost jenom balí holky...  Nicméně tentokrát žádnej osamělej hrdina smutný postavy, ale chlapík, co to má všechno na háku a s ničím se moc nemaže. Důkazem budiž - bez nějakýho dlouhýho napínání, představování, zdržování - vypálená Ciao L.A. následovaná Little Dream a Taste For Bitters... svatá trojice ...vražednej start...vražedný tempo. Sborová Days Of Nothing. Je něco víc ? Snad jen You Are The Sunshine Of My Life. Zatmění před očima a studenej pot. Ve vlnách nápory energie a melacholický lemování. Nad tím vším kouzlí hlasem Troy. Zvláštní, jak pánové na podiu vypadaj, jako by se jich to vůbec netýkalo a přesto to všechno šlape jak ten nejlíp namazanej stroj a šíří se to jak tlaková vlna.... Hodina a půl ...jak dlouho už jsem nezažila na Sedmičce koncert, co měl víc jak čtyřicet minut... i za to díky klukům organizátorskejm. euforie .... přídavkovej Coat to na Sedmě všechno zavírá, to už se masa i přes nedostatek místa dává do pohybu a poguje. Vlastně celej večer zněl jako the best of Chokebore a že tihle chlapíci mají z čeho brát. Snad jen Valentine chyběla ... a asi ještě tak pět hodin dalších věcí ... Tohle vzpomínání na starý časy smysl mělo ... safra .... koncert roku už takhle zjara?!

a co nafotil Kryštof - tady

a dvakrát sladká Francie

Bilance 09

Podtrženo, sečteno, nula devět si eL bude pamatovat hlavně díky tomuhle: 

CD-LP-MC bez pořadí, jak to napadá (a kdo by se mazal s abecedou):

Unkilled Worker - Faithcollapse

Strašná síla tohohle démonickýho "one man show" nedovolila odtrhnout se od týhle placky po celej rok. Syrovost bez pozlátka, bez kompromisů. Vztek i smutek, ale bez všech těch srdíčkářskejch vzlyků. Dost naléhavá zpráva pro ty, co chtěj poslouchat. Todd Nesbitt, Unkilled Worker. Dost možná to nejlepší, co letos Silver Rocket vydali.

video 

stáhněte - Fear Not the River , The More Wrong

Sporto - More

Pro mě letošní nejlepší česky znějící počin. Bez debaty. Konečně se pánové vykašlali na angličtinu, co mě u nich vlastně nikdy nebavila. Texty tuhle placku posouvají až do krajin nekritického uctívání. Už dlouho eL přemejšlí o tom, jak se klukům povedlo jí takhle přesvědčit ... možná jen prostá spřízněnost generací. Výpovědi, kterejm rozumí. Sporto - letos nejčastěji živě slyšená kapela. Tohle je moje scéna.

video

stáhněte celý More

Celan - Halo

Chris Spencer a jeho sbírka legend. Tak strašně moc poctivá deska. Temnota hustá tak, že se o ní dá opřít. Intenzivní smutek a strach, před kterym nejde utéct. Svět vymyšlenej a nakreslenej do posledního detailu, kde pod postelí opravdu straší.

video

Astronautalis - Pomegranate

Andy Bothwell. Vlastně dost divná deska, kterou nelze nikam zařadit, která by se zařadit dobrovolně ani nenechala. Dovedu si představit, kdyby tuhle desku plno lidí nenávidělo (dovedu představit, ale hluboce nechápu). Andy balancuje na pomezí třpytivejch pop-songů, zahulenýho kabaretu a hip-hopovejch karikatur s lo-fi přístupem. Andyho si budete pamatovat. Ať už podle jeho historek, podle jeho sebevražednýho nasazení, podle jeho šátků-kapesníků, bez kterejch se živě neobejde, klukovskýho kukuče nebo prostě podle toho, že dělá chytrou hudbu.... sakra chytrej chlap.  

video a ještě jedno

Troy Von Balthazar - TVB 3EP

Troy je rytíř smutné postavy, co opustil Chokebore a vydal se svou cestou. Jiná planeta, mlžnej opar a žalky-dumky, co zněj krajinou, kde neni nic. Troy truchlí bez patosu, tak nějak staromódně, a to i přes to, že si ke vší tý posmutnělosti pomáhá řadou elektronickejch hraček, co zněj přesně jako časy, kdy jste byli zvyklí usínat za hypnotickejch zvuků pletacích jehlic vaší babičky. Zvláštní songy, co jsou čistý a pokorný. Zpěvy z výšek, šumy z jinejch dimenzí. Všechno tak nějak nenápadně, všechno proto, abyste se nemohli pohnout.

video

Morrissey - Years of Refusal

Rock´n Roll vzdorovitýho a vzteklýho pána, co se už dostal do let a tak přemejšlí, jestli  trochu nebilancovat. A dělá to s grácií aristokrata, přičemž do kamene vtesává svoje pravdy, u kterejch na nás tak trochu šibalsky pomrkává a s lehkostí staví monumenty, co to tu všechno přežijou a budou brát dech i těm, co přijdou po nás. Tenhle rok patřil Mozovi.

video

The Paper Chase - Someday This Could All Be Yours Vol.1

John Congleton a jeho dark passenger... John a jeho katastrofy. Paranoidní teatrální koláž, co z ní odkapává krev a přitom vlastně ani není depresivní. Hudební monument, co je opilej na plech. S lehkostí servírovaná smrt. Jak to umí jen drahoušek John. Someday This Could All Be Yours bude mít ještě druhej díl, takže alou trávit na druhej chod.

video a ještě jedno

Glorytellers - Atone

Glorytellers je kapela Geoffa Fariny z Karate, ale to neni tak úplně podstatný, podstatný je, že jsem je letos v září trestuhodně (za což se kaju dodnes) propásla v Praze a že v říjnu vydali jednu z desek roku. Atone je vlastně písničkářská deska plná krásnejch, místy trochu posmutnělejch, melodií, co jsou na první poslech až nenápadný, ale na ten druhý ... však to znáte... klenot, co se musí opatrovat.

video a ještě jedno

Polite Sleeper - Lake Effect

Folk mess, barevná, energická muzika, co se přelejvá od intimních folkovejch břehů až k těm lehce maniakálním, na který vlny vyplavily punkovej binec. Španělka, piáno a hluk. Polite Sleeper.

video

The Black Heart Procession - Six

Nejkrásnější na konec. Deska tak strašně smutná a křehká. Poslední marš. Sbírka rozervanejch srdcí. Melancholie až za hrob, arzenál nástrojů, co vytváří kompaktní obraz v šedejch barvách, co je i přes to nejkrásnější, z těch, co jste kdy viděli. Šestka je geniální.

video a ještě jedno

=========================

těsně pod lajnou glorifikace se letos ocitli třeba - Danger Mouse & Sparklehorse - Dark Night of The Soul, Ghinzu - Mirror Mirror, Mount Eerie -Wind´s Poem, The Thermals - Now We Can See, Bill Callaghan - Sometimes I Wish We Were An Eagle, Lou Barlow - Goodnight Unknown

a koncertní žebříček:

Girls Against Boys (Palác Akropolis)

Troy Von Balthazar a Paramount Styles (Dolní Bukovina)

Boduf Songs (Dobeška) 

Astronautalis (oba na Sedmě)

Celan (Matrix)

Paper Chase (007)

Morrissey (Berlin, Columbiahalle)

Crocodiles (007)

Final Fantasy a Bill Callaghan (Creepy Teepee)

Polite Sleeper (Rubín)

========================

a zase těsně - O´Death (007), Panther (007), HEALTH (poprvé 007), Auxes a Challenger (007), Pivot (007), The Holy Kiss (007)

A taky v neposlední řadě letos speciální díky těm, co se na to ještě nevykašlali a za tohle všechno můžou - Silver Rocket, a.m. 180 collective, Bohemian Like You, KYEO, Bleeding Ear atd ... kluci a holky, dík!

one last happiness

Před letošní uzávěrkou ještě jedno rychlý ohlédnutí přes rameno. Prosinec odstartoval Andy Bothwell aka Astronautalis a ačkoliv očividně měli se svym manažerskym trochu problém (únava, ponorka?), tak to byl už jeho v pořadí druhej "koncert roku". Jak jen to ten chlapec dělá ? Jak snadný bylo nechat se strhnout, nechat se pokropit potem. A bylo to zase velký, Andy se po každym songu v předklonu chvilku snažil chytit dech ... moc nechápu, jak je možný, že ten člověk po všech těch koncertech, co má za sebou, může ještě mluvit. Historky, fight songs a freestyle nakonec. Hrdina. Tečka.

andy, will you marry me ?

A letošní vánoční besídka byla se všim všudy a eL za ní stříbrnejm klukům děkuje ... pokolikátý už letos.  Paramount Styles & Scott McCloud, co celou dobu stál (hero), hrál nový písničky a zněl s klucíma tentokrát spíš jak Girls Against Boys, Troy Von Balthazar, co sice nezahrál Valentine, ale dal Days Of Nothing, zatancoval a byl k sežrání, amazonka Allroh, co vypadala jak paní od přepážky, ale když vzala do ruky kytaru, metamorfovala do divoženky, co dokáže vyrvat srdce, nejhezčí stromeček široko daleko, Santorrus, co eL letos (s "trochou" pomoci přímo od Troye) nadělil fakt super prezent (na obrázku), soutěž o nejlepší vanilkovej rohlíček (zmanipulovaná, jinak neni možný, že naše braly až druhý místo), fotbálek, kamarádi, Silver Rocket. Dík...

abych nezapomněla - hezký, tichý a klidný svátky všem !

PARAMOUNT STYLES live in Leuven-BELGIUM 29-1-09 part 1 from bernie van hecke on Vimeo.

But my heart is returned to sister winter

Podzim je trochu splašenej a žurnálům moc nepřeje. JiHlavská dokumentární zastávka  ve znamení rekonstrukce, což v praxi znamenalo, že letos padla další jistota, a sice po loňském (nebo to bylo už předloňské?) zmizení dvou stařečků, co ve starém kině Dukla před jeho obrácením ve sterilní pidi-multiplex, zpříjemňovali všem hluchá místa svým domácím štrůdlem a s láskou dělaným čajem, letos zmizely i pečené kaštany a brambory, aby je nahradily vulgární klobásy a hranolky... Škandál !! Proč mi tohle, Marku, děláš ? Tak jen dodatečně děkuju všem, co mi letos v Jihlavě i přes všechna protivenství dělali společnost, pomohli mi přenést se přes všechny ztráty a byli připraveni k okamžité resuscitaci mého organismu, napadeného něčím fakt ošklivým.

Akron/Family o týden později (5.11. Matrix) působili, jako by přiletěli kompletně z jiný planety. Trojka přechozenejch hipíků, co hypnoticky valila opusy a na nikoho se při tom neohlížela. Chvílemi táborák, chvílemi indiánskej obřad a peyotl v hlavní roli. Starší věci mám radši, ale tenhle extraterestrickej večírek za to stál, i když byl povětšinou složen z kousků z poslední Set 'Em Wild, Set ´Em Free. Po A/F hrál teda ještě Jay Reatard a před nimi Selfbrush, nicméně ti prominou. Vašek za to, že jsem ho prostála na baru a Jay za to, že jsem po dvaceti minutách jeho dravý punkový produkce prchla na autobus mířící na poslední metro (i tak jsem ale slyšela dobrejch deset věcí, což jinde vydá na slušnej koncert).

Malcolm Middleton, duše Arab Strap, hrál o den později v Aeru a koukat na tohohle zrzavýho Skota, jak drnká pro poloprázdný kino, bylo strašně divný. Jednoduchej, vzdušnej a křehkej kabátek hodil Malcolm přes celou hodinu a něco. Párkrát zazněli i staří, dobří Arab Strap a bylo to takový celý pěkný. Asi by panu M. slušel nějakej intimnější prostor, ale i tak díky panu K.V. ! Navíc eL už dlouho nezavírala Aero (thanks to Mr. Vic and Mr. Yipp).

Clues  jsou kapela odpadlíků z The Unicorns nebo Arcade Fire a nutno říct, že jako The Unicorns znějí (a koneckonců i vypadají) asi nejvíc. Indie, co rádo výraznej vokál, roztříštěný melodie a trochu těch divnejch zvuků.  Lidí tak akorát, Sedmička, fajn.

Pak trochu moravského vzduchu, vína a po ní repríza The Dodos (26.11), která mě tentokrát skoro vůbec nebavila ... nevím, jestli je to poslední deskou téhle teď už trojice, ke které si cestu nějak nemůžu najít nebo bůhvíčemu, ale oproti koncertu před rokem byl tenhle sterilní, na jedný vlně a odevšaď koukající snaha znít tak trochu jako Animal Collective byla časem už trochu únavná. Navíc třetí člen kapely, co s nimi přijel letos, ani jednou nepraštil do žádný popelnice, takže prostě opravdu trochu zklamání. Nebýt ještě posezení s panem Vicem, dneska už si ten večer ani nemám dle čeho pamatovat...

No a pak už jen eL viděla sólo vystoupení pana K., co jednou bude českej Smog (no dobře, to možná trochu přehnala), každopádně mu to dost přeje. Neviděla a neslyšela plno věcí včetně Editors, což ve výsledku vlastně zas až tak moc nemrzí. Vyhrála týmu letošní první (bohužel vzhledem naší "formě" asi i poslední) dva body. Smekla kloubouk před starym Clintem Eastwoodem ... jo, Dirty Harry nám zraje jak víno a jeho Výměna jsou rovnou 3 v jednom. Poplácala po rameni bláznivýho Tarantina (za Pancharty si to i přes výhrady zaslouží). Konečně získala pro vlastní potřebu jeden z  nejoblíbenějších, a to Medemovy Milence ze severního pólu. Dneska se vyšplhá na kopec, aby vyznala lásku Andymu, protože dámy a pánové, Astronautalis is back a pak už se jen bude těšit na vánoční Silver Rocket besídku, při které bude mandarinky a adventní kalendáře rozdávat rovnou Mr. Styles a Mr. Troy von Balthazar a pokud se do té doby eL zbaví své závislosti na Dexterovi (kdo by to byl do tohohle chlapíka řekl), tak možná ještě někdy něco napíše. Amen.

červencový kaleidoskop

červencový kaleidoskop … barvy, světla, tvary, filmové pásy, zvuky, hluky a lidi ... …. vůně léta, Bukovina (ta Dolní) …. hodně lidí … známých i neznámých … hodně slov.

Nejvíc těch známých i neznámých bylo asi ve městě lázeňských oplatek, vřídla a v průběhu prvních červencových dnů i filmu. Na karlovarském filmovém dýchánku stráveno i letos jen pár prvních dnů, což pro nasátí atmosféry, zhodnocení letošní znělky, shlédnutí pár filmů, potkání řady kamarádů, doplnění kofeinu a nikotinu na další rok dopředu a spořádání nepočítaně vinných střiků, naprosto stačilo. Žízeň Park Chan-wooka, je po Old Boyovi jeho další majstrštyk (minimálně nejnápaditější „upírský“ film, co jsem za poslední dobu – možná vůbec kdy – viděla), nenápadný půvab Humpday mě okouzlil a v soutěžním Za všechno může Jidáš zas tančí všichni vězni z turínské věznice minimálně jako Fred Astaire. Nicméně kdo se nechce prodírat přelidněnou kolonádou, pro toho jsou tu karlovarské ozvěny … ecce Šary Vary … takže tam až dohnán a uloven mezi jinými nový film Baltasara Kormákura Svatba za bílé noci, stoprocentně to nejlepší, co jsem od tohohle chlapíka z Islandu viděla, Na sever je zas film, co za ním stojí scénář jednoho z mých norských literárních favoritů Erlenda Loe, takže tahle antidepresivní off-road movie, jak praví popisek, je přesně tak zvláštně černočerně ledově milá jako Erlendovy knížky. Kdo nikdy nebyl na festivalu All Tomorrow´s Parties, může se podívat aspoň na dokument, co se v něm střídají všichni ti, co mám ráda, Warren Ellis v něm vypráví, jak měl kdysi hrozně rád Bad Seeds (tedy aspoň do doby, kdy s nimi začal hrát) ... na mikrosekundu (škandál) se dokumentem mihnout Shellac nebo Slint … Micah P. Hinson hraje jen tak v campu Diggin´a Grave, Thurston Moore zas přemýšlí nad rozdílem mezi akordy D a G, s tím vším se prolínají prehistorické záběry a všude do toho hraje skvělá muzika …. čistá práce … maximum hvězdiček.

Na Paniku v městečku jděte, sežeňte si, podívejte se, protože takhle vtipný, šílený, maniakální animáč (plasteliňák) s tak geniální erupcí gagů, fórků, nápadů dlouho neuvidíte. Pro představu minutka. Žel neznám původní belgický seriál, nicméně Kůň, Indián i Kovboj od teďka mají navždy místo v mém srdci (jeden krátký ucelený seriálový pidipříběh zde )

Hranice ovládání Jima Jarmusche bude zřejmě za hranicí ovládání řady Jimových fanoušků. Meditativní průchod krajinou … procházka s nejasným cílem, plná symbolů a poselství, co stojí ve srovnání třeba s Mrtvým mužem (kde se tohle všechno dá najít také) tak trochu mimo příběh, ale i tak dokáže být ona cesta po boku mlčenlivého hlavního hrdiny vcelku působivá (nemalou roli hraje i přítomnost hudby japonských Boris, která je na pár místech okořeněna spoluprácí se starými známými Sunn O)))

A musím přidat ještě jeden příběh na filmovém pásu … Wrestler - jeden z nejbolestnějších filmů, co jsem viděla minimálně za poslední rok (možná vůbec). Darren Aronofsky se v něm vykašlal na svůj formální, pro mě až drásavě nátlakový, vizuální styl a s minimem prostředků, a vlastně docela nenápadně, dokázal vykreslit TAK silný a bolestný obraz destrukce… té vnější i vnitřní ... fyzické i psychické. Aronofsky asi nikdy nenatočil nic tak komorního a při tom tak silného, hlubokého a mnohovrstevného. A jsem přesvědčená, že bez Mickeyho Rourka by toho nedocílil ani z poloviny. Rourke má ve tváři totiž životem vyryto přesně tolik, kolik tam toho měl vyryto Randy „The Ram“ Robinson. Wrestler. Nejsilnější film letošního roku. Obdiv. Aplaus. Úklona až k zemi.

Světlo v sále, prosím !

Ne tolik jako ve Varech ale také nemálo duší bylo 9. července v Arše, kde to pro Čechy prvně rozbalil starej Moz., co měl kolem sebe tu samou auru, jako v Berlíně, s tím rozdílem, že Archa byla víc „dojímací“ … jak psal někde Adam, byla plná (nejen) třicátníků, čtyřicátníků, co byli dojatí tak, jako by se jim narodilo první dítě … jo, tak nějak to bylo. Konstrukce večera byla stejná (včetně setlistu, uječený příšerný předkapely, Morrisseyho převlíkání a svlíkání košil, výtečný kapely za zády, radosti, radosti …) s jedním rozdílem oproti berlínské selance. Tím bylo jedno velké NEVERMORE směřující k security službě najaté pro ten večer. Statní chlapíci a dáma ve žlutých tričkách, kteří měli dohromady IQ sotva 20 a tetelili se radostí z pocitu přidělené moci … zlovůle, hloupost, omezenost, bezmoc na straně (nemálo) platícího návštěvníka … jak milý a osvěžující byl oproti nim pocit z Berlína, kdy mi muž s vizáží člena Dělnické strany po prošacování tašky popřál s líbezným úsměvem hezkej večer a fajn koncert … moje milá Archo, mám tě ráda, vždycky mi u tebe na palubě bylo dobře, ale prosím, tohle už ne .. takhle určitě ne ! Díky …

Ráda překvapení … ty hudební obzvlášť … a ty červenec přivál taky … a rovnou dvojmo … v průběhu jednoho týdne. Tím prvním byli +/- , co jsou Američani a jejich hudební rozpětí sahá z království skorem až čistě akustického přes melodické indie-rockové kousky až po post- rockové plošky a drobky, kterými tu a tam krmí svou písňovou drobotu. Good job, pánové ! To Crocodiles jsou zas dva kluci odněkud ze San Diega, z nichž jeden drhne kajtru a pouští mašinky a druhej vypadá jak Bob Dylan za mlada, neúnavně skáče, poguje mezi publikem, dělá kotrmelce, svíjí se na zemi a do toho zpívá. Crocodiles zní jak mix The Jesus & Mary Chain s třeba ujetějšími a špinavějšími Handsome Furs. Po dlouhé době po koncertě neslyším na jedno ucho a mám chuť si koupit minimálně tričko … hehe.

Nicméně přichází vrchol tohohle postu, července … to nejlepší na konec. Pohyblivý svátek všech, co mají rádi kluky na stříbrný raketě aneb Silver Rocket a jejich každoroční Silver Rocket Summer něco … letos tím něčím bylo „Solo“, bylo zasazený do prázdninový krajiny malýho Arana – na koupaliště v Dolní Bukovině pod obří stan, co mu chyběla uvnitř už jen manéž a piliny a bylo to letos nejvíc. Ani nemohlo být jinak … osamělí, nikoliv však zbloudilí, střelci bez svých ansámblů, potlach kolem táboráku … Marty aka Bone Machine, co bez domovských Bugmen, zní jak Jack White, Mon Insomnie, co ho mám na mušce už pár let… ještě pár přestřelek, šrámů a bude českej Conor Oberst, to vám říkám a věřte mi ! Havana Klub, Pinto, co dá pár táborovejch pod hvězdy, Bourek aka Bonus vypálí pár ostrejch beatů a slov … a je to velký, zábavný a lidi zpívaj, tvořej jednu vlnu a vracej plnejma hrstma. Bůh by nechtěl, aby umřel Johnny Cash ...Přidává se Lyrik, překvapení ze Slovenska, chytrej hip-hop …srovnaný slova, srovnaný myšlenky, pár věcí od Sporto, ale to už valí i třetí hrdina Aran Epochal. You got. Swastika eyes… že venku leje a před stanem se tráva mění v bahenní lázně, už nevadí … déšť neexistuje, svět je daleko, tady je jen scéna a dává to ten den smysl.. Troy von Balthazar, kovboj, co ten den v okolí stanu působil dojemně ztraceně, osamoceně, poslední korunu bych mu dala, ve stanu na pódiu je ještě křehčí, vtipkuje, je zrozen k tanci, jeho prazvláštních, ale tak dobře známých (ne)melodií je plná hlava … když dává Adamovi a Silver Rocket věnovanou Valentine a hned vzápětí Days Of Nothing od Chokebore, málem se mi zastaví srdce …Chokebore znovu spolu …vidět/slyšet je … i slzu bych pak asi uronila (nicméně možná to není tak nemožná představa). Troy je hrdina. Ještě není pozdě mu to v Čechách říct … neváhejte ! Amen. Todd - Unkilled Worker s OTK za zády je zlej … nejvíc ze všech … vzduchem lítaj lidi, syrový a surový, trhá to zevnitř, stan se třese a potí, chce se řvát a rvát, jaká je to síla. A pak už Scott McCloud … Paramount Styles … Adam krotí basu a je moc vidět, jak si to užívá, splněnej sen .. a Scott si to užívá taky …. paradise happens …zase … ale teď je to lepší než kdy před tím, největší odezva, to spojení až bolí, jak je těsný, Scott je snad až dojatej …vrací se a dává Come to New York … podruhý ten večer a pak už nic …černá díra … člověk jen vstřebává a usmívá se... nejlepší Silver Rocket Summer… pro mě stoprocentně. Jen díky je letos zatraceně málo…

fotky ze SRSS třeba tady

a ještě dvakrát pohyblivým obrazem:

a) Bonus, Lyrik, Aran ... tak trochu jiný Sporto

b) Troy von Balthazar ... málo z Bukoviny ... ale zato hodně Chokebore