Bilance 09

Podtrženo, sečteno, nula devět si eL bude pamatovat hlavně díky tomuhle: 

CD-LP-MC bez pořadí, jak to napadá (a kdo by se mazal s abecedou):

Unkilled Worker - Faithcollapse

Strašná síla tohohle démonickýho "one man show" nedovolila odtrhnout se od týhle placky po celej rok. Syrovost bez pozlátka, bez kompromisů. Vztek i smutek, ale bez všech těch srdíčkářskejch vzlyků. Dost naléhavá zpráva pro ty, co chtěj poslouchat. Todd Nesbitt, Unkilled Worker. Dost možná to nejlepší, co letos Silver Rocket vydali.

video 

stáhněte - Fear Not the River , The More Wrong

Sporto - More

Pro mě letošní nejlepší česky znějící počin. Bez debaty. Konečně se pánové vykašlali na angličtinu, co mě u nich vlastně nikdy nebavila. Texty tuhle placku posouvají až do krajin nekritického uctívání. Už dlouho eL přemejšlí o tom, jak se klukům povedlo jí takhle přesvědčit ... možná jen prostá spřízněnost generací. Výpovědi, kterejm rozumí. Sporto - letos nejčastěji živě slyšená kapela. Tohle je moje scéna.

video

stáhněte celý More

Celan - Halo

Chris Spencer a jeho sbírka legend. Tak strašně moc poctivá deska. Temnota hustá tak, že se o ní dá opřít. Intenzivní smutek a strach, před kterym nejde utéct. Svět vymyšlenej a nakreslenej do posledního detailu, kde pod postelí opravdu straší.

video

Astronautalis - Pomegranate

Andy Bothwell. Vlastně dost divná deska, kterou nelze nikam zařadit, která by se zařadit dobrovolně ani nenechala. Dovedu si představit, kdyby tuhle desku plno lidí nenávidělo (dovedu představit, ale hluboce nechápu). Andy balancuje na pomezí třpytivejch pop-songů, zahulenýho kabaretu a hip-hopovejch karikatur s lo-fi přístupem. Andyho si budete pamatovat. Ať už podle jeho historek, podle jeho sebevražednýho nasazení, podle jeho šátků-kapesníků, bez kterejch se živě neobejde, klukovskýho kukuče nebo prostě podle toho, že dělá chytrou hudbu.... sakra chytrej chlap.  

video a ještě jedno

Troy Von Balthazar - TVB 3EP

Troy je rytíř smutné postavy, co opustil Chokebore a vydal se svou cestou. Jiná planeta, mlžnej opar a žalky-dumky, co zněj krajinou, kde neni nic. Troy truchlí bez patosu, tak nějak staromódně, a to i přes to, že si ke vší tý posmutnělosti pomáhá řadou elektronickejch hraček, co zněj přesně jako časy, kdy jste byli zvyklí usínat za hypnotickejch zvuků pletacích jehlic vaší babičky. Zvláštní songy, co jsou čistý a pokorný. Zpěvy z výšek, šumy z jinejch dimenzí. Všechno tak nějak nenápadně, všechno proto, abyste se nemohli pohnout.

video

Morrissey - Years of Refusal

Rock´n Roll vzdorovitýho a vzteklýho pána, co se už dostal do let a tak přemejšlí, jestli  trochu nebilancovat. A dělá to s grácií aristokrata, přičemž do kamene vtesává svoje pravdy, u kterejch na nás tak trochu šibalsky pomrkává a s lehkostí staví monumenty, co to tu všechno přežijou a budou brát dech i těm, co přijdou po nás. Tenhle rok patřil Mozovi.

video

The Paper Chase - Someday This Could All Be Yours Vol.1

John Congleton a jeho dark passenger... John a jeho katastrofy. Paranoidní teatrální koláž, co z ní odkapává krev a přitom vlastně ani není depresivní. Hudební monument, co je opilej na plech. S lehkostí servírovaná smrt. Jak to umí jen drahoušek John. Someday This Could All Be Yours bude mít ještě druhej díl, takže alou trávit na druhej chod.

video a ještě jedno

Glorytellers - Atone

Glorytellers je kapela Geoffa Fariny z Karate, ale to neni tak úplně podstatný, podstatný je, že jsem je letos v září trestuhodně (za což se kaju dodnes) propásla v Praze a že v říjnu vydali jednu z desek roku. Atone je vlastně písničkářská deska plná krásnejch, místy trochu posmutnělejch, melodií, co jsou na první poslech až nenápadný, ale na ten druhý ... však to znáte... klenot, co se musí opatrovat.

video a ještě jedno

Polite Sleeper - Lake Effect

Folk mess, barevná, energická muzika, co se přelejvá od intimních folkovejch břehů až k těm lehce maniakálním, na který vlny vyplavily punkovej binec. Španělka, piáno a hluk. Polite Sleeper.

video

The Black Heart Procession - Six

Nejkrásnější na konec. Deska tak strašně smutná a křehká. Poslední marš. Sbírka rozervanejch srdcí. Melancholie až za hrob, arzenál nástrojů, co vytváří kompaktní obraz v šedejch barvách, co je i přes to nejkrásnější, z těch, co jste kdy viděli. Šestka je geniální.

video a ještě jedno

=========================

těsně pod lajnou glorifikace se letos ocitli třeba - Danger Mouse & Sparklehorse - Dark Night of The Soul, Ghinzu - Mirror Mirror, Mount Eerie -Wind´s Poem, The Thermals - Now We Can See, Bill Callaghan - Sometimes I Wish We Were An Eagle, Lou Barlow - Goodnight Unknown

a koncertní žebříček:

Girls Against Boys (Palác Akropolis)

Troy Von Balthazar a Paramount Styles (Dolní Bukovina)

Boduf Songs (Dobeška) 

Astronautalis (oba na Sedmě)

Celan (Matrix)

Paper Chase (007)

Morrissey (Berlin, Columbiahalle)

Crocodiles (007)

Final Fantasy a Bill Callaghan (Creepy Teepee)

Polite Sleeper (Rubín)

========================

a zase těsně - O´Death (007), Panther (007), HEALTH (poprvé 007), Auxes a Challenger (007), Pivot (007), The Holy Kiss (007)

A taky v neposlední řadě letos speciální díky těm, co se na to ještě nevykašlali a za tohle všechno můžou - Silver Rocket, a.m. 180 collective, Bohemian Like You, KYEO, Bleeding Ear atd ... kluci a holky, dík!

We will make you one of us

Micachu, vlastním jménem Mica Levi, je mrňavá dvaadvacetiletá Britka, co vypadá jako 13ti letej (tak trochu spratkovitej) kluk, má na kontě jednu desku (Jewellery), co jí produkoval Matthew Herbert, orchestrální kousek pro Londýnskou filharmonii a nálepku jednoho z největších objevů na britském avantgardním písečku. Jewellery je celá uvařená z krátkejch údernejch písniček, který pulzujou energií a jsou zabalený do divnejch kabátků, co mají na sobě elektronický, tak trochu lo-fi po domácku vyrobený punkový záplaty. Nicméně i přes tuhle zvláštní slupku voněj hitem na sto honů … zpěvný, zapamatovatelný melodie, na první poslech chaotická skladba všech písniček, špinavě dravá poleva, drzej hlas, co by zrovna tak mohl patřit lehce postpubertálnímu klukovi… 20. října, v Nodu Mica a její dva The Shapes za zády. Před Micachu ještě pánové ze znovu zrozených Pavilon M2 (s posilou v podobě mon insomnie mlátícího do bubnu) a jon la tash, co ho eL tak nějak prostála na baru…. Zvuk je na dvě věci .. bohužel … NoD plnej a vydejchanej. Mica je tak malá, že z ní je vidět jen šošolka odbarvenejch blonďatejch vlasů a eL si celou dobu myslí, že slečna Micachu sedí …až pan Vic, co má pro ten večer parametry rozhledny, uvádí věci na pravou míru. Nicméně i tak je v NoDu ten večer tak nějak všechno to, kvůli čemu se o Micachu píše a mluví. Golden Phone je na svym místě, jen holt ten prostor mě přiváděl trochu do rozpaků … jak by asi slečna Levi zněla na Sedmičce … jsme si pak říkali u kafe s panem Jé.

a jedna z Roxy

O 24 hodin později ale výlet domů na Kopec a tam držet palce slečně indiánový, aby přišlo co nejvíc lidí, aby měli kucí náladu, aby se všechno povedlo a vůbec. The Paper Chase po čase zas u nás a jestli slečnu eL teší něčí skoro zdomácnění u nás, pak je to právě to malého velkého Johna Congletona. Chlapík šikovná to je. Těžko říct, co na těch Pejpr Čejz je (pro Pe si dovolím jen bezvýznamnou poznámku pod čarou o tom, že nazývat „hype“ to, když o kapele mluví a občas napíše stále jeden a tentýž člověk, jinak po ní nikde neštěkne pes a na koncert pak přijde stovka statečných, mi přijde trochu úsměvný), každopádně za těch pár let, co se s touhle partou eL potkává, si stačila vytvořit už slušnou závislost … takže na nich asi něco bude …. možná jejich záliba v disharmonii, všech těch strašidelnejch zvucích, co zněj, jako by Congleton & spol. do všech desek chtěli nenápadně vmíchat soundtrack ke strašidelnýmu zámku, charakteristickej zvuk kláves, co duněj jak padesát párů okovanejch bot, všechna ta hymničnost a roztříštěná monumentálnost, Johnův falešnej zpěv se sklony k hysterii a v neposlední řadě texty, co jsou více či méně úchylný, více či méně temný, více či méně mrazivý a je v nich dost a dost pravdy… k tomu všemu připočtěme, že jsou to kluci skromný a zatraceně šikovný. A na Kopci se to sečetlo a dvakrát podtrhlo. Lidí ke sto čtyřiceti, předskakující básník Adam, co mu ten večer s Bourkem šla karta a pak už jen šílený John Congleton se svou družinou… 4 mušketýři, které diriguje nepříčetně zmítající se skřítek. Songy nejen z poslední desky Someday This Could All Be Yours pt.1 … sbor zpívá We Know Where You Sleep …. I don't know about you, but I am at peace, I know what it is that I must do, I hope you are sitting down, dear, come hell or high water this sick world will know I was here … eL má príma výhled ... snad prvně na The Paper Chase vidí každej pohyb na podiu … je vítěz. A snad prvně je jí TAK MOC líto, když je konec. Asi proto, že ji nestačili klucí zahrát asi ještě sto padesát věcí, co by se pro ten večer hodily. Nejlepší. Nicméně eL pak ještě potkává asi sto lidí, co nečekala nebo je neviděla sto let. Bonus. Asi k narozkám. Ten večer měl smysl. Říjen má smysl. Však to říkám.

a jedna ze Sedmičky

a jednou John sám ... když mi jí nezahrál na Sedmě, tak aspoň takhle pěkně akusticky...

Tucker a ti druzí

Jen spěšným průletem poslední dny a hodiny. Velikonoční pondělí a koleda koleda Alexandera Tuckera (13.4., Klub 007). Já vám říkala, ať přijdete. Alex je tak trochu hudební autista, co donutil všech zhruba pětatřicet naslouchajících kusů posedat si po zemi, nepřítomně se kymácet do všech těch doom a freak zvuků a nespustit přitom oči z pódia. Osamělý jezdec s baterií krabiček, kytarou, houslemi, efekty, co vždy zpočátku vykouzlil křehkou kostřičku melodie, na kterou nechal sedat nánosy zvuků, vrstvil psychedelické smyčky, občas končil v krajinách droneového burácení a tím vším tak oživoval svého majestátního zvukového golema … kolektivní hypnóza, oči upřené do jednoho bodu … veins to the sky….. hypnóza vydržela ještě když Alexander balil svoje inštrumenty do velkého kufru, hned vedle náhradních trenýrek a triček … jeden z nejzvláštnějších koncertů za poslední dobu a Tucker je jeden z nejzvláštnějších muzikantů, co jsem viděla …. slovo nejzvláštnější lze nahradit třeba výrazem nejvíc fascinující a tak … fakt dík slečně indiánové, že ho přitáhla.

fotky od kryštofa: zde

fotky od dlouhána : zde

a jedna živá pro rámcovou chabou představu: zde

V neděli (19.4.) zas do NoD/Roxy přišli ti, kteří mají rádi hudební Kanadu, Wolf Parade, a které baví říznej elektro-rock à la Dan Boeckner a Alexei Perry, tedy Handsome Furs. Těch, pro které platí předchozí řádky, přišlo nemálo, takže už se dalo slušně potit i na předskakujícím dné (konečně jsem pány viděla, tak snad už mi nebude dále vyčítáno) i po nich dunících Kazetách… Handsome Furs sic začínali až ve třičtvrtě na deset, takže jsme nervózně sledovali střídavě hodinky a prázdné pódium a špekulovali nad tím, jestli to bude, při nutnosti, končit v deset, nejkratší koncert a.m 180, nebo jestli si užijeme ještě dobrodružství s přivolanou policejní hlídkou. Naštěstí se nestalo ani jedno ani druhé, Dan s Alexei hlučeli pěknou standardní třičtvrtěhodinku, stříkali pot na první řady, z posledního kolečka Face Control nabízeli jednu pecku za druhou a vyloženě si celej večer nadmíru užívali. Jejich Pražané jim holt rozumí, proto se sem tenhle páreček často vrací a snad ještě vracet bude…

a vůbec, jedno video lepší než tisíc slov, že …

Jinak sankalpa funguje, neb 9. srpna na Sedmičce nebude hrát nikdo jiný než The Thermals. (o Radiohead na Výstavišti už všichni vědí, takže do závorky s nima). A nejzásadnější informací pro dnešek je to, že Shearwater natáčí novou desku (a pozor, zásadnost informace narůstá), a sice pod bedlivým dohledem Johna Congletona (!). Komu jméno nic neříká, možná bude říkat aspoň kapela The Paper Chase, kterážto je jeho vlastní a komu neříkají nic ani The Paper Chase (nikdo takový přece existovat nemůže hehe), tak si aspoň může najít, s kým vším tenhle šikula producentsky spolupracoval a komu všemu už vypiplával desky. Fakt se těšim…