Pour Féliciter

 -- Moji milí, ať nás v roce "raz dva" na konci duhy čeká jen to, co dokážeme unést. eL --

Another storm behind the clouds (2.12. dEUS, Backstage, Mnichov)

Ještě než se začne za každým rohem rekapitulovat a uklízet paměť (aby byla kapacita na další radosti se štítkem s dvanáctkou), ještě jedno krátký zastavení. Dlouho jsem totiž veřejně nevykřičela, že nejlepší kapelou na světě je banda Belgičanů, ke který je třeba se modlit s každou novou deskou a v mezidobí mezi nima aspoň pomazávat obaly těch starejch vonejma olejema. Kapela, co už kroutí bezmála dvacátej rok a je u toho stejně sexy jako na začátku devadesátejch. Navíc zkuste v Belgii ukázat aspoň na jednoho muzikanta, kterej s ní někdy, aspoň chvilku, nehrál. Čas na upřímný vyznání svejm láskám zase jednou nadešel a neni to těma blížícíma se Vánocema. Jasně, že řeč je o dEUS, víc variant není.

dEUS letos vydali skvostnou desku a eL dostala skvostnej dárek k narozeninám (od skvostnýho muže). A kde by si člověk dokázal užít koncert nejlepší kapely na světě víc než v hlavním městě koženejch kalhot - Mnichově. Můžeme mluvit o štěstí, že Oktoberfest se z tamních ulic už dávno vylil, lederhose jsme viděli jen jedny na nádraží a Byern sice hrál v sobotu, ale míra hlučnosti jeho opilejch fanoušků nepřesáhla během víkendu únosnou mez (i když možná Jé se na to koukal trochu jinak). Jednoduše jedna z nejlepších věcí na Mnichově byl klub Backstage, co sic z venku od metra vypadá jak cirkus, ale uvnitř je tenhle multifunkční členitej prostor až berlinsky punkovej a německy účelnej. Nehledě na to, že je prostě příjemnej. Praze by takovejhle středně velkej plac slušel až hanba.

K tomu, aby člověk viděl Toma Barmana v upnutejch džínách, bylo potřeba jen přetrpět (doslova) předkapelu, co si říkala SX (čti: esex s důrazem na poslední slabiku), kterážto byla belgická (a žádnej člen nikdy nehrál s dEUS, což asi vysvětluje, že mě nebavila), snažila se znít (nebo možná nesnažila, jen tak prostě zněla) jako Sandra nebo Sabrina v osmdesátejch a jejich zpěvačka k tomu za klávesama házela drdolem a všemožně se snažila působit dekadentně. Každopádně nuda to asi nepřišla jen mně, soudě dle vlažnýho potlesku a přeplněnejch barů. Moje tabulka belgický čokolády to holt nebyla.

Nicméně až do Mnichova jsem se naštěstí nedostavila kvůli SX... Takže úvodní zářez do těla v podobě The Final Blast mohl už zabolet se vší intenzitou. První půlka skoro dvouhodinovýho dEUS představení byl mix Keep Your Close s Vantage Point v přesně odměřenym poměru 1:1. The Architect  nebo  Oh Your God  proložený Constant Now a Slow. Vražedně rychlej rozjezd, po kterym hned za(na)bíjela hymna Instant Street...You're probably right, seen from your side, that I've been lucky a první singalong, co nebyl zdaleka poslední. Nikdy mi nebylo moc jasný, jak po apokalyptickym závěru Instant Street můžou dEUS hrát ještě cokoliv dalšího místo toho, aby na místě popadali. Přece jen pánové v letech žeáno...ehm...

Nicméně hned po tomhle peklíčku se spustila hypnoticky ďábelská If You Don't Get What You Want s další Dark Sets In v závěsu (jakožto zlatej hřeb nový desky). Na vydechnutí tudíž není ani minuta, na podiu jsou zřejmě roboti. Fascinuje mě něco, co má Klaas Janzoons po svý pravici, co vypadá jak píšťaly varhan  křížený s xylofonem (co má určitě i svůj název hehe), na který pak břinká úvod v Keep You Close. Baví mě Mauro Pawlowski  (největší belgický hudební chameleon a sběratel rozličných hudebních projektů) se svým poker face a pózama, za který by se nestyděl ani Sagvan Tofi a taky to, že čim je Alan Geavert starší, tím víc mi připomíná Teda Raimiho.

Druhá půlka koncertu je pro nostalgiky, takže Sister Dew, Little Arithmetics (jak já ten song a celou desku miluju) aneb další sborovej zpěv s německym přízvukem....Sun Ra a ja vzpomínám, jak jsem si před pár lety na koncertě říkala, že věci z "nový desky" (tenkrát Pocket Revolution) nemůžou nikdy živě znít tak dobře, jako všechny starý fláky z klasik typu Worst Case Scenario nebo In The Bar, Under The Sea, čemuž se teď musim smát. Někde uprostřed prvního přídavku si Klaas bere housle a  začne na ně drhnout začátek obligátní Suds & Soda (kdyby jí dEUS nezáhrali, myslim, že by se našlo pár lidí, co by chtělo vrátit vstupný), nicméně konec to ještě není. Pánové se ještě na pár kusů vracej a na úplnej závěr 2. přídavků dávaj Hotellounge (Be The Death Of Me), ke který se modlim, a kterou se mi živě ještě nikdy nepovedlo slyšet. Nejlepší na konec. Cause it's so hard, to keep the dream alive, and if it all comes down to this, how will... Amen. Pivo a spát.

Takže, aby nedošlo k mejlce, tohle celý je vlastně jenom taková malá pozvánka na 6. března do pražského Meet Factory, kam si přijďte poslechnout Instant Street, vočíhnout tu divnou věc, na kterou hraje Klaas, zpotit se, pobrečet si a dát Tomovi pusu. Špatný to nebude, to přísahám!

Last minute - Siskiyou

Znáte Great Lake Swimmers ? Kanadský indie folkaře pohupujující se i s nástroji na vlnách jezera Ontario? Že jo? Tak tak to se v hudbě Siskiyou neztratíte. Siskiyou jsou  Colin Huebert a Erik Arnesen, co spolu na tý jezerní loďce nějakej čas pluli. Ale nic netrvá věčně a tak jednoho dne z bárky vystoupili a jali se po obývácích  a kuchyních nahrát desku pod jménem Siskiyou. Siskiyou je intimnější odpověď na Great Lake Swimmers, houpající se na menších vlnkách, tetelící se v horkym vzduchu, šeptající svoje strachy všem svejm láskám.

Na prvním stejnojmenném albu byl ještě otisk velkýho zvuku a kapely, na tom druhém, co vyšlo letos a jmenuje se Keep Away The Dead je toho jen homeopaticky, přesto v sobě má tentýž náboj tichejch písní pro kanadský cedry a všechny, co chtěj poslouchat. Siskiyou maj dar krásnejch melodií, co maj nejblíž třeba k Bon Iverovi nebo Iron & Wine.


Debaty, které se řetězí na internetech o tom, jestli Siskiyou jsou nebo nejsou nejpřístupnější kapelou vydávající na Constellation Records nechám spát (vedle takových Godspeed You! Black Emperor sice vypadají mírumilovně a srozumitelně i pro paní pošťačku, ale na Constellation vydávají třeba i Clues, což je vlastně jen trochu divnější popina).  To jediné, co je důležité, je to, že Siskiyou vystoupí už tuhle neděli (20.11.) v Rubínu, tak to neprošvihněte, bude to krásný, to Vám říkám !!

Reflecting eyes upon the surface

Sic je už listopad, ale ještě na skok zpátky někam na začátek října, kdy nepomohlo moje vábení do Finalu na Cars & Trains, a tak se nás tam sešlo 15 a Aran byl trochu smutnej a my jsme byli smutný, že on je smutnej, ale jak je ten kluk velkej, tak je statečnej, takže večírek byl a Tom Filepp aka Cars & Trains nám k tomu se svejma kouzelnejma krabičkama, kytarou a smyčkama  moc pěkně hrál a vypadalo to jako u nás v obýváků, když se sejde pár kamarádů. Adame, díky!

Nicméně další říjnové zastavení klukům na Stříbrný raketě snad radost udělalo o malinko větší, protože se na Kopec vrátil Edie Sedgwick, kterej tentokrát nechal svojí blyštivou garderóbu doma, vzal do Prahy svůj ryze dívčí band a novou desku Love Gets Lovelier Every Day a předvedl hodinku, co mě bavila ještě tisíckrát víc než posledně. Poctivej pop-post-punkovej kabaret, jak ho umí málokdo a Justin k tomu tentokrát nepotřeboval ani špetku makeupu a flitrů. Vlastně přemejšlim, jestli mě letos něco bavilo stejně tak, jako poslední pulsující návštěva Justina Moyera aka E.D. Sedgwicka a odpověď zní: ne...



No a pak už jen konec října stejně jako 12 předchozích let v Jihlavě, kde to nebylo o muzice, ale filmech. Letos sic krátká návštěva, okolnostem neporučíš, ale i tak eL prožila pár pěkně ušitejch příběhů v přítmí kinosálů. Pod sluncem tma je o Evropě, ač si plno lidí myslelo, že o Africe. Novej film Morgana Spurlocka je tak trochu potutelně zdviženej prostředníček všem, co si mysleli, že se bude obžalovávat reklamní průmysl a odhalovat jeho spodní proudy. Morgane, ty uličníku, já tě mám ráda. A nejsilnější a nejvíc fascinující film o smrti, co jsem kdy viděla je belgický Epilog, ze kterýho dlouho trvá, než se člověk vůbec vzpamatuje, každopádně ale nutí k vnitřním monologům jako máloco. Jen škoda, že se Jihlava letos při tom všem myšlení filmem, zasekávala a nepříjemně vrzala víc než kdy jindy, zádrhely se kupily a já doufám, že to byla jen řada nešťastných příhod a ne něco, na co bychom si museli zvyknout...

Začátek listopadu byl čas pro kamrády z Goldmine, protože se konečně podařilo do Čech dostat kucí z Maybeshewill, co to posledně kvůlivá zlomený noze nebo čemu vzdali. Kopec k prasknutí, kasička plná, hudba vlastně príma, jen jsem už asi na ty post-rocky a jejich fandy stará nebo co. Nechám je do budoucna přemejšlivejm a budu chodit jen na magory, jako Justin Moyer. Každopádně mě pobavilo, že se kluci britský před koncertem tlačili v bekstejdži u zrcadla a poctivě si lakovali svoje udržovaný patky...no neni to hezky pěkný punkový?!

A poslední (zatím) listopadová kapitola, je kapitola z nejzářivějších, protože eL viděla Pinback...
Svatá trojice Three Mile Pilot, Black Heart Procession a Pinback, co je propletená nejen osobami a obsazenim, ale i náladou a barvama. Hudba, co se hodí k tomuhle zmrzlýmu počasí, ale neudělá vám na duši hůř (pokud ovšem mermomocí nechcete, žejo). Pinback jsou hlavně  Zach Smith a Rob Crow, tak trochu Pat a Patachon, co spolu setsakramentsky ladí. Cestou z koncertu jsme se s Je vrhli do akademický debaty, jestli je ten jejich souzvuk ze stejný rodiny jako třeba ten, kterym vládnou Lanegan a Dulli. Výsledku jsme se nedobrali, ale je to asi jedno, důležitý je, že to funguje tak, že se ježí vlasy. Další věc, co mě na Pinback baví, je Zachova basa, která práská svoje linky, jako byste mlátili do kolejnice železnou tyčí. Do toho přidejte melodie, který jsou čistokrevný hity (jak to jen kluci dělaj) a máte otisk toho, co se Na Dobešce dělo... Setlist dohromady nedám, ale zaznělo toho plno z mejch nejoblíbenějších Summer in Abaddon a Autumn Of The Seraphs, byla Fortress, stop, it's too late, I'm feeling frustrated, I see no sign of fortress,  Good To See, snad i Walters a Bouquet...a všechno tohle trvalo s přídavkama skoro hodinu a půl. Je jasný, kdo byl vítězem večera. A to samozřejmě nechci a nehodlám upírat zásluhy i Scottu yeah yeah yeah McCloudovi a Paramount Styles, který ten večer otvírali, Scott šeptem zabíjel, violoncello zas uzdravovalo a dokonce i pan Yipee, co Paramount Styles vlastně nerad,  prohlásil, že se mu snad poprvé libili...Hra na prvního a druhýho ten večer neměla smysl, stejně tak jako hra na lepšího a horšího. S Pinback to byl jen první sex a ten se pamatuje...

Last minute - Cars & Trains

The Roots, The Leaves, poslední deska chlapíka, co si říká Cars & Trains, ale jinak se jmenuje Tom Filepp, byla láska na první poslech. Stalo se to někde na cestě autobusem z mý momentální periferie kamsi do centra a bylo to jakobych v ten okamžik potkala člověka, co ho znám už léta, jen jsme se ještě neviděli. Hudbu většinou testuju v dopravních prostředcích. Sítem projde cokoliv, co mě dokáže vtáhnout natolik, že nevnímám davy neznámých, míjející zastávky a všudypřítomný emoce těch, co chtěj rychle a moc. Hned první písnička z The Roots, The Leaves mi za oknem autobusu změnila barvy. I Know Someone Who Can´t Recognize, akustická kytara, za kterou to šustí, skřípe a cinká. Miluju Tunng, partu kolem Sama Genderse, jejich elektronicky rozostřenou akustiku, silný melodie v nenápadnejch košilkách a praskavej zvuk. V Cars & Trains je slyšet všechno tohle a ještě něco navíc. Je to otisk lo-fi obýváků, zaprášenejch cest a šumu ulic, co je v každym městě jinej a přesto stejnej. Občas banjo a k němu za kopcem jemnej beat. Míjíte nádraží, posloucháte ty trochu smutný slova, koukáte z okýnka, na chvilinku zavřít oči, mikrospánek, mikrosen, realita se vlní a ohýbá. Permanentně na cestě. Cars & Trains je prostě čistej soundtrack k cestování odnikud nikam. V sobotu 1.10. Tom (spolu s one man bandem 2econd Class Citizen) dojede i do Žižkovskýho Finalu, tak neváhejte ani chvíli nasednout s nima!

cars & trains - intimidated by silence from cars & trains on Vimeo.

Last minute - Chad VanGaalen

Chad VanGaalen. Kanadský DIY král. Písničkář, multiinstrumentalista nebo třeba animátor. Sám si skládám, sám si nahrávám, sám si kreslím klipy a ještě pomáhám jiným (j mascis, Women). 4 desky, poslední - Diaper Island - letos. Po vydání té předposlední Soft Airplane (2008) byl nominován na kanadskou Polaris Music Prize. Zní trochu jako kdyby se třeba Destroyer rozhodl natočit společnou desku s Ariel Pink's Haunted Graffiti... Další kanadský zářez na pražské alternativní pažbě. Konečně!

Tak a nyní již máte dostatek informací, abyste mohli vydedukovat, jak to bude doopravdy..... a to už zítra (neděle 7.8.) na Sedmičce!

Colours of Ostrava - den 4. (neděle)

Poslední ostravský den je první, co nás ráno vzbudí horko. Pláštěnky nechat doma, vzít si klobouk a dodržovat pitný režim. Do minikina na kafe a orosenou sklenici čehokoliv, pak se na chvíli zastavit před podiem s Jiřím Schmitzerem, který je tak nějak jako vždycky, což znamená vtipný, bezprostřední a zapomínající. Nevýhodou je, že ho nelze sledovat odnikud ze stínu. Velíme ústup pod vzrostlé stromy u Park stage, která se jen pro neděli proměnila ve scénu Indies Scope.

Tam za chvíli Květy. Když jsem tady před pár dny mluvila o tom málu českých kapel, co hrajou jenom pro mě, tak vedle Koní jsou tou druhou právě Květy. Z Ústí do Brna. MEK a jeho slova, co klíčí, kvetou a prorůstají vším, na co narazí. Zvláštní melancholie a smutek se vznáší nad realitou, cinká, klape a housle k tomu všemu hrají soundtrack. A v Ostravě bylo to všechno a ještě víc. Staré i nové věci, co mě hrozně baví (už se nemůžu dočkat nové desky). MEK, co zapomněl text u Cirkusu a pak měl co dělat, aby zůstal vůbec stát a nezlomil se v pase. Prostě na co smutek, když je takový vedro no ne.

Po Kvetoucím startu odpoledne utíkáme pryč z dosahu Divokýho Billa. Stejně jako u moderátorů, je tohle další věc, co na dramaturgii CoO nepochopím. Opravdu si někdo myslí, že publikum, které do Ostravy jezdí, se třese na kapely typu DB? Že čím víc Divokej Bill, tím víc festival ? Nutné zlo ? Proč ?

U divadelního stanu se na plném žáru a štěrku (video je z 2. ostravského představení přímo ve městě, kde není ani štěrk ani divadelní bažina) tetelí indický cirkus. Kawa musical cirkus je směs tance, hudby, humoru (co na tom, že ne vždycky je pro středoevropana úplně srozumitelný) a akrobacie. Fajn exkurze do světa "jiného cirkusu" a obdiv za podmínky, ve kterých aktéři svojí hodinku u divadelního stanu odehráli. Ukázka lepší tisíce slov.

Hned po indickém cirkusu, cirkus český a nový. Cirkus Mlejn aneb naše Éliška a představení Postav na čaj. Musím se Elis zeptat, jak je vůbec možné dělat tak moc fyzicky náročné věci ve vydýchaném stanu, kde se vaří vzduch. Možná že pomohlo, že je celé představení vlastně o zimě a snaze postavit vodu na zahřívací čaj, což se nedaří a nedaří. V hlavních rolích je tu Eliška Brtnická, Jana Klimová, hrazda, šály, sníh, stůl a konvice. V rolích vedlejších řada věcí, co běžně používáte při domácích pracech, tady však rozehrávají němou grotesku, klauniádu s prvky nového cirkusu. Je to malý, milý a zatraceně náročný.

Po dvou cirkusových představeních zabalit, složit přístřeší, protože den se chýlí a nás čekají už jen ty nejdůležitější věci a pak cesta domů. Ke vší té práci hrají SMOD aneb rap´n´folk z Bamaka, co je má rád Manu Chao, který jim pomáhal natáčet i desku. Hezky se u toho balí. Svižný, veselý, člověk si dovede představit, jak se před podiem tančí a vzívá odpolední konečně slábnoucí slunce.

Před závěrečnou ostravskou náloží už jen "filmový" Yann Tiersen. Co zněl hodně rockově, takže kdo čekal hned od začátku nějaký cinkavý posezení u kafe na Montmartu, tak byl asi trochu zklamanej. U klidnějších věcí mi pozornost odlétala někam k řece Ostravici, možná to bylo horkem, možná tím, že už za okamžik na druhé straně řeky měl rozbalit svoje šamanské nádobíčko Michael Gira a jeho Labutě. Na tenhle fakt doplatila druhá půlka Tiersenova koncertu, kterou (stejně jako já) oželeli všichni ti, co se vypravili na druhou stranu řeky na Swans. Uzavírali jsme sázky, kolik lidí odejde během prvních pár minut a kolik lidí, naivně si stoupajících k bednám, už neuslyší Nicka Cavea. Všechno bylo. Dvoje bicí (ze jednimi Thor Harris, muzikant s pohledem vikinga, malíř a tesař, co hraje kromě Swans nebo třeba Billa Callahana a jiných i s Shearwater), gong, činely, hlukové útoky na všechny, kdo stály pod podiem a fascinovaně a beze slova odporu je vstřebávali. A v centru toho všeho dirigent Gira, co udával rychlost, intenzitu a směr. Chroptící vymítač, co nevynechal ani jeden zaprášenej kout Ostravy a nehty bez smilování zarýval do její železné páteře. Odpověď na otázku, jestli může být hudba opravdu mocná.

A na závěr všeho pan profesor Cave. Cave se zvířetem s názvem Grinderman se kterým se vrací zpátky na začátek k syrovosti, nekompromisnosti a hluku. Rock´n´rollovej bordel ve kterym je Cave ironickym králem a Warren Ellis jeho šílenej sluha. Kdo se před pár lety smál, když viděl Cavea s elektrickou kytarou, teď už musel uznat, že v jeho rukách má místo. Grinderman vyškolil všechny ty floutky, co se tak úpěnlivě snaží být "rockery" a myslí si, že jim k tomu stačí mít kytaru, stylovej vohoz, podmalovaný oči a přísahaj na metronom místo svejch pudů. Strašně dlouho jsem čekala na to, co v Ostravě Nick & Co. předvedli a konečně jsem se dočkala. Tečka na závěr. To nejlepší, co nám před cestou domů mohlo zarazit klín do uší a znít v hlavě jak theremin.