Zobrazují se příspěvky se štítkemO´Death. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemO´Death. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 8. března 2009

I plant my feet, I left the ground, I sought the wind too, I fought the sound ….

5.3. Klub 007, Uzi & Ari, O´Death

Předskokani Uzi & Ari ze Salt Lake City zněli jako dobří kámoši německých The Notwist, elektronický svršky co chvíli převlíkali za hlučící kytary, navíc v jejich středu poskakovala roztomilá basistka, čímž pádem kapela rázem stoupla v očích hlavně kolem mě stojících mužů … i když nálepka „basistka“ je značně nepřesná, neb kapela byla specifická ještě svými škatulaty u hudebních nástrojů, a to skoro po každém songu … roztomilý mumraj, co se poměrně dobře poslouchal a lehce se u něj člověk pohupoval….

To že se u O´Death pohupovat jen lehce nelze, to věděli všichni, co přišli a Sedmu tím tak víceméně zaplnili … O´Death je parta zdivočelejch pokérovanejch amíků, co jsou na pódiu pořádně hluční, drhnou benja, týrají housle a vůbec používají řadu country rekvizit, to celé se syrovou punkovou urputností a živelností, a to všechno aby pak slezli z pódia a proměnili se z neandrtálců v sympatický, až rozmilý chlápky, co si s každým podají ruku, prohodí pár slov a neustále děkujou … Každopádně se na Sedmičce ten večer mírně pogovalo, dost potilo a chvilkama hulákalo (I plant the face in water, I held her broken feet, I taught the wave that caught her, now she is yours to keep ….YES) a pak ještě dlouho postávalo, popíjelo a povídalo …. Broken Hymns, Lymbs & Skin je chytrá deska a já tu o ní už psala … a mám z toho večera moc pěknou mrtvolku k zařazení do mé šatní sbírky …budu ji nosit na prsou hrdě … tak snad see you soon …

6.3. Klub 007, Jeremy Jay, Botanica

Jen cca 18 hodin poté tamtéž koncert, kterej nemohl bejt špatnej, protože hrála Botanica a Botanicu já sakra ráda. Před ní čahoun Jeremy Jay, co to ten večer nandal všem, co se před tím smáli nad jeho fotkami, které jako by vypadly z nedávných sedmdesátých - osmdesátých a ohrnovali nos nad jeho retro soundem …. Jeremy se otírá o zdi let minulých, na kterých jsou vyškrábána, krom jiného, třeba i slova jako glam rock… občas člověk zaslechne Bowieho, The Smith nebo The Cure, ocitne se na časové ose v záporných číslech a k tomu dopomáhej i promyšlená estetika všeho od oblékání, plakáty, po obaly desek … oproti deskám, které jsou zvukově tak trochu lo-fi (speciálně třeba jeho předposlední deska A Place Where We Can Go), frčel koncert v kytarově tanečním duchu, trojka na podiu se snažila a kdybych nevěděla, že pan S. se skrývá někde v řadách diváků, řekla bych (a jak jsme se pak shodli, nebyla jsem s tímhle pocitem sama), že seděl za bicími …. Jeremy střídal kytaru s basou, bojoval neustále s nutkáním řádně si poskakovat, což mu ovšem strop Sedmičky nedovoloval (i když zrovna neposkakoval, tak byl strop nebezpečně blízko jeho blonďaté hlavě…) , tak aspoň při zpěvu tančil (už po druhé za poslední dobu jsem měla silné nutkání optat se někoho na jeho tanečního mistra). Jay mě ten večer poměrně překvapil, servíroval svou hodinku s lehkostí a koňskou dávkou upřímnosti až naivity … bavil … mě aspoň jo …. V lednu mu vyšla deska Slow Dance, tak zkuste a pak na něj vyražte, až zas bude hrát poblíž a já doufám, že bude …. v jeden moment z davu za mnou zaznělo z něčích úst: „Tyvole, ty vypadaj jak parodie na Beatles, ale, jsou, vole, fakt dobrý!" takže asi tak ….

Kousek ode mě poslouchala Jaye i kudrnatá černá kštice Paula Wallfische, který byl druhým hrdinou onoho večera a došlo na něj záhy … bez dlouhých cavyků si Botanica dala nástup, Wallfisch se poprvé napil z lahve whisky, co měl pod klávesami, zapil jí lahvovou dvanáctkou, několikrát se smíchem třískl o zem megafonem, který to pro ten večer na Sedmičce vzdal (a v průběhu večera ho pak Wallfisch definitivně rozšlapal) a obhlédl dívky v prvních řadách, což udělal i muž s kytarou John Andrews , který vzápětí nasadil úsměv, který už do konce koncertu nesundal a mě docela bavilo mu ho občas i vracet. Jen místo Dany Schechter basu třímal vousatý skřítek se zarostlou hrudí … nu což už se dá dělat, že… i tak se mohlo začít ... sakra, jak se mi po nich už stejskalo ! A byla to stejně tak znepokojující, zakouřená, chvíli hlučná, chvíli melancholická, každopádně rozervaná, alkoholem prosycená a hlavně tak STRAŠNĚ sexy jízda, přesně jako posledně, kdy mě tahle Wallfischova grupa dostala do kolen poprvé … Wallfisch se nevzdal některých ověřených čísel, jako šplhání po výškách (což se na Sedmičce rovná výzvě), roztleskávání a rozdupávání všech přítomných, výlety po celym klubu, zapojování i nezúčastněných barových posedávačů, vtipkování na úkor všeho a všech a ono to prostě zase zafungovalo …. Someone Else Again to všechno nakopla, v Sex Offender s Johnem ladili, až to bolelo (závěrečný hallelujah si pod dohledem dirigenta W. nacvičila celá Sedma), Concrete Shoes byla nacpaná zoufalstvím až po okraj, bylo to nejvíc a ten sbor jsem byla já save me now , tie the rope around my neck and pull me up La Valse Magnetique celýmu večeru slušel a tak bych mohla pokračovat až do závěrečný punkový How, která se natáhla na dobrých deset minut, v rámci kterých, mimojiné, bubeník předvedl hned několik sól hraných na vlastní tělo … sakra pěkný to bylo a byla jsem pak ráda, že se stejně jako mně líbilo i těm, které jsem soustavným nátlakem přesvědčila, aby na Sedmu ten večer přišli taky hehe. Takže všichni, kdo na tomhle večeru mají zásluhu, mají u mě příště lízátko.


a fotky kryštofacofotil tady

a ještě jednou Jeremy a Botanica ze Strahova a Botanica naposled, to když si před koncertem na Sedmě stihla ještě zabrnkat a popovídat na Radiu Wave

a takhle to nějak bylo pohyblivým obrazem:


Botanica – Concrete Shoes (Klub 007)

Jeremy Jay – Will You Dance With Me ? (Klub 007)

a aby to O´Death nebylo líto – O´Death – Lowtide

pondělí 22. prosince 2008

Co v uších zůstane

loučí se a končí … krákorá nula osmička, zatímco nula devítka číhá za rohem. Všude se už teď objevují a objevovat budou výkřiky bilancující letošní rok v různých oblastech a na neméně místech se budou vyskytovat i hlasy, které budou považovat nějaké bilancování za kolosální blbost (a nemalá část z nich si stejně nějaký ten žebříček sestaví … každoroční klasika). Takže proč bych jedno takové malé hudební resumé neudělala taky, že … jen tak … pro připomenutí … pro sebe …

tedy:


Bez udání pořadí mi z roku nula osmého zůstanou v uších nejvíc tyhle kotouče:



Bon Iver - For Emma, Forever Ago

První (a pevně doufám, že ne poslední) setkání s vousáčem jménem Justin Vernon aka Bon Iver. Deska křehká, jemná … se zvukem až „severským“. Naléhavé CD v lo-fi odstínech rozené v Justinově těžkém životním období, které na něm tvoří nemazatelnou stopu. Terapie hudbou … jak blízké …. na jedné straně komorní niterná a tak strašně upřímná deska, na straně druhé živelné Bon Iverovo vystoupení na End Of The Road Festivalu, které se mi vypálilo hluboko do paměti … tenhle chlapík má na mém soukromém žebříčku modelu 08 vysoké postavení.


OTK – Okolo

Letošní majstrštyk téhle party se znakem stříbrné rakety na prsou. Ondra Ježek and his boys se u mě letos vysoko umístnili ještě v jedné kategorii, a to nejčastěji viděná/slyšená kapela .. a vím proč … slyšíš, jak se zvedá prach ….slyšíš divný trávy růst …stačí s uchem na zemi poslouchat …. a pak uslyším kořeny, jak mi prorůstají hlavou naslyšenou v 09 !


Fuck Buttons - Street Horrrsing

Noc v pralese, vzdálené divoké bubnování, řev nočních predátorů, fascinující a trochu strašidelný průlet nad krajinou, o které máte páru jen z televize … vesmír, v černém nekonečnu se vznášející Země, zachycené praskající a děsuplné vysílání odnikud …. je to temné, krásné, šílené, noise …. netuším, čím mě tahle deska tak uhranula… možná tím vším, možná ničím z toho … zkuste …


Cold War Kids - Loyalty to Loyalty

Místy takřka až minimalistická placka, co chytí teprve až poté, co jí dáte čas, na které není tolik hymnických halekaček, které byly na desce první (Robbers & Cowards). Niterná a místy tak krásně syrová... indie-rock, kytary jak se patří.


Paramount Styles - Failure American Style

Vezměte Girls Against Boys a přefiltrujte přebytek vzteku, dodejte víc písničkářství, blues, naléhavosti, Scotta McClouda a dostanete Paramount Styles. Failure American Style je podzimní deska, která má ovšem daleko k melancholii a atmosféru tak jedinečnou, že vás to nutí si ji pouštět stále znovu a znovu … a znovu …


O´Death - Broken Hymns, Limbs, and Skin

Ujeté zpunkované country, zběsilý šraml s temnými odbočkami do různých žánrů v podání tohohle zvěřince, je pro mě jeden z největších a nejzábavnějších objevů tohohle roku …


Conor Oberst – Conor Oberst

Sólová deska duše Bright Eyes. Vesele smutné písničkářství , jak jen to Conor umí, tentokrát asi nejvíc country, co kdy Conor byl … letošní dva živé koncertní zážitky … rozumím mu …


Květy – Střela zastavená v jantaru

O Střele jsem tu psala, nadšení z jantarových procházek mě nepustilo a asi ani nepustí … prostě hlavně kvůli tomu, jak je ta placka krásná, barevná, mnohovrstevná a právě to odhalování jednotlivých košilek, slupek a vrstviček mě na ní baví nejvíc ... a baví stále


Shearwater – Rook

Hudební vlna, která před sebou valí vše, co jí přijde do cesty, ve které se nechávám dobrovolně topit a užívám si pocit, že se nemůžu nadechnout … holá pláň, nad kterou máchá křídly obrovský havran a občas ticho pročísne jeho krákavé never more … jinak ale melancholie z dob minulých, nad kterou se vznáší emotivní vokál Jonathana Meiburga, který jen dalším hudebním nástrojem a dotváří obrazy prázdných klecí, slz lovců a tichých modliteb pod třepotajícími se hvězdami …. možná to zní nesrozumitelně, ale to je Rook ….


DVA – Fonók

Do posledního zvonce promyšlená dětská hra se svými pravidly a jazykem, melodie, které z hlavy jen tak nedostanete, příběhy, které si můžete sami vymýšlet, trocha toho elektro - cvrlikání a za tím vším pouze DVA - jedna z nejhravějších letošních desek … a cirkus bude !


The Gutter Twins – Saturnalia

Laneganovsko-Dulliovský jednovaječný duet, ze kterého po celou dobu mrazí v zádech. A nejinak tomu bylo i letos v Paláci Akropolis.



A těsně před slavobranami zůstali ještě např.:

The DodosVisiter, TV on the RadioDear Science, Elbow - The Seldom Seen Kid, Fucked Up - The Chemistry of Common Life, The Notwist - The Devil, You + Me , ClinicDo It!, Mark GearyOpium ….


Koncertní zá(pro) žitky roku nula osm


Tunng – Palác Akropolis – nespjatější s publikem

Pissed Jeans – Klub 007 – nejlepší z nejkratších

Radiohead – Berlín - největší

Shearwater – End Of The Road Festival - nejhypnotičtější

Bon Iver – End Of The Road Festival - nejpřekvapivější

Tom Waits – Kongresové centrum - nejvytouženější

The Gutter Twins – Palác Akropolis - elektrizující

Conor Oberst – Roxy – nejvíc country

Leonard Cohen – HC Sparta - nejdojemnější

Paramount Styles – Klub 007 - nejléčivější

Cold War Kids – Lucerna Music Bar - nejujetější

Woven Hand – Divadlo Archa - nejspirituálnější


A hitparáda prošvihlých koncertů:


Bonnie ´Prince´ Billy –Lucerna Music Bar

Mugison - Klub 007

Why? – Klub 007

Dragons Of Zynth – Klub 007

Handsome Furs - Klub 007