Skutečnej zvuk

Osm zastavení. Osm kapitol. Trocha tý souvislý dojmologie zas po nějaký době. A že se teď psát nestíhá. Věci se dějou a dějou se rychle a hlavně furt. Takže první čtyři party teď.

Kapitola první -Times New Viking (3.4. Sedma)

Člověk by ani nevěřil, že někdo v tak krátký době trumfne Jay Reatarda (měj se tam, kluku, dobře ... ať už jsi kdekoliv) v počtu zahranejch písní na ploše cca hodinky. Jay jel na rekord onehdá v Matrixu, americká vikingská úderka ho na Kopci trhla ... byť těsně (no dobře, možná je to i proto, že z Jaye jsem tenkrát předčasně prchla na poslední spoj hehe). Jízda, při který se jelo jen šusem... inu No Time, No Hope ... a smrděla hitem na sto honů. Tolik pecek s hitovym potenciálem by mohl leckdo závidět a nasazení jakbysmet. Špinavá energie, zastřenej zpěv, lo-fi, noise, punk. Čekala jsem jen další partu, co dělá bordel, odcházela jsem vlastně překvapená a spokojená.

Kapitola druhá - Gnu+ Sporto (22.4. Sedma)

Sporto jak dobře promazanej stroj. Kucí z Gnu po dlouhý dlouhý době. Na Kopci skorem dvě stě lidí. Jako jedno tělo. Živě Mossad ... páni ... Moc hezky si to kucí připravili. 

Kapitola třetí - High Places + Why? ( 25.4. Sperm festival, Meet Factory)

Do Meet Factory mě dostane máloco. Why? jsem prošvihla předloni, inu vyrazila jsem s chlebníkem na kraj světa. Bod má pan efha za nekuřáckej den. High Places jsem taky předloni minula, ale na rozdíl od Why? jsem si teď v M.Factory říkala, že mě to mrzet nemusí ani trochu. Přišlo to jejich elektronický "éterický" pidlikání jako nebetyčná nuda jen mně?  

Why? mám ráda a nejen proto, že jsou jednou nohou tam, kde je třeba Andy Bothwell. Melodický až hymnický, rozpoznatelný, občas se skoro hip-hopovou vsuvkou, zábavný, chytrý. Ten večer navíc i jako první bod programu jeden z bratrů Wolfů - Josiah jako předskokan. Josiah sám jen s kytarou a intimní-křehce-zábavnou-skoro-country dvacetiminutovkou. Jako dobrý. Why? byl večírek se všema hymnama. Jonathan Wolfů se po celou dobu tvářil za mikrofonem patřičně nepříčetně a vůbec vypadal jako ukázkovej nerd. Šlapalo to. Bavilo to. Dobrý to bylo.

Kapitola čtvrtá - Fuck Buttons (3.5. Meet Factory)

Tak na tohle jsem se těšila fakt hodně. Fuck Buttons, můj předloňskej objev, jsou dva magoři se svejma elektrohračkama, co jim v září vyšlo teprve druhý plnohodnotný album Tarot Sport. Před nima A Sunny Day in Glasgow, který mě zaujali snad jen tím, že jsem chvíli přemejšlela, jestli to, co slyším, je opravdu ta kapela, kterou si pod značkou ASDIG představuju. V Meet Factory jsem totiž vnímala jen opakující se nemastnou neslanou diskošku, co nebavila ani přes venkovní zeď, za kterou jsme s Há utekli. Tak nevím. Nicméně beru vaše ťukání na čelo. Proti gustu....

Před tim než začali hrát vopice z Fuck Buttons jsem si po klubu všimla vyvěšenejch cedulí s varováním nebohejm epileptikům, že se mají mít na pozoru neb opi používaj silný lasery. Během koncertu jsem viděla vynášet jen jednoho nebožáka a vcelku se divim, že byl v nacpaný Meet Factory jedinej. Další z fyzickejch zážitků.  Tělo si vybavilo třeba Sunn O))). Basy, co vám trhaj vnitřnosti a kalhoty, nervní epileptický a nekompromisní světla, před kterejma se nedá utéct a do toho džungle, průlet strašidelnejma galaxiema, nánosy zvuků a hlukový závěje. Největší pecky z prvního Street Horrrsing i z Tarot Sport. Dlouhý vytleskávání zhypnotizovanýho a oblbnutýho davu a Sweet Love for Planet Earth  jako přídavek... krása. zaprášená skelná vata. Ale i tak krása.

a příště kapitoly o Amandě a Jasonovi z cirkusu, vlčí smečce, o tom jak z popela vstal černej fénix a hlavně balada o puklejch srdcích...

surf solar

So much writing on the wall...

Nová adresa a věru hektickej začátek ledna (kdo by chtěl zažít nějaký vzrůšo, zkuste si třeba naplánovat stěhování na dobu, kdy zas vypukne nějaká sněhová kalamita - vřele doporučuju), takže první oddych až 16. ledna s bratry Sporto a OTK. Před nimi ještě Longplay, dokument o tom, že dělat obaly k hudebním nosičům je dost fajnová věc, kde mluví krom Karla Halouna nebo Aleše Najbrta třeba i Bourek s Ondrou Ježkem... Myslim, že není lepšího vstupu do nového hudebního roku než sborovým zpěvem popěvku "vlčák, to je kabrňák, třicet kilo živý váhy má"  ... tyjo, s Vlčákem udělali bratři OTK eL radost. A Sportu to hrálo, břinkalo a kucí jsou čim dál tim lepší... kapesní revoluce... už není pochyb.

O den později se eL vydala na rozlučku s dílem velikána Járy Cimrmana a musím říct, že pokud je České nebe  rozlučkové, je to loučení se ctí. Úbytek dechu je sic znát, ale furt ještě mají pánové čím kousat (minimálně mají ještě solidně držící protézky).

Další kapitola je hip hopová v hlavní roli s ujetym Indem, co si řiká Lushlife. Tohohle chlapíka přivezli kluci na Raketě a jako morální podpora před ním vystoupili ještě Peťo Tázok a Karaoke Tundra. Nemůžu si pomoct, ale na chuť Peťovi jsem se pokoušela přijít už několikrát a nepovedlo se to ani tentokrát. A Lushlife je sic trochu jiná káva, co baví a chutná, ale furt je mi sympatičtější mistr Bothwell aka Astronautalis, ze kterého pro mě přeci jen čiší větší nadhled ... ale možná eL prostě jen ten večer nebyla patřičně naladěna na ozajstný hip hop. amen.

Náladu mi nespravil ani starej George (Clooney), ve filmu, co má trochu zavádějící název (Lítám v tom), ale co ho natočil Jason Reitman aneb chlapík, co má na svědomí majstrštyky typu Juno nebo Děkujeme, že kouříte. Šmarjá, proč mi nikdo neřekl, že je to tentokrát TAK smutnej film... musim si zakázat chodit na bezvýchodný filmy (ale ten film za to stojí ! To jen aby nedošlo k mýlce).

5.2. přijeli do města Archive. Lucerna Music Bar. Že ho nemám ráda, nemusím znovu opakovat. Ale mám ráda Archive. Z desek trip hop, směs elektroniky, rocku a melancholie. Živě něco mezi Unkle, Radiohead a Massive Attack... Z původní dvojice se kapela rozrostla do podoby devíti hlav a občas to byl na kulatym pódiu docela frmol. U mikrofonu se střídá zhruba ve čtyřech lidech. Controlling Crowds, poslední deska, hraje prim, ale na minulost se nezapomíná, kdyby to bylo na mně, vzpomínalo by se na ní ještě víc, ale to už bych chtěla moc. Po Dangervisit, majstrštyku poslední desky, už vlastně nemusí přijít vůbec nic a ten pocit mi nezkazí ani pozdější prohlášení pana S., že v tu chvíli byl za mikrofonem člověk vypadající jak Ben Slavík. Nejlepší... Nevím proč, ale nebaví mě kusy s ženským vokálem (naštěstí jich ve výsledku tolik není) ... při tom na deskách to funguje... co mě nebaví ale ještě víc, je tradiční omezenost návštěvníků LMB. Dámičky se sklínkama a brčkem v cool topech, co se očividně dlouho neviděly, takže potřebovaly probrat, ve kterym baru je nejhezčí barman a kolik tam stojí mojito... blbečkové, co v davu hulí jednu za druhou a navíc bez ostychu foukají kouř kolemstojícím do obličeje (sakra, eL si sama s chutí zapálí, ale zapálit si během koncertu mezi lidma by jí ani nenapadlo...), tohle není moje scéna a nikdy nebude... a vzhledem k tomu, že většina zmiňovaných ignorovala naše slušné prosby o trochu ohledu a slušnosti, tak bez ostychu a vší poetiky si pro změnu dovolím něco já ... a sice poslat všechny výše uvedené do prdele. Děkuju za pozornost. Ale i tak to byl skvělej koncert ... jako jo!

a příště miláček Lou Barlow a zářící dd/mm/yyyy

jedna z Prahy

Bilance 09

Podtrženo, sečteno, nula devět si eL bude pamatovat hlavně díky tomuhle: 

CD-LP-MC bez pořadí, jak to napadá (a kdo by se mazal s abecedou):

Unkilled Worker - Faithcollapse

Strašná síla tohohle démonickýho "one man show" nedovolila odtrhnout se od týhle placky po celej rok. Syrovost bez pozlátka, bez kompromisů. Vztek i smutek, ale bez všech těch srdíčkářskejch vzlyků. Dost naléhavá zpráva pro ty, co chtěj poslouchat. Todd Nesbitt, Unkilled Worker. Dost možná to nejlepší, co letos Silver Rocket vydali.

video 

stáhněte - Fear Not the River , The More Wrong

Sporto - More

Pro mě letošní nejlepší česky znějící počin. Bez debaty. Konečně se pánové vykašlali na angličtinu, co mě u nich vlastně nikdy nebavila. Texty tuhle placku posouvají až do krajin nekritického uctívání. Už dlouho eL přemejšlí o tom, jak se klukům povedlo jí takhle přesvědčit ... možná jen prostá spřízněnost generací. Výpovědi, kterejm rozumí. Sporto - letos nejčastěji živě slyšená kapela. Tohle je moje scéna.

video

stáhněte celý More

Celan - Halo

Chris Spencer a jeho sbírka legend. Tak strašně moc poctivá deska. Temnota hustá tak, že se o ní dá opřít. Intenzivní smutek a strach, před kterym nejde utéct. Svět vymyšlenej a nakreslenej do posledního detailu, kde pod postelí opravdu straší.

video

Astronautalis - Pomegranate

Andy Bothwell. Vlastně dost divná deska, kterou nelze nikam zařadit, která by se zařadit dobrovolně ani nenechala. Dovedu si představit, kdyby tuhle desku plno lidí nenávidělo (dovedu představit, ale hluboce nechápu). Andy balancuje na pomezí třpytivejch pop-songů, zahulenýho kabaretu a hip-hopovejch karikatur s lo-fi přístupem. Andyho si budete pamatovat. Ať už podle jeho historek, podle jeho sebevražednýho nasazení, podle jeho šátků-kapesníků, bez kterejch se živě neobejde, klukovskýho kukuče nebo prostě podle toho, že dělá chytrou hudbu.... sakra chytrej chlap.  

video a ještě jedno

Troy Von Balthazar - TVB 3EP

Troy je rytíř smutné postavy, co opustil Chokebore a vydal se svou cestou. Jiná planeta, mlžnej opar a žalky-dumky, co zněj krajinou, kde neni nic. Troy truchlí bez patosu, tak nějak staromódně, a to i přes to, že si ke vší tý posmutnělosti pomáhá řadou elektronickejch hraček, co zněj přesně jako časy, kdy jste byli zvyklí usínat za hypnotickejch zvuků pletacích jehlic vaší babičky. Zvláštní songy, co jsou čistý a pokorný. Zpěvy z výšek, šumy z jinejch dimenzí. Všechno tak nějak nenápadně, všechno proto, abyste se nemohli pohnout.

video

Morrissey - Years of Refusal

Rock´n Roll vzdorovitýho a vzteklýho pána, co se už dostal do let a tak přemejšlí, jestli  trochu nebilancovat. A dělá to s grácií aristokrata, přičemž do kamene vtesává svoje pravdy, u kterejch na nás tak trochu šibalsky pomrkává a s lehkostí staví monumenty, co to tu všechno přežijou a budou brát dech i těm, co přijdou po nás. Tenhle rok patřil Mozovi.

video

The Paper Chase - Someday This Could All Be Yours Vol.1

John Congleton a jeho dark passenger... John a jeho katastrofy. Paranoidní teatrální koláž, co z ní odkapává krev a přitom vlastně ani není depresivní. Hudební monument, co je opilej na plech. S lehkostí servírovaná smrt. Jak to umí jen drahoušek John. Someday This Could All Be Yours bude mít ještě druhej díl, takže alou trávit na druhej chod.

video a ještě jedno

Glorytellers - Atone

Glorytellers je kapela Geoffa Fariny z Karate, ale to neni tak úplně podstatný, podstatný je, že jsem je letos v září trestuhodně (za což se kaju dodnes) propásla v Praze a že v říjnu vydali jednu z desek roku. Atone je vlastně písničkářská deska plná krásnejch, místy trochu posmutnělejch, melodií, co jsou na první poslech až nenápadný, ale na ten druhý ... však to znáte... klenot, co se musí opatrovat.

video a ještě jedno

Polite Sleeper - Lake Effect

Folk mess, barevná, energická muzika, co se přelejvá od intimních folkovejch břehů až k těm lehce maniakálním, na který vlny vyplavily punkovej binec. Španělka, piáno a hluk. Polite Sleeper.

video

The Black Heart Procession - Six

Nejkrásnější na konec. Deska tak strašně smutná a křehká. Poslední marš. Sbírka rozervanejch srdcí. Melancholie až za hrob, arzenál nástrojů, co vytváří kompaktní obraz v šedejch barvách, co je i přes to nejkrásnější, z těch, co jste kdy viděli. Šestka je geniální.

video a ještě jedno

=========================

těsně pod lajnou glorifikace se letos ocitli třeba - Danger Mouse & Sparklehorse - Dark Night of The Soul, Ghinzu - Mirror Mirror, Mount Eerie -Wind´s Poem, The Thermals - Now We Can See, Bill Callaghan - Sometimes I Wish We Were An Eagle, Lou Barlow - Goodnight Unknown

a koncertní žebříček:

Girls Against Boys (Palác Akropolis)

Troy Von Balthazar a Paramount Styles (Dolní Bukovina)

Boduf Songs (Dobeška) 

Astronautalis (oba na Sedmě)

Celan (Matrix)

Paper Chase (007)

Morrissey (Berlin, Columbiahalle)

Crocodiles (007)

Final Fantasy a Bill Callaghan (Creepy Teepee)

Polite Sleeper (Rubín)

========================

a zase těsně - O´Death (007), Panther (007), HEALTH (poprvé 007), Auxes a Challenger (007), Pivot (007), The Holy Kiss (007)

A taky v neposlední řadě letos speciální díky těm, co se na to ještě nevykašlali a za tohle všechno můžou - Silver Rocket, a.m. 180 collective, Bohemian Like You, KYEO, Bleeding Ear atd ... kluci a holky, dík!

Last minute - Astronautalis

Pozvání na poslední chvíli. Dost lidí tvrdí, že kluci z Rakety nám nějak stárnou, jsou čím dál tím sentimentálnější, čímž pádem sem tahaj čím dál tím víc skorem tichejch chlápků a holek, co hřejou u srdíčka, místo toho, aby vám ho vyrvali zvukem z těla. Blbost. Oni pánové možná stárnou, možná sem ty kluky a holky citlivý i zvou, ale určitě to není špatně. Naopak, nikdy nebylo líp. Rozředit tu vřelou krev občas něčím s hořko-sladkou krustou a spodními proudy pod ní, je to nejlepší, co se dá udělat. Takže ať už se jedná o Boduf Songs nebo Christy & Emily v minulosti nebo třeba repríza Polite Sleeper za pár týdnů, všechna ta muzika dejchá. Něčím takovým je i chlapec čistého hlasu, co si říká Astronautalis. Za touhle přezdívkou se skrývá Američan jménem Andy Bothwell, co si hraje se styly a dělá to zatraceně originálně. Stačí si představit, jaký by to bylo, kdyby třeba Beck (jako by si oba kluci z hlasivek vypadli) začal dělat tak trochu hip-hop a máte hrubý otisk toho, co se ukrývá za značkou Astronautalis. Andy tak trochu balancuje mezi alternativou a popem, což je nejvíc slyšet na jeho nejčerstvějším opusu s názvem Pomegranate, nad kterým mimochodem producentsky bděl mocný John Congleton (což album nezapře). Chvíli takřka až balada, co se s klidem může honosit přívlastkem „intimní“, co za chvíli nenápadně přeroste ve skoro až agresivní hip-hop nebo syrový výkřik. Prvky kabaretiérství, obrovský hitový potenciál některých kousků, co se zarývají do hlav a nejde je jen tak vyhnat … blejskavej obleček s flitrama, co na sobě má místy cákance od bahna a podšívku prožranou od myší. Návykové. Andy Bothwell aka Astronautalis. 4x v Čechách (ČB a Olomouc přidaná na poslední chvíli, Andymu, ne vlastní vinou, nevyšly italské koncertní zastávky, takže přijďte podpořit nejen jeho, ale všechny ty, kteří s těmihle večery narychlo pomohli). Poprvé zítra na strahovské Sedmičce, kde před ním vystoupí nikdo jiný než ti, co disponují temnými silami … Sporto. Lepší volba není.

Čtvrtek 3. září - Klub 007 Strahov (+ Sporto)

Neděle 6. září - České Budějovice, Café Hostel

Pondělí 7. září - Olomouc, klub Mitril

Úterý 8. září - Brno, Skleněná louka (+ Bonus, Aran Epochal)

Trouble Hunters

Gaston Ave

Na cestě II.

Kapitola čtvrtá - Kanadští Dr.voštěpové a kutnohorské teepee (4.-9. 8.)

Ještě před cestou směr Kutná Hora, mezipřistání v pražské Roxy (4.8.), kam přijeli kanadští dřevorubci, co hrajou popík k tanci – Junior Boys. A hrálo jim to ten večer hezky skočně. A lidi pěkně tancovali a tleskali a vousatí dřevorubci ve flanelovejch košilích (dobrá pouze jeden, druhý junior měl zas moc pěkný tričko s obřím výstřihem, co mu záviděl i pan H.) tomu, zdálo se, byli rádi. Stejně tak fajn byli i Sporto před nimi (už jsem zmiňovala, že nová deska pánů Bourka a Šampona je pro mě jedna z kandidátek na vrchní příčky hudebních žebříčků 09 ?).

Ale to už expres nabírá směr Kutná Hora. Manévry s přesunem Galerie Středočeského kraje do KH měly za následek doprovodný program, jehož hudební režie byla v rukou a.m.180. Podtrženo sečteno na nádvoří Jezuitské koleje v KH proběhl několikadenní festival, hodný těch v zahraničí. Konečně. Creepy Teepee. Můj první den v KH je festivalovým už třetím dnem. Čtvrtek. V lineupu sic kapely, které během roku na různé večery osidlovaly pražskou Sedmičku, ale neva … naopak. A neva ani to, že v KH to vypadalo jako by se všichni ti, co se potkávají na schodech před Sedmou, sbalili a přestěhovali svoje pozadí jen o pár kilometrů dál za Prahu. Kdo by si koneckonců nechtěl zopakovat třeba casio-cirkus v podání všech casií krále pana Casiotone For The Painfully Alone, co hrál tentokrát úplně sám a jedinou společnost mu dělalo slunce, které se rozhodlo uškvařit lidi před podiem ... evakuuji se do stínu lípy. Po něm nastupují fešáci z HEALTH , noisové úderky, co nakopala před časem Sedmičku a teď i kutnohorské jezuitské nádvoří. Člověk by čekal, že se v prostoru nádvoří ten jejich hudební binec rozletí do všech stran, rozmělní a zmizí ve všech škvírách ve zdivu, ale nestalo se. Kluci svůj brajgl kočírovali s grácií vlastní pošahanejm hlukařům a strhli už podruhé během krátké doby všechny pod sebou. Kdo neviděl ani tentokrát, 11. října jsou tu kucí zas … že by další zdomácnělá zvířátka ? V případě HEALTH mě to vlastně těší nesmírně. To Fucked Up je punkovej cirkus cirkusů, obzvlášť, když jejich medvědí břichatej frontman Pink Eyes sestoupí z podia mezi prostý lid a začne je všelijak oblažovat svou přítomností - vyměňovat lidem čepice, nosit je na rukou, rozbíjet si plechovky o holé čelo, točit s děvčaty nad hlavou, otírat si opocený břich o břichy přihlížejících, objímat muže, ženy i děti a do toho se stíhá soustavně omotávat šňůrou od mikrofonu (na Sedmičce to byla izolepa, se kterou kolem celého obličeje vydržel zpívat dvacet minut) a zpívat ty největší Fucked Up-hymny pozorován jeho spoluhráči z podia. A že to hymny jsou. Na začátek Fucked Up vypálili hned několik opusů z Chemistry, jako třeba Father the Son a další. Tuším, při Born Twice byl nucen „zazpívat“ třeba i kamarád Tlačenka, který dostal při jedné zpěvákově procházce mikrofon k ústům a bůhví, co by se stalo, kdyby do něj zaječet odmítl. Tož zábavné. Jako důkaz třeba i video, kde je (krom zpívajícího pana T.v závěru) ještě plno kamarádů účastnících se mumraje, pobaveně sledujících mumraj nebo před ním vyděšeně prchajících. A přichází zlatý hřeb dne (aspoň pro mě), miláček Owen Pallett aka Final Fantasy. Muž s krabičkami a houslemi. Muž, co si s tím bohatě vystačí. Owen vytváří pomocí houslí a kláves zvuky, plete z nich smyčky, do toho hraje, zpívá a je roztomilej. Nejroztomilejší byly samozřejmě všechny jeho hitovky z obou alb... He Poos Clouds nebo Lamb Sells Condos ... radost mi dělal .... na závěr dal dva covery, z nichž jeden byla Fantasy od Mariah Carey a bylo vymalováno. Jeho éterická hodinka navíc dokázala přilákat k podiu i ty, pro které čtvrteční program skončil s poslední hlučnou partou. Ti se nocí k osvětlenému podiu stahovali jak zombie, co maj hlad a pak (k mému překvapení) nadšeně hýkali (zdravím pana luklukluka). Pěkné to bylo.

Dalším kutnohorským dnem pro mě byla až sobota, a to hlavně proto, že na zem tam měl ten večer sestoupit Bill Callahan. Ale ještě před tím jsem minula pana dné s panem K., když jsem dala přednost zmrzlině a toulkám po kutnohorských zázracích mistra Santiniho. Na nádvoří přicházím v okamžiku, kdy si svoje nádobíčko připravuje člověk, co si říká Disasteradio. Od občerstvovacích stánků vypadá skorem jako pan Casiotone. S ním má společného ovšem už jen to, že je na podiu sám. Pan Disasteradio vytváří normální jednoduchou didžinu, co zní, jako soundtrack k nintendovýmu Super Mariu, jen je moc horko na to, aby se šlo natřásat před podium a zas až tak mě to nebaví… hrát Super Maria mě v dětství bavilo víc. Po týhle diskotéce přichází Karl Blau v růžovym tričku, džínách s růžovou šňůrou místo pásku, kytarou a krabičkami. Před časem, když tenhle lo-fi chlapík předskakoval Arielu Pinkovi, tak mě něčím zaujal, jsem zvědavá na reprízu. Zpočátku mě mate hlavně fakt, že člověka na podiu vystupujícího pod jménem Karl Blau nepoznávám. Ze Sedmičky jsem měla zafixován vous, dlouhý vlas a vůbec tak trochu imič přestárlého hipíka, nicméně tenhle kutnohorský Karl Blau nemá nic z toho … jsem zmatena, nicméně hudbu poznávám, aspoň něco. (Kdo chce, může si zahrát malou hru, aneb najdi deset rozdílů ... Karl před a po)

Lo-fi kowboy Blau nejdřív servíruje pomalé písničky jen s kytarou, v druhé půlce koncertu přidává ještě různé generované zvuky, smyčky, samply, z lo-fi je pop, ale stále dost osobitý. Pěkný i tentokrát. Po Karlovi nádvoří obsadili Lucky Dragons. A když řikám, že obsadili nádvoří, myslím to doslova. Tahle smíšená dvojka si totiž všechno svoje nádobíčko rozbalila přímo na nádvoří, pod podiem, mezi lidmi, kteří kolem nich udělali ukázkový kroužek. Holka, Kluk, plno nejrůznějších uděláte, hejblátek, co generují zvuky, co se s nima dá hrát. Holka má dva mikrofony, do jednoho sem tam bouchne, do druhého zpívá nebo spíš medituje. Kluk klečí nad notebookem, kde pustí nějaký ten držený tón a pak začne do publika posílat nejrůznější věci, co umí vytvářet nějaký zvuk. Začíná hra na dělání muziky, na spoluvytváření koncertu diváky. Kdyby se člověk od produkce otočil zády, slyšel by jen poměrně zvláštní ambientní „hudbu“, nicméně, pokud se zády neotočil a měl třeba ještě to štěstí, že k němu doputovala nějaká hračka, poslaná Klukem a Holkou do publika, nebo stál-li tak šikovně, že mohl v hloučku zkoušet, co všechny ty udělátka umí, musel si připadat jak Alenka za zrcadlem. Hrálo se vším možným, včetně kamenů, které mnoho rukou přibližovalo a oddalovalo nejrůznějším snímačům a všechno to dohromady vydávalo zvuky a tóny. Chlupaté tyče a nejrůznější udělátka, která, když se jich člověk dotkl nebo se k nim jen přiblížil, tak hlučely, hučely, pískaly, chrastily a pomocí toho všeho se vytvářela největší divácko-kapelová performance celého odpoledne. Lucky Dragons jsou pro mě zkrátka kapelou, jejíž hudbu je zábavnější spoluvytvářet než poslouchat.

No pak už jen Smog aneb Bill Callahan . Před 4 roky v Akropoli, když tu Smog – Bill byl naposledy, jsem chyběla. Měla jsem tenkrát lístek a taky angínu, tak jsem si jen tak večer zpívala doma do polštáře whether or not there is any type of god, I'm not supposed to say, and today, I don't really care … bylo mi všechno líto a doufala jsem, že se v budoucnu se Smogem ocitneme v jeden čas na jednom místě… Ten mezitím stačil odpárat cedulku Smog a začal nahrávat a koncertovat pod svým jménem a do Kutné Hory do zavazadla přibalil i houslistku a violoncellistu a bylo to ještě lepší než jsem si představovala, že to bude. Páteří byly písničky z poslední desky, které jsou živě ještě parádnější než na desce a vůbec nejparádnější Too Many Birds nebo Eid Ma Clack Shaw zazněly hned někde zpočátku. Nicméně mistr Callahan nechal nad nádvořím vznášet i starší kousky v čele se srdečními Rock Bottom Riser nebo Sycamore. Uf. Minimalistický, maximálně soustředěný projev, kde každá nota, tón, slovo má své přesně místo, silné melodie, jeden z nejvíc sexy hlasů (vedle Marka Lanegana a Nicka Cavea) pod sluncem, co celý prostor mezi starými budovami beze zbytku vyplnil, nálada přelévající se z lo-fi krajin až ke království hlukových stěn, lehce blues šmrncnutá kapela, jen jeden bosý král (všiml si už někdy někdo, že ti nejlepší z nejlepších hrajou bosí ?). Nemohla jsem se pohnout od začátku do konce. Jak špatně se potom indiánským během prchalo na vlak … a hlavou při tom znělo v pochodovym rytmu: last night I swear I felt your touch, gentle and warm, the hair stood on my arms, how, how, how?

král Bill a jeho Cold blooded old times

a ještě jedna ....

červencový kaleidoskop

červencový kaleidoskop … barvy, světla, tvary, filmové pásy, zvuky, hluky a lidi ... …. vůně léta, Bukovina (ta Dolní) …. hodně lidí … známých i neznámých … hodně slov.

Nejvíc těch známých i neznámých bylo asi ve městě lázeňských oplatek, vřídla a v průběhu prvních červencových dnů i filmu. Na karlovarském filmovém dýchánku stráveno i letos jen pár prvních dnů, což pro nasátí atmosféry, zhodnocení letošní znělky, shlédnutí pár filmů, potkání řady kamarádů, doplnění kofeinu a nikotinu na další rok dopředu a spořádání nepočítaně vinných střiků, naprosto stačilo. Žízeň Park Chan-wooka, je po Old Boyovi jeho další majstrštyk (minimálně nejnápaditější „upírský“ film, co jsem za poslední dobu – možná vůbec kdy – viděla), nenápadný půvab Humpday mě okouzlil a v soutěžním Za všechno může Jidáš zas tančí všichni vězni z turínské věznice minimálně jako Fred Astaire. Nicméně kdo se nechce prodírat přelidněnou kolonádou, pro toho jsou tu karlovarské ozvěny … ecce Šary Vary … takže tam až dohnán a uloven mezi jinými nový film Baltasara Kormákura Svatba za bílé noci, stoprocentně to nejlepší, co jsem od tohohle chlapíka z Islandu viděla, Na sever je zas film, co za ním stojí scénář jednoho z mých norských literárních favoritů Erlenda Loe, takže tahle antidepresivní off-road movie, jak praví popisek, je přesně tak zvláštně černočerně ledově milá jako Erlendovy knížky. Kdo nikdy nebyl na festivalu All Tomorrow´s Parties, může se podívat aspoň na dokument, co se v něm střídají všichni ti, co mám ráda, Warren Ellis v něm vypráví, jak měl kdysi hrozně rád Bad Seeds (tedy aspoň do doby, kdy s nimi začal hrát) ... na mikrosekundu (škandál) se dokumentem mihnout Shellac nebo Slint … Micah P. Hinson hraje jen tak v campu Diggin´a Grave, Thurston Moore zas přemýšlí nad rozdílem mezi akordy D a G, s tím vším se prolínají prehistorické záběry a všude do toho hraje skvělá muzika …. čistá práce … maximum hvězdiček.

Na Paniku v městečku jděte, sežeňte si, podívejte se, protože takhle vtipný, šílený, maniakální animáč (plasteliňák) s tak geniální erupcí gagů, fórků, nápadů dlouho neuvidíte. Pro představu minutka. Žel neznám původní belgický seriál, nicméně Kůň, Indián i Kovboj od teďka mají navždy místo v mém srdci (jeden krátký ucelený seriálový pidipříběh zde )

Hranice ovládání Jima Jarmusche bude zřejmě za hranicí ovládání řady Jimových fanoušků. Meditativní průchod krajinou … procházka s nejasným cílem, plná symbolů a poselství, co stojí ve srovnání třeba s Mrtvým mužem (kde se tohle všechno dá najít také) tak trochu mimo příběh, ale i tak dokáže být ona cesta po boku mlčenlivého hlavního hrdiny vcelku působivá (nemalou roli hraje i přítomnost hudby japonských Boris, která je na pár místech okořeněna spoluprácí se starými známými Sunn O)))

A musím přidat ještě jeden příběh na filmovém pásu … Wrestler - jeden z nejbolestnějších filmů, co jsem viděla minimálně za poslední rok (možná vůbec). Darren Aronofsky se v něm vykašlal na svůj formální, pro mě až drásavě nátlakový, vizuální styl a s minimem prostředků, a vlastně docela nenápadně, dokázal vykreslit TAK silný a bolestný obraz destrukce… té vnější i vnitřní ... fyzické i psychické. Aronofsky asi nikdy nenatočil nic tak komorního a při tom tak silného, hlubokého a mnohovrstevného. A jsem přesvědčená, že bez Mickeyho Rourka by toho nedocílil ani z poloviny. Rourke má ve tváři totiž životem vyryto přesně tolik, kolik tam toho měl vyryto Randy „The Ram“ Robinson. Wrestler. Nejsilnější film letošního roku. Obdiv. Aplaus. Úklona až k zemi.

Světlo v sále, prosím !

Ne tolik jako ve Varech ale také nemálo duší bylo 9. července v Arše, kde to pro Čechy prvně rozbalil starej Moz., co měl kolem sebe tu samou auru, jako v Berlíně, s tím rozdílem, že Archa byla víc „dojímací“ … jak psal někde Adam, byla plná (nejen) třicátníků, čtyřicátníků, co byli dojatí tak, jako by se jim narodilo první dítě … jo, tak nějak to bylo. Konstrukce večera byla stejná (včetně setlistu, uječený příšerný předkapely, Morrisseyho převlíkání a svlíkání košil, výtečný kapely za zády, radosti, radosti …) s jedním rozdílem oproti berlínské selance. Tím bylo jedno velké NEVERMORE směřující k security službě najaté pro ten večer. Statní chlapíci a dáma ve žlutých tričkách, kteří měli dohromady IQ sotva 20 a tetelili se radostí z pocitu přidělené moci … zlovůle, hloupost, omezenost, bezmoc na straně (nemálo) platícího návštěvníka … jak milý a osvěžující byl oproti nim pocit z Berlína, kdy mi muž s vizáží člena Dělnické strany po prošacování tašky popřál s líbezným úsměvem hezkej večer a fajn koncert … moje milá Archo, mám tě ráda, vždycky mi u tebe na palubě bylo dobře, ale prosím, tohle už ne .. takhle určitě ne ! Díky …

Ráda překvapení … ty hudební obzvlášť … a ty červenec přivál taky … a rovnou dvojmo … v průběhu jednoho týdne. Tím prvním byli +/- , co jsou Američani a jejich hudební rozpětí sahá z království skorem až čistě akustického přes melodické indie-rockové kousky až po post- rockové plošky a drobky, kterými tu a tam krmí svou písňovou drobotu. Good job, pánové ! To Crocodiles jsou zas dva kluci odněkud ze San Diega, z nichž jeden drhne kajtru a pouští mašinky a druhej vypadá jak Bob Dylan za mlada, neúnavně skáče, poguje mezi publikem, dělá kotrmelce, svíjí se na zemi a do toho zpívá. Crocodiles zní jak mix The Jesus & Mary Chain s třeba ujetějšími a špinavějšími Handsome Furs. Po dlouhé době po koncertě neslyším na jedno ucho a mám chuť si koupit minimálně tričko … hehe.

Nicméně přichází vrchol tohohle postu, července … to nejlepší na konec. Pohyblivý svátek všech, co mají rádi kluky na stříbrný raketě aneb Silver Rocket a jejich každoroční Silver Rocket Summer něco … letos tím něčím bylo „Solo“, bylo zasazený do prázdninový krajiny malýho Arana – na koupaliště v Dolní Bukovině pod obří stan, co mu chyběla uvnitř už jen manéž a piliny a bylo to letos nejvíc. Ani nemohlo být jinak … osamělí, nikoliv však zbloudilí, střelci bez svých ansámblů, potlach kolem táboráku … Marty aka Bone Machine, co bez domovských Bugmen, zní jak Jack White, Mon Insomnie, co ho mám na mušce už pár let… ještě pár přestřelek, šrámů a bude českej Conor Oberst, to vám říkám a věřte mi ! Havana Klub, Pinto, co dá pár táborovejch pod hvězdy, Bourek aka Bonus vypálí pár ostrejch beatů a slov … a je to velký, zábavný a lidi zpívaj, tvořej jednu vlnu a vracej plnejma hrstma. Bůh by nechtěl, aby umřel Johnny Cash ...Přidává se Lyrik, překvapení ze Slovenska, chytrej hip-hop …srovnaný slova, srovnaný myšlenky, pár věcí od Sporto, ale to už valí i třetí hrdina Aran Epochal. You got. Swastika eyes… že venku leje a před stanem se tráva mění v bahenní lázně, už nevadí … déšť neexistuje, svět je daleko, tady je jen scéna a dává to ten den smysl.. Troy von Balthazar, kovboj, co ten den v okolí stanu působil dojemně ztraceně, osamoceně, poslední korunu bych mu dala, ve stanu na pódiu je ještě křehčí, vtipkuje, je zrozen k tanci, jeho prazvláštních, ale tak dobře známých (ne)melodií je plná hlava … když dává Adamovi a Silver Rocket věnovanou Valentine a hned vzápětí Days Of Nothing od Chokebore, málem se mi zastaví srdce …Chokebore znovu spolu …vidět/slyšet je … i slzu bych pak asi uronila (nicméně možná to není tak nemožná představa). Troy je hrdina. Ještě není pozdě mu to v Čechách říct … neváhejte ! Amen. Todd - Unkilled Worker s OTK za zády je zlej … nejvíc ze všech … vzduchem lítaj lidi, syrový a surový, trhá to zevnitř, stan se třese a potí, chce se řvát a rvát, jaká je to síla. A pak už Scott McCloud … Paramount Styles … Adam krotí basu a je moc vidět, jak si to užívá, splněnej sen .. a Scott si to užívá taky …. paradise happens …zase … ale teď je to lepší než kdy před tím, největší odezva, to spojení až bolí, jak je těsný, Scott je snad až dojatej …vrací se a dává Come to New York … podruhý ten večer a pak už nic …černá díra … člověk jen vstřebává a usmívá se... nejlepší Silver Rocket Summer… pro mě stoprocentně. Jen díky je letos zatraceně málo…

fotky ze SRSS třeba tady

a ještě dvakrát pohyblivým obrazem:

a) Bonus, Lyrik, Aran ... tak trochu jiný Sporto

b) Troy von Balthazar ... málo z Bukoviny ... ale zato hodně Chokebore