Pár zážitků na začátek léta, jak toho opravdickýho, tak toho podle ciferníku, co mám někde v sobě schovanej už od dob základní školy. Červen a všechno to těšení na teplo a věci, co příjdou nebo třeba nepřijdou, ale mohly by. Tak třeba, k mýmu překvapení, jsem zjistila, že žižkovskej Bajkazyl je moc příjemný místo, škoda, že tam nebyl už před pár lety, kdy jsem ještě bydlela pod Žižkovskou věží. Výlet na Točník za muzikou a kamarádama byl jak letní tábor, ze kterýho se nechtělo domů a po čtrnácti letech ježdění za filmem do Varů jsem letos největší zážitek měla ze snídaní a kafe v nejlepší kavárně v KV.
Zážitek první: 11. června se v Bajkazylu odehrálo zahřívací kolo na letošní svátek Stříbrný rakety na Točníku a na Žižkov tak přistál se svojí kosmickou lodí nazvanou Dead Western Troy Mighty s družinou. Druhý rande s tímhle divnym týpkem a druhý zamilování. Hudba Dead Western je těžko popsatelná směs pocitů, vybledlejch obrazů a skřípavejch zvuků. Troy i jeho kumpáni hrajou tentorkát v bílejch pláštích a z pod kapuc jim svítí jen oči. Mrňavej prostor rozvibrovává Mightyho hlas a vzduch se hypnoticky vlní. Nikdo ani nešpitne a dobrovolně spolu s Dead Western přechází mezi světy...
Zážitek druhý: Silver Rocket Summer Summa aneb výroční desátá letní taškařice party ze Silver Rocket. Na prvních Točnících jsem nebyla, leč zážitky se už mnoho let šíří ústním podáním, takže mám občas pocit, že jsem všechno prožila taky... Nicméně letos na oslavu těch deseti letech se na Točníku uskutečnil slet toho nejlepšího, co mají kluci v rukávech, takže mezi zdmi duněli Bellini, Paramount Styles, Obits, Auxes, Tim Remis, Familea Miranda, MRC Riddims, a to všechno za doprovodu srdcařů ze SR. První den všem nakopali zadek Auxes, Dave Laney to každej koncert dává víc a víc zpříma, poctivá nálož punku s lítajícíma tělama a tak. Tohle mě fakt baví! Lyssu mám v kategorii macho-music a ačkoliv mě všechny ty její testosteronový exploze baví, třeba takovejm intoušům fetch! rozumím odjakživa víc. Nicméně musím konstatovat, že na Točníku jsem zažila snad nejlepší Lyssa koncert ze všech, co si mý tělo pamatuje. OTK miluju, ale krále, co vysílá svý vojsko a jemu podobný mladý kusy se od prvního poslechu trochu bojim. Nějak nám to seznámení trvá, ale furt klukům věřim. No a jestli se dá o nějaký SR kapele tvrdit, že je mladou nadějí nebo tak něco, tak jsou to OR, zase jsem to asi někde podepsala.
Druhej den měl jedinýho hrdinu a tím byl Alexis Fleisig, kterej ten den bubnoval snad se všema kapelama, respektive si střihnul regulérní sety s Bellini, Obits i Paramount Styles a pak si ještě na podium na chvilku odskočil, když hrál Tomáš Palucha. Hudebním vítězem v mejch uších byli ten den Obits, za nejpoctivější a nejživelnější nálož rokenrolu, kterou tenhle čtyřicátnickej dream team navíc servíruje s neuvěřitelnou lehkostí a elegancí a při tom ještě do lidí sází hity jako ředkvičky. Taky to nebylo první setkání, ale po koncertě se mi třásly kolena jako po prvním rande. Bellini byla jízda na hadím ocasu , při který se mi znovu vybavilo moje nadšení z nich, kdy jsem je prvně viděla před Shellac. Todda a Unkilled Worker Machine jsem neviděla věky, takže se nechala semlít zvukem o to radši. Tomuhle kanadskýmu dřvorubci já věřim. No a Mr. Yeah Yeah Yeah Alright aka Scott McCloud s Paramount Styles dal na nádvoří pár do noci, oheň hořel a nikomu se pak nechtělo domů. Uvidíme se v Ostravě, Scotte.
Za celej víkend patří ještě jednou obří dík směrem ke všem, co se na něm podíleli tak, že všechno klapalo a vycházelo. Hrad byl náš, počasí domluvený, večer oheň, všude známý obličeje, jeden kmen a člověk si zas uvědomil, jak je za všechny ty lidi kolem vděčnej. Bála jsem se, že dva dny budou moc a ve výsledku byly málo. Stejskalo se už po cestě domů.
No a pak už jen přivítat červenec před filmovym plátnem v KV. Letos po čtrnáctý, pokud dobře počítám. Pár filmovejch dnů a pár novejch objevů, jako třeba bezva kavárna Freedom Café pár kroků od tržnice, kde maj úžasný domácí sladkosti, příjemný prostředí, udělají vám tam skvělou snídani a ještě jsou na vás milí. Co naplat, že jsem svůj hlavní cíl - políbit svýho největšího filmovýho hrdinu Michela Gondryho - nesplnila, jednou se to určitě podaří. Filmový překvápko se letos taky nekonalo, nejvíc mě bavily tříhodinový Prameny života, což je taková trochu divná rodinná sága, kterou si Oskar Roehler natočil podle vlastního románu (!), a která je překvapivě svižná a vtipná. Tak zas za rok a hodně zdaru panu Yippovi do druhý půlky.
Zobrazují se příspěvky se štítkemUnkilled Worker. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemUnkilled Worker. Zobrazit všechny příspěvky
středa 3. července 2013
sobota 26. prosince 2009
Bilance 09
Podtrženo, sečteno, nula devět si eL bude pamatovat hlavně díky tomuhle:
CD-LP-MC bez pořadí, jak to napadá (a kdo by se mazal s abecedou):
Unkilled Worker - Faithcollapse
Strašná síla tohohle démonickýho "one man show" nedovolila odtrhnout se od týhle placky po celej rok. Syrovost bez pozlátka, bez kompromisů. Vztek i smutek, ale bez všech těch srdíčkářskejch vzlyků. Dost naléhavá zpráva pro ty, co chtěj poslouchat. Todd Nesbitt, Unkilled Worker. Dost možná to nejlepší, co letos Silver Rocket vydali.
stáhněte - Fear Not the River , The More Wrong
Sporto - More
Pro mě letošní nejlepší česky znějící počin. Bez debaty. Konečně se pánové vykašlali na angličtinu, co mě u nich vlastně nikdy nebavila. Texty tuhle placku posouvají až do krajin nekritického uctívání. Už dlouho eL přemejšlí o tom, jak se klukům povedlo jí takhle přesvědčit ... možná jen prostá spřízněnost generací. Výpovědi, kterejm rozumí. Sporto - letos nejčastěji živě slyšená kapela. Tohle je moje scéna.
Celan - Halo
Chris Spencer a jeho sbírka legend. Tak strašně moc poctivá deska. Temnota hustá tak, že se o ní dá opřít. Intenzivní smutek a strach, před kterym nejde utéct. Svět vymyšlenej a nakreslenej do posledního detailu, kde pod postelí opravdu straší.
Astronautalis - Pomegranate
Andy Bothwell. Vlastně dost divná deska, kterou nelze nikam zařadit, která by se zařadit dobrovolně ani nenechala. Dovedu si představit, kdyby tuhle desku plno lidí nenávidělo (dovedu představit, ale hluboce nechápu). Andy balancuje na pomezí třpytivejch pop-songů, zahulenýho kabaretu a hip-hopovejch karikatur s lo-fi přístupem. Andyho si budete pamatovat. Ať už podle jeho historek, podle jeho sebevražednýho nasazení, podle jeho šátků-kapesníků, bez kterejch se živě neobejde, klukovskýho kukuče nebo prostě podle toho, že dělá chytrou hudbu.... sakra chytrej chlap.
Troy Von Balthazar - TVB 3EP
Troy je rytíř smutné postavy, co opustil Chokebore a vydal se svou cestou. Jiná planeta, mlžnej opar a žalky-dumky, co zněj krajinou, kde neni nic. Troy truchlí bez patosu, tak nějak staromódně, a to i přes to, že si ke vší tý posmutnělosti pomáhá řadou elektronickejch hraček, co zněj přesně jako časy, kdy jste byli zvyklí usínat za hypnotickejch zvuků pletacích jehlic vaší babičky. Zvláštní songy, co jsou čistý a pokorný. Zpěvy z výšek, šumy z jinejch dimenzí. Všechno tak nějak nenápadně, všechno proto, abyste se nemohli pohnout.
Morrissey - Years of Refusal
Rock´n Roll vzdorovitýho a vzteklýho pána, co se už dostal do let a tak přemejšlí, jestli trochu nebilancovat. A dělá to s grácií aristokrata, přičemž do kamene vtesává svoje pravdy, u kterejch na nás tak trochu šibalsky pomrkává a s lehkostí staví monumenty, co to tu všechno přežijou a budou brát dech i těm, co přijdou po nás. Tenhle rok patřil Mozovi.
The Paper Chase - Someday This Could All Be Yours Vol.1
John Congleton a jeho dark passenger... John a jeho katastrofy. Paranoidní teatrální koláž, co z ní odkapává krev a přitom vlastně ani není depresivní. Hudební monument, co je opilej na plech. S lehkostí servírovaná smrt. Jak to umí jen drahoušek John. Someday This Could All Be Yours bude mít ještě druhej díl, takže alou trávit na druhej chod.
Glorytellers - Atone
Glorytellers je kapela Geoffa Fariny z Karate, ale to neni tak úplně podstatný, podstatný je, že jsem je letos v září trestuhodně (za což se kaju dodnes) propásla v Praze a že v říjnu vydali jednu z desek roku. Atone je vlastně písničkářská deska plná krásnejch, místy trochu posmutnělejch, melodií, co jsou na první poslech až nenápadný, ale na ten druhý ... však to znáte... klenot, co se musí opatrovat.
Polite Sleeper - Lake Effect
Folk mess, barevná, energická muzika, co se přelejvá od intimních folkovejch břehů až k těm lehce maniakálním, na který vlny vyplavily punkovej binec. Španělka, piáno a hluk. Polite Sleeper.
The Black Heart Procession - Six
Nejkrásnější na konec. Deska tak strašně smutná a křehká. Poslední marš. Sbírka rozervanejch srdcí. Melancholie až za hrob, arzenál nástrojů, co vytváří kompaktní obraz v šedejch barvách, co je i přes to nejkrásnější, z těch, co jste kdy viděli. Šestka je geniální.
=========================
těsně pod lajnou glorifikace se letos ocitli třeba - Danger Mouse & Sparklehorse - Dark Night of The Soul, Ghinzu - Mirror Mirror, Mount Eerie -Wind´s Poem, The Thermals - Now We Can See, Bill Callaghan - Sometimes I Wish We Were An Eagle, Lou Barlow - Goodnight Unknown
a koncertní žebříček:
Girls Against Boys (Palác Akropolis)
Troy Von Balthazar a Paramount Styles (Dolní Bukovina)
Boduf Songs (Dobeška)
Astronautalis (oba na Sedmě)
Celan (Matrix)
Paper Chase (007)
Morrissey (Berlin, Columbiahalle)
Crocodiles (007)
Final Fantasy a Bill Callaghan (Creepy Teepee)
Polite Sleeper (Rubín)
========================
a zase těsně - O´Death (007), Panther (007), HEALTH (poprvé 007), Auxes a Challenger (007), Pivot (007), The Holy Kiss (007)
A taky v neposlední řadě letos speciální díky těm, co se na to ještě nevykašlali a za tohle všechno můžou - Silver Rocket, a.m. 180 collective, Bohemian Like You, KYEO, Bleeding Ear atd ... kluci a holky, dík!
středa 22. července 2009
červencový kaleidoskop
červencový kaleidoskop … barvy, světla, tvary, filmové pásy, zvuky, hluky a lidi ... …. vůně léta, Bukovina (ta Dolní) …. hodně lidí … známých i neznámých … hodně slov.
Nejvíc těch známých i neznámých bylo asi ve městě lázeňských oplatek, vřídla a v průběhu prvních červencových dnů i filmu. Na karlovarském filmovém dýchánku stráveno i letos jen pár prvních dnů, což pro nasátí atmosféry, zhodnocení letošní znělky, shlédnutí pár filmů, potkání řady kamarádů, doplnění kofeinu a nikotinu na další rok dopředu a spořádání nepočítaně vinných střiků, naprosto stačilo. Žízeň Park Chan-wooka, je po Old Boyovi jeho další majstrštyk (minimálně nejnápaditější „upírský“ film, co jsem za poslední dobu – možná vůbec kdy – viděla), nenápadný půvab Humpday mě okouzlil a v soutěžním Za všechno může Jidáš zas tančí všichni vězni z turínské věznice minimálně jako Fred Astaire. Nicméně kdo se nechce prodírat přelidněnou kolonádou, pro toho jsou tu karlovarské ozvěny … ecce Šary Vary … takže tam až dohnán a uloven mezi jinými nový film Baltasara Kormákura Svatba za bílé noci, stoprocentně to nejlepší, co jsem od tohohle chlapíka z Islandu viděla, Na sever je zas film, co za ním stojí scénář jednoho z mých norských literárních favoritů Erlenda Loe, takže tahle antidepresivní off-road movie, jak praví popisek, je přesně tak zvláštně černočerně ledově milá jako Erlendovy knížky. Kdo nikdy nebyl na festivalu All Tomorrow´s Parties, může se podívat aspoň na dokument, co se v něm střídají všichni ti, co mám ráda, Warren Ellis v něm vypráví, jak měl kdysi hrozně rád Bad Seeds (tedy aspoň do doby, kdy s nimi začal hrát) ... na mikrosekundu (škandál) se dokumentem mihnout Shellac nebo Slint … Micah P. Hinson hraje jen tak v campu Diggin´a Grave, Thurston Moore zas přemýšlí nad rozdílem mezi akordy D a G, s tím vším se prolínají prehistorické záběry a všude do toho hraje skvělá muzika …. čistá práce … maximum hvězdiček.
Na Paniku v městečku jděte, sežeňte si, podívejte se, protože takhle vtipný, šílený, maniakální animáč (plasteliňák) s tak geniální erupcí gagů, fórků, nápadů dlouho neuvidíte. Pro představu minutka. Žel neznám původní belgický seriál, nicméně Kůň, Indián i Kovboj od teďka mají navždy místo v mém srdci (jeden krátký ucelený seriálový pidipříběh zde )
Hranice ovládání Jima Jarmusche bude zřejmě za hranicí ovládání řady Jimových fanoušků. Meditativní průchod krajinou … procházka s nejasným cílem, plná symbolů a poselství, co stojí ve srovnání třeba s Mrtvým mužem (kde se tohle všechno dá najít také) tak trochu mimo příběh, ale i tak dokáže být ona cesta po boku mlčenlivého hlavního hrdiny vcelku působivá (nemalou roli hraje i přítomnost hudby japonských Boris, která je na pár místech okořeněna spoluprácí se starými známými Sunn O)))
A musím přidat ještě jeden příběh na filmovém pásu … Wrestler - jeden z nejbolestnějších filmů, co jsem viděla minimálně za poslední rok (možná vůbec). Darren Aronofsky se v něm vykašlal na svůj formální, pro mě až drásavě nátlakový, vizuální styl a s minimem prostředků, a vlastně docela nenápadně, dokázal vykreslit TAK silný a bolestný obraz destrukce… té vnější i vnitřní ... fyzické i psychické. Aronofsky asi nikdy nenatočil nic tak komorního a při tom tak silného, hlubokého a mnohovrstevného. A jsem přesvědčená, že bez Mickeyho Rourka by toho nedocílil ani z poloviny. Rourke má ve tváři totiž životem vyryto přesně tolik, kolik tam toho měl vyryto Randy „The Ram“ Robinson. Wrestler. Nejsilnější film letošního roku. Obdiv. Aplaus. Úklona až k zemi.
Světlo v sále, prosím !
Ne tolik jako ve Varech ale také nemálo duší bylo 9. července v Arše, kde to pro Čechy prvně rozbalil starej Moz., co měl kolem sebe tu samou auru, jako v Berlíně, s tím rozdílem, že Archa byla víc „dojímací“ … jak psal někde Adam, byla plná (nejen) třicátníků, čtyřicátníků, co byli dojatí tak, jako by se jim narodilo první dítě … jo, tak nějak to bylo. Konstrukce večera byla stejná (včetně setlistu, uječený příšerný předkapely, Morrisseyho převlíkání a svlíkání košil, výtečný kapely za zády, radosti, radosti …) s jedním rozdílem oproti berlínské selance. Tím bylo jedno velké NEVERMORE směřující k security službě najaté pro ten večer. Statní chlapíci a dáma ve žlutých tričkách, kteří měli dohromady IQ sotva 20 a tetelili se radostí z pocitu přidělené moci … zlovůle, hloupost, omezenost, bezmoc na straně (nemálo) platícího návštěvníka … jak milý a osvěžující byl oproti nim pocit z Berlína, kdy mi muž s vizáží člena Dělnické strany po prošacování tašky popřál s líbezným úsměvem hezkej večer a fajn koncert … moje milá Archo, mám tě ráda, vždycky mi u tebe na palubě bylo dobře, ale prosím, tohle už ne .. takhle určitě ne ! Díky …
Ráda překvapení … ty hudební obzvlášť … a ty červenec přivál taky … a rovnou dvojmo … v průběhu jednoho týdne. Tím prvním byli +/- , co jsou Američani a jejich hudební rozpětí sahá z království skorem až čistě akustického přes melodické indie-rockové kousky až po post- rockové plošky a drobky, kterými tu a tam krmí svou písňovou drobotu. Good job, pánové ! To Crocodiles jsou zas dva kluci odněkud ze San Diega, z nichž jeden drhne kajtru a pouští mašinky a druhej vypadá jak Bob Dylan za mlada, neúnavně skáče, poguje mezi publikem, dělá kotrmelce, svíjí se na zemi a do toho zpívá. Crocodiles zní jak mix The Jesus & Mary Chain s třeba ujetějšími a špinavějšími Handsome Furs. Po dlouhé době po koncertě neslyším na jedno ucho a mám chuť si koupit minimálně tričko … hehe.
Nicméně přichází vrchol tohohle postu, července … to nejlepší na konec. Pohyblivý svátek všech, co mají rádi kluky na stříbrný raketě aneb Silver Rocket a jejich každoroční Silver Rocket Summer něco … letos tím něčím bylo „Solo“, bylo zasazený do prázdninový krajiny malýho Arana – na koupaliště v Dolní Bukovině pod obří stan, co mu chyběla uvnitř už jen manéž a piliny a bylo to letos nejvíc. Ani nemohlo být jinak … osamělí, nikoliv však zbloudilí, střelci bez svých ansámblů, potlach kolem táboráku … Marty aka Bone Machine, co bez domovských Bugmen, zní jak Jack White, Mon Insomnie, co ho mám na mušce už pár let… ještě pár přestřelek, šrámů a bude českej Conor Oberst, to vám říkám a věřte mi ! Havana Klub, Pinto, co dá pár táborovejch pod hvězdy, Bourek aka Bonus vypálí pár ostrejch beatů a slov … a je to velký, zábavný a lidi zpívaj, tvořej jednu vlnu a vracej plnejma hrstma. Bůh by nechtěl, aby umřel Johnny Cash ...Přidává se Lyrik, překvapení ze Slovenska, chytrej hip-hop …srovnaný slova, srovnaný myšlenky, pár věcí od Sporto, ale to už valí i třetí hrdina Aran Epochal. You got. Swastika eyes… že venku leje a před stanem se tráva mění v bahenní lázně, už nevadí … déšť neexistuje, svět je daleko, tady je jen scéna a dává to ten den smysl.. Troy von Balthazar, kovboj, co ten den v okolí stanu působil dojemně ztraceně, osamoceně, poslední korunu bych mu dala, ve stanu na pódiu je ještě křehčí, vtipkuje, je zrozen k tanci, jeho prazvláštních, ale tak dobře známých (ne)melodií je plná hlava … když dává Adamovi a Silver Rocket věnovanou Valentine a hned vzápětí Days Of Nothing od Chokebore, málem se mi zastaví srdce …Chokebore znovu spolu …vidět/slyšet je … i slzu bych pak asi uronila (nicméně možná to není tak nemožná představa). Troy je hrdina. Ještě není pozdě mu to v Čechách říct … neváhejte ! Amen. Todd - Unkilled Worker s OTK za zády je zlej … nejvíc ze všech … vzduchem lítaj lidi, syrový a surový, trhá to zevnitř, stan se třese a potí, chce se řvát a rvát, jaká je to síla. A pak už Scott McCloud … Paramount Styles … Adam krotí basu a je moc vidět, jak si to užívá, splněnej sen .. a Scott si to užívá taky …. paradise happens …zase … ale teď je to lepší než kdy před tím, největší odezva, to spojení až bolí, jak je těsný, Scott je snad až dojatej …vrací se a dává Come to New York … podruhý ten večer a pak už nic …černá díra … člověk jen vstřebává a usmívá se... nejlepší Silver Rocket Summer… pro mě stoprocentně. Jen díky je letos zatraceně málo…
fotky ze SRSS třeba tady
a ještě dvakrát pohyblivým obrazem:
a) Bonus, Lyrik, Aran ... tak trochu jiný Sporto
b) Troy von Balthazar ... málo z Bukoviny ... ale zato hodně Chokebore
sobota 21. února 2009
in the context of no context
Tak nějak chybí trocha systematičnosti, vůle, energie, a to nejen v psaní deníkových zápisků … ale po průletu paměťovými stopami jsem ještě objevila vyrytých pár okamžiků, které mají různá data, zato ještě vyzařují nezvyklou intenzitu barev, vůní a zvuků …
V lednu (22.1) křtil na Sedmičce Torr z Wollongong aka Unkilled Worker svůj sněhobílý Faithcollapse, a to s (ne)malou pomocí OTK, kteří na desce i na koncertě kryli Torrovi záda. Deska se totiž narodila v Jámoru pod dohledem nikoho jiného než Ondry Ježka a je stejně tak zneklidňující, silná, podmanivá, temná, syrová, nabroušená jak čepel nože, jedním slovem skvělá, jak skvělý byl celý koncert-večer. Unkilled Worker je sic osamělý jezdec s kytarou, co má na těle nejeden šrám, ale jeho Faithcollapse se vám prožene celým tělem jako stohlavý splašený stádo … a to, že jsem chvílemi na Sedmě ten večer slyšela Nicka Cavea, v dobách, kdy byl ještě imrvére naštvanej, to už je vlastně jen taková tečka ...
Prvního se tamtéž konal zas večírek za účasti Oxford Collapse s Parts & Labor , které podpořily ještě Kazety v domácích barvách … Parts & Labor se k nám často vrací a doufám, že ještě vracet budou (kdo má tuhle hlukovou živelnou partičku rád, určitě by si neměl nechat ujít 28.únor, kdy na Sedmičce vystoupí Shooting Spires aneb sólový projekt basáka, klávesisty, zpěváka a jediného regulérního skřítka (viz. obrázek vedle) Parts & Labor BJ Warshawa, kde podobnost s jeho domovskou kapelou není jen čistě náhodná). Večer hlukových stěn, vazbících kytar , poletujících hlav , punkové příchuti …. kdy zněla alba Receivers od P&L i Bits od OC, Kazety tomu udělaly ve dvou pěkný elektroúvod, vše bylo, jak být mělo … jen si už opravdu musím pořídit špunty, tentokrát jsem libé pískání a nic víc slyšela celé dva dny … i když by možná pomohlo si příště, jak tele, nestoupat k bednám …. hm …
To 8.2 na Dobešce pískání nehrozilo, setkání skoro rodinné, přezůvky s sebou, káva a historky, které sic znám, ale pokaždé je ráda slyším znovu …. povědomé tváře, irsko-americké pohlednice, v hlavní roli Mark Geary … Jeho poslední Opium je ten večer nejhlasitější, ale věcí, které mám v sobě už nějaký ten pátek vryté a co mi pokaždé nastartují paměť, Mark servíruje taky … na rozdíl od poslední návštěvy se tentokrát sešlo chápavější publikum, takže se Markymu ani neklepou ruce … tomuhle chlapíkovi z rodu Jeffů Buckleyů s irskými kořeny já prostě nepřestávám rozumět, ať se mi cesty klikatí, jak chtějí …. a prý je v plánu další deska a možná i natáčení v Praze … tak to zas někdy u toho kafe, Marky…snad brzy.
Jen za pár dnů, hodin (12.2), přichází pravý opak selanky u kafe … nejednomu přítomnému se plní sen … Scott McCloud se vrací, a to spolu se svými, už jen sporadicky koncertujícími, Girls Against Boys … před ním ještě bouří basy Deverovy Chyby a Gnu ukazují, že ještě nezapomněli starý kusy a vzdávají narozeninový desetiletý hold svému Srdci v kusech zvuku … skutečná bolest neumírá, to co nestačí, je tělo … mam v tu chvíli pocit, že už není důležitý, co přijde dál … navíc Aran se zdá tak trochu naměkko, má dojemný proslovy a sál mu věří každý slovo o tom, že tenhle večer je prostě náš …. a on je … no a potom už Scott and his Boys … o chvilenku dýl, než bylo taktické, strávíme s Ká a dalšími na baru a jsme odsouzeni pozorovat tuhle partu frajerů až odněkud od zvukařského výběhu … ale ono to nevadí … kolem mě chlapi jak hory, co jsou stejně dojatí jako já … legrační …. basy duní, Scott šeptem křičí Let me come back a dvoumetrovej Aran se vrhá skokem do publika .. Too much sound for God's sake (!)… Basstation je na přání, a to už s plnou Akropolí hulákám …I won't listen to reason , I won't listen to you …cause in the context of no context, everywhere cool, there's nothing new …. hmm … jen mi to všechno přijde jako mžik a je konec … noc nabroušených bas, potu, kamarádů, Scotta McClouda …
Poslední zastávkou jsou kanadské ostrovy šmrncnuté trochou toho hluku ze San Francisca … Na Sedmě Islands společně s Railcars … jako předkrm před tím ještě italští Trouble Vs Glue, ze kterých ovšem slyším jen pár minut, díky tomu, že si vesele hrajou už když scházím na Sedmě po schodech a končí nedlouho poté, co moje bunda končí na věšáku v šatně … Nicméně Railcars je překvapení víc než příjemný, noise, hlas zkreslený přes megafon, zneklidňující opar projekcí …upír Nosferatu … chvilkami slyším třeba Fuck Buttons .. navíc sympaťáci rozdávající po koncertě zdarma vlastnoručně omalované CD-R, kde se skrývají songy jak z loňského sedmipalcového EP Cities vs. Submarines (které má mimochodem opravdu krásné vyvedení), tak dema z připravovaného EP Cathedral With No Eyes…
Na Islands se přišlo kouknout plno lidí, včetně hromady cizinců, z nichž někteří ovšem přišli spíš probrat co týden dal, ale tak to holt občas chodí … Islands, to je pro mě hlavně Nicholas Thorburn, hlava spících The Unicorns, muž s patkou proklatě nízko, sympaťák do morku kostí, co má s Islands na kontě dvě desky, z nichž první Return to the Sea vyšla v roce 2006 a mi učarovala … druhou – Arm´s Way natočil Thorburn v jiné sestavě loni a je hodně jiná. Je na ní o poznání víc „radio-hitů“, o poznání méně hravých mořem vonících jemných melodií, co byly hlavní náplní Return to the sea … nicméně na Sedmě se dostalo na obě období Islands a musím uznat, že věci, jako Pieces of You nebo Creeper z nové desky mě vlastně živě bavily … Islands často propojovali jednotlivé songy dlouhými sonickými, místy až post-rockově znějícími pasážemi, Nick házel patkou, lidi na to slyšeli … no a pak přišel závěr a Swans (Life After Death) odstartovala vzpomínkovou plavbu po Return to the Sea, takže veškeré předchozí výhrady byly rázem zapomenuty a byla to krása … Islands zkrátka bodovali , a to nejen proto, že mi zahráli I Won´t Share You
That´s all folks … resumé dnů předchozích by mohlo ještě pokračovat třeba tím, jak je dojemný a magický Podivuhodný případ Benjamina Buttona , u kterého jsem si nejednou vzpomněla na Burtonovu Velkou Rybu, nebo jak skvěle vaří U Kláry … ale já myslím, že málokdo stejně dočetl až sem, takže už zas mlčím …
Girls Against Boys – Basstation
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
