Bilance 2010

Tak, na co si eL i navzdory skorem neexistující paměti vzpomene letos:

Nej desky (bez pořadí)

Paramount Styles - Heaven's Alright

Scott McCloud a jeho přelet nad Evropou. Příběhy ze starýho kontinentu. Znáte ten z Amsterdamu? Nebo ten o holkách z Prahy ? Nikdo Vám je do ucha nepošeptá tak, jako Scott. To je jistý.

Troy von Balthazar - How to live on nothing

Chvilkama jsou z poslední desky tohohle lehce trhlýho barda slyšet jeho domovský Chokebore víc než kdy předtím, ale je to stále on, chlapík s kytarou, králičí maskou v kapse kabátu a smutnejma očima, na který balí holky.

Three Mile Pilot - The Inevitable Past is the Future Forgotten

Tak trochu další deska Black Heart Procession. Who cares... Krása, co je na první pohled o něco fortelnější, ale v podstate smíchaná ze stejnejch ingrediencí jen v různých poměrech.

Murder By Death - Good Morning, Magpie

Moji headlineři letošního rokum nejen, že jejich koncert byl skvost, skvost je i tahle deska. O poetice nasáklý whiskey už tady lecos padlo, já jen doufám v další setkání ... někdy ... někde...

Auxes-Ichkannnichtmehr

Dave Laney tentokrát s bandem. Dave naštvanej a hlučnej. Geniálně jednoduchý, Auxes zabíjej. Čistej řez, co nestačí ani zabolet.

Woven Hand - The Threshing Floor

Poslední zářez Davida E. Edwardse, potulnýho kazatele, co má ve všem pravdu. Modlitby za zbloudilý duše.

Houpací Koně - Hotel Palace

Je to jak dejchat pod hladinou. Jedna věta, co dokáže vyjádřit pocit z celý desky. Jirka I. a jeho ústecký koňský síly, co jim tak rozumim, i když už maj šedivý skráně. Trocha toho introvertního smutku, co sluší až od určitýho věku. Zamáčkněte slzu a nasedněte do vlaku směr Ústí ... a je slyšet déšť, jako by nic...

(deska ke stažení tady )

saade - You Are Coming Home

Deska, co jí má pod křídlem Kyeo, potažmo časopis Fullmoon. Hluková stěna s hitama jak blázen. Z hlavy jen tak vyhnat nejde. Bordel, co umí udělat 2 kluci s kytarou a bicíma. Čistá radost letošního roku.

Eels - End Times

Mark Everett aka E. a jeho let na křídlech černý můry. U týhle desky si pokaždý vzpomenu na Wernischův zimohrádek. Křehká krása a strach v jedný větě a Mark na nás při tom ještě stihne pomrkávat.

boduf songs - this alone above all else in spite of everything

Mat Sweet a jeho magickej svět, co se může každou chvíli rozpadnout v prach ještě dřív než někoho stačí uřknout. Mat Sweet na nás něco ví. (kdo propásl předloňský koncert na Dobešce, neváhejte a přijďte 16. března do Rubínu!!!)

Swans - My Father Will Guide Me Up A Rope To The sky

Swans jsou zpátky a Gira nezapomněl nic z toho, co kdysi uměl. Král je mrtev, ať žije král.

Nej koncerty (chronologicky)

Lou Barlow - 7. 2 - Dobeška (dojemný)

Chokebore - 26.2 - 007 (růžový králíci ten den zůstali doma)

Mount Eerie - 29.3 - 007 (solnej sloup, navíc koncert, co nám dal malý výročí)

Auxes - 24.3 - 007 (vyceněný zuby)

Gnu - Sporto - 22.4 - 007 (V betonu tepe moje měkký maso)

Crippled Black Phoenix - 11.5 - 007 (uhrančivě geniální)

Black Heart Proccesion - 14.5 - Dobeška (it´s a crime...)

Woven Hand - 19.5. Palác Akropolis (strážce totemu)

Murder By Death - 30.5 - Matrix (white noise, white light in the deep)

Firewater - 4.8. - 007 (three legged dog on the roam)

Tune-Yards - 9.8. - 007 (ukulele lady)

Gifts From Enola - 20.9. - 007 (thawed horizon)

Imaad Wasif - 22.9. - 007 (z jinýho světa)

Fredrik - 28.11. - Final Club (pod sněhem)

A ještě....

Nejlepší afterparty:

Botanica - 21.2 - Rubín

filmy roku

Iluzionista - emoce beze slov

Medvědí Ostrovy - okouzlení tichem

Sound of Noise - takhle zní město

Pouta - umakartový peklo a probuzení Radima Š.

Letem světem další výrazná plus roku:

Sherlock - 3. filmy pod taktovkou BBC aneb, jak by to zvládal Sherlock Holmes v 21. století, aniž by při tom ztratil to, čím ho obdařil před pár stoletími starej sir A.C. Doyle.

Fullmoon - Kucí a holky, co to dokázali a uplácali konečně hudební časopis.

Goldmine - Kamarádi, co se přestali bát vozit do ČR fajn muziku. Jsme v tom s váma.

Desítce potlesk ve stoje ... a co vy a vaše desítka ?

By the light of the moon, I'm comin' home

Tak teda jo. Ne, že by se nic nedělo. Naopak. Plno věcí. Telegraficky. Od těch nejzašedlejších.

1) Jarní Pavement (20.5. Akropolis) se nepovedli. Můj vnitřní pocit. Většina kamarádů byla spokojená, část nadšená, smutný na pokoncertním baru jsme byli cca dva. Pocit, že se nenudím jen já, ale i Malkmus a spol. byl přítomnej po celou dobu koncertu. Rutina, rutina, rutina. Navíc překvapivě i trochu šeď. Asi bylo očekávání příliš velký, že vytěsnilo i fakt, že se tahle parta dala dohromady po deseti letech. Důvody napadaj. A tohle bylo divný.

2) Naštěstí den před vztyčil totem, kolem tancoval David Eugene Edwards a jeho Woven Hand. Ve znamení The Threshing Floor, takže spíš než vymýtání ďábla, tentokrát hypnotický rituály, vzpomínání na mrtvý bratry a příběhy starejch dávno neexistujících indiánskejch kmenů. Mescalinová pouť na dračím ocasu. Pokaždý jiný a pokaždý skvělý.

3) Konec května ve znamení Murder By Death. Srážka Toma Waitse a Johnny Cashe s Nickem Cavem.

Zakouřenej bar, kde se lepíte k podlaze a všude smrdí whiskey. Laciný doutníky a holky, praskající deska v pozadí, bacha na letící nože a indiánský bubny dunící za obzorem... můžou totiž znamenat třeba i to, že se už ráno živý neprobudíte. Slow down little girl, you've lost your way in the world, slow down and start again, you'll feel much better in the end...

Matrix by si zasloužil bejt plnej až po půdu, žel neni. Adam Turla vypadá jak Wolverine. Fakt. Nedotknutelná Sarah Balliet a její nadpozemský, trochu strašidelný cello. Podlaha se třese. Rytmus pražců a country naplněný whiskey až po okraj. But we fall in love, but we never touch as long as there is whiskey in the world. Starý i nový věci. Good morning Magpie, On the dark streets below a taky Comin' home nebo 52 ford. Strašně moc oblíbenejch a skvělejch věcí a na konec dal Adam jen sám s kytarou Bang Bang od Nancy Sinatra ... chce se mi říct "koncert roku". A řeknu to... Koncert roku.

fotky 

4) Každoroční dávka formanovic lodi Tajemství. Tentokrát s pochybnou performance (se omlouvám všem zainteresovaným, ale asi jsem svou letošní dávku tolerance vůči "wtf-akcím" už vyčerpala) a skvělym koncertem OTK.

5) Filmová vsuvka v podobě červencovýho probuzení ve Varech. Sežeňte si někde švédskej Sound of Noise pánů Ola Simonssona Johannes Stjärne Nilssona  o hudebních teroristech, co se snaží ovládnout město zvukem. A co na tom, že to je v podstatě jen roztaženej námět jejich staršího kraťasu. Nevim, jak nakonec dopadl plán s distribucí Iluzionisty Sylvain Chometa , nicméně šance, jak vidět tuhle magickou poctu Jacques Tatimu snad budou. Díky, pane Hulote. Novej film Todda Solondze Life During Wartime  je stejně úchylně fajn jako jeho předchozí filmy a režijní celovečerní debut Christopher Morrise (aka pana Denholma z IT Crowd) Four Lions je nejvíc politicky nekorektní film, co jsem za poslední dobu viděla ... nicméně chvílema notně legrační (pokud se teda chcete smát partě pakistánskejch rádoby "teroristů", co plánujou sebevražednej útok a působí u toho jak Pat a Mat). A třeba ještě poslední film brášků Coenů A Serious Man  je skoro až nenápadná židovská anekdota, která mě ale bavila nesmírně.

6) Letošní kutnohorský zastavení pod ujetym hoškovic týpí  se neslo na vlně hudebních solitérních autistů, co tak maximálně kroutili knoflíkama, popřípadě se u toho ještě někteří snažili znít jako Ian Curtis a nejstatečnější z nich se u toho ještě pokoušeli sami sebe tetarálně dojmout, ne bez úspěchu. Samozřejmě ne všichni se dali zařadit k výše zmiňovaným elektro-flašinetářům, čest kytarám a opravdovým nástrojům dělali třeba kluci z Ampere, srdíčkář Chris Garneau, holky z Vivian Girls nebo třeba staří známí Air Waves ... Jinak ale KH poskytla všechny svoje atrakce od procházky mezi kostma, přes kutnohorské doly až po GASK.

7) Pozvánka na další kapitoly ... Osamělí bardi bez svejch kapel za zády. Scott McCloud a Paul Wallfish*** Kterak nám vyšel Fullmoon*** Atd*** atd...

Okkervilské proudy až mlhy z Denveru...

Koncertní listopad uzavírají The Dodos (Palác Akropolis – 22.11) spolu s novozélandskými The Ruby Suns, které bych si asi lépe vychutnala někde pod palmou s koktejlem plným ovoce a deštníčkem navrch, o šumícím moři někde v pozadí ani nemluvě. Holka, kluk, mašinky, bubínky, plážové melodie, krátké, takže rychle utíkající.

The Dodos byli ten večer většinou tři, ač normálně jsou dva. Kytara, bicí (občas až africky znějící) - základ a třetí blboun bušil do všeho, co bylo po ruce – včetně xylofonu a něčeho, co vypadalo jako popelnice a dělal už tak barevnou hudbu ještě barevnější. Od až dětsky naivních melodií se dvojice-trojice dodů dostávala až někam za hranice folku, country až např. po něco, co zvládají třeba Animal Collective. Dohromady zatraceně originální směs. Skvělé, skvělé, skvělé.

Ale pak už jeden ze zlatých listopadových hřebů Okkervil River (Rock Café – 23.11). Will Sheff a jeho parta, ve které už sice nefiguruje romantik Jonathan Meiburg, takže bylo jasné, že pokud během večera zazní jeden z nejhezčích Okkervil River duetů - Lost Coastlines, nebude ani zdaleka tak roztomilý jako v podání Willa s Jonathanem, ale tuhle oběť jsem byla ochotná podstoupit. V Rock Café asi pouhých sto (maximálně sto padesát) hlav … ať se stydí ten, kdo nebyl ! Will Sheff byl vypravěčem celého večera se svou pětičlennou družinou za zády. Basák Patrick Pestorius převzal párkrát party po Jonathanu Meiburgovi, takže zazněla i Lost Coastlines, která v jeho podání nezněla vlastně vůbec špatně. Začátek koncertu sice trochu prověřil zvukaře, ale zvuk se v průběhu pár minut srovnal, takže okkervilskou verzi country-folk-rocku se Sheffovým vypjatým vokálem, pak už nic nerušilo. The Stands Ins hrála prim, ale došlo i na věci vousatější a navíc mi Okkervil River dali vzpomenout na večer strávený s Leonardem, a to v momentě, když na půdě Rock Café vystřihli parádní Cohenovku Take This Waltz … nádhera…. V sále bylo i celé cizojazyčné křídlo, které se ke konci rozjelo tak, že lítaly svršky, muzikanti se při pohledu na pogující, polonahé fans upřimně bavili, chechtali se jeden na druhého a bubeník po zběsile sebou mrskajících fanoušcích házel paličky … povedené divadlo, povedený večer. .. klidně bych vydržela poslouchat ještě půl dne … myslím, že nebýt policejní hodiny, koncert by poslední vyřvanou Westfall neskončil (já chtěla For Real, ale byla jsem davem nemilosrdně přehlasována).

Myslíte, že se tu někdy ukážou Shearwater ? Se mi stejská….

(pravděpodobný playlist)

Plus One, Singer Songwriter, A Hand To Take Hold Of The Scene, Black, The Latest Toughs, Take This Waltz, John Allyn Smith Sails, Pop Lie, A Stone, Blue Tulip, Lost Coastlines, Our Life Is Not A Movie Or Maybe, Unless It's Kicks, Westfall.

Will a Jonathan - Lost Coastlines

Listopadové mezipřistání v Akropoli se událo 24.11, kde Hm… křtili svojí novou desku, co se zove „Plán na zimu“, má roztomilej obal a je na ní Sifonový bombometčík a Znáš dálku…Až jsem skoro zapomněla, jak dokážou bejt kluci milí a jejich hudba rozradostňující na jedné a dojímací na druhé straně … Jediné, co tak trochu překvapilo, byla narvaná Akropole, což na člověka, co je zvyklý na poloprázdné koncerty, působí trochu tísnivě…. Znáš dálku, já ji znám. A znám ji ve všem všudy.

Nejlepší na konec, by se chtělo zvolat … David Eugene Edwards, Pascal Humbert jakožto dvě třetiny 16 koňských sil aneb 16 Horsepower , oba hudebními vodami už nějaký ten rok proplouvající jako Woven Hand (Photo by Christian Fuehrer). Od poslední návštěvy uběhl rok, Woven Hand vydali novou desku Ten Stones a se zvukem zápasící Akropoli vyměnili za Archu, což bylo více než dobře. Zástup pro mě zbytečných předskokanů naštěstí nestačil tolik otrávit večer, takže v deset byla pozornost připravena, smysly zbystřeny. Ten Stones mě po svém vydání , oproti starším deskám nechala (k mému překvapení) poměrně chladnou, večer v Arše mě ovšem chladnou nenechal ani v nejmenším. David Eugene Edwards měl snad ještě šílenější jiskru v oku než loni, kázal o sto šest, hřímal a šeptal, vyvolával ohnivé duše, chvílemi vypadal jak v transu a publikum bylo v transu po celou dobu.... čtyřčlenná kapela hřměla, dokreslovala a rámovala Edwardsovy spirituální a mystické texty, což spolu s jeho charismatickým až extatickým projevem vytvářelo tak intenzivní zážitek, že jsem měla chvílemi pocit, že se o to, co slyším a vidím, můžu opřít… loni v Akropoli to bylo skvělé, v Arše to byl ale zážitek o několik tříd výš. Ten Stones si mě v živém podání udobřila, i když věci z Mosaic nebo desek starších zněly mým uším prostě stále o něco lépe… Dav si pány vyvolal na podium celkem dvakrát, takže jsem za pět dvanáct ze startovních bloků vyběhla na poslední metro a akorát stihla …. i když by mi jeho nestihnutí ten večer asi zas tak nevadilo…

zeznělo :

Kicking Bird, Beautiful Axe, Speaking Hands, Splinters, Tin Finger, Whistling Girl, Dirty Blue, Cohawkin Road, Horse Tail, Kingdom of Ice, Not One Stone, Horse Head Fiddle, Winter Shaker *** As I Went Out One Morning (Bob Dylan cover ), American Wheeze, Your Russia

Woven Hand – Kicking Bird