Bilance 2017

Bilance jinak, po tichu telegraficky. Pro všechny náhodný poutníky, osamělý duše, podzimní a zimní zvířata ... aspoň část z toho, co letos (nikoliv nutně z letoška) eL uvízlo v uších a očích.


noty:

Algiers - The Underside Of Power

přílivová vlna, druhá deska a jeden z největších koncertů letošního roku





Einar Stray Orchestra - Dear Bigotry

láska ... s každou deskou větší ...




Charlotte Gainsbourg - Rest

všechny barvy světa




Josh Ritter - Gathering

nejdylanovější Joshova deska




Liars - Theme from Crying Fountain

nejšvihlejší z dydžin




Mark Lanegan Band - Gargoyle

střepy hluboko pod kůží




St Vincent - Masseduction

panáka?




Warhaus - Warhaus

další z belgickejch pokladů, co zároveň nejsou dEUS



Zvíře jménem Podzim -Zvíře jménem Podzim

deska roku, canny a jeho superband



Sleaford Mods - English Tapas

srdce velký jako svět ... kdo by o tom chtěl přesvědčit doporučuju tenhle film




obrázky filmový i seriálový:

Wind River  - o věcech, co bolí
Dunkirk  - fyzický zážitek, nepamatuju, kdy jsem zažila něco podobnýho
Logan: Wolverine - drásavá roadmovie, u který člověk zapomene, že kouká na marvelovku. Osamělý stárnoucí vlci žijou i mezi náma.
Big Little Lies - nejsilnější seriálovej zážitek
Bunch of Kunst - A film About Sleaford Mods - srdce
The Punisher - nekompromisní seriálovej zářez a Frank Castle konečně nevypadá na "plátně" srandovně.
Mindhunter - další paráda s razítkem Netflix, tentokrát s rukopisem Davida Finchera. Sedmdesátková roadmovie v mozcích psychopatů, co stojí hlavně na úchvatnejch dialozích.
Thor: Ragnarok - nejen pro ty, co mají rádi chlapíka s kladivem, hlavně pro všechny, co mají rádi to, na co šáhne Taika Waititi! A pokud kladiva nejsou váš obor,  zkuste alespoň tenhle film.

písmena:

Michel Faber - Kniha zvláštních nových věcí
knížka o malejch velkejch věcech, co tne do živýho a nemusíte kvůli tomu nutně lítat do vesmíru.

výstavy:

Krištof Kintera - Nervous Trees
Takovej čurbes v Rudolfinu ještě nebyl. A ještě jsem tam nikdy nestála víc fascinovaná.

Bilance 2011

V bezednym oceánu vší tý nový muziky, jsem letos lovila vlastně dost sporadicky, ale přece jenom v těch děravejch sítích uvízlo pár výraznejch ryb, co nebyly žádný čudly. Takže v uších letos zůstaly tyhle desky (bez pořadí vyjma toho abecedního):

Astronautalis - This Is Our Science

Andymu čistý nadšení pro věc nechybí ani na nový desce, rapovat nemusí jen tlustej černoch v XXL tričku... pulzující beaty, piáno, melodie jasný jak den, předlouhej zástup hudebních hostů, chytrý slova, co jsou blíž, než si kdo z nás chce připustit, charisma kořeněný nekonečnou upřímností, emoce, co na uzdě nikdo nedrží, to všechno pod supervizí Johna Congletona, to všechno je Our Science. A živě se bude podávat 3.2. na strahovskym Kopci. Astronautalis is coming to town....again!

k poslechu tady. 

Bonus - Náměstí míru

S Bonusem to mám dlouhodobě tak, že jsem vlastně vždycky nějak vnitřně rozumněla, co říká, jen mi občas přišlo legrační, jak to říká. Stejně úplně nejvíc se mi líbily nejstarší zárodky jeho současnýho ksichtu, takže na "Bůh by nechtěl, aby umřel Johnny Cash" budu přísahat i po těch letech. Kdo neví, stáhnout, poslehnout . Nezapomenu, jak jsem na Bukovině, tenkrát prvně ze stanu slyšela v beatech tu o největším hajzlovi v tomhle městě a místo toho, aby mi to přišlo směšný, jsem se nechala tim "zlým" beatem přitopit... tenkrát z toho zamrazilo... Na letošním Míráku pro mě Bonus konečně vyrostl z dětský zpupnosti, pojmenovává věci způsobem, kterej už není ve svý naivitě legrační ani trochu, rekapituluje, má pravdu a zase z toho jednou mrazí... Nehledě na to, že prvně fakt zpívá. Nejlepší věc - Okovy.

Chuck Ragan - Covering Ground

Tohohle chlapa tajně miluju. Často si při poslechu Covering Ground vzpomenu na Věr, co se poslední roky se svojí karavanou stěhuje z místa na místo a často jí posílám tichý obětí - teď zrovna pod texasský slunce. I can't say where I'm from. I've been moving since my mama gave me to a Texas sun. Covering Ground je zase o hledání cest domů, country, co hraje "nomad by fate". Hot Water Music jsou minulost, teď je tu chlápek ve flanelce s kytarou, co na cestách víří prach a housle mu k tomu hřejou do zad. Osamělý country balady (Jé říká, že jsou country pravověrný, tak asi jo) zpívaný prázdnejm pokojům. Právem jedna z nejlepších desek loňskýho roku! Take my hand, take my whole life too. I haven't bought no ticket, haven't sold my soul for the one way lonesome road.

dEUS - Keep You Close

Poslední deska mejch belgickejch hrdinů. Deska, co má velkej zvuk, rychlej start a jasnej cíl. Deska, co už není tak "podezřelá", jako jejich starý placky... dílo chlápků, co už lecos pamatujou, ale furt jim nedělá problém na kohokoliv vystrčit holej zadek. Avantgardě definitivně odzvonilo a zbylo jen to, co tuhle belgickou grupu baví. A že je to furt ještě baví je vidět na každym živym hraní. Smyčce vedle kytar a samplů, to jsou bOHOVÉ model 2011. You were young, you had time on your hands, And I was a rollercoaster of the kind, that needs to ride so high, To dive so low, All the time I had to keep you close. Tenhle vztah nezevšední (tak v březnu zas rande v Praze).

J Mascis - Several Shades of Why

J Mascis je ten šedivej dlouhovlasej chlápek, co drhne kytaru v Dinosaur Jr. Na svý poslední sólovce drží akustiku, zpívá o obyčejnejch věcech, jako je láska, bolest a vám se u toho chce brečet, protože to všechno znáte a protože mu věříte každý slovo a každou notu. Deset neuvěřitelně něžnejch a drobnejch písní, který se do bytu vetřou naprosto nenápadně, bez okázalýho vítání, zato pak s váma zůstanou dlouho do noci, vy se s nima cejtíte hrozně dobře a pak jim nabídnete rozkládací gauč a snídani. Upřímný písničkářství, upřímná deska se spoustou hudebních pomocníků (Kevin Drew, Pall Jenkins, Kurt Vile aj.) jako bonusem. Kdybych měla chystat bednu a předávat věnce, zazněla by teď fanfára a J Mascis by stoupal na nejvyšší stupínek. Díky za celej tenhle dlouhej rok.

PJ Harvey - Let England Shake 

Kolikátá je to vlastně deska? osmá? Každopádně deska, co se netočí kolem vnitřních stavů duše, ale kouká se kolem. Deska o válce. Reflexe vnějšího světa. Deska o velkejch věcech, ale podaná s patřičnou intimitou, kdy máte pocit, že hudba trochu pomáhá snést tíhu textů. PJ dnes. Mám jí ráda.

Siskiyou - Keep Away the Dead

Podzimní nebo zimní výlet ke kanadskejm jezerům, kde se k ránu povaluje mlha, skrz kterou vidíte jen obrysy věcí, co za chvíli potkáte. Ticho praská, jen přes vodu se nese klidnej hlas. Koukat se do korun stromů a na chvíli si přestat krejt záda. Nejlepší výlet vašeho života, ze kterýho neuděláte ani jednu fotku, ale nikdy na něj nezapomenete.

St. Vincent - Strange Mercy

Annie Clark se nám vrátila s novou deskou. Deskou plnou tajemnejch a nezařaditelnejch koutů, do kterých  vábí zvuk elektrický kytary. Když podlehnete, může se vám stát něco ošklivýho... ale co už... Hudba St. Vincent mi vždycky tak trochu připomínala fotky Gregory Crewdsona .. Prázdná ulice, kde se toho děje moc. Nejvíc věcí se vždycky děje pod povrchem. Film noir. Svádění nikdy nebylo tak sexy. 

tUnE-yArDs - w h o k i l l

Indiánský zpěvy za zvuku ukulele. Dětská říkačka a tanec kolem ohně. Jsou cejtit dálky, zapomenutý civilizace i dvorky, kde jste si hráli vy i vaše rodiče a prarodiče. Je to nahlas, je to nasáklý všema možnejma vlivama a inspiracema a nedá se to chytit, ohmatat, popsat. Co je to? Merrill Garbus aka Tune-Yards. Indiánka s válečnym malováním. Amazonka, co si právě vyřezává luk a nebude se bát ho použít.

Skupina Štěstí - Je třeba obětovat ještě jednoho kohouta

Končíme doma. Pamatujete Esgmeq? Tu neurvalou syrovou lavinu se Sisim v čele? Tak Sisi je teď v čele Skupiny Štěstí a dodává jí podobně syrový, pravdivý a zatraceně upřímný texty, jako ty pod hlavičkou Esgmeq. Jen už to všechno není tak sebevražedně nepříčetný a neurvalý. Na desce jsou prostě písničky (!) o těch nejobyčejnějších věcech, kterejm věříte i proto, že nezněj jako laciná póza, spíš z nich máte stejnej pocit jako z povídání s kamarádem v hospodě. Každá pravá láska je nešťastná... anděli, leť...Přikyvujete, vyměňujete si zkušenosti a tak trochu si chvílema do toho piva spolu jednohlasně brečíte nebo křičíte. "Celej život hledám štěstí, tak mi řekni, co je štěstí. Hlavně mi neříkej, že je to žena, dítě, fotbal a pokr, a nebo poslat malýho s petkou do hospody pro pivo. Štěstí je nevědět, nemyslet a necejtit. Štěstí jsme my!" Věřím, že živě bude Skupina Štěstí ještě o pár levelů vejš, těšim se.

A ještě jedna speciální kategorie s názvem:
Nejposlouchanější album v roce 2011, který ovšem vyšlo už v roce 2010... fanfára.... tamtadadaá

cars & trains - The Roots, The Leaves

O desce jsem psala tady. Je to jako nekonečnej výlet k obzoru, na kterym potkáte zpívající stromy spoustu houkajících vlaků. Takže pokud se letos vydáte kamkoliv na cestu, nechť vás na ní provází právě tahle deska. Ať se práší za kočárem! 

A to nejlepší z živý muziky pro mě letos bylo:

- Polite Sleeper (Lu) - A studio Rubín (12.2.)

- Boduf Songs (All in the Golden Afternoon) -A studio Rubín (16.3.)

- Troy von Balthazar, Her Name is Calla - 007 (6.4.)

- Dead Western (Aran Epochal) - 007 (18.5)

- Unsane (Calvera) - 007 (2.6.) 

- Edie Sedgwick (kontroll) - 007 (17.10)

- Pinback (Paramount Styles) - Divadlo Dobeška (13.11.)

- Siskiyou (Carter Tanton) - A studio Rubín (20.11.)

- dEUS (SX) - Backstage (Mnichov) (2.12.)

Bavilo mě toho spoustu, v kině třeba Sedláčkova Rodina je základ státu pro plno věcí, co zůstaly pod povrchem, Markovo Nic proti ničemu, nejen kvůlivá všem mejm zapomenutejm láskám, belgickej dokumentární Epilog pro způsob jakým vypráví o smrti nebo nenápadná žánrovka Drive, co je mrknutím na všechny filmový fandy. A jestli jste nečetli Divochy od Lucky Lomové, přečtěte si, tenhle komiks má duši. A na konec poděkování všemu a všem, co mi pomohli tenhle rok u(za)žít.