5.3. Klub 007, Uzi & Ari, O´Death
Předskokani Uzi & Ari ze Salt Lake City zněli jako dobří kámoši německých The Notwist, elektronický svršky co chvíli převlíkali za hlučící kytary, navíc v jejich středu poskakovala roztomilá basistka, čímž pádem kapela rázem stoupla v očích hlavně kolem mě stojících mužů … i když nálepka „basistka“ je značně nepřesná, neb kapela byla specifická ještě svými škatulaty u hudebních nástrojů, a to skoro po každém songu … roztomilý mumraj, co se poměrně dobře poslouchal a lehce se u něj člověk pohupoval….
To že se u O´Death pohupovat jen lehce nelze, to věděli všichni, co přišli a Sedmu tím tak víceméně zaplnili … O´Death je parta zdivočelejch pokérovanejch amíků, co jsou na pódiu pořádně hluční, drhnou benja, týrají housle a vůbec používají řadu country rekvizit, to celé se syrovou punkovou urputností a živelností, a to všechno aby pak slezli z pódia a proměnili se z neandrtálců v sympatický, až rozmilý chlápky, co si s každým podají ruku, prohodí pár slov a neustále děkujou … Každopádně se na Sedmičce ten večer mírně pogovalo, dost potilo a chvilkama hulákalo (I plant the face in water, I held her broken feet, I taught the wave that caught her, now she is yours to keep ….YES) a pak ještě dlouho postávalo, popíjelo a povídalo …. Broken Hymns, Lymbs & Skin je chytrá deska a já tu o ní už psala … a mám z toho večera moc pěknou mrtvolku k zařazení do mé šatní sbírky …budu ji nosit na prsou hrdě … tak snad see you soon …
6.3. Klub 007, Jeremy Jay, Botanica
Jen cca 18 hodin poté tamtéž koncert, kterej nemohl bejt špatnej, protože hrála Botanica a Botanicu já sakra ráda. Před ní čahoun Jeremy Jay, co to ten večer nandal všem, co se před tím smáli nad jeho fotkami, které jako by vypadly z nedávných sedmdesátých - osmdesátých a ohrnovali nos nad jeho retro soundem …. Jeremy se otírá o zdi let minulých, na kterých jsou vyškrábána, krom jiného, třeba i slova jako glam rock… občas člověk zaslechne Bowieho, The Smith nebo The Cure, ocitne se na časové ose v záporných číslech a k tomu dopomáhej i promyšlená estetika všeho od oblékání, plakáty, po obaly desek … oproti deskám, které jsou zvukově tak trochu lo-fi (speciálně třeba jeho předposlední deska A Place Where We Can Go), frčel koncert v kytarově tanečním duchu, trojka na podiu se snažila a kdybych nevěděla, že pan S. se skrývá někde v řadách diváků, řekla bych (a jak jsme se pak shodli, nebyla jsem s tímhle pocitem sama), že seděl za bicími …. Jeremy střídal kytaru s basou, bojoval neustále s nutkáním řádně si poskakovat, což mu ovšem strop Sedmičky nedovoloval (i když zrovna neposkakoval, tak byl strop nebezpečně blízko jeho blonďaté hlavě…) , tak aspoň při zpěvu tančil (už po druhé za poslední dobu jsem měla silné nutkání optat se někoho na jeho tanečního mistra). Jay mě ten večer poměrně překvapil, servíroval svou hodinku s lehkostí a koňskou dávkou upřímnosti až naivity … bavil … mě aspoň jo …. V lednu mu vyšla deska Slow Dance, tak zkuste a pak na něj vyražte, až zas bude hrát poblíž a já doufám, že bude …. v jeden moment z davu za mnou zaznělo z něčích úst: „Tyvole, ty vypadaj jak parodie na Beatles, ale, jsou, vole, fakt dobrý!" takže asi tak ….
Kousek ode mě poslouchala Jaye i kudrnatá černá kštice Paula Wallfische, který byl druhým hrdinou onoho večera a došlo na něj záhy … bez dlouhých cavyků si Botanica dala nástup, Wallfisch se poprvé napil z lahve whisky, co měl pod klávesami, zapil jí lahvovou dvanáctkou, několikrát se smíchem třískl o zem megafonem, který to pro ten večer na Sedmičce vzdal (a v průběhu večera ho pak Wallfisch definitivně rozšlapal) a obhlédl dívky v prvních řadách, což udělal i muž s kytarou John Andrews , který vzápětí nasadil úsměv, který už do konce koncertu nesundal a mě docela bavilo mu ho občas i vracet. Jen místo Dany Schechter basu třímal vousatý skřítek se zarostlou hrudí … nu což už se dá dělat, že… i tak se mohlo začít ... sakra, jak se mi po nich už stejskalo ! A byla to stejně tak znepokojující, zakouřená, chvíli hlučná, chvíli melancholická, každopádně rozervaná, alkoholem prosycená a hlavně tak STRAŠNĚ sexy jízda, přesně jako posledně, kdy mě tahle Wallfischova grupa dostala do kolen poprvé … Wallfisch se nevzdal některých ověřených čísel, jako šplhání po výškách (což se na Sedmičce rovná výzvě), roztleskávání a rozdupávání všech přítomných, výlety po celym klubu, zapojování i nezúčastněných barových posedávačů, vtipkování na úkor všeho a všech a ono to prostě zase zafungovalo …. Someone Else Again to všechno nakopla, v Sex Offender s Johnem ladili, až to bolelo (závěrečný hallelujah si pod dohledem dirigenta W. nacvičila celá Sedma), Concrete Shoes byla nacpaná zoufalstvím až po okraj, bylo to nejvíc a ten sbor jsem byla já … save me now , tie the rope around my neck and pull me up … La Valse Magnetique celýmu večeru slušel a tak bych mohla pokračovat až do závěrečný punkový How, která se natáhla na dobrých deset minut, v rámci kterých, mimojiné, bubeník předvedl hned několik sól hraných na vlastní tělo … sakra pěkný to bylo a byla jsem pak ráda, že se stejně jako mně líbilo i těm, které jsem soustavným nátlakem přesvědčila, aby na Sedmu ten večer přišli taky hehe. Takže všichni, kdo na tomhle večeru mají zásluhu, mají u mě příště lízátko.
a fotky kryštofacofotil tady
a ještě jednou Jeremy a Botanica ze Strahova a Botanica naposled, to když si před koncertem na Sedmě stihla ještě zabrnkat a popovídat na Radiu Wave
a takhle to nějak bylo pohyblivým obrazem:
Botanica – Concrete Shoes (Klub 007)
Jeremy Jay – Will You Dance With Me ? (Klub 007)
a aby to O´Death nebylo líto – O´Death – Lowtide
Příspěvky
