Pour Féliciter

Na nové začátky a dobré konce. Šťastnou třináctku přeje eL.

You can spend your life fighting the river. Or you can look me right in the eyes.

Poslední dobou se přistihuju při lenosti vrstvit za sebou slova. Buď je to časem nebo nedostatkem patřičnýho vnitřního klidu, těžko říct, vlastně jsem i líná o tom přemýšlet. Nicméně písmena do žil vlilo alespoň pár posledních zážitků, se kterejma se v jednom postu možná sveze i nějaká historická zmínka.... ještě nevím... 

Tak třeba už dlouho mám rozepsaný post o tom, jak se dali dohromady The Afghan Whigs a Greg Dulli je přivezl do Prahy. Strejda Greg zhubnul bratru 20 kilo, vypadal jak za mlada, celá kapela zněla jak za mlada a vůbec, bylo to boží. Afgánští chrti a jejich I.P. Pavlov. Ten post v původní podobě už asi nikdy nedopíšu, tak pro nezanesení paměťovejch stop musí stačit, že jsem si celou dobu říkala, jak všechny ty věci, co znám, zněj živě skvěle a že mě strašně baví ten jejich skoro až stadionovej zvuk (a v neposlední řadě Dulliho upnutá košile). A bylo Going to town a Crime Scene a ten večer byl velkej.

Mezičas mezi minulostí a přítomností se využil k mnoha veselejm aktivitám, jako třeba k propláchnutí uší za přítomnosti A Place to Bury Strangers (první desku mám ráda, nicméně tenhle večer nesoucí se na jedný a stále stejný hlukový vlně mě už ke konci moc nebavil), nebo poškládlení plicních sklípků v Lucerna Music Baru na Refused. Dlouho jsem nikde nazažila takhle zahuleno. Inu narvanej LMB a tyhle švédský starý páky, co furt vypadaj jak kluci, což bylo pro nás, co měli zrovna u těhle týpků dost mezery ve vzdělání, trochu matoucí... Jak pak má člověk někomu uvěřit ty poudačky o nějakejch HC legendách žejo... ale překvapivě sakra dobrý to bylo.

Jinou kapitolou byli pak v rychlym sledu jedni starý kámoši a jeden vymodlenej belgickej večírek. Starej kámoš byl Jason Orlovich z Polite Sleeper, kterej tentokrát přijel sám a společnost mu dělali jen akustický fetch! a přátelsky zlitej Bugr. Jason byl s kytarou stejně maniakální jako s kapelou a fetch! zvládali mocný vály i akusticky. Super večer v Potrvá. No a belgická kapitola byla česká premiéra Absynthe Minded, co mi ten večer na Sedmě přinesli zas kousek do mý belgický skládačky... vím,  proč je mám ráda. Svižný, lehký a povinně po belgicku trochu divný a Bert Ostyn je nejlepší tanečník diska. Tak teď už jen na dostřel Ghinzu. Co?

Jedinej večer, co mě ale donutil sem otisknout všechno výše řečené, se odehrál 6.11. Nebudu tu znovu opakovat, jak jsou Shearwater nejlepší kapela na světě nebo jak velkej je talent a charisma Jonathana Meiburga. Od prvního setkání to byla láska na první pohled a i po těch letech chápu proč, i když se od tý doby změnilo hodně a Shearwater jsou dnes vlastně úplně jiná kapela. Na Lucerna Music Bar doplatila hlavně Jesca Hoop která měla ten večer roli aperitivu a chuť po omamnejch látkách. Po většinu svýho setu čelila se svou elektrickou kytarou historkám lidí na baru, co si s nějakou produkcí nelámali hlavu, a nutno říct, že spíš prohrávala. Někdy bych si její osobitě potichu skřípající písničkářství poslechla ještě jednou a v klidu.

Kolem desátý se ale nad sálem roztáhnou křídla všech buřňáků Texasu a člověk je zas po dlouhý době v jedný místnosti s JM. Po těch letech mi to chybělo a dubnová Olomouc se tehdy smála mý povinný pracovní výjezdní poradě. Mrzí, že Thor Harris ani Kim Burke už v živý sestavě kapely nejsou (komu by se po Thorovi stejskalo, co nevidět je tu se Swans), ale "omlazení"  kapele, zdá se, vlilo novou krev do žil (na první pohled to na podiu vypadá jak sraz gymplu po dvou letech) . Radost a zase ta upnutá košile (Jonathane, proč mi to děláš). Večer stojí na kusech z Animal Joy ostatně jako celá šňůra. Ta deska je živá, dravá a zemitá a z kapely tohle všechno sálá taky. Jako drobky se mezi věcmi z poslední desky objevuje pár starších kousků, jako třeba Castaways, Rooks, The Snow Leopard (protože je epic, jak poznamenává někdo z publika) nebo jako zlatej hřeb White Waves z mý nejmilejší Palo Santo (škoda, že Jonathan odmítl zahrát Seventy-four, Seventy-five, tuhle halekačku bych na živo chtěla ještě jednou slyšet).  Kapela hřmí a  mezi mraky se beze strachu prodírá známý falsetto. Ozvěny časů, co ještě před chvílí byly otisknutý v písku a teď je unáší příboj. Čas plyne strašně rychle až přichází na tomhle tour povinná punkově vypálená These Days od R.E.M a jde se domů. Respektive Jonathana čeká ještě jedna směna mezi lidma u merche a pak usínání na baru nad výsledky US prezidentskejch voleb. Mám toho chlapa ráda a vím proč... to už jsem ale říkala ... tak to radši ještě jednou zopakuju, co kdyby to někomu nedošlo...

Colours of Ostrava 2012 - neděle

Dopsat poslední část... teď nebo nikdy...pome....Poslední den se nesl spíš ve znamení setkávání, oběd s Ver, kafe na Stodolní, procházka po ostravský dlažbě. V areálu pak konečně objevení jeho zapadlý části u Hlubiny, kam vedla tak neviditelná odbočka, že bych se nedivila, kdyby velká část ostravských návštěvníků o existenci Hlubina stejdž nevěděla vůbec dodnes.

Program se nám už tak nějak rozvolnil, nohy těžkly a uši trochu těkaly. Soustředily se ten den prvně až na Jakuba Čermáka a jeho divnozemí s Cirkusem Cermaque. Psát, jak jablko v jeho případě nepadlo daleko od stromu a po tátovi lecos podědil, je zbytečný, zbytečný ale není se zastavit a poslouchat. Jakub totiž má co říct a navíc je málo těch, co to umí říct tak jako on. Pro jeho poetický texty se zkrátka vyplatí ujít světa kraj a trocha toho folku ještě nikoho nezabila. Do Ostravy ten den nebylo daleko ani trochu ...

Z celýho nedělního odpoledne, kdy se jako už tradičně rychle střídaly scény v nebeskym divadle a my nestačili schnout a převlíkat se, čněl jako bojka v rozbouřenym moři Fink aka Fin Greenall, co nedávno hrál v MeetFactory, kde jsem bohužel nebyla, ale těch málo kamarádů, co se na něj tenkrát koukali, nešetřilo chválou. Ok, dáme si tuhle nenápadnou hvězdu Ninja Tune pěkně na open airu a uvidíme. A víte co, bylo to krásný! Fin neponechal nic náhodě a u pořadatalelů si očividně objednal kulisu v podobě černočernejch mraků, který během jeho setu pomalu a majestátně propluly nad hlavama, aniž by z nich spadla kapka. Řikala jsem si, že kdyby dneska žil třeba Nick Drake, dělal by určitě muziku jako je tahle. Trochu posmutnělý písničkářství ne nepodobný tomu Drakovu, který občas zahalí jemnej elektronickej deštík a nad vším jako ty mraky pluje Greenallův lehce zastřenej hlas. Tak moc pěkný to bylo...

Fink byl(i) pro mě nedělním vrcholem, kterej už nedokázalo nic jinýho přehlušit, ať už se o to pokoušel Parov Stelar  se svym bandem, co z něj byli všichni nadšený a déšť nedéšť se tancovalo jak o život. Nicméně můj šálek kávy to nebyl. Živě moc světel a moc diskoška tenhle elektroswing. Nezlobte se. (nicméně doporučuju tohle video, na kterém hraje kapela vlastní verzi Mládkova megahitu o Jožinovi z bážin, což znalé publikum oceňuje zpěvem refrénu)

DVA byli skoro večerníček, jen škoda, že celej jejich koncert byl poznamenanej technikou, která v jeden moment vypověděla službu a místo Báry bylo nejmíň 10 minut slyšet jen chrčení a pískání...Škoda, že pány techniky napadlo Báře vyměnit mikrofon až na konci koncertu. Nicméně i přes to všechno to byli DVA, co mám ráda, DVA se svojí sbírkou skleněnek, co každá má jinou barvu a jinej zvuk, když do ní cvrnkneš. Na konci jsme s Jé vyhlásili vítěze naší soukromý soutěže o mistra švihlý chůze (nevim proč, ale během koncertu se před námi o tenhle titul snažilo asi deset procházejících lidí) a po posledním tónu jsme se pomalu jali s areálem loučit a jít si stopnout autobus do Landeku.

Cestou jsme ještě míjeli Janelle Monáe, co se o ní pak všude psalo a nešetřilo se superlativy. Když jsme procházeli, zrovna na pódiu při zpěvu malovala obraz...buď to byla váza nebo dámský pozadí. Jasně R&B, soul, holka to byla sympatická, kapela šlapala, nicméně už jsem asi byla moc unavená, takže mi těch pár písniček, na který jsme vydrželi, přišlo moc jako cesta do minulosti, kdy se po pódiích proháněla Jacksonovic pětka (myslim, že snad od nich taky něco zaznělo). Autobus byl pro tuhle chvíli naším cílem a bílým šátkem mává, kdo se loučí.

Colours of Ostrava 2012 - Sobota

Sobotní program jsme nastartovali prohlídkou vítkovického Gongu aka bývalého plynojemu. Ten sic vypadá jak plynojem zvenku, míň už ale uvnitř, kde se schovává novotou vonící pohodlnej sál pro 1500 lidí. Plynojem respektive Gong způsoboval v Ostravě často mrzení, protože v něm byly umístěny koncerty, na které poptávka byla nepoměrně větší než počet místních sedaček, takže se tvořily fronty, tlačenice, ve kterých fungovaly všechny teorie davu a padala často slova ostrá tak, že by mohla krájet i okolní kov... škoda. V sobotu po "o" byla ovšem fronta ještě malá, poslušná, asi ještě rozespalá, takže jsme se na Případy Dr. Touretta Anči Polívkový a VerTeDance dostali vlastně docela bez problémů... Autorskej kus o duši a mysli, kde se zpívá a tančí a Anička je vtipná... škoda jen, že jí díky obrovitosti hlediště skoro celý představení nebylo moc slyšet (až do okamžiku, kdy cca 10 minut před koncem objevila v rohu jeviště zapnutej mikrofon).

Po divadle trocha těch sociálních povinnosti (aneb pochytat po areálu všechny již spatřené) u kterých nám u piva asistovala Vladivojna, co má dar nakazit svym ostravskym lokálním patriotismem. Znáte snad nějakýho Pražáka, co s takovou upřímností a otevřeností říká, jak je hrozně hrdej na to, že je z Prahy? Já ne. Pro holku palec nahoru (i ten její zapomenutej kelímek jsme jí donesli).

Nápad dostat se do Gongu na Portico Quartet zůstal žel před eskalátory vedoucími do sálu. Dav se tlačil v předsálí víc jak půl hodinu před začátkem, a nakonec z něj bylo dovnitř puštěnejch jen pár hlav... nicméně jsme v něm stáli s našimi věrnými kamarády - frontovými veterány (čti: s kamarády, se kterými jsme zvyklí na to, že v jakékoliv frontě s nimi stojíme, dovnitř, ať už se tam ukrývá cokoliv, se v drtivé většině případů nedostaneme...), takže nás nepřekvapilo, když ochranka ohlásila full house.

Zase prší a svět je i po těch letech jen hodinový hotel, co aspoň zpívá Petr Fiala na největší stejdži (takže to musí bejt pravda). Když už jsme u toho Fialy, znáte tohle? Aneb nejzábavnější pocta (někdo tomu říká parodie, s čímž nesouhlasim) Mňáze z pera a hlasivek Petra Marka a Midi Lidi. Málokdo by to poznal, což je na celý věci nejzábavnější. Hezkej Dáreček.

Euzen jsou z Dánska  a jejich zpěvačka hraje i s Valravn (znáte z Colours verze 2010). Euzen, které jsme si pracovně pokřtili na Evžena, se schovávaj v elektronickym oblaku, ze kterýho občas vykoukne tu ruka tu noha třeba takovejch Portishead nebo Björk. A to všechno s rudovlasou divoženkou u kormidla.

Furt prší. Přestává až přesně s prvním úsměvem ZAZ, kterej je podbarvenej duhou (kolik tohle efektní ántré asi pořadatele stálo). Každopádně tak pozitivní koncert aby člověk pohledal. Sice jsem zezačátku měla trochu obavy, jak se Zaz, co je zvyklá hulákat na ulicích s muzikanty okolo, popasuje s podiem stadionovýho rozměru. Ale hned zpočátku se ukázala tahle obava bezpečně lichá. Hlas, co je nasáklej barem skrz naskrz, neskutečná energie a nasazení po dobu celýho koncertu. Myslim, že polovina v tu dobu neuvěřitelně našlapanýho auditória by tuhle holku, co prošla všemožnejma jazzovejma a bluesovejma kapelama, na místě adoptovala. A nevadilo, že ZAZ nedokázala poskádat ani tu nejelementárnější větu v angličtině, takže všechny její pokusy o to začít něco říkat anglicky, skončily vždycky u frániny (s jedinou pomocí slečny z publika, která v jeden moment pohotově překládala příběh k jedné písničce)... une belle amie tahle ZAZ. Body pro ní.

Žádnej bod si ale nezaslouží Alanis a ty dvě písničky, co jsem slyšela, než katapult zavelel pryč. Z mikrofonu se linulo něco, co připomínalo nevylazený rádio a po podiu pobíhala Alanis jako křeček v kolečku strojově z jedný strany na druhou. Chlad, profesionalita, nuda. od začátku mi bylo podezřelý tohle jméno na plakátech Colours a v praxi teď tenhle krok chápu ještě míň. Odcházeli jsme při Ironic... Ironie?

Na Árstíðir do Gongu to byla žel zase misssion imposible (naše chyba, přišli jsme prostě pozdě, tak jsme dovnitř už klasicky nevešli), ale prý to byl moc hezkej koncert, říkal pak kdosi.

Nicméně winter is coming a nohy bolej. Sedáme před jednu ze stejdží, kde snad něco začne a díky rukám v kapse (aby neomrzly) a tudíž nemožnosti kouknout do programu, co to bude, jsme připraveni na vše a žertujeme, že nás teď určitě čeká nejlepší koncert festivalu... Midi Lidi! Neodolatelná diskotéka s visačkou Petra Marka, co rád vaří a je stejně tak boží jako Arnoštek. Před podiem kotel nejlepších tanečníků diska a je fakt líto odcházet těsně před koncem, protože na největší pódiu začínaj právě Animal Collective aka Večerníček na dobrou noc.

Zvířecí večírek se vším všudy, kterému přihlížela jen hrstka statečných. Na většinu návštěvníků Colours byli Animal Collective zřejmě "příliš divní". Lidé odcházeli i v průběhu koncertu a tudíž pouhým postupem do mezer, které se před námi otevíraly, jsme se dostali po chvilce až k pódiu... bizár. Autističtí dobyvatelé vesmíru a jejich psychedelickej cirkus vtáhnul a pro mě byl jeden z nejlepších koncertů ve Vítkovicích. Kdyby mi takhle Panda a spol zahráli tenkrát v Arše, neodcházela bych z ní lehce zmatená a zklamaná. V Ostravě se zřejmě konečně živě protnuly zvířecí vesmírný vysílače s mým přijímačem. Možná to bylo i tím, že většina jejich setu byla postavená na nových věcech z chystané desky, ze kterých bylo zas hodně cítit to, co jsem na nich měla vždycky ráda. Nevypočitatelnost s dávkou psychedelie a zvířecích zvuků, energie, co umí připomenout to, co už lidstvo pod civilizačním nánosem dávno zapomnělo. Tříštění hudebních postupů a budování novejch překvapivejch celků. Bylo tam zase všechno, skorem popová Summertime Clothes na úplnej konec, nadšení mě doprovázelo na cestě noční Ostravou a pořád ještě vlastně tak úplně nevyprchalo.

Colours of Ostrava 2012 - pátek

O tom, jak se ostravské barvy přesunuly mezi tuny železa, rzi a strusky se už všude psalo. Měsíční krajina, ocelové město, kde spí duchové. Pro mě lákadlo, pro mnohé kopretinové důvod k pláči. Cesta tam okořeněná historkami paní, co s námi jela v kupé a vzpomínala, jak mezi těmi všemi věžemi, rourami a železem pracovala... mezi řečí i vzpomínala na ty, co je železnej obr spolkl nadobro. Těžko pak mezi tou vší zrůdnou nádherou stát a nemít respekt. Paní jsme už nepotkali i když nám na sebe dala i adresu, kdybychom náhodou snad chtěli v Ostravě přespat jinde než v detašovaném stanovém městečku, které bylo letos pro opozdilce (co si nestihli včas zakoupit flek pro stan u areálu) v Landek parku u Hornického muzea... nelituju nočních cest tam (i ta noční doprava už fungovala, když jsme do Ovy dojeli my), spát v parku pod důlní věží bylo vlastně bezva.

Pátek byl naším dnem jedna, tudíž o Rufusovi, Mogwai nebo Hjaltalín (jo, ti mrzeli) nutno přečíst jinde.

První, co jsme mezi rzí viděli, poté, co jsme se fascinovaně proklopýtali areálem, byli SEA + AIR , dvojice z Německa, která zaujala jak vizuálně (chlapík s knírem, co by mu ho mohl Adam Malysz závidět a malá drobná Řekyně, co pobíhala kolem a hrála na cokoliv, co zrovna byla potřeba včetně cembala) tak hudebně. Zněli jako byl se potkal třeba Bon Iver s Bachem a dali to spolu nad skleničkou dohromady. Lehkost, křehkost, nepodbízivost a upřímnost, to všechno z nich zářilo aniž by se musela tahle multikulty manželská dvojice moc snažit... hned první překvapení přímo v ocelovém srdci areálu. Sea and Air nejsou v ČR ani zdaleka prvně a doufám, že ne naposledy, takže když na ně někde narazíte, neváhejte.

Čokovoko, co se u nich chlapi řechtaj a ženský uvnitř občas brečej. Holčičí písně se vztyčenym prostředníkem a neholenejma nohama.

Bráchy Ebeny jsem neslyšela ani nepamatuju... ale asi je to už moc dlouho, co si člověk bulel do polštáře při jejich "Černovlásce" a s Ká po cestách z restauračních zařízení si pravidelně zpíval Tichou domácnost.... Možná, že už jsem na tu jejich laskavost na živo moc velkej cynik, možná jsem jen zrovna měla chuť na pivo a kus masa.

Při procházce deštivým areálem potkáváme pana Čí a překvapivě i naše frontové přátele, co bychom je na festivalu nečekali...

Míjíme francouzskou partu GaBlé, co se se svym autistickym elektro-rock-folk-popem-etc mezi rez hodili náramně. Občas jejich zvuk připomínal vrzání železnejch konstrukcí a beaty zas dětskou hru na bubeníky, co maj po ruce jen hrnec a kolejnici... živý, dravý a .... autistický.

Bobby McFerrin papírová velká hvězda a právem velkej titulek na plakátu, nicméně furt si myslim, že na "stadion" aka do plenéru nehodící se. Jeho hlasová cvičení se třemi vokalisty se rozpadávala v prostoru a ačkoliv lidi řvali nadšením, když se je pomocí prostého "nananá" v různých tóninách pokoušel rozezpívat, mně to přišlo trochu málo... přemejšlela jsem i o tom, jak by to asi dopadlo, kdyby se o totéž hodinu pokoušel kdokoliv, jehož jméno nezáří z plakátu obřími písmeny... pravděpodobně by pod podiem moc lidí nezůstalo a kdyby kelímky nebyly zálohované, možná by i nějaký na pódiu přistál, kdo ví.... Kolovaly drby, že prý Bobby nebyl v Ostravě ve formě, že se o něj pokoušela nemoc a proto se šetřil, nevím, každopádně mi jeho koncert ušima prošuměl.

Nicméně Antony and the Johnsons (v reálu bez the Johnsons, za to s Janáčkovou filharmonií) byl jiná káva a vlastně jeden ze dvou důvodů mého pobytu v Ostravě. Křehkej Antony s trochu nejistým ansámblem za zády (v jeden moment Antony poznamenal, že před filharmonií smeká, že je super, jak se byla ochotná naučit se tolik písniček kvůli jediný šou... myslela jsem v průběhu koncertu na totéž). Vlastně jsem přemýšlela i o tom, jestli by méně nebylo přece jen více a tolik smyčců není trochu na škodu celýmu tomu Antonyho mlžnýmu hudebnímu oparu, ale každopádně magii celýho vystoupení neubíraly... silnej a krásnej koncert silný a krásný bytosti. Antonyho naivní weird písničkářství já prostě ráda, jen v Ostravě mi ve výsledku bylo zvláštně, když svá poselství pronášel na místě, kde se jen o kus dál vznášela nasvětlená rudá vzducholoď Arcelor Mittal a zdálky se nesly beaty z dalších uřvanejch sponzorskejch zón... podobnej mrak se vlastně tak trochu vznáší nad celym festivalem a jak se s tím popasovat je otázka za milion... i když, co si budeme vyprávět, většině návštěvníků je to buřt, všechno je spíš challenge pro organizátory a duchovní vůdce festivalu. 

Poslední kapitolou pátečního dne byli The Flaming Lips, kapela, která mě z desek nikdy moc neoslovovala, ale všichni mi říkali, že živě je to položka ze šuplíku "must see", tož kucí pojďme. Obří masa diváctva, co byla ještě povzbuzována báječným moderátorem, co všechny přesvědčoval, že: "teď teda přijde něco, přátelé, teď přijde intro, ze kterého se všichni po..., takže bych vás poprosil, aby jste si potlesk nechali až na potom, protože vám garantuju, že po tom intru budete všichni řvát." WTF? Moderátora na festivalech považuju za jednu z nejzbytečnějších položek v rozpočtu a ti ostravští se dlouhodobě pyšní všemi možnými superlativy (od nejtrapnějších až k nejotravnějším)... jak je asi festival vybírá... nějakej konkurz s trapnejma historkama a měřákem juchavý idiocie? Asi.
Nicméně intrem a následujícími dvěma písničkami jsem byla katapultována na autobus... Zpěvák v kouli rotující na hlavách diváků, balónky a konfety, kapela vylézající z lůna ženy, na pódiu roztleskávačky a mimozemšťan a do toho unylej kytarovej pop... jsem stará? Hluchá? Kamenujte. A miřte přesně. Od Jé si s laskavým svolením zapůjčuji rekonstrukci pódiového vystoupení The Flaming Lips a tím dělám definitivní tečku za pátkem v moři železa a strusky.

Last minute - Crippled Black Phoenix

Obehranej příběh o tom, kterak bubeník z Electric Wizard potkal basáka z Mogwai a z tohohle spojení se zrodili Crippled Black Phoenix nemá cenu znova opakovat. Není zas tak důležitej. Tenhle početnej ansámbl z Británie se mi před dvěma lety postaral o srdeční zástavu a jejich večer na Sedmičce se nenápadně a nečekaně zařadil mezi ty nejlepší koncerty, co jsem kdy viděla. Upřímně. Tenkrát jsem o něm psala tohle a hlavně mi v hlavě zněl ještě dlouho. Zítra (28.3.) mají druhou šanci je zažít všichni ti, co tenkrát litovali, že na Kopec nedorazili i těch pár statečných, co dorazili a byli stejně zhypnotizovaní jako já. Hudba, co má stejně slupek jako cibule a můžete si při ní představovat všelicos.
Crippled Black Phoenix letos vydali nový dvojalbum  (Mankind) The Crafty Ap, které je koncepční, dlouhý a je na něm mnohem víc než na těch předchozích čitelný, koho maj kluci a holky hudebně rádi. Každopádně se pořád poslouchá docela dobře. Zkrátka jestli bude zítřejší koncert třeba jen zpoloviny tak magickej jako ten před dvěma lety, bude to furt koncert z kategorie těch, na který se nezapomíná... Crippled Black Phoenix se vrací na místo činu. 28.3. Klub 007 Strahov. Doražte.

Last minute - Einar Stray

Vzpomínám, jak jsme v roce nula šest vyrazili s Tláčou do Kolína nad Rýnem, abychom tam viděli Sufjana Stevense. Jel tenkrát svoje obří motýlí tour k The Avalanche, v kapele měl St. Vincent, která mu i předskakovala, během koncertu rozhazoval mezi lidi nafukovací supermany a bylo to celý k uzoufání hezký. Po všech LP krásách Sufjanova světa jako byla Illinois, Seven Swans nebo Michigan byl zkrátka na vrcholu. Představovala jsem si tehdy, kolik lidí by asi přišlo na jeho českej koncert, kdyby měl někdo koule ho pozvat a zaplatit... Kolínskej výlet se mi ale nevybavil jen tak. Vzpomněla jsem na něj okamžitě, co jsem slyšela první tóny z desky norskýho mlaďocha, kterej se zove Einar Stray a má na kontě zatím jen jednu novotou vonící placku, co se jmenuje Chiaroscuro. Mezi Einarem a Sufjanem je hned několik styčnejch bodů. Oba maj cit pro křehký a hravý melodie, podmalovaný i jinejma nástrojema než jsou jen kytary. Vícehlasy a sbory, co zní v pozadí jako zvonkohra, smyčce a dechy. Krása, co se třpytí a cinká a občas se burácivě otočí na druhej bok nebo se převalí jako lavina. Do Norska za tímhle vším jezdit nemusíte, stačí, když přijdete ve středu 29.2. do Akropole, kam Einar Stray dorazí a předvede svojí techniku šerosvitu. Mám věšteckou vidinu, jak tenhle kluk přijede do ČR znovu za pár let a lístek už nebude stát 250, jako teď, ale dvakrát tolik a Akropole mu stačit nebude, protože ho mezi tím někdo "objeví". Z tohohle chlapce něco bude! Takže by byla  škoda propásnout ono "teď a tady". A když připočtete na vrub celé pozvánce i fakt, že před Einarem vystoupí dlouho mlčící Bratři Orffové, dostanete už předem vizi čarokrásnýho večera. Strašně se těšim. Přijďte, bude to hezký, slibuju... zase...

jedna magická bez nástrojů za to v božích svetrech:

a jedna s kapelou a klipem: