Bilance 2017

Bilance jinak, po tichu telegraficky. Pro všechny náhodný poutníky, osamělý duše, podzimní a zimní zvířata ... aspoň část z toho, co letos (nikoliv nutně z letoška) eL uvízlo v uších a očích.


noty:

Algiers - The Underside Of Power

přílivová vlna, druhá deska a jeden z největších koncertů letošního roku





Einar Stray Orchestra - Dear Bigotry

láska ... s každou deskou větší ...




Charlotte Gainsbourg - Rest

všechny barvy světa




Josh Ritter - Gathering

nejdylanovější Joshova deska




Liars - Theme from Crying Fountain

nejšvihlejší z dydžin




Mark Lanegan Band - Gargoyle

střepy hluboko pod kůží




St Vincent - Masseduction

panáka?




Warhaus - Warhaus

další z belgickejch pokladů, co zároveň nejsou dEUS



Zvíře jménem Podzim -Zvíře jménem Podzim

deska roku, canny a jeho superband



Sleaford Mods - English Tapas

srdce velký jako svět ... kdo by o tom chtěl přesvědčit doporučuju tenhle film




obrázky filmový i seriálový:

Wind River  - o věcech, co bolí
Dunkirk  - fyzický zážitek, nepamatuju, kdy jsem zažila něco podobnýho
Logan: Wolverine - drásavá roadmovie, u který člověk zapomene, že kouká na marvelovku. Osamělý stárnoucí vlci žijou i mezi náma.
Big Little Lies - nejsilnější seriálovej zážitek
Bunch of Kunst - A film About Sleaford Mods - srdce
The Punisher - nekompromisní seriálovej zářez a Frank Castle konečně nevypadá na "plátně" srandovně.
Mindhunter - další paráda s razítkem Netflix, tentokrát s rukopisem Davida Finchera. Sedmdesátková roadmovie v mozcích psychopatů, co stojí hlavně na úchvatnejch dialozích.
Thor: Ragnarok - nejen pro ty, co mají rádi chlapíka s kladivem, hlavně pro všechny, co mají rádi to, na co šáhne Taika Waititi! A pokud kladiva nejsou váš obor,  zkuste alespoň tenhle film.

písmena:

Michel Faber - Kniha zvláštních nových věcí
knížka o malejch velkejch věcech, co tne do živýho a nemusíte kvůli tomu nutně lítat do vesmíru.

výstavy:

Krištof Kintera - Nervous Trees
Takovej čurbes v Rudolfinu ještě nebyl. A ještě jsem tam nikdy nestála víc fascinovaná.

Harvie Krumpet

Na planetě Adama Elliota bych chtěla žít ....
za Harvie Krumpeta dostal Oscara, za Mary and Max by ho dostat při nejmenším měl.
Filmová odbočka na sobotní odpoledne.

"Some are born great, some achieve greatness, some have greatness thrust upon them
.....and then there are others"

červencový kaleidoskop

červencový kaleidoskop … barvy, světla, tvary, filmové pásy, zvuky, hluky a lidi ... …. vůně léta, Bukovina (ta Dolní) …. hodně lidí … známých i neznámých … hodně slov.

Nejvíc těch známých i neznámých bylo asi ve městě lázeňských oplatek, vřídla a v průběhu prvních červencových dnů i filmu. Na karlovarském filmovém dýchánku stráveno i letos jen pár prvních dnů, což pro nasátí atmosféry, zhodnocení letošní znělky, shlédnutí pár filmů, potkání řady kamarádů, doplnění kofeinu a nikotinu na další rok dopředu a spořádání nepočítaně vinných střiků, naprosto stačilo. Žízeň Park Chan-wooka, je po Old Boyovi jeho další majstrštyk (minimálně nejnápaditější „upírský“ film, co jsem za poslední dobu – možná vůbec kdy – viděla), nenápadný půvab Humpday mě okouzlil a v soutěžním Za všechno může Jidáš zas tančí všichni vězni z turínské věznice minimálně jako Fred Astaire. Nicméně kdo se nechce prodírat přelidněnou kolonádou, pro toho jsou tu karlovarské ozvěny … ecce Šary Vary … takže tam až dohnán a uloven mezi jinými nový film Baltasara Kormákura Svatba za bílé noci, stoprocentně to nejlepší, co jsem od tohohle chlapíka z Islandu viděla, Na sever je zas film, co za ním stojí scénář jednoho z mých norských literárních favoritů Erlenda Loe, takže tahle antidepresivní off-road movie, jak praví popisek, je přesně tak zvláštně černočerně ledově milá jako Erlendovy knížky. Kdo nikdy nebyl na festivalu All Tomorrow´s Parties, může se podívat aspoň na dokument, co se v něm střídají všichni ti, co mám ráda, Warren Ellis v něm vypráví, jak měl kdysi hrozně rád Bad Seeds (tedy aspoň do doby, kdy s nimi začal hrát) ... na mikrosekundu (škandál) se dokumentem mihnout Shellac nebo Slint … Micah P. Hinson hraje jen tak v campu Diggin´a Grave, Thurston Moore zas přemýšlí nad rozdílem mezi akordy D a G, s tím vším se prolínají prehistorické záběry a všude do toho hraje skvělá muzika …. čistá práce … maximum hvězdiček.

Na Paniku v městečku jděte, sežeňte si, podívejte se, protože takhle vtipný, šílený, maniakální animáč (plasteliňák) s tak geniální erupcí gagů, fórků, nápadů dlouho neuvidíte. Pro představu minutka. Žel neznám původní belgický seriál, nicméně Kůň, Indián i Kovboj od teďka mají navždy místo v mém srdci (jeden krátký ucelený seriálový pidipříběh zde )

Hranice ovládání Jima Jarmusche bude zřejmě za hranicí ovládání řady Jimových fanoušků. Meditativní průchod krajinou … procházka s nejasným cílem, plná symbolů a poselství, co stojí ve srovnání třeba s Mrtvým mužem (kde se tohle všechno dá najít také) tak trochu mimo příběh, ale i tak dokáže být ona cesta po boku mlčenlivého hlavního hrdiny vcelku působivá (nemalou roli hraje i přítomnost hudby japonských Boris, která je na pár místech okořeněna spoluprácí se starými známými Sunn O)))

A musím přidat ještě jeden příběh na filmovém pásu … Wrestler - jeden z nejbolestnějších filmů, co jsem viděla minimálně za poslední rok (možná vůbec). Darren Aronofsky se v něm vykašlal na svůj formální, pro mě až drásavě nátlakový, vizuální styl a s minimem prostředků, a vlastně docela nenápadně, dokázal vykreslit TAK silný a bolestný obraz destrukce… té vnější i vnitřní ... fyzické i psychické. Aronofsky asi nikdy nenatočil nic tak komorního a při tom tak silného, hlubokého a mnohovrstevného. A jsem přesvědčená, že bez Mickeyho Rourka by toho nedocílil ani z poloviny. Rourke má ve tváři totiž životem vyryto přesně tolik, kolik tam toho měl vyryto Randy „The Ram“ Robinson. Wrestler. Nejsilnější film letošního roku. Obdiv. Aplaus. Úklona až k zemi.

Světlo v sále, prosím !

Ne tolik jako ve Varech ale také nemálo duší bylo 9. července v Arše, kde to pro Čechy prvně rozbalil starej Moz., co měl kolem sebe tu samou auru, jako v Berlíně, s tím rozdílem, že Archa byla víc „dojímací“ … jak psal někde Adam, byla plná (nejen) třicátníků, čtyřicátníků, co byli dojatí tak, jako by se jim narodilo první dítě … jo, tak nějak to bylo. Konstrukce večera byla stejná (včetně setlistu, uječený příšerný předkapely, Morrisseyho převlíkání a svlíkání košil, výtečný kapely za zády, radosti, radosti …) s jedním rozdílem oproti berlínské selance. Tím bylo jedno velké NEVERMORE směřující k security službě najaté pro ten večer. Statní chlapíci a dáma ve žlutých tričkách, kteří měli dohromady IQ sotva 20 a tetelili se radostí z pocitu přidělené moci … zlovůle, hloupost, omezenost, bezmoc na straně (nemálo) platícího návštěvníka … jak milý a osvěžující byl oproti nim pocit z Berlína, kdy mi muž s vizáží člena Dělnické strany po prošacování tašky popřál s líbezným úsměvem hezkej večer a fajn koncert … moje milá Archo, mám tě ráda, vždycky mi u tebe na palubě bylo dobře, ale prosím, tohle už ne .. takhle určitě ne ! Díky …

Ráda překvapení … ty hudební obzvlášť … a ty červenec přivál taky … a rovnou dvojmo … v průběhu jednoho týdne. Tím prvním byli +/- , co jsou Američani a jejich hudební rozpětí sahá z království skorem až čistě akustického přes melodické indie-rockové kousky až po post- rockové plošky a drobky, kterými tu a tam krmí svou písňovou drobotu. Good job, pánové ! To Crocodiles jsou zas dva kluci odněkud ze San Diega, z nichž jeden drhne kajtru a pouští mašinky a druhej vypadá jak Bob Dylan za mlada, neúnavně skáče, poguje mezi publikem, dělá kotrmelce, svíjí se na zemi a do toho zpívá. Crocodiles zní jak mix The Jesus & Mary Chain s třeba ujetějšími a špinavějšími Handsome Furs. Po dlouhé době po koncertě neslyším na jedno ucho a mám chuť si koupit minimálně tričko … hehe.

Nicméně přichází vrchol tohohle postu, července … to nejlepší na konec. Pohyblivý svátek všech, co mají rádi kluky na stříbrný raketě aneb Silver Rocket a jejich každoroční Silver Rocket Summer něco … letos tím něčím bylo „Solo“, bylo zasazený do prázdninový krajiny malýho Arana – na koupaliště v Dolní Bukovině pod obří stan, co mu chyběla uvnitř už jen manéž a piliny a bylo to letos nejvíc. Ani nemohlo být jinak … osamělí, nikoliv však zbloudilí, střelci bez svých ansámblů, potlach kolem táboráku … Marty aka Bone Machine, co bez domovských Bugmen, zní jak Jack White, Mon Insomnie, co ho mám na mušce už pár let… ještě pár přestřelek, šrámů a bude českej Conor Oberst, to vám říkám a věřte mi ! Havana Klub, Pinto, co dá pár táborovejch pod hvězdy, Bourek aka Bonus vypálí pár ostrejch beatů a slov … a je to velký, zábavný a lidi zpívaj, tvořej jednu vlnu a vracej plnejma hrstma. Bůh by nechtěl, aby umřel Johnny Cash ...Přidává se Lyrik, překvapení ze Slovenska, chytrej hip-hop …srovnaný slova, srovnaný myšlenky, pár věcí od Sporto, ale to už valí i třetí hrdina Aran Epochal. You got. Swastika eyes… že venku leje a před stanem se tráva mění v bahenní lázně, už nevadí … déšť neexistuje, svět je daleko, tady je jen scéna a dává to ten den smysl.. Troy von Balthazar, kovboj, co ten den v okolí stanu působil dojemně ztraceně, osamoceně, poslední korunu bych mu dala, ve stanu na pódiu je ještě křehčí, vtipkuje, je zrozen k tanci, jeho prazvláštních, ale tak dobře známých (ne)melodií je plná hlava … když dává Adamovi a Silver Rocket věnovanou Valentine a hned vzápětí Days Of Nothing od Chokebore, málem se mi zastaví srdce …Chokebore znovu spolu …vidět/slyšet je … i slzu bych pak asi uronila (nicméně možná to není tak nemožná představa). Troy je hrdina. Ještě není pozdě mu to v Čechách říct … neváhejte ! Amen. Todd - Unkilled Worker s OTK za zády je zlej … nejvíc ze všech … vzduchem lítaj lidi, syrový a surový, trhá to zevnitř, stan se třese a potí, chce se řvát a rvát, jaká je to síla. A pak už Scott McCloud … Paramount Styles … Adam krotí basu a je moc vidět, jak si to užívá, splněnej sen .. a Scott si to užívá taky …. paradise happens …zase … ale teď je to lepší než kdy před tím, největší odezva, to spojení až bolí, jak je těsný, Scott je snad až dojatej …vrací se a dává Come to New York … podruhý ten večer a pak už nic …černá díra … člověk jen vstřebává a usmívá se... nejlepší Silver Rocket Summer… pro mě stoprocentně. Jen díky je letos zatraceně málo…

fotky ze SRSS třeba tady

a ještě dvakrát pohyblivým obrazem:

a) Bonus, Lyrik, Aran ... tak trochu jiný Sporto

b) Troy von Balthazar ... málo z Bukoviny ... ale zato hodně Chokebore

Now we can see...

Kdo nepřišel v pátek (27.3.) na Sedmu, neviděl a neslyšel, jak k tanci a poslechu hraje dvouhlavá saň (Charles Byron Salas Humara & Joe Faustin Kelly ) Panther, což jsou chlapíci, kteří si ve dvou vystačí a umí být stejně tak punk jako pop, což dokazuje i to, že oba mají za sebou angažmá v různých úderkách (Joe je vysloužilým, členem 31Knots a Charles hrál třeba s momentálně spícími The Planet The, kterým je koneckonců Panther podobný asi nejvíc … dance-punk jak brus, v případě Panther jde jen o krapet odlehčenější pop-verzi, při které se dá lépe tančit). Jen mi přišlo, že saň ten večer dštila oheň a síru jen hrozně kraťounce … ale možná se mi to jen zdálo, byla to standardní délka a bylo to všechno jen tak MOC zábavný … a to nejen po stránce hudební, ale i vizuální, kdy mistr Charles, byl neopakovatelně pohybově nevyzpytatelný, s grácií Davida Vávry podnikal časté výpady mezi lid a svíjel se mi u nohou …

sakra, kde se jen všichni ti Amíci učí tančit ?!

- a pár obrázků zde.

Na The Holy Kiss přišlo po hříchu málo lidí a ti, co nedorazili , nechť hořce litují … Matty je totiž opička smutné postavy (čti: cavevovsky průsvitný), co působí trochu nesvéprávně, Alli soustředěností při hře na kytaru připomínala Michala Pavlíčka, bubeník byl ďábel a sympaťák a Panther MacDonald měl knír i basu setsakra nabroušený … songy, co ten večer zazněly, se daly spočítat na prstech jedné ruky, byly převážně z poslední vinylové Under Noon Of Night a ani jeden z nich nebyl kratší než nějakých 10 minut. Matty Rue Morgue nejvíc ze všeho připomínal gorilu zavřenou v kleci - s notnou dávkou kabaretní teatrálnosti pobíhal sem tam, vbíhal mezi lidi, svíjel se na zemi, šplhal do výšek, dělal ramena, cenil zlatej chrup a vydával zvířecí zvuky… byla to birthday party, kázání šílenýho kněze, bylo to divadlo, punk a krmení divý zvěře, temný blues, hudební vzpomínka třeba na These Immortal Souls nebo Crime And the City Solution a bylo to boží …

- a zas obrázky

- a jeden webcast s rozhovorem, Under noon of night a See Line Woman

*******

- Jinak The Thermals 7. dubna vydávají novou desku, která byla včera a dnes (3. a 4.4) celá k poslechu na jejich myspace, internet je jí už plný a je tak zábavná, že její poslouchání hrozí až mírnou závislostí … není to sice placka tak „no future“, jako byla jejich předchozí The Body, The Blood, The Machine, ani na ní není tak jasná vypalovačka jako třeba Pillar Of Salt , ale hned třeba startovní When I Died je vyloženě k pomilování …the earth was too hot, the earth was to thin, I took off my clothes, I took off my skin…. radost … mám tuhle bandu tříakordovejch intošů fakt ráda …(mimochodem v Pillar Of Salt- klipu se cca kolem 1:13 mihne i mistr Humara-Panther se svou moonwalk ... jen nesmíte zrovna mrknout)

- Zato noví The Decemberists jsou tak moc „koncepční“, až jsou k uzoufání nudní, achjo … kde asi milí Děkabristi udělali chybu …

- (prý „nejočekávanější“) Normal je film, který se udusil pod nánosy formálních postupů, který zapomněl, že je co vyprávět (!), a tak se pod těmi všemi formálními slupkami choulí pouze roztřesený zárodek příběhu, na který se zapomnělo .... chvilkami vám v sále dokonce cukají koutky úst a chce se vám i tak trochu smát (nebo snad kvičet hehe) .... nicméně to všechno říkám s jedním velkým bohužel, protože v sobě látka filmu ukrývá potenciál na bijáků hned několik (a navíc Milan Kňažko je moc a moc spíš Hannibal, Pavel Gajdoš je víceméně jen pěkná tvářička a Dáša prostě jen hraje, že hraje a její femme fatale připomíná spíš afekt němých filmů … i když tady bych si klidně tipla, že to byl tak trochu záměr) …. po vizuální stránce je to určitě jedna z nejzajímavějších českých podívaných za poslední dobu, ale žel na filmový zážitek to úplně nestačí, ono i z komiksu se sebelepším vizuálním konceptem (a ten Normal má), ze kterého někdo vytrhne pár stránek, takže nevíte, proč se najednou postavy chovají tak divně, nakonec stejně nic nemáte...

- To ale Chlapec v pruhovaném pyžamu (podle stejnojmenné knížky, kterou napsal John Boyne) je poetický film o hodně nepoetických věcech (i když dá se vůbec o filmu, kde hlavní roli hraje válka, koncentrační tábor a dětská naivní upřímnost, do které realita nakonec vrazí nůž tak hluboko, až vám z toho zbělají klouby, říct, že je poetický ?) … a i když v něm je jistá dávka naivity a neuvěřitelnosti ( k čemuž vydatně napomáhá i školometská britská angličtina, která za i před dráty koncentračního tábora působí opravdu dost odcizujícím dojmem), i když od začátku víte, jak film musí dopadnou, i když se v něm nedozvíte nic nového, stejně jsem celou dobu tajila dech a nakonec zavírala oči před nevyhnutelným a od začátku nezvratitelným … a to je asi zas tak nějak všechno ….

jo a vlastně poslední věc - přijďte na Velikonoční pondělí na Sedmičku podpořit Alexe Tuckera!!

a úplně na konec ještě jednou Panther a jejich You Don´t Want Your Nails Done aneb klip, se kterým Michel Gondry nemá nic společnýho, i kdyby klidně mohl :

Karlovy Vary - Berlín

letem světem …. za posledních 14 dní jsem viděla Dublin, pár filmů ve festivalových Varech, slyšela živé Radiohead a jen pár dnů na to se povalovala před ostravskými pódii na Colours of Ostrava, ale o těch později …

Karlovy Vary

Z festivalových Varů jsem letos odjížděla mimo jiné poučena o tom, jak to vlastně vypadá pod tamním vřídlem (letos bylo karlovarské „podvřídlí“ zpřístupněno lačným filmovým i nefilmovým kolemjdoucím) a byl to pohled z kategorie těch zajímavých i včetně tajemství výroby (pro mě mírně morbidních) karlovarských pokameněných suvenýrů. Dál jsem se jen utvrdila v tom, že Michel Gondry je fakt geniální (jeho poslední filmová hračka Be Kind Rewind je opravdu vypečená), zjistila, že severská kinematografie mě furt baví náramně, že lidi, co bych ve Varech potkat chtěla, nepotkám a naopak potkám opakovaně jen ty, se kterými se můžu během roku vidět dvakrát denně a že Karlovy Vary mají zřejmě něco proti tatarce, která se letos v žádném z nezdravých jídelních stánků nedala sehnat … 4 dny v tahu (příští rok snad zas na delší dobu) a tradá domů, protože hned den následující mám být zase on the road, tentokráte do Berlína za Thomem Yorkem.

Radiohead / Modeselektor - 8.7. 2008, Berlin (Kindl - Bühne Wuhlheide)

Když nepřijedou Radiohead k eL, musí eL k Radiohead aneb eL se v dobré společnosti (čítající dva spolucestující) vydala do Berlína, aby se na vlastní oči přesvědčila, jak to banda kolem Thoma Yorkea umí na živo. Že umí, je no suprises. Amfiteátr (Kindl - Bühne Wuhlheide) pro cca 17 tisíc hlav, všichni na značkách, představení může začít. Před Radiohead ještě představení domácích Modeselektor, které mě jen utvrdilo v tom, že jsem udělala dobře a vynechala je před časem v Praze, kde hráli v rámci Sperm Festivalu. Jejich electro mě míjí, nenacházím v něm žádný smysl, hloubku natož nápad a lehce se smířím s tím, že mě někdo nařkne z toho, že „tomu nerozumím“ :)

Po nich už ale následuje výměna kulis, ty, které patří Radiohead, čítají spuštěné a pečlivě seřazené neonové tyče, plátna na projekce … vypadá to každopádně zajímavě. O startovní song se postarala řádně našláplá 15 Step z poslední desky In Rainbows, neony a projekce dotváří každou píseň, Yorke se epilepticky kroutí za mikrofonem a sem tam střelí nějaký ten fór ("sorry about the rain, but it´s a Radiohead gig"), naši polští sousedé jásají a vytahují obligátní transparenty , za námi se skupinka asi Španělů pokouší zpívat (čti: stále zpívat) a čím je jejich produkce strašnější, tím je hlasitější, prodavač se soudkem piva na zádech a hadičkou v ruce se prodírá skákajícím davem, v tom všem si musíme hlídat náš pivní zálohovaný kelímek … vše je, jak má být… Krom Faust Arp v Berlíně zazněla celá In Rainbows, včetně ochutnávky z bonusového CD, to vše prokládané kousky staršími i nejstaršími, takže svého písňového zástupce měly v setlistu kromě debutu všechny desky, a to včetně Yorkeovy sólovky The Eraser, ze které zazněla Cymbal Rush , jejíž úvod trefil Yorke až na třetí pokus… Při There There z desky Hail To The Thief se roztrhlo nebe … kouzlo okamžiku … asi bych nevymyslela lepší song k průtrži mračen … Wolf at the Door potěšila , Airbag burácela, No Surprises nepřekvapila, úžasná Street Spirit (fade out) to celé po dvou hodinách uzavřela. Dvě hodiny poctivého potu na obou stranách barikád. Večer vrytý hluboko do paměti. Cesta domů. Díky…

fantastická There There, vrytá hluboko pod pláštěnku

Cesta do hlubin Dylanovy duše

Už týden to nemůžu vyhnat z hlavy, už sedm dní se mi v ní střídají obrazy, slyším nápěvy a přemýšlím. Ten pocit se nedostavil hned, ale pomalu ve mně dozrával. Na jednu stranu to tak trochu chápu, na stranu druhou je veliká škoda, že naše filmová distribuce neměla lidově řečeno „koule“ na to, dostat před zraky českých diváků film Todda Haynese I´m Not There. Film, který tak trochu je a tak trochu není o Bobu Dylanovi. Film, kterému tak trochu budete a tak trochu nebudete rozumět. Absolutní porozumění s nirvánou jako bonus se dostaví, pokud jste pravým znalcem mytologie týkající se Dylanova života a k tomu pravým znalcem světového filmu. Pokud nesplňujete jednu či dokonce obě podmínky, budete mít sledování filmu sice poněkud ztížené, ale přesto si nejspíš nakonec i tak odnesete velmi nevšední zážitek.

Haynes se rozhodl divákovi nevěnovat nic zadarmo a tak pojal ďábelský nápad natočit film jako mozaiku, která by obsahovala jen pouhé střípky toho, co je spojováno s životem Boba Dylana, přičemž Bob Dylan jako by nám po celou dobu říkal – i´m not there - „nejsem přítomen ... on ten výklad mého života za ta léta zvládnete odvyprávět i sami … beze mě .“ Souvislý příběh nehledejte, protože nenajdete, Dylanovu biografii nečekejte, na dokument, který by vám snad cosi o Dylanovi řekl, pokud o něm nic nevíte, se netěšte.

To, co očekávejte, je skutečně ona výše zmíněná mozaika … koláž z toho, co se lze dočíst v četných dylanovských biografiích, a která kolem Boba Dylana vytváří vlastně jistý až mytický závoj. A o ten jde ve filmu především. K vytvoření své dylanovské koláže používá Haynes řadu prostředků. Jedním z nepříznačnějších je ten, kdy nám nabízí v průběhu filmu šest různých variant hlavní postavy, z nichž každá je ztvárněna jiným hercem a každá představuje určitou kapitolu či podkapitolu v Dylanově životě. Takže tu máme černošského chlapce, co to válí na kytaru, zpívá a zbožňuje Woody Guthrieho (Marcus Carl Franclin), folkovou hvězdu a pozdějšího "kazatele" Jacka Rollinse, kterou hraje Christian Bale, herce na výsluní (Heath Ledger), černobílou věčně kouřící, nasávající a klátící se hudební hvězdu Judea Quinna v podání geniální a Dylanovi paradoxně nejvíce podobné Cate Blanchett, tak trochu oříšek v podobě postavy nesoucí jméno jednoho z prokletých básníků, a sice toho nejprokletějšího Arthura Rimbauda (Ben Whishaw) a osamělého kovbojského renegáta Billyho Kida (Richard Gere). Každý z nich je ústřední postavou samostatné kapitoly- linie, které mezi sebou nejsou, krom občasného hlasu vypravěčova, ničím provázané, propojené, navíc každá je natočená jinak … hle najednou část tvářící se jako dokument s mluvicími hlavami, hle western, hle jakousi variaci na Felliniho. A to se dostávám k druhé nutné podmínce toho, abyste si film náležitě vychutnali, a to aspoň základní znalost evropského (nejen) filmu. I´m Not There se vyloženě hemží odkazy na zásadní filmová díla minulosti a všechny dokáže divák odhalit jen ztěží. Ať už se jedná o třeba o klasiku Sama Peckinpaha Pat Garrett a Billy the Kid, která má navíc s Dylanem přímou souvislost (vystřihl si tam roli a složil pro film hudbu) , Perný den Richarda Lestera nebo 8 ½ Federica Felliniho…

Poslední složkou, která mozaiku plně dotváří a bez které by byl film poloviční, je hudba. Dylanova hudba. Prostupuje každou minutou filmu a stejně jako jednotlivé střípky skládanky, které ve výsledku ukazují záměrně tak trochu rozmazaný a místy až halucinogenní obraz Boba Dylana, je i ona od osoby Dylana odtržená tím, že Dylanovi písničky zpívají (kromě pár "originálů") buď sami protagonisté filmu nebo, ve většině případů, rozličné osobnosti světové alternativnější scény, z nichž někteří se filmem i mihnou …. Na soundtracku znějí třeba Sonic Youth, Eddie Vedder, Calexico, Jim James z My Morning Jacket (který se, zpívající spolu s Calexicem dylanovku Goin´To Acapulco, postaral o pro mě jednu z nejúžasnějších scén celého filmu), Karen O, Stephen Malkmus nebo např. Cat Power.

I´m Not There je film, který se musí vidět víckrát, aby člověk odhalil to, co mu napoprvé, napodruhé a třeba i napotřetí uteklo, ale i kdyby jste ho viděli jen jednou, asi ho dlouho nevyženete z hlavy. Ale kdybyste přeci jen měli potíž film dokoukat (opravdu ale doporučuju se o to snažit), počkejte si aspoň na Cate Blanchett … jako Dylan je úžasná :)

Cate je Bob

Richard je Bob a tenhle kousek je skvost (zpívá Jim James a Calexico)

He´s lost control

Jméno režiséra Antona Corbijna je známo ze světa fotografie, videoklipů (určitě ho budou znát fanoušci kapel jako U2, REM nebo Depeche Mode) a nejnověji si k jeho jménu doplňte také titul „režisér celovečerního filmu“. A ne ledajakého. Film Control se točí kolem Iana Curtise, který svůj krátký leč o to intenzivnější život prožil na podiu s legendárními Joy Division za zády… Ian Curtis totiž byl Joy Division… Film vznikl na základě knihy „Touching From A Distance“, kterou o svém vztahu s Curtisem napsala jeho žena Deborah. Control není klasický hudební film rozebírající vzlety-a-pády hudebního tělesa, je to film o člověku Ianu Curtisovi a Corbijn si jeho natočením splnil svůj sen fanouška Joy Division (které potkává na sklonku 70. let v Londýně).

Corbijn předkládá černobílé rozpohybované fotografie s bezchybnou kompozicí, náladou, dokreslené hudbou (nejen) Joy Division . Sledujeme na nich Curtisovu hudební i lidskou tvář … hudební zasvěcenou kapele Joy Division a hudbě vůbec, tu lidskou pak otočenou k jeho manželství s Debbie, pozdějšímu vztahu s belgickou "novinářkou" Annik a v poslední řadě ke stupňující se epilepsii, která mu bere životní sílu, až mu ji vezme docela a spolu s paní depresí, ho donutí ke konečné rezignaci…

Černobílá Corbijnova koláž je emocionálně silná, ač má vlastně spíše dokumentární charakter … na postavy nám dovolí se koukat jen s jistým odstupem, nedovolí nám se k nim přiblížit na dotek (knižní předlohu jsem nečetla, ale takhle si představuji ono touching from a distance). Veškeré emoce na plátně tak vyvolávají především živé obrazy, které Corbijn inscenuje a inscenuje je naprosto dokonale. Všemu vévodí představitel hlavní role, neuvěřitelně dobrý Sam Riley, který jako by Curtisovi z oka vypadl. Přidejte k tomu navíc do posledního detailu přesně okoukaný Curtisův specifický „tanec“ nebo schopnost takřka nerozpoznatelně zazpívat songy Joy Division a máte jeden, v této kategorii filmů, z nejpřesvědčivějších hereckých výkonů od doby Vala Kilmera a jeho kreace Jima Morrisona ve Stoneově filmu The Doors…

Control je film i pro ty, kteří by (ač je to představa z kategorie sci-fi :-) o Joy Division nikdy neslyšeli… je to film intenzivní, smutný … film o klukovi, který je tak nějak stále sám, ač obklopen lidmi, který pomalu ale jistě ztrácí kontrolu nad svým životem, nad sebou samým. Film, který je třeba vidět ...

a zajímavé čtení o tom, jak to všechno viděla Curtisova dcera Natalie...

a malá ochutnávka závěrem ...originál je v barvách