Bilance 2013

I letos, abych nezapomněla, malej žebříček toho, co si z toho hudebního roku budu pamatovat nejvíc.

    Houpací koně - Everest

Ta hora se majestátně tyčí nad celým rokem a netečně pozoruje, jak její úpatí chtěj pokořit ti, co to ještě nevzdali. Cesta nahoru bolí, ale nikde neni psáno, že je život růžovej. Deset hořkejch pralinek, co nejsou z Belgie ale Ústí. Jde to přežít, zeptej se Houpacích koní, řeknou ti jak.

    Eels - Wonderful, Glorious

Nekompromisní od titulní Bombs Away až do konce. Fungující a lety prověřený přísady, hitovky k tanci (Beckovksá Kinda Fuzzy) i poslechu (I Am Building A Shrine). Mark Everett vždycky uměl a jeho poslední Wonderfoul, Glorious je přesně taková, jak praví název. Rock a slzy. Miluju ho. Amen.

    Nick Cave and the Bad Seeds - Push the Sky Away

Dlouhej nádech a výdech. Jubilee Street jako song roku. We No Who U R, milej Nicku. Melancholie, klidný vody, občas nervní těkání za víčky. Nenápadně podmanivá deska, co toho žene plno před sebou.



    Devendra Banhart - Mala

Jako když našlapuje kočka. Tiše a s elegancí. Tohle je láska. Devendra je zamilovanej, něžnej, vtipnej a občas šibalsky mrkne. Konečně došlo i na starýho kocoura.


     Man Man  - On Oni Pond

Velkej pop, co chci slýchat v supermarketech, když už tam  musim. Nejpřístupnější deska chaotiků Man Man. Řád, kterej od týhle divný kapely v první moment vůbec nečekáte. Bossa Nova pro unavený cirkusáky. A nejhezčí ukulele song letošního roku Deep cover.




     Sebadoh - Defend Yourself

Vzkříšení Sebadoh. Znovuzrození. Things have changed... možná u Loua doma, ale na desce s odznáčkem Defend Yourself zůstalo plno známýho, co člověk pozná i po 14 letech, kdy Sebadoh mlčeli. Písničkovej deník o bolesti, naději, o tom, jak rostou děti... Lou Barlow byl a vždycky bude heartbreaker.



    Califone - Stitches

Čirý písničkářství, upřímná radost z muziky. Deska, která se nejlíp pouští v pravý poledne a hraje na ní pár nesmiřitelnejch. Piáno a steel guitar, western a biblický příběhy. Vítr žene pouští písek, nechává vám ho v očích a promítačka klape.


    The Veils - Time Stays, We Go

Čtvrtá deska anglo-novozélandskýho kouzelníka s náladami Finna Andrewse a jeho lidí. Letos jsem o ní psala tady a furt mám při jejím poslechu pocit, jako by mě někdo škrábal na zádech...

    Boduf Songs - Burnt Up On Re-Entry

Atmosféra se na Burnt Up On Re- Entry rozrostla o víc nástrojů, samply, elektronický vrzání a skřípání. Nicméně základ je furt stejně poznatelnej. Klaustrofobická sevřenost, apokalyptickej podtext a krása. Mat Sweet opakuje svý mantry do zhasnutejch ulic a tichejch pokojů, kde jste sami... everyone will let you down in the end...




    Girls Against Boys - The Ghost List EP

Bass power strikes again! Pět novejch zářezů do masa. O všechno se dá opřít. Letošní druhá nejhezčí uúúú v It´s a Diamond Life, repetitivní a hypnotická basová linka ve Fade Out, zabijáckej riff  v 60 is Greater than 15, John Schmersal z milovanejch Enon a nad vším bdí Scott McCloud ... přesnej zabiják v obleku.... Let´s get killed tonight... chci víc.





Těsně před slavobranou (nicméně nezapomenutí) zůstávaj pro mě Arcade Fire (Reflector), Kittchen (Radio), New Model Army (Between Dog and Wolf), The Obits (Bed & Bugs) , Yo La Tengo  (Fade). A to ani nemluvim o všech těch deskách se třináctkou na prsou, který potkám klasicky až rok příští...




a ještě .... Koncerty...

Dead Western  (Bajkazyl) - SEANCE
Silver Rocket Summer Summa  (Točník) - SLZY
Califone (Pilot) - FILM
Nick Cave and the Bad Seeds  (Tipsport Arena) - RITUÁL
Houpací Koně  (Malostranská Beseda) - TAJÍCÍ SNÍH
Girls Against Boys a Chokebore (LMB) - ZVUK
Enablers  (007) - BÁSEŇ

Jestli je Everest někde nade mnou...

Původně jsem chtěla psát hlavně a jen o strejdovi Nickovi, kterej zas vyháněl čerta ďáblem a já byla nadšená, jak poctivý a silný to furt dokáže bejt. Všechny ty kousky starejch a novejch desek, co živě zní jako kázání šílenýho faráře, ďáblem posedlej Warren Ellis, temnota i vykoupení. God is in the house... A to všechno s takovou samozřejmostí, že zas tomu chlapíkovi zobu z ruky. Po kolikátý už?! Nick Cave je můj hrdina, vždycky byl a vždycky bude...



Nicméně poslední týdny jsou jak dlouhej vejšlap, kdy cíl je v mracích a bůhví, jestli tam vůbec někde je nebo jestli k němu chci/můžu dojít. Soundtrack k těmhle mlžnejm dnům se mi před očima zjevil najednou a v celý svý kráse. V hlavě mi rozložil bivak Everest od Houpacích koní a na každym kroku mi dělá společnost. Znovu a znovu zdolávám deset vejškovejch táborů, který pohromadě drží hlavně pocity, nálady a všechny ty trnitý cesty, co se po nich jen člověk může potácet. Cesta je cíl a cíl je v mlze někde nad hlavou nebo možná pod nohama. Všechno je stejně tak proměnlivý, syrový a dravý jako Labe, na který Jirka Imlauf a spol. každej den kouká tam někde v Desire City. Vltava nikoho nezajímá. Pro mě je Everest nejvyšší monument, kterej Houpací Koně zatím za těch dvacet let postavili... Severní i Jižní stěna se křtila začátkem prosince v Malostranský Besedě za asistence Please the Trees a Wild Tides. Ústí tam mělo svůj sbor a Everest se tyčil nad mraky. Skála a kameny, stejně tak závaží jako opěrný body. .... Projdi se peklem, tohle je místo studený....Poslední zářez má krásnej zvuk a sílu vody z tajícího sněhu na jaře. Křtí ho kamarádi a Michal Pařízek donese dort s Everestem na polevě.  Možná nejlepší koncert, kterej jsem s učitelskym a jeho ústeckou družinou zažila, a to těch setkání nebylo zrovna málo... A vítr nám bere dech, všechno to umyje déšť....






Everest kupuj tady. 

A aby těch velkejch pocitů a roztřesenejch kolen nebylo málo, hned na druhej den se v Praze na jednom pódiu potkali a vystřídali Scott a Troy aka  Chokebore a Girls Against Boys. Kluci si sladili cykly, aby jim to do tý Prahy vyšlo a mohli tu spolu vzpomínat na devadesátky a přivádět do transu všechny, co na ně věřili tenkrát a věří i dneska. Za všechno může klan Stříbrný rakety a i když byli kluci trochu smutný z toho, že přišlo míň lidí, než by si ten večer zasloužil, já jsem jim neskonale vděčná. Velkej večer, kdy člověk nechal před pódiem všechny důležitý orgány, který pak do konce týdne všude jen marně hledal. Chokebore se soustředili na svoje první desky Anything Near Water a Motionless, a všechny ty jejich zkroucený kytary hnětly hymny a Troyův svíravej zpěv se provrtával tělem. Troy v růžovym svetru a rainmanovskym transu do toho všeho metal kotrmelce a pod pódiem se zpívaly sbory... taky jako v transu.



To Scott McCloud je s kapelou za zády z rodu zabijáků, dvě basy štěkaj povely a Alexis za bubnama potí krev. Kill The Sexplayer!! Žádný velký kompromisy, valit zvuk, punk a těžkej kov žejo. Věci z The Ghost List zněj ještě líp než v létě a nic kolem neexistuje a existovat nepotřebuje. Ježíšek letos přišel už začátkem prosince a dostal modlitbičku plnou rzi a zvuku...
Hezký Vánoce všem!

Osm rozhněvaných mužů aneb vzkříšení Lazara

Není mnoho hudebníků, které mám tak hluboko pod kůží jako Nicka Cavea. Ten, ať už se svými Bad Seeds nebo bez nich, mě doprovází od doby, kdy jsem hudbu poprvé začala pořádně vnímat. Takže ač se v sobotu zároveň sešly dva koncerty, na kterých bych chtěla být , a to Dinosaur Jr. v Akropoli a právě Cave a jeho Zlé sémě v holešovické hale HC Sparta, volba byla nakonec vlastně jednoduchá a já (přednalazena skvělou výstavou Gregory Crewdsona v pražském Rudolfinu) nabrala směr Výstaviště ( pánové Barlow & spol. prominou).

Nick Cave se rozhodl postupně vykašlat na polohu sladkobolného rozervance za klavírem, ve které se začínal pomalu rozpouštět, vzal do ruky elektrickou kytaru a vrátil se o řádku let nazpátek do doby, kdy místo tklivého hallelujah naštvaně třískal do garážových dveří. Svůj „velký návrat“ odstartoval už skvělým dvojalbem Abattoir Blues/The Lyre of Orpheus z roku 2004, potvrdil ho svým syrovým sólovým projektem Grinderman a definitivně, stejně jako biblický Lazar, povstal s posledním albem Dig, Lazarus Dig!!!. A tuhle znovuzrozenou tvář ozdobenou vodnickým knírem ukázal v sobotu i svým Čechům, kteří mu tak rozumí, a ke kterým se pravidelně vrací.

Jako předskok se představili pánové Ed Kuepper & Jeffrey Wegener (myspace, video) ,v sestavě bicí a kytara, kteří vybalili zhruba půlhodinový set rockových kousků nasáklých občas blues i jinými vlivy, a kteří mi chvilemi připomínali Morrisonovy The Doors, jindy zas Neila Younga …

Pauza byla jen krátká, na podium přichází 7 pánů z Bad Seeds s Nickem Cavem jako posledním…Už podle úvodní Night Of The Lotus Eaters z posledního alba je jasné, že o uhlazenosti ten večer nebude řeč, a že to tentokrát bude pořádně nahlas (i když ne tak nahlas jako zvukový výplach absolvovaný předchozí den na strahovské Sedmičce, kde představili svou pětadvacetiminutovou hlukovou smršť američtí Pissed Jeans). Cave řval, svíjel se, nekouřil, kapela duněla, majestátní Mick Harvey byl majestátní, Conway Savage za klávesami dostatečně uhrančivý a chvílemi strašidelný Warren Ellis v rudé košili a velkými kříži na krku předváděl své šílené tance, které mě zaujaly už před rokem v Kongresovém centru. Po deseti minutách koncertu jsem si říkala, že tímhle tempem pánové na pódiu nejspíš zkolabují, nezkolabovali a udrželi ho něco málo přes dvě hodiny. Na balady ani klavír nebyl čas, Cave svíral skoro celou dobu kytaru a občas si jen tak, aby nevyšel ze cviku, třískl do kláves. Jediná klavírní tichá výjimka přišla až s Into My Arms v závěru prvního bloku přídavků. Jinak se celý koncert nesl pod značkou Cave-classic, jak v jeden moment vtipně Nick poznamenal. Cave byl vůbec celou dobu uvolněný, bezprostřední a bylo na něm vidět, že ho koncert baví stejně jako plnou hokejovou halu pod ním, důkazem byl nejen jeho častý úsměv, spontánní komunikace s publikem, ale i o něco delší setlist než jaký představil na předchozích koncertech současného turné.

Zazněl skoro celý „Lazar“ a dál průřez ze starších alb, přičemž do publika The Bad Seeds hrnuli jak „klasiku“ jako třeba Tupelo, Red Right Hand, Deanna, The Ship Song, Get Ready For Love, Stagger Lee, tak i věci dlouho živě nehrané jako třeba „vyprošené“ Mercy Seat, Lovely Creature nebo Hard On For Love. Hlavní část končila skvělou More News From Nowhere a po ní následovaly ještě dva bloky přídavků. Při The Lyre of Orpheus znělo celou halou refrénové "o Mamma", Stagger Lee byl pak tečkou.

Nevím, jací byli Dinosaur Jr. v Akropoli, ale každopádně nelituju své volby na ně nejít, protože jsem zažila vzkříšení Lazara a jeden z nejnašlápnutějších koncertů pánů z Bad Seeds s Nickem Cavem v čele...

See you do roka a do dne Mr. Cave !

setlist - bez záruky:

Night Of The Lotus Eaters
Dig Lazarus Dig!!!
Tupelo
Today’s Lesson
Red Right Hand
Nobody’s Baby Now
Midnight Man
The Mercy Seat
Deanna
Lie Down Here (And Be My Girl)
Moonland
The Ship Song
We Call Upon The Author
Papa Won’t Leave You Henry
More News From Nowhere

***

The Lyre Of Orpheus
Get Ready For Love
Hard On For Love
Into My Arms

***

Lovely Creature
Stagger Lee

a ještě pár nepohyblivých obrázků z koncertu

a pár pohyblivých reportážních pro představu.. Papa Won´t Leave You, Henry (24.05 2008, Arena HC Sparta)