End of the Road Festival (part 3)

Poslední den (neděle) začal malým hudebním překvapením alias duem Congregation , skvělá kytara, ženský hlas jak cirkulárka v neděli ráno na vsi, tak trochu blues, tak trochu punk, první ranní (polední) body pro tuhle dvojku. Následuje překvapení číslo dvě – parta mladíků s názvem The Wave Pictures .... čekala jsem kytarový indie pop až rock, který mě po dvou písničkách přestane bavit, byl to kytarový indie pop až rock, ale vydržela jsem ho až do konce … Možná i proto, že mi The Wave Picture tu něčím připomněli mého oblíbeného Morrisseyho a jeho The Smith, tu třeba další srdeční partu The Veils, občas mě pobavily jejich dada texty („…a sculpture is a sculpture, marmalade is marmalade, and a sculpture of marmalade is a sculpture but it isn’t marmalade“ – to mi v hlavě znělo ještě dlouho) a když se od bicích zvedl jejich bubeník, aby zazpíval tím nejroztomilejším způsobem song s názvem Now You Are Pregnant, bylo prostě vymalováno…
Po veselých klucích s kytarami tu byla veselá Kimya Dawson (foto) se svými ještě veselejšími  písněmi pro děti a dospělé, u kterých se bavili všichni, nicméně bučet, kvákat a mňoukat během písniček, jak nás k tomu Kimya vybízela, mě přestalo záhy bavit a jala jsem se raději prozkoumávat krásy okolí a v neposlední řadě krásy všemožných gastronomických stánků a stanů ( co se týče gastronomického zázemí , byl EotR vybaven více než kvalitně, všude kuchyně různých chutí, vůní a barev … Asie až Skandinávie … radost pohledět natož ochutnat – o skandinávském stanu by mohl vyprávět Pe, který s tamním personálem uzavřel pěknou mezinárodní družbu … a tak to má být)
Nicméně dožvýkat a alou na Jasona Molinu (foto) , projíst tohohle chlapíka, co se mimo jiné  skrývá za značkami - Magnolia Electric Co nebo Songs: Ohia, bych si neodpustila. Jason sám v tmavém obleku, kovbojských botách, s roztomilým kohoutkem na hlavě a se svou jedinou společnicí na podiu – kytarou. Čisté písničkářství s asociacemi vedoucími od Neila Younga k Willu Oldhamovi. Melancholie až za hrob, pro mě palec nahoru. Jason odehrál hodinku, kterou sice mnozí označili jako chladnou a odtažitou (nicméně, kdo potkal Jasona v džínách, triku a kšiltovce, po koncertě už zamíchaného v dav regulérních návštěvníků, může jen potvrdit, že v žádném případě není chladný a odtažitý, já ovšem tvrdím, že k téhle muzice to tak nějak patří … těžko si představit, že mezi melancholickými, tklivými písněmi bude někdo divákům vyprávět sklepácké frky. A navíc není pravda, že se během koncertu nešlo zasmát, to jste měli vidět pana Molinu, když ho uprostřed jedné zvlášť teskné písně začala atakovat vosa … výšky, do kterých se při jejím odhánění hlasově dostával, by mu mohla závidět lecjaká operní sopranistka.
Kanadští Woodpigeon , kteří hráli vzápětí, mě nezaujali kupodivu živě tak, abych zůstala na celý jejich vesměs pozitivní, mnoha nástroji a příjemným folkem protknutý koncert, a tak jsem, dnes již po druhé, dala přednost raději italské kuchyni.
Ta se protáhla až do mé další, povinné, hudební zastávky – čekal na mě Jeffrey Lewis , americký písničkář, který k tomu že zpívá, zároveň taky kreslí komiksy a má na svědomí řadu bookletů cédéček svých hudebních kamarádů (např. The Mountain Goats, kteří na EotR vystupovali hned po něm). Na Jeffreyho jsem byla zvědavá už jen proto, že týden před EotR měl vystupovat i v Praze na Sedmičce, kam dorazil s více než dvouhodinovým zpožděním, neb zřejmě poněkud podcenil srozumitelnost českého silničního značení a regulérně po cestě zabloudil. Jeffrey tehdy na Sedmu nakonec dorazil, koncert prý docela potichu (na Sedmičce se striktně musí končit ve 22:00, Jeffrey začal hrát kolem půl jedenácté) odehrál, nicméně to celé bylo už bez mé maličkosti, která čekání nevydržela a s vidinou šestky na nařízeném budíku zbaběle prchla.
V Anglii je značení ale zřejmě v pořádku, Jeffrey Larmer Tree Gardens našel a mohl si tak i mimo jiné se svým bratrem Jackem, se kterým tvoří nerozlučnou hudební dvojici, odehrát folkově-punkový koncert okořeněný i ukázkou jeho výtvarné tvorby a na závěr perličkou, kdy si s Jeffreym střihl regulérní punkový duet John Darnielle z The Mountain Goats. Príma !
No a poté už zmiňovaní The Mountain Goats (foto). Pánové  odstartovali menšími technickými problémy, díky kterým jsme hned na začátku slyšeli pěti minutové sólo na bicí, které celou dobu doprovázel o zeď opřený, čekající John Darnielle krčením ramen a rozpačitými výrazy, neb mu kytara ne a ne hrát … nicméně po netradičním úvodu se do toho pánové opřeli a donutili tancovat a zpívat většinu lidí v naplněném stanu (vedle mě stála skupinka veselých domorodců, co chytla kolem ramen asi padesát dalších cizích lidí, aby pod dohledem pana Darniella, vytvořila několik hromadných fotografií …. tož pěkné to bylo !
Celý festival pro mě uzavíralo Calexico (foto), pánové, co je má rád Pe i Glen, pánové, které znám a chovám k nim sympatie, ale nikdy mi při poslechu žádného z jejich kotoučků nebylo tak blaho,  abych na chvíli na všechno zapomněla a nechala se hudbou Calexica beze zbytku obklopit …. tentokrát bylo ale všechno jinak …. přiběhla jsem ještě plná Johna Darniella & Co na rozjetou party, kde ze všech přítomných okapávala radost …. na podiu i pod podiem se tancovalo a celou taneční party dirigoval jeden muž - Joey Burns a já pochopila, proč ho Glen má tak rád. Bezprostřední a vtipný frontman s podobnou jiskrou v oku, který si umí obtočit každého kolem prstu rychlostí blesku a věříte mu každé slovo, gesto, notu… U mě to zkrátka Calexico ten den vyhráli a stali se tou nejlepší tečkou za anglickými třemi dny … takže jsem už nic dalšího neslyšela a spokojeně jsem se vydala na poslední cestu směrem k našemu věrnému společníku - stanu, který, jak se ukázalo, zřejmě neunesl třídenní příval kvalitní muziky a pod tou vší tíhou se zhroutil … můžeme tedy mluvit o štěstí, že tu noc nepršelo a že se náš přístřešek, kterému praskly obě tyče, odporoučel až poslední noc…

Následující den jsme už jen zamávali nádherným zahradám a ponořili se po třech hlučných dnech zas do všedního ticha ….


photos by Elena Morelli

End Of The Road Festival 2008 (part 2)

Hudební sobota začala velkým dilema, a to sice čemu dát přednost … jestli oblíbeným Bowerbirds nebo taktéž oblíbeným The Accidental (foto), kteréžto obě kapely se jak jinak než kryly … naštěstí jen částečně, tak jsem viděla jak roztomilé folkové trio Bowerbirds, tak nádherné The Accidental. U druhých jmenovaných ( se kterými hraje Sam Genders z Tunng, který je zároveň i jednou z tvůrčích osobností kapely, takže markantní podobnost mezi Tunng a The Accidental není čistě náhodná ) jsem si poplakala, popukala (oni pánové a dáma jsou fakt velevtipní), odnesla si přiblblý úsměv na tváři a pocit, že nic lepšího už vidět a slyšet snad ani nemůžu. A až do odpoledních hodin mi všechny bandy dávaly více či méně za pravdu. Pe si ale třeba stejně tak, jak já před tím The Accidental , užíval zpěvačku Devon Sproule, která měla moc pěkný pestrobarevný klobouček a hrála tradiční anglosaský folk až country .
K čaji o páté mi ovšem začal hrát Justin Vernon (foto) aka Bon Iver aka další z mých zářících hvězd na End of The Road nebi a začal hrát ze své For Emma, Forever Ago a bylo na chvíli jakékoliv předtím a potom zapomenuto. Překvapením bylo, kolik energie Justin do koncertu dával (klidné, jemné momenty střídaly poctivé hlukové plochy, kdy židle, na které Justin většinu koncertu seděl, mu začínala být pořádně malá). Přísun šťávy z podia nemohlo nezaregistrovat i publikum, které mu jí po hrstech zase vracelo a nadšené projevy nebraly konce (nebylo se tedy co divit, když po koncertě zmizela „Emma“ z festivalového CD krámku rychlostí blesku). Pro Pe jasný vrchol všech 3 dnů. Pro Justina očividně taky zážitek, až se nad tou atmosférou chytal během koncertu za hlavu, a že se mu na festivalu líbilo, dokazoval i fakt, že zůstal až do neděle, oblékl „civil“ (manžestráky a batůžek) a chodil vesele a neúnavně pod všechna podia užívat si hudby jiných …. Krom toho, že je to hudební takřka genius, je to i sympaťák do morku kostí….
British Sea Power mi zahráli mé oblíbené kousky z desky Do You Like Rock Music ? i z desek starších, ale, ač je mám jinak hodně ráda, nějak mě po skvělém Bon Iverovi za srdce ani jiné orgány jejich kytarový nářez nevzal a nejvíc mě tak při nich bavil mistr Joda (foto), který je bedlivě sledoval a při tom se na dřevěné tyči nad hlavami prvních řad pohupoval do rytmu.
Po BSP přišla jiná písnička - trojka z Minnesoty Low (foto), kterou jsem taky měla ve festivalovém hledáčku mezi prvními. Koncert nezklamal – pánové a dáma krásně duněli, hlučeli, byli melancholičtí, energičtí a koncert nekompromisně zakončil Alan Sparhawk, kdy po dlouhém kytarovém dunivém sóle zčistajasna odhodil kytaru do publika (ta ještě nějakou dobu samovolně sólovala) a všichni tři se z pódia beze slova odporoučeli. Většina lidí (alespoň ti, kteří se zrovna neprobírali z bezvědomí po prudkém zásahu kytarou) byli tak konsternovaní závěrem, že ani netleskali (!). Po pár sekundách se aspoň vrátil basák Matt Livingston, aby poděkoval a rozloučil se, nicméně to vše až po otázce, která se nabízela a která zněla: „Je tu někdo ?“ Zvláštní, zábavné, dobré a přežila jsem ve zdraví.

Po skvělých Low následovalo pro mě největší zklamání festivalu aneb Sun Kil Moon . Mark Kozelek mě živě nebavil, jeho jemné písně mě ten večer přišly až příliš monotónní a tak jsem jeho koncert brzy vzdala a šla se aspoň na chvilku mrknout na jednoho z hlavních headlinerů festivalu – Mercury Rev, kterým energie sice na rozdíl od SKM rozhodně nechyběla, za to však jsem jejich rocku ozdobenému řadou podiových efektů, světel, dýmu, teatrálních gest zpěváka, prostě nepřišla na chuť …. Takže po chvíli opět přesun, tentokrát na dvojku, o které jsem prostě věděla, že mě zklamat nemůže. Two Gallants , dva chlapíci ze San Francisca, co hrají ve dvou a stejně jako třeba The White Stripes ve složení kytara a bicí. Na rozdíl od nahrávek, kde občas můžeme zaslechnout i jiné nástroje, koncert se omezil opravdu jen na zmiňované inštrumenty a byl tak krásně syrový, hlučný a v podání dvou gallantů opravdu zábavný. Nicméně opět jsem po nějakém časem opustila sál, protože v nedalekém stanu se začali chystat Shearwater.
(Ještě před nimi, dohrávala londýnská kapela The Chap a jejich takřka techno smršť vyluzovaná na housle stála taky za to!)

Ale pak už přišli texaští Shearwater (foto), kapelu založili v roce 1999 Jonathan Meiburg a Will Sheff, který už tenkrát byl nepostradatelný v mých veleoblíbených Okkervil River. Shearwater mělo být jen tišší a intimnější dítě Okkervil River, nicméně po čase zjistil Jonathan, že věnovat se dvoum kapelám a nepodvádět při tom ani jednu nelze a přestěhoval se natrvalo pouze k Shearwater a Will Sheff zjistil totéž a už se pro změnu věnuje jen svým Okkervil River (edit: podle posledních informací by měl Will Sheff a chlapíci z Okkervil River doplout 23. listopadu i do pražského Rock Café !!!). Vystoupení Shearwater na festivalu, bylo jejich úplně prvním koncertem v Británii, takže si vysloužilo i jediné uvedení konferenciérem na EotR, jako důkaz, že se jedná opravdu o mimořádnou událost se najednou odněkud vyloupl chlapík s vousem a čepkou a pronesl dvě věty, kde zdůraznil, že je „excited“ a že nastupují Shearwater. A to, čeho jsem byla v malém vydýchaném stanu svědkem, bylo tak strhující, že jsem chvílemi skoro ani nedýchala (pravda, nebylo moc co). Jejich psychedelický folk-rock mě přikoval na místo a ještě v noci a následující dny mi v hlavě lehounce hučel. Těžištěm koncertu bylo jejich letošní album Rook, ale zazněly i věci starší, to převážně z jejich oceňovaného kotoučku Palo Santo. Zážitek tak intenzivní, že ze mě vysál i ten zbytek energie, co po celém dni zůstal a nechal akorát tolik, abych se bezpečně dopravila do svého spacáku a tam upadla do kómatu (pár fotek z koncertu ZDE) …před námi byl poslední den …

A opět mezi řadou ten den prošvihlých umělců se skví jména jako Seabear, Baby Dee, Friska Viljor, Threatmantics ad…
Photos by Big Marvin ,Elena Morelli, Pe

End of the Road Festival 2008 (part 1)

Není nad to si prodloužit hudební léto …i kdybyste kvůli tomu měli letět až do země červených telefonních budek, kde neumí jezdit na té správné straně silnice, kde proprší většinu roku, a kde si vymysleli někoho tak geniálního, jako je Sherlock Holmes. End of the Road Festival  se odehrával tři dny v místě zvaném Larmer Tree Gardens (od Bathu co by kamenem dohodil ... místo, kde se, když tam zrovna nepobíhají hudebníci a diváci, konají třeba svatby nebo se tam prostě můžete jen procházet a kochat se) , které je natolik kouzelné, že bych tam nejspíš vydržela i týdenní dechovkový festival…. uprostřed zahrad, pávů, stromů, koutů (kde člověk mohl být úplně sám, kdyby jen chtěl), cestiček (co byly lemovány pentlemi, světélky, a které vedly třeba k mýtince s osamělým piánem, na které jste si mohli v klidu preludovat a nikdo ho během festivalu nezdemoloval, jak by se nejspíš stalo v ČR během půl hodiny), uprostřed toho všeho jsem zapomínala, že první den nám propršel, že dny následující se všichni brodili bahenními závějemi a že večer už byla trochu zima…. pravda, za to všechno mohl i souzvuk jmen v tamním lineupu, který mi někdo šil snad přesně na míru … Organizátoři festivalu, aby toho neměli málo, ještě vydávají nahrávky pod značkou End of the Road Records a pomáhají kapelám jako např. americkým The Young Republic (kteří zde hráli pro jistotu hned dvakrát - nebyli sami - a hned první set v Big Topu stál za to) nebo možná o něco známějším Kanaďanům Woodpigeon.  

A protože v Anglii bylo tolik podnětů, zvuků, vůní, barev, nálad, že by to jeden jen těžko zaznamenával, občas dokreslí, prokreslí barevně i Pe. 

páteční Garden stage

piáno end of the road

in rainbow

tajemná zákoutí

dáma s pávem

Pokud by se vám do Larmer Tree někdy zachtělo, určitě leťte do Bristolu (Londýn je dál a dražší), nejbližší a nejlevnější ubytování (pokud přiletíte o den dřív jako my) je Funky hostel v Bathu (a navíc jeho boss vám udělá rezervaci na čestné slovo přes mail). Půjčte si auto (drby o tom, jak je složité řídit volant na opačné straně vozu, nemůžu si pomoct mi přijdou nějak mimo – jednak všichni řidiči jsou x-krát tolerantnější než v Česku a většina jich jezdí pomalu a přiměřeně), protože tak se dostanete nejpohodlněji až na místo. Vstupenky na festival zakoupíte pohodlně přes net (příští ročník se začal prodávat už 15. září za zvýhodněnou cenu 90 £). Pak už jen zaklínat nebe a déšť…

Pátek

První den, první procházka po zahradách, první nakouknutí pod rozličná podia, vybíráme to, na kterém hraje svou poslední čtvrthodinku chlapík jménem Kelley Stoltz. Festivalový katalog (nádherně vyvedený) uvádí hudební podobnost mezi ním a Jeffem Buckleym a něco na tom fakt je …. Zůstávám na The Acorn, partu sympatických Kanaďanů, která hraje indie-folk a poměrně příjemně se poslouchá… 

Ale pátek je svátek, na mě čeká má osobní hvězda … dámy a pánové, voilà monsieur Micah P. Hinson!  A od začátku hned pěkně od podlahy hulákaná Diggin´ a Grave s vazbící kytarou a zmítajícím se hlavním hrdinou (Pe je překvapen živelností páně Hinsona, prý čekal, že bude stát jak solnej sloup a hrát jen country … to modří už vědí :), přechází plynule třeba v “… constantly craving what isn’t mine …” (Tell Me it Ain’t So). Parádní koncert, plno barev, poloh, věci starší i nové a na závěr přišlo i poděkování a poklona mladé paní Hinsonové sedící ten večer za piánem (včetně připomenutí toho, kterak ji Micah požádal o ruku). První vrchol festivalu vzal Micah ztečí a já vyhlašuju konkurz na hrdinu, který tohohle kluka doveze do ČR.

Dirty Three parta kolem Warrena Ellise, muže s noiseovými houslemi a s výzorem zdivočelého trampa. Warren Ellis v mých očích neodmyslitelně patří vedle Nicka Cavea, tam ho mám ráda, tam mě nesmírně baví. Dirty Three mě bavilo prvních dvacet minut … šlapalo to, Warren se svíjel (nedalo se při jeho tanečních kreacích nevzpomenout opět právě na Cavea – bratra v tanci), trápil své housle seč mohl, kapela ho výborně doplňovala, celé to byl intenzivní hlukový šrumec …. ale myšlenkami jsem byla spíš už kdesi jinde …. Mistr Ellis jistě promine a nezanevře na mě, já na něj taktéž ne. V rámci následné procházky po festivalovém areálu jsem zaslechla bohužel jen konec koncertu spolku, který si říká One Little Plane, čítá dva mladíky a jednu slečnu, co zpívá jako kdyby Björk jamovala s holkama z CocoRosie, roztomile si občas plete akordy a vůbec jsem maličko litovala, že jsem jí místo vousáče nešla objevit o pár minut dřív … inu stalo se, tak aspoň takhle nenápadně slečnu a pány doporučuju.

Poslední zastávkou prvního večera byla zastávka, na které jsem pobývala dva dny před tím v pražské Roxy … stanice jménem Conor Oberst & The Mystic Valley Band. A nutno říct, že jí vlak jen profrčel, jak rychle tenhle koncert utekl. Roxy měla výhodu v komornější atmosféře, festivalové nasazení celé kapely bylo ovšem taky radost sledovat. Oba koncerty měly společné songy z poslední Conorovy sólovky, malou vzpomínku-připomínku „domovských“ Bright Eyes, sehranou kapelu a můj vzdech na závěr nad tím, jak tohohle chlápka prostě můžu za každého počasí.  

Nicméně spolu s tím, když nám Conor všem mával na rozloučenou, jsem si uvědomila, jak moc mě bolí nohy a jaká že je mi vlastně zima, tak chtě nechtě jsem další výpravy za muzikou vzdala a šla se ohřát do spacáku … a snad mě jednou přestane mrzet, že jsem nakonec nešla na Akron/Family (které jsem slyšela jen z dálky a byli i z té dálky TAK skvělí, že jsem opravdu v jednu chvíli chtěla sebrat zbytek sil a ze spacáku - nebo lépe se spacákem - se na ně vrátit, leč byli daleko předaleko ….). 

Samozřejmě nám z pátečního programu ještě uniklo plno věcí (nepochybně zajímavých jako např. By The Fireside, Laura Marling, Dead Meadow, David T. Broughton, Adrian Crowley, John Fairhurst atd.) 



Photos by mondoinmi7,  James Nguyen, Elena Morelli,  Pe

Co měsíc dal ....

Poslední opravdu letní dny přivály pár hudebních večírků, o kterých tady nepadlo ještě ani slovo. Ten první očekávaný večer (10.8.) na pražské Sedmičce byl ve znamení hezounů z Portlandu aneb k poslechu a tanci hrála úderná trojka Menomena. Před ní ještě „dámská“ skupina The Vibrarians , která, s vizáží spartakiádních cvičenek, hrající svoji verzi garážového punku, působila jako kompletně z jiné planety … Nicméně chlapíci z Menomeny žijí na téže planetě jako já a mluví hudební řečí, které rozumím, takže jejich společnost mi byla po celou dobu rozmilá … radost udělali oblíbenými kousky, ať už třeba Muscle n´Flo , The Pelican a mnohým dalším z obou mnou sakra protáčených řadovek (I Am the Fun Blame Monster! a Friend and Foe) … přesně v deset konečná … škoda, vydržela bych poslouchat a pokyvovat uznale hlavou spolu s ostatními ještě dlouho … jen to tričko jsem si už nestihla koupit … takhle ho budu muset jen závidět těm, co stihli…
a pár obrázků z koncertu

Druhé srpnové zastavení (19.8) bylo v neútulné hale HC Sparta, kde se pokoušeli vykouzlit Island skřítkové ze Sigur Rós. Islandský orchestr snivců ovšem přijel úplně sám, nepřivezl ani smyčce, ani dechy, mnohým to vadilo, já jsem zpočátku taky fňukala, že neuvidím holky z Amiina, ale nakonec to i bez nich byl ten nejlepší Island, jaký se dal z té sparťanské bídy vykouzlit. Před mnoha lety mi je pomohl objevit kamarád, který mi strčil do ruky jejich Ágætis byrjun a řekl: „plav“ … od té doby proplouvám jejich hudbou a baví mě. Jediné mírně nepříjemné loknutí si, je pro mě jejich poslední deska, kde je na můj vkus moc juchavých melodií (které znějí jako ujetější Coldplay) a maličko míň toho, co jsem na Sigur Rós měla vždycky ráda … ale i tak pro ně mám dál slabost … což mi asi už zůstane… Z poslední desky v Praze zazněly jen asi tři kousky, takže ta novota nakonec ani tak nebolela. Pánové Jónsi, Goggi, Kjarri a Orri se snažili, byli melancholičtí (jak se od nich očekávalo), chvilkama zlí (jak se od nich očekávalo), skřítkoidní a vůbec fajn. Ze starých kousků, jako třeba Olsen Olsen, Hoppípolla, Glósóli jsem měla neskrývanou radost, ty nové šly živě poslouchat, ale podobnost s popovými Coldplay se neustále drala na mysl … nakonec nám Sigur Rós tu velkou a ošklivou Spartu papírkově zasněžili a ona pak už skoro ani nebyla tak velká a ošklivá … tož, pěkné to vlastně bylo.
a obrázky i skřítků

Za pár dní mi ale islandský zážitek poněkud přehlušil zážitek z pánů Dulliho a Lanegana, viděných a slyšených pod společnou značkou The Gutter Twins, kterak hrají v pražské Akropoli (21.8). Oba pánové toho mají v hudbě už leccos za sebou, oba jsou spojeni s řadou projektů, ať už třeba The Afghan Whigs v případě Dulliho nebo grungeových Screaming Trees , řady sólových desek a spolupráce s každým, koho si snad dokážete představit (The Twilight Singers, Soulsavers, Queens of the Stone Age, Isobel Campbell etc…) v případě Marka Lanegana. Druhý jmenovaný je navíc majitelem jednoho z nejerotičtějších hlasů na hudebním písečku...

The Gutter Twins hráli bez předkapely, hlasitě, úderně, dlouho a skoro potmě (ze zadu je mírně osvětlovalo jen pár reflektorů, diváci celou dobu viděli pouze namodralé obrysy pánů pekelníků), což pěkně pohromadě vyvolalo tak intenzivní zážitek, že jsem měla dvě hodiny permanentně husí kůži a při The Stations , Each To Each nebo Front Street (z desky Saturnalia) se mi leskly oči … opravdu … hlasově koncert táhl poskakující a evidentně bavící se Dulli s hlasem motorové pily (jediná piha na kráse byl chvilkový pocit, že na podiu vidím místo siluety Grega Dulliho, siluetu Jirky Paroubka … naštěstí pro ostatní se mnou tenhle pocit nesdílel již nikdo další), oproti tomu naprosto statický Mark Lenegan (myslím, že během koncertu ani jednou nepřešlápl a ruce si k mikrofonovému stojanu asi zřejmě pro jistotu přilepil … na druhou stranu mám tušení, že jsem ho zahlédla, jak v jeden moment hnul koutky úst směrem vzhůru, což značilo úsměv … Praha měla tedy štěstí !) dodával potřebné hudební „koření“. Kouzlo The Gutter Twins je v tom, jak to oběma společně neuvěřitelně ladí… kombinace Dulliho nabroušené pily a Laneganovského extra hlubokého hlasu je totiž přímo elektrizující. K tomu všemu naprosto skvělá kapela s výbornou rytmiku … něco tak přesného, úderného a našláplého jsem na koncertě neslyšela dlouho, předlouho …uf … ne, nešlo o nějakou nostalgii, připomínku toho, že na podiu stojí v podstatě legendy, šlo o jeden z nejenergičtějších, nejintenzivnějších a pro mě nejlepších koncertů posledních několika let … jestli se něco už teď zařadilo mezi mé pomyslné vrcholy hudební sezóny, jsou to dvojčata Lanegan a Dulli … bez debaty … stoprocentně … amen.
A opět něco od pánů fotografů

Poslední zastávkou bude Střelecký ostrov (23.8) aneb další díl pravidelných večírků party ze Silver Rocket. A že letošní Silver Rocket Summer Stroj večírkem byl ! Letos šťavnatě poskládaný lineup (Zkouška Sirén, Fetch!, Elektročas, Děti Deště, OTK a něžní Made Out Of Babies … navíc po ukončení hudebního pekla měl přijít film … a jaký jiný by se hodil lépe než Vynález Zkázy, že) … ovšem o ten večírek šlo nakonec především … krom celodenního zvukového výplachu, jsem potkala asi sto tisíc lidí, co jsem neviděla asi sto tisíc let ... uznala, že zpěvačka z Made out of babies je křehká kopretina ... zjistila, že člověk, se kterým se už nějakou dobu zdravím a hlásíme se k sobě na koncertech i jinde, hraje s Fetch! (svět je malej a to je tak, když člověk nejprve slyší a pak až vidí) ... pobavila se, když mi jeden z mých last.kamarádů při procházce po Střeláku tvrdil, jak dnes nesmí moc konzumovat, neb má druhý den práci a v deset už byl tak namol, že nemohl ani chodit, natož mluvit.... a Vynález zkázy byl taky super, neviděla jsem sto let a ten večer taky ne, protože jsem cca po dvaceti minutách usnula a probudila se až hrozivou zimou ... inu vzbudila jsem i ostatní, kteří spali v roztodivných pozicích, přeskákali jsme podobně i jinak vytuhlé hloučky milovníků dobré muziky a tak večer skončil ... bylo to zábavné .... za rok na startu stříbrné rakety zas na viděnou !

Tom Waits - 21.7. 2008 Praha (!), Kongresové centrum

Pondělí byl můj den D … T … W … Tom Waits na dosah ruky, očí, uší, se mnou ve stejné zemi, městě, místě, hodině … asi jsme byli moc hodní. S Ká jsme se za pondělí modlili od střední školy a ono to vyšlo (druhý, za jehož příjezd jsme se tenkrát modlívali, byl Morrissey … nešlo by nějak zařídit i tohle ? Prosím … :)

Před Pakulem fronta, skoro letištní kontroly (všeho všudy tři) a pak už jen naše místa na balkoně, odkud máme podium jak na dlani ... je to celkem vejška…

Jeviště, vypadající spíš jako útulné vetešnictví, je plné oblých tvarů – je skoro do kulata, nad ním visí (opět do kruhu) staré megafony, tlampače a jiné halofony, všude jsou připravené všemožné hudební nástroje, uprostřed vyvýšené kruhové podium - pro ten večer manéž jednoho muže … muže v obleku se starým kloboukem a hlasem rozpoznatelným mezi miliony, mužem, co nás ten večer posadil na naše natěšená pozadí. Před tím ještě třičtvrtěhodinku vyčkat, než se lidský had nasouká přes všechny kontroly na svá místa a…

Husí kůže, pětimetrová vlna štěstí při úvodní Lucindě, kterou jsem zprvu skoro nepoznala. Waits v těžkých vysokých botách vydupává rytmus, po každém dupnutí rozvíří oblak prachu … působí jak loutka na provázcích, jak se po každé písničce uklání, kymácí, mírně smeká klobouk a hecuje diváky k ještě většímu nadšenému křiku … záda mu skoro po celou dobu kryje výborná kapela s Casey Waitsem (Waitsem juniorem) za bicími ... je to kabaret, divadlo, špína, prach a slzy … Innocent when you dream je na přání a lidi zpívají … opatrně, ale přece … nevadí, že s námi moc nemluví, jeho „sakra, jak se máte?! “ je fajn. Mluvit začíná (aspoň trošku), až když si sedá za piáno a hraje chvilinku (několik písní) sám, klidně, blues … celé to je celou dobu zabalené v krásném zvuku a barvách, které se slévají, mísí, (Kač později říká, že jí ty barvy připomněly dětství a hry s vodovkami, kdy jsme na mokrý papír prskali s dětskou nesystematičností barvy a ty tvořily rozpíjející se a různě se slévající a proplétající obrazce ) … Zaznívá plno věcí z desek Rain Dogs a Mule Variations mých oblíbených ... Make It Rain a Waits na sebe nechá padat zlaté flitry, trochu smutný, tušíme, že se konec blíží, opona spadne a nám se ještě nechce z lokálu odejít … Waits si jde na kraj jeviště podat s lidmi ruku ... všichni křičí, tleskají, stojí,… ale už jen dva poslední přídavky a pak definitivní adieu. Před Kongresákem ještě všichni sdílíme překvapení a potěšení z mnoha zahraných starších věcí, zkoušíme identifikovat některé skladby, shodujeme se, že některé nám známé jsme tak, jak byly zahrány, málem nepoznali … a vůbec oči svítí, uši se tetelí a večer jako by nechtěl skončit … bylo to moc fajn ... jsem ráda, že jsme tam s Tomem všichni byli …

na závěr přikládám jeden pravděpodobný setlist, který sestavili mo(u)dří, přičemž já bych doplnila ještě Čokoládového Ježíše, ánšto si myslím, že ten večer zazněl též, i když na seznamu není ... a nebude jediný ... kdyby měl někdo pocit, že ví přesně, co Tom ten večer hrál, budu moc ráda, když se o svou vědomost podělí, doplní atd.. :) :

1. Lucinda
2. Down in the Hole
3. Falling Down
4. All the World Is Green
5. I’ll Shoot the Moon
6. Cemetery Polka
7. Hang Down Your Head
8. Eyeball Kid
9. Rain Dogs
10. On the Nickel
11. Invitation to the Blues
12. Tom Traubert’s Blues
13. House Where Nobody Lives
14. Innocent When You Dream
15. Lie To Me
16. Hoist That Rag
17. Bottom of the World
18. Trampled Rose
19. Jesus Gonna Be Here
20. Dirt in the Ground
21. Make It Rain
***
22. Other Side Of The World
23. Singapore

a ještě jedna úvodní Lucinda z Prahy

a Make It Rain z Milana pár dní před Prahou

Colours of Ostrava naposledy (neděle)

Neděle má pomalý rozjezd, v plánu je, jak to tak na hudebních festivalech chodí, učinit několik návštěv divadelní scény, mrknout na slam poetry a pro zpestření si dát nějakou tu muziku, když už tedy všude kolem něco hraje ….

Bohužel při čekání na dětské (třetí den festivalu se na dospělácká představení už moc necítíme :) představení souboru Buchty a Loutky, musíme přetrpět pár minut monotónní produkce kapely O5 & Radeček, přičemž o jediné vytržení se postará pan Tlačenka, který pojme nápad, jistě geniální, si zkrátit čekání na loutkovou pohádku pro nejmenší v pohodlné houpací síti, do které naskočí tak elegantně, že se s ním síť v zápětí zase rázně rozloučí ještě elegantnějším vyklopením. Nastává všeobecné veselí a panu Tlačenkovi je uděleno porotou, složenou z několika náhodných svědků jeho akrobatického vystoupení, maximum bodů za umělecký dojem…

Následuje divadlo, a sice místo původně slibovaných „Neposlušných kůzlátek“ (matka koza si prý ošklivě hnula se zády) kus „Žabák Valentýn“. Příběh o žabákovi Valentýnovi, který se vydá do světa hledat princeznu a místo toho najde kamarádku v podobě ptačího mláděte Izabely, ze které se následně vyklube ptačisko, pro žáby z nejnebezpečnějších, a sice čáp, je vtipný, hravý a milý. Buchty a loutky mají odpoledne hrát ještě jednou , a to (tentokrát pro dospělé) Rockyho, začínáme se těšit.

Cestou z divadla potkáváme slam básníky, respektive vidíme v akci jednoho, který zrovna na podiu s mikrofonem básnicky přiznává, že asi není příliš dobrý, když nevykouzlil u diváků úsměv na tváři a vzápětí se zaplétá do „ismů“ … jdeme dál, slov, která končí na –ismus je hodně a tušíme, že básníkova produkce bude ještě asi dlouhá (později dostáváme od Pana melouna, který shlédnul celou jeho produkci, informaci, že se jednalo o básníka velmi - ve slam oblasti - renomovaného).

Míjíme a mísíme Ivana Hajniše a jeho bluesový ansámbl, skupinu KOA, která zrovna dohrává v Tentu jednu svoji „lidovku“ v podání Franty Raby (je mi zas smutno z toho, jak smutné je to bez Zuzky) a vracíme se zpět do oázy, kterou pro nás pro ten den představuje Farská zahrada a divadelní scéna.

Vybíráme strategická místa pod keři, které zajišťují stín i jakous takous ochranu před případným deštěm (v dálce jsou opět vidět mračna) a čekáme na Rockyho IX. Loutkový Rocky se odehrává na dvou jevišťátcích, která v průběhu představení mění neustále kulisy, účely, loutkové herce … Buchty a loutky na sebe vrší povedené i méně povedené gagy, hrají si s formou i slovem (obé místy až dada), v závěru dochází i na velký boxerský zápas (ostatně jako v každém Rockym), ten je v Ostravě však poněkud dramatičtějšího rázu … zhruba od poloviny představení začnou krom dvou medvědů mafiánů na jevišti, strašit i černočerné mraky plouživě se přibližující po ostravské obloze. Těsně před koncem – respektive před zahájením osudového Rockyho zápasu o titul – začnou padat první kapky, zprvu neškodné, schováváme se na našich místech umístěných v hustých keřích… Na jevišti probíhá dramatický boxerský zápas, do kterého naráz začnou lítat vzduchem větvě, listí ze stromů, kulisy … po chvíli už není příliš jasné, kdo proti komu boxuje a kdo je komu soupeřem … příroda začíná hrát hlavní roli. Herci zachraňují své dřevěné svěřence, kulisy, sami sebe … náš úkryt se stává hrubě nedostačujícím a velíme ústup. Protože toi toiky i přilehlý stánek s občerstvením jsou už obsazeny, směrem ústupu je zvoleno kryté podium. V bezpečí právě včas, přes hustý liják není pořádně vidět, k vodě se náhle přidávají kroupy, některé i velikosti třešní. Konec světa. Dojem z apokalypsy umocňuje ještě mladý muž prchající na podium hned po mně, který do půl těla nahý, třesoucí se zimou, do ohlušujících hromů a blesků, impozantně křižujících oblohu, křičí cosi o bohu … Na podiu se nás spolu s Buchtami a loutkami krčí cca třicet. Dostáváme aspoň na jevišti od pánů z Buchet barevný program jako bolestné za nedohrané představení … kdyby těchto pár (desítek) řádků četl snad někdo, kdo ví, jak loutkový Rocky s pořadovým číslem 9 dopadne (i když myslím, že předpoklad, že „dobře“ je asi správný :) , ať dá určitě vědět !

Díky přírodnímu běsnění byl program Colours místy úplně ochromen, na podiích se rychle dávalo dohromady, co se jen dalo, hasiči odčerpávali obří jezera, která se tu a tam vytvořila, lidé se brodili vodou , bahnem… nicméně organizátoři se rychle oklepali, udělali pár programových škatulat, tu něco přeložili, tu něco zkrátili a frčelo se dál.

Večeřet u elektropopových Cartonnage se příliš nedalo, přesouváme se na Budoár staré dámy a užíváme si jejich zkrácený, ale výborný koncert (mimochodem jejich novou desku vřele doporučuji).

Začíná zas pršet … volíme úkryt v Tentu ve společnosti Fru Fru, odkud po chvíli prcháme, přestože venku padá voda. Pláštěnky jsou nedostatkové zboží, zjišťujeme, k čemu všemu je dobrý pytel na odpadky a utíkáme zmoknout tam, kde hraje Habib Koité & Bamada. A hraje úžasně, všude se tančí ... jsem jenom loutka na provazech deště .... Poslední tečkou za mokrými Colours of Ostrava obstarávají Gogol Bordello, každému už je jedno, že je mokrý, pokrytý bahnem, je mu zima, šílený Eugen Hütz hecuje sebe, diváky, kapelu, cáká kolem sebe víno, buší na cokoliv, co se mu dostane pod ruku, je to cirkus, maniakální kabaret, čistá energie, úplná tečka… pak už zbývá si jen dát poslední teplou medovinu, probrodit se bahnem ke stanu, zkontrolovat škody a definitivně se s letošním ročníkem Colours of Ostrava rozloučit ….

Colours Of Ostrava (sobota)

Sobota začala tak, jak pátek před tím skončil, a to sluníčkem, které nás ráno vyhnalo ze stanu rychlostí blesků, které měly přijít k večeru.

První koncertní potravou, hned po té, ze které se skládala naše snídaně, byl ansámbl Filipa Horáčka, pražská Prohrála v Kartách aneb trocha té nostalgie a pozdrav do Žluté Pumpy :)

Po předkrmu naservírovaném karbaníky z Prahy se přes mostek vyrazilo na „buránka regionálního charakteru“ - Xaviera Baumaxu . Ten měl svou obligátní tak trochu šílenou jiskru v oku, kdo znal, nepřekvapilo, pobavilo, kdo neznal asi si dodnes myslí, že si Xavi opravdu do Ostravy odskočil z turné s Davidem Kollerem …
Dáváme jen začátek a pelášíme sednout před prkna, která znamenají svět.

Na divadelní scéně je už skoro připraveno tvůrčí duo SKUTR a jejich „recyklovaná asijská commedia dell´arte à la Tarantino“ s názvem „Mistr a žák“. Tak trochu kung-fu, tak trochu Pulp Fiction, trocha toho fyzického divadla, akrobacie (klobouk dolů, metat salta na přímém slunci v 30 stupních Celsia, kdy z diváka lilo, a to seděl víceméně bez pohybu), živá hudba, 4 lidé v příběhu setkání mistra a žáka. Místy hodně vtipný kousek pod taktovkou Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského s Rosťou Novákem v jedné z rolí … V případě SKUTRu u sebe sic nemůžu plně hovořit o objektivitě (minimálně jedna polovina autorské dvojice a jedna čtvrtina hereckých představitelů je mi poněkud blíže už od dob školních gymnaziálních škamen), ale Mistr a žák mi naprosto kápl do sobotní ostravské noty … palec hore.

Cestou z divadelní scény míjíme produkci italských Aim, která nás ani nenutí při procházení příliš zpomalit a přesouváme se opět na druhý břeh do sauny v Tentu, kde svůj křehký set má mít Lou Rhodes. Éterická Lou Rhodes se v nesnesitelném horku málem roztekla, zpívala sama s akustickou kytarou, stěžovala si na to, jak se jí horkem lepí prsty ke hmatníku, na oko se zlobila na fotografy, že jí fotí, když vypadá jak rajče, od jejích bývalých Lamb zazněl Gabriel, který sklidil asi největší ovace, hodina, konec, alou doplnit tekutiny…

Dilema, zda čekat na hrozivě černé těžké mraky, co se přibližovaly nebezpečně rychle, nebo na Sinéad O´Connor, vyřešil Pan meloun, který v den předchozí přišel nadšen z koncertu, jehož hlavní protagonistkou byla Australanka se severskými kořeny Inga Liljeström. Inga hrála svůj druhý koncert na Colours v klubu Templ na Stodolní ulici … věříme doporučení …vyrážíme … mraky jsou nám v patách…Právě včas, u vchodu do klubu nás chytí průtrž mračen … mokří už zůstáváme po celou dobu koncertu, ne že by do klubu pršelo, to jen, jestli jsem o předchozím koncertu ve festivalovém Tentu mluvila jako o sauně, to jsem ještě netušila, co nás čeká v Templu. Vydýchaný, takřka vřelý vzduch, přelidněný klub, zavřená okna … podmínky na omdlení, nepomáhá ani v jednu chvíli led, který Inga rozhazuje mezi diváky … ale ač jsem před tím měla skoro potíže vydržet hodinku Lou Rhodes, skoro dvě hodinky ve stoje mi v Templu nečiní až takové obtíže …je to hlavně tím, že Inga je anděl … Pravda, poněkud temnějšího ražení, doprovázená francouzskou kapelou ve složení, violoncello, bicí, kytara, kontrabas, klávesy, samply. Jediný „nástroj“, který při koncertě ovládá Inga je, krom dětského břinkostroje při jednom z přídavků, hlas občas modulovaný pomocí rudého sluchátka, do kterého se šeptá, křičí … temná atmosféra je dotvářena působivými vizuálními klipy promítanými nad hlavami diváků … písně s poetikou film noir, jemné až intimní pasáže střídají ty čistokrevně noisové, kapela vytváří hutné hudební plochy, je to tiché, hlučné, dojemné, znepokojující, silné, geniální … jestli je někdo pro mě objevem letošních Colours, je to tahle jemná dáma s milým vystupováním, která se ovšem na podiu mění v nefalšovanou femme fatale…
Okouzlena odcházím … že jsem neviděla ani stín Sinéad O´Connor, mi nevadí.

Poslední kapelou, kterou jsem viděla (ač plány byly původně úplně jiné) , byli britští Goldfrapp . Ale přiznám, že poněkud „unavena sluncem“, jsem se na ně nedokázala řádně soustředit a po prvních asi 3 pomalých procítěných písních jsem se odebrala sledovat zbytek jejich vystoupení z přilehlých hradeb… koncert, jak se vzápětí ukázalo, to měl být řádně hlučný a našláplý, já jsem ovšem v pauzách mezi songy sledovala oblohu, kterou začaly nenápadně křižovat blesky, až se nakonec spustil mocný liják, který nás, spolu se stovkami dalších, vyhnal pod blízký most přes Ostravici. Tam jsme asi hodinu čekali, kdy tenhle obří vodopád aspoň o trochu zmírní svou intenzitu. Marně …

Těžké bylo rozhodnutí oželet Koop , na které jsem se hodně těšila, a kteří mi asi nějak nejsou souzeni (loni svůj pražský koncert v rámci Midnight Sun na poslední chvíli zrušili), stejně tak jsme stanu dali přednost před veterány Hawkwind a Havelkovými Please The Trees, kteréžto produkce jsme měli ještě v sobotním plánu. Příště … Koop snad už určitě … A Hawkwind nám ještě dlouho a nahlas hráli do snu …