Colours of Ostrava 2012 - Sobota

Sobotní program jsme nastartovali prohlídkou vítkovického Gongu aka bývalého plynojemu. Ten sic vypadá jak plynojem zvenku, míň už ale uvnitř, kde se schovává novotou vonící pohodlnej sál pro 1500 lidí. Plynojem respektive Gong způsoboval v Ostravě často mrzení, protože v něm byly umístěny koncerty, na které poptávka byla nepoměrně větší než počet místních sedaček, takže se tvořily fronty, tlačenice, ve kterých fungovaly všechny teorie davu a padala často slova ostrá tak, že by mohla krájet i okolní kov... škoda. V sobotu po "o" byla ovšem fronta ještě malá, poslušná, asi ještě rozespalá, takže jsme se na Případy Dr. Touretta Anči Polívkový a VerTeDance dostali vlastně docela bez problémů... Autorskej kus o duši a mysli, kde se zpívá a tančí a Anička je vtipná... škoda jen, že jí díky obrovitosti hlediště skoro celý představení nebylo moc slyšet (až do okamžiku, kdy cca 10 minut před koncem objevila v rohu jeviště zapnutej mikrofon).

Po divadle trocha těch sociálních povinnosti (aneb pochytat po areálu všechny již spatřené) u kterých nám u piva asistovala Vladivojna, co má dar nakazit svym ostravskym lokálním patriotismem. Znáte snad nějakýho Pražáka, co s takovou upřímností a otevřeností říká, jak je hrozně hrdej na to, že je z Prahy? Já ne. Pro holku palec nahoru (i ten její zapomenutej kelímek jsme jí donesli).

Nápad dostat se do Gongu na Portico Quartet zůstal žel před eskalátory vedoucími do sálu. Dav se tlačil v předsálí víc jak půl hodinu před začátkem, a nakonec z něj bylo dovnitř puštěnejch jen pár hlav... nicméně jsme v něm stáli s našimi věrnými kamarády - frontovými veterány (čti: s kamarády, se kterými jsme zvyklí na to, že v jakékoliv frontě s nimi stojíme, dovnitř, ať už se tam ukrývá cokoliv, se v drtivé většině případů nedostaneme...), takže nás nepřekvapilo, když ochranka ohlásila full house.

Zase prší a svět je i po těch letech jen hodinový hotel, co aspoň zpívá Petr Fiala na největší stejdži (takže to musí bejt pravda). Když už jsme u toho Fialy, znáte tohle? Aneb nejzábavnější pocta (někdo tomu říká parodie, s čímž nesouhlasim) Mňáze z pera a hlasivek Petra Marka a Midi Lidi. Málokdo by to poznal, což je na celý věci nejzábavnější. Hezkej Dáreček.

Euzen jsou z Dánska  a jejich zpěvačka hraje i s Valravn (znáte z Colours verze 2010). Euzen, které jsme si pracovně pokřtili na Evžena, se schovávaj v elektronickym oblaku, ze kterýho občas vykoukne tu ruka tu noha třeba takovejch Portishead nebo Björk. A to všechno s rudovlasou divoženkou u kormidla.

Furt prší. Přestává až přesně s prvním úsměvem ZAZ, kterej je podbarvenej duhou (kolik tohle efektní ántré asi pořadatele stálo). Každopádně tak pozitivní koncert aby člověk pohledal. Sice jsem zezačátku měla trochu obavy, jak se Zaz, co je zvyklá hulákat na ulicích s muzikanty okolo, popasuje s podiem stadionovýho rozměru. Ale hned zpočátku se ukázala tahle obava bezpečně lichá. Hlas, co je nasáklej barem skrz naskrz, neskutečná energie a nasazení po dobu celýho koncertu. Myslim, že polovina v tu dobu neuvěřitelně našlapanýho auditória by tuhle holku, co prošla všemožnejma jazzovejma a bluesovejma kapelama, na místě adoptovala. A nevadilo, že ZAZ nedokázala poskádat ani tu nejelementárnější větu v angličtině, takže všechny její pokusy o to začít něco říkat anglicky, skončily vždycky u frániny (s jedinou pomocí slečny z publika, která v jeden moment pohotově překládala příběh k jedné písničce)... une belle amie tahle ZAZ. Body pro ní.

Žádnej bod si ale nezaslouží Alanis a ty dvě písničky, co jsem slyšela, než katapult zavelel pryč. Z mikrofonu se linulo něco, co připomínalo nevylazený rádio a po podiu pobíhala Alanis jako křeček v kolečku strojově z jedný strany na druhou. Chlad, profesionalita, nuda. od začátku mi bylo podezřelý tohle jméno na plakátech Colours a v praxi teď tenhle krok chápu ještě míň. Odcházeli jsme při Ironic... Ironie?

Na Árstíðir do Gongu to byla žel zase misssion imposible (naše chyba, přišli jsme prostě pozdě, tak jsme dovnitř už klasicky nevešli), ale prý to byl moc hezkej koncert, říkal pak kdosi.

Nicméně winter is coming a nohy bolej. Sedáme před jednu ze stejdží, kde snad něco začne a díky rukám v kapse (aby neomrzly) a tudíž nemožnosti kouknout do programu, co to bude, jsme připraveni na vše a žertujeme, že nás teď určitě čeká nejlepší koncert festivalu... Midi Lidi! Neodolatelná diskotéka s visačkou Petra Marka, co rád vaří a je stejně tak boží jako Arnoštek. Před podiem kotel nejlepších tanečníků diska a je fakt líto odcházet těsně před koncem, protože na největší pódiu začínaj právě Animal Collective aka Večerníček na dobrou noc.

Zvířecí večírek se vším všudy, kterému přihlížela jen hrstka statečných. Na většinu návštěvníků Colours byli Animal Collective zřejmě "příliš divní". Lidé odcházeli i v průběhu koncertu a tudíž pouhým postupem do mezer, které se před námi otevíraly, jsme se dostali po chvilce až k pódiu... bizár. Autističtí dobyvatelé vesmíru a jejich psychedelickej cirkus vtáhnul a pro mě byl jeden z nejlepších koncertů ve Vítkovicích. Kdyby mi takhle Panda a spol zahráli tenkrát v Arše, neodcházela bych z ní lehce zmatená a zklamaná. V Ostravě se zřejmě konečně živě protnuly zvířecí vesmírný vysílače s mým přijímačem. Možná to bylo i tím, že většina jejich setu byla postavená na nových věcech z chystané desky, ze kterých bylo zas hodně cítit to, co jsem na nich měla vždycky ráda. Nevypočitatelnost s dávkou psychedelie a zvířecích zvuků, energie, co umí připomenout to, co už lidstvo pod civilizačním nánosem dávno zapomnělo. Tříštění hudebních postupů a budování novejch překvapivejch celků. Bylo tam zase všechno, skorem popová Summertime Clothes na úplnej konec, nadšení mě doprovázelo na cestě noční Ostravou a pořád ještě vlastně tak úplně nevyprchalo.

Zvěř rozličná a dokumentární vsuvka

Nějak se nepopsané zážitky kupí, tak jen v rychlosti uvolnit největší přetlak …. 14.10. k nám přijela pouť, cirkus s živými zvířátky, a já se těšila, až se konečně utrhnout ze řetězu i u nás … Po Arše se proháněli Animal Collective !
Tuhle zvěř bych krmila od rána do večera, Panda je všech medvědů král a vůbec, všichni jako celek nesmírně baví svou divností, živelností, hravostí, lehkostí .... co všechno znělo a jak to znělo, popsali jiní jinde, obdivovalo se na jednu stranu, fňukalo na stranu druhou, já fňukat nebudu …. mně se drezura líbila, ale musím čestně přiznat, že mi občas skoro nepřišlo, že by na podiu řádila ta smečka, kterou znám já ... místy jsem hledala právě tu lehkost, hravost, díky čemuž je poznám mezi stovkou kapel a najednou jsem viděla krále medvědů, jak hraje techno .... zábavné, šamanské ….jen nevím, jestli se pod maskou Pandy neschovával třeba medvěd brtník… nicméně bylo fajn občas tápat ve zvukovém bludišti a hledat opěrný bod, aby člověk mohl identifikovat, kterou z oblíbených zrovna tři šamani na podiu hrajou, slyšet věci staré i nové a ochutnat na živo i Pandovy sólo kousky (jako ty pak celý koncert zněl vlastně nejvíc) ……neodcházela jsem, jako mnozí ostatní smutná, zklamaná ani naštvaná, odcházela jsem spokojená, mírně zhypnotizovaná a jen lehounce zmatená…

No a následovat by mohl výčet věcí, které jsem z nejrůznějších důvodů neviděla, neslyšela, zaspala nebo vědomě ignorovala, co ovšem ignorovat už řadu let nejde, je každoroční podzimní dokumentární vložka spojená s výletem do Jihlavy … takže se tam jako každý rok potkávali lidé, co vídáte jednou za rok právě na festivalu, jedlo se, pilo, hodovalo a v rámci toho všeho se stíhalo myslet filmem … Vítkovi Janečkovi se Ivetka a hora moc povedla, Gonzo: The Life and Work of Dr. Hunter S. Thompson je stejně tak gonzo film, jak byl gonzo i Hunter S. Thompson, Marek Hovorků je rok od roku ve svém prezidentském úřadu jistější a jistější, festival rok od roku větší a profesionálnější nicméně stále hraje prim pocit každoroční rodinné sešlosti, kvůli které se tam prostě jezdí a jezdit bude …. takže za rok ve stejnou dobu sraz u Prioru a kdo přijede poslední, platí pivo a nezbyde na něj žíněnka....

toho večera v Arše …

letošní jihlavský refrén …