Kapitola pátá - Jason Webley a Amanda Palmer (5.5., Palác Akropolis)
V únoru Prahou proletěl Brian Viglione s Botanicou, v květnu s šapitó, slonama a Jasonem Webleym přijela jeho bývalá hudební polovice Amanda Palmer. Napěchovaná Akropole, v publiku očividně plno těch, co se furt modlí k drážďanskejm panenkám. Před hlavníma akrobatama kraťounký představení slečny, co se zove Gaba Kulka, je z Polska a bez žonglérů a smečky pudlíků předvedla skoro dechberoucí čtvrthodinku. Hrdinka za piánem z rodu Regin Spektorovic s vizáží nenápadný slečny z lahůdkářství.
Po ní bez klaunskýho intermezza Jason Webley, co nedávno opustil vizáž pátýho mušketýra, shodil vlas i vous a nikdo mi nevymluví, že by teď klidně mohl hrát dvojče nejlepšího barmana na světě (kdo by snad váhal, tak vítr vane samozřejmě na kopec). Jason jako potulnej kumštýř, co na ulici řve svoje kramářský písně, aby vyžebral pár šterlinků na hlt whiskey... one man show, při který pánové v publiku zatínaj pěsti, zatímco jejich dámy jihnou. Po pár minutách se prvně k Jasonovi připojuje Amanda. Hudebně se tihle dva nemohli najít líp. "Jeden hlas" a kdyby k nám přijeli se svejma Evelyn Evelyn, mohla bych říct i "jedno tělo". Nicméně holky Evelyn a Evelyn jsou aspoň zmíněny a během večera i od nich zazní pár kousků jako třeba Have You See My Sister Evelyn nebo infantilní Elephant Elephant za doprovodu Gaby a plyšovýho slona, co dostal ten večer i jméno ... tušim, že byl pokřtěn Pepíčkem, ale paměť odchází, takže pravda může bejt tam někde venku.
Každopádně atmosféra, kdy celá Akropole zobe těm dvoum cirkusákům z ruky, vydržela celej večer přes písničky z Amandiny sólovky, přes starý kousky The Dresden Dolls (nakonec si někdo vykřičel i Coin Operated Boy) až po Jasonův Drinking Song, kdy se do manéže vřítil ještě Adrian Stout z Tiger Lillies, aby celou scénku doprovodil hrou na pilu, a kdy byla celá Akropole donucena kymácet se do nerytmu, předstírat opilost a ječet refrén .... a pro ty, co Amandě nemohli přijít na jméno, tak na konci se na podiu objevil i samotný Neil Gaiman, aby popřál happy birthday tour managerovi Ericovi, co si dokonce během večera taky zazpíval... večírek s dortem. Barevný, neučesaný, roztomilý.
Kapitola šestá - Wolf Parade (9.5. Matrix)
Dost bylo nářků nad tím, že do ČR jezdí Wolf Parade po kouskách a konečně po Sunset Rubdown Spencera Kruga a Handsome Furs dalšího z vlčí smečky Dana Boecknera, k nám konečně přijela tlupa celá. A povzdech bude už jenom jeden, a to nad počtem vlkuchtivých příchozích, protože jestli bylo v Matrixu lehce kolem sta hlav, tak je to možná moc. Chyba. Nicméně i těch pár kousků dokázalo udělat dojem vícesethlavýho davu. Na Wolf Parade je vůbec nejlepší to mísení Krugovy trochu divný melancholie a Boecknerovy živelnosti. Oheň a voda, co dohromady sakra funguje. Spencer u kláves, Dan pobíhá okolo, zbytek kapely je sic v pozadí, ale přispívá k tomu, že to všechno neuvěřitelně tepe. Hodinka a půl, věci ze starejch desek vedle novejch kousků z připravovaný nový Expo86, co zněj jako šílenější Handsome Furs, a teda výborně. Celý to znělo výborně.
Kapitola sedmá - Crippled Black Phoenix (11.5., Klub 007)
Kapitola, co začíná tak nějak běžně, byl jednou jeden... v tomhle případě bylo jednou takhle osm muzikantů, co k nám přijeli na Kopec. Bylo jich tak moc, že se na tamní mrňavý podium skorem nevešli a navíc se na ně přišlo podívat pohříchu málo lídí. Nicméně tihle kluci a holky nebyli ledajaký muzikanti, hráli už v kdejakejch známejch kapelách, čili žádný béčka, takže i těm málo divákům pořádně ukázali, zač je toho v Anglii loket. Dvě kytary, basa (ovládaná nefalšovaným McGyverem !!!), violloncelo (za kterým zas seděla osoba, co vypadala jako Leslie Winkle s opravdu nezapomenutelným dekoltem), klávesy, tajemný krabičky, zpěv (co měl na starosti chlapík neustále pokášlavající a vypadající jak můj brácha). Hudba hutná tak, že by se dala krájet, co se pohybuje od post-rockovejch poloh až po metalový dunění, při který se toho pod povrchem děje víc, než je na první pohled vidět. Světy se bortí, města hoří a z popela znovu a znovu vylétá černej fénix, co je ze stejnýho rodu jako třeba The Black Heart Procession potažmo klidně Pink Floyd. Zpívající Joe Volk vypadal celou dobu značně znuděně a nezúčastněně, ale i přesto mu každej zobal z ruky, takže nakonec dokonce donutil těch pár hlav z řad diváctva sborově výt námořnickej nápěv při Burnt Reynolds. Hodina a půl utekla, aniž by kdokoliv stačil mrknout, možná pak zaznělo i třeba Rise Up And Fight nebo 444, ale jistá si nejsem neb kdo by si to pamatoval ve stavu nejhlubší hypnózy, přikrytej nánosem zvuku... inu z popela se zrodil jeden z koncertů roku. A zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Rise Up and Fight
444
Kapitola osmá - The Black Heart Procession (14.5. Divadlo Dobeška)
Vymodlenej koncert na kterej padlo mnoho krvavejch obětí a temnejch obřadů. Na Dobešce je překvapivě skoro tolik hlav, co si Black Heart zaslouží. Bodejť by ne, když přijel pohřební orchestr, co hraje ty nejsmutnější písně na světě. Při nich vylejzaj nebožtíci z hrobů, aby se ještě jednou nadechli, osamělý srdce pukaj, starej flašinetář hraje do noci písně pro nikoho, někde v dálce kdosi preluduje na pilu smuteční marš a při tom si potichu krvácí... a jen tak mezi řečí je to všechno čarokrásný.
Orchestr snivců, kterej diriguje Pall Jenkins. To a ještě víc od prvního tónu, co Pall vyloudí na svojí pilu. Někde na začátku zazní Wasteland a All My Steps z poslední Šestky, je něco strašidelnějšího než slyšet v potemnělym sále Drugs ? I took your poison to see how you suffer, I took your drugs to see you high, I took your hand to walk with you, I lost my mind to lose my love... Dokonalost je na dosah ruky. Srdeční (nebo srdcové) hitovky Release My Heart a Square Heart, refrén The Letter je už skoro sbor z publika... In the letter that you wrote, I heard the words that you never spoke, It is time for you to come home... Heaven and Hell jako duet s oldskůlovým černým basákem. První odchod do šaten a bouře pod podiem. Kucí se vrací, aby zahráli jen tak akusticky s piánem a pilou mezi lidma. K dosažení nirvány chybí už jen diamanty. Druhý odchod za oponu a přestáváme s Tláčou doufat. It's A Crime I Never Told You About The Diamonds In Your Eyes úplně nakonec a dvojhlasný zaúpění je naše poděkování.
it´s a crime
Strašná síla tohohle démonickýho "one man show" nedovolila odtrhnout se od týhle placky po celej rok. Syrovost bez pozlátka, bez kompromisů. Vztek i smutek, ale bez všech těch srdíčkářskejch vzlyků. Dost naléhavá zpráva pro ty, co chtěj poslouchat. Todd Nesbitt, Unkilled Worker. Dost možná to nejlepší, co letos Silver Rocket vydali.
Pro mě letošní nejlepší česky znějící počin. Bez debaty. Konečně se pánové vykašlali na angličtinu, co mě u nich vlastně nikdy nebavila. Texty tuhle placku posouvají až do krajin nekritického uctívání. Už dlouho eL přemejšlí o tom, jak se klukům povedlo jí takhle přesvědčit ... možná jen prostá spřízněnost generací. Výpovědi, kterejm rozumí. Sporto - letos nejčastěji živě slyšená kapela. Tohle je moje scéna.
Chris Spencer a jeho sbírka legend. Tak strašně moc poctivá deska. Temnota hustá tak, že se o ní dá opřít. Intenzivní smutek a strach, před kterym nejde utéct. Svět vymyšlenej a nakreslenej do posledního detailu, kde pod postelí opravdu straší.
Andy Bothwell. Vlastně dost divná deska, kterou nelze nikam zařadit, která by se zařadit dobrovolně ani nenechala. Dovedu si představit, kdyby tuhle desku plno lidí nenávidělo (dovedu představit, ale hluboce nechápu). Andy balancuje na pomezí třpytivejch pop-songů, zahulenýho kabaretu a hip-hopovejch karikatur s lo-fi přístupem. Andyho si budete pamatovat. Ať už podle jeho historek, podle jeho sebevražednýho nasazení, podle jeho šátků-kapesníků, bez kterejch se živě neobejde, klukovskýho kukuče nebo prostě podle toho, že dělá chytrou hudbu.... sakra chytrej chlap. 
Troy je rytíř smutné postavy, co opustil Chokebore a vydal se svou cestou. Jiná planeta, mlžnej opar a žalky-dumky, co zněj krajinou, kde neni nic. Troy truchlí bez patosu, tak nějak staromódně, a to i přes to, že si ke vší tý posmutnělosti pomáhá řadou elektronickejch hraček, co zněj přesně jako časy, kdy jste byli zvyklí usínat za hypnotickejch zvuků pletacích jehlic vaší babičky. Zvláštní songy, co jsou čistý a pokorný. Zpěvy z výšek, šumy z jinejch dimenzí. Všechno tak nějak nenápadně, všechno proto, abyste se nemohli pohnout.
Rock´n Roll vzdorovitýho a vzteklýho pána, co se už dostal do let a tak přemejšlí, jestli trochu nebilancovat. A dělá to s grácií aristokrata, přičemž do kamene vtesává svoje pravdy, u kterejch na nás tak trochu šibalsky pomrkává a s lehkostí staví monumenty, co to tu všechno přežijou a budou brát dech i těm, co přijdou po nás. Tenhle rok patřil Mozovi.
John Congleton a jeho dark passenger... John a jeho katastrofy. Paranoidní teatrální koláž, co z ní odkapává krev a přitom vlastně ani není depresivní. Hudební monument, co je opilej na plech. S lehkostí servírovaná smrt. Jak to umí jen drahoušek John. Someday This Could All Be Yours bude mít ještě druhej díl, takže alou trávit na druhej chod.
Glorytellers je kapela Geoffa Fariny z Karate, ale to neni tak úplně podstatný, podstatný je, že jsem je letos v září trestuhodně (za což se kaju dodnes) propásla v Praze a že v říjnu vydali jednu z desek roku. Atone je vlastně písničkářská deska plná krásnejch, místy trochu posmutnělejch, melodií, co jsou na první poslech až nenápadný, ale na ten druhý ... však to znáte... klenot, co se musí opatrovat.
Folk mess, barevná, energická muzika, co se přelejvá od intimních folkovejch břehů až k těm lehce maniakálním, na který vlny vyplavily punkovej binec. Španělka, piáno a hluk. Polite Sleeper.
Nejkrásnější na konec. Deska tak strašně smutná a křehká. Poslední marš. Sbírka rozervanejch srdcí. Melancholie až za hrob, arzenál nástrojů, co vytváří kompaktní obraz v šedejch barvách, co je i přes to nejkrásnější, z těch, co jste kdy viděli. Šestka je geniální.
Příspěvky
